Dějiny výzkumu znakového jazyka u nás a v zahraničí

V tomto článku bychom Vás rádi velmi stručně seznámili s přehledem poznatků, které se týkají dějin výzkumu znakových jazyků v zahraničí a u nás. Informace o tomto tématu budeme čerpat z útlé knihy „Dějiny výzkumu znakového jazyka u nás a v zahraničí“, jejíž autorkou je paní profesorka Alena Macurová, která působí na Filosofické fakultě University Karlovy na tamějším Ústavu českého jazyka a teorie komunikace – právě tam se v současné době znakovým jazykem systematicky zabývají. Publikaci vydala Česká komora tlumočníků znakového jazyka.

Není možné v tomto krátkém článku stručně shrnout všechny zajímavé informace, které publikace o výzkumech znakových jazyků přináší, pokusíme se Vás však seznámit s těmi nejdůležitějšími.

historický kontext

Zmínky o prostředcích, prostřednictvím kterých se dorozumívají neslyšící lidé, lze najít v různých autorských dílech, např. ve starých židovských zákonech, v Platonových pracích, u sv. Augustina i jinde. Můžeme z toho tedy odvozovat, že různé formy komunikace neslyšících, myšlen je zde zejména znakový jazyk, existovaly už v dávné minulosti. Tento způsob komunikace se však dostal do centra pozornosti jazykovědců teprve relativně nedávno: lingvistika (= jazykověda) se začala znakovými jazyky soustavněji zabývat až od začátku druhé poloviny 20. století. Znakové jazyky neslyšících ani nebyly považovány za jazyky. Ještě v prvním desítiletí druhé poloviny 20. století [ ... ] nebylo [ ... ] zřejmé, že lidské bytosti mohou vