Neslyšící a právo na vlastní jazyk II.

Redaktor (R): Už minule jsme si v našem cyklu na rozhlasové stanici Classic FM povídali o neslyšících a právu na vlastní jazyk. Dnes v tom budeme pokračovat s dalším hostem ve studiu: s místopředsedkyní organizace Pevnost - Českého centra znakového jazyka, Radkou Novákovou. Já Vám přeji Dobrý den.

Radka Nováková (RN): Dobrý den.

R: Chci také ještě poznamenat, že učíte na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale moje první otázka směřuje ještě tak trošku do historie. Mohla byste nám říci, jak to bylo dříve se znakovým jazykem? Byl v našich podmínkách vždycky respektován?

RN: No, zdaleka ne. Nebylo to tak, že by znakový jazyk neslyšících byl vždycky respektován. Už v roce 1880 došlo k takové nepříjemné události. Od té doby totiž znakový jazyk byl víceméně utlačován, protože v roce 1880 se v Milánu odehrál kongres učitelů neslyšících lidí, kteří rozhodli o tom, že vzdělání se bude ubírat jiným směrem než prostřednictvím znakového jazyka. A opravdu na dlouhá léta znakový jazyk, byl utlačován. U nás vlastně až v roce 1998, jako bychom se vrátili k tomuto respektu. Jen si spočítejte, kolik let museli neslyšící víceméně přetrpět. Až v roce 1998 vznikl Zákon o znakové řeči, takže my se od té doby nějakým způsobem snažíme neslyšícím vynahradit to, co jim po dlouhá léta bylo upíráno. Ale v jiných zemích, jenom třeba v Evropě, už tohle vyřešili mnohem dříve. Třeba o 20, o 30 let dříve, než u nás. Tady byla nepříjemná situace v tom, že vlastně po 40 let, za vlády komunistické strany, byl znakový jazyk úplně vytlačen ze škol, takže se musíme vrátit do doby před 40 lety, abychom na to plynule navázali.

R: Vy jste také neslyšící, dovolíte-li osobní otázku, stalo se Vám osobně někdy, že Vám někdo odepřel Vaše právo na znakový jazyk?

RN: No mně se to stalo a bohužel tedy přímo v mé rodině. Já mám rodiče neslyšící a vlastně všichni ostatní jsou slyšící. To znamená babička, dědeček, všichni ostatní příbuzní. Takže když jsem se mým rodičům narodila já, jako neslyšící, tak samozřejmě zbytek rodiny nesouhlasil s tím, abychom u nás, uvnitř té naší malé rodiny, komunikovali českým znakovým jazykem. Třeba konkrétně babička, ta to rodičům zakazovala. Že se mnou nesmí ukazovat. Já vím, že to nebyla její chyba, protože byla pod vlivem různých lékařů, foniatrů a odborníků na komunikaci neslyšících. Myslím tím odborníků jako v uvozovkách. Ale naštěstí moji rodiče byli natolik sebevědomí, že si tu svojí cestu uhlídali a že šli za svým, v té výchově. A dneska díky lepší informovanosti i třeba ta babička už chápe, že její názor nebyl úplně správný. Ale nebyla to její chyba.

R: Před chviličkou jsme hovořili trošku o té historii znakového jazyka. Máte zkušenosti z nějakých zemí, kde se maximálně respektuje právo neslyšících na jejich mateřský jazyk?

RN: Určitě, já mám vlastní zkušenost z roku 2000, kdy jsem odjela na Gallaudetovu univerzitu do Spojených států a to je jediná univerzita na světě, ve které se plně respektuje znakový jazyk. Mohou tam studovat neslyšící z celého světa, ale i slyšící lidé, kteří komunikují znakovým jazykem. Já jsem tam studovala semestr a půl a byl to pro mě opravdu krásný zážitek, protože jsem tam nezažívala žádné jazykové bariéry. Byli tam samozřejmě i slyšící lidé, ale plně všichni komunikovali znakovým jazykem, takže na první pohled vůbec nebylo vidět, kdo je slyšící a kdo je neslyšící. Já jsem tam nezažívala bariéru ani na úřadech, u lékaře, na studijním oddělení, prostě nikde. Když jsem se vrátila do Čech, tak to pro mě byl obrovský šok, zase ten střet s naší českou realitou

R: Nebylo by třeba pro neslyšící jednodušší, kdyby se všichni naučili český jazyk, tedy tady u nás samozřejmě. Je to vůbec možné?

RN: No, to je výborná otázka. Neslyšící si moc dobře uvědomují, že se vlastně musí učit český jazyk, ale ne v mluvené podobě. Spíše v té psané. Oni si moc dobře uvědomují, že pokud potřebují kontakt s většinovou společností, tak to musí být skrze většinový jazyk. To znamená prostřednictvím češtiny. Ale jak už jsem říkala prostřednictvím psané češtiny. To znamená tou formou češtiny, nad kterou mají kontrolu. Když neslyší, tak se nebudou učit mluvenou formu jazyka, nad kterou prostě tu kontrolu nemají. Bohužel tohle nebylo vždycky v pořádku. Neslyšící se sice učili češtinu, ale ne tak jak by se jí měl učit cizinec. Ne na základě svého mateřského jazyka - na základě znakového jazyka. Takže ta metoda samozřejmě nenesla příliš dobré výsledky a to se odráží nejenom na znalosti češtiny českých neslyšících, ale potom samozřejmě i na jejich dosaženém vzdělání vůbec.

R: Slyšel jsem názor, že neslyšící se používáním toho znakového jazyka, o kterém mluvíme, sami uzavírají do svého světa, do kterého nechtějí nikoho vpustit. Tak já si osobně myslím, že to pravda není, ale zeptám se na to Vás.

RN: No to vůbec není ojedinělý názor. Já jsem se s tímhle setkala u spousty dalších lidí. A také si myslím, že je to úplně normální. Není to proto, že by se neslyšící rozhodli, že si vytvoří svojí uzavřenou komunitu, do které nikdo nevkročí, to vůbec ne. Jen si představte situaci, kdy se sejde větší skupina slyšících a neslyšících. Neslyšící samozřejmě mohou odezírat od těch slyšících lidí kolem nich, ale je to pro ně velmi náročné a mohou odezírat vlastně jenom v tom individuálním kontaktu tváří v tvář. Nemůžou odezírat od všech lidí v té skupině najednou. A i kdyby to byl člověk neslyšící, který umí dobře mluvit, tak ta jeho zpětná vazba je omezená a vyčerpává ho to. Takže to znamená, že za chviličku v té velké skupině lidí se začnou vytvářet dvě podskupiny. To znamená ti, kteří spolu můžou bezproblémově komunikovat tedy neslyšící na jedné straně, kteří budou komunikovat českým znakovým jazykem a na druhé straně to budou ti slyšící, kteří si budou povídat úplně bez omezení. A ti slyšící lidé nemají problém se naučit znakový jazyk a vstoupit do té komunity neslyšících. Ale obráceně, neslyšící mají problém s tím slyšet, když si velká skupina lidí povídá. Takže to není, že by se vědomě uzavírali do té své komunity, ale je to vlastně přirozený důsledek. Já bych k tomu ještě chtěla říct, že třeba zajímavá situace ve Spojených státech, kde americký znakový jazyk je vlastně třetí úplně nejrozšířenější jazyk v té zemi. To je přece hrozně zajímavá situace. A já si myslím, že se to odráží na té mentalitě. Američané vnímají americký znakový jazyk jako cizí jazyk. U nás to zatím takhle není, ale kéž by se to tak do budoucna dělo.

R: Já už jsem se v tom minulém díle ptal Lenky Okrouhlíkové, asistentky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru Čeština v komunikaci neslyšících, zda existují nějaké ucelené materiály o znakovém jazyce, tlumočení pro neslyšící a komunitě českých neslyšících. Možná něco zopakujeme, ale to vůbec nevadí, ptám se i Vás.

RN: Tak co se týče těch materiálů. V současné době neexistuje nějaký ucelený materiál pro všechny ty tři oblasti, které jste jmenoval. Existují jednotlivé studie nebo dílčí materiály k jednotlivým tématům, které se vztahují k těm oblastem. Souvisí to s tím, že výzkum znakového jazyka, konkrétně českého znakového jazyka u nás vznikl nebo začal, až v roce 1996. Samozřejmě že ve Spojených státech, kde ten výzkum už k současnému datu funguje nějakých 50 let, tak oni musí být dál a oni těch materiálů musí mít víc a musí mít ucelenější ty jejich materiály. U nás jsme zatím na začátku téhle cesty. Třeba na Filozofické fakultě se zpracovává terminologie lingvistická, nebo jsou organizace, jako je třeba Česká komora tlumočníků znakového jazyka, která prostřednictvím svých projektů zpracovává materiály především pro tlumočníky. Potom jsou jiné organizace, které zase připravují podklady pro své lektory, podle kterých potom vyučují český znakový jazyk a tak dále.

R: Já Vám moc děkuji, za odpovědi na moje otázky. Mým hostem byla Radka Nováková, místopředsedkyně organizace Pevnost českého centra znakového jazyka, která také vyučuje na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Já Vám moc děkuji za to, že jste si našla čas přijít k nám do studia.

RN: Také moc děkuji, že jste mě pozvali.

R: Na shledanou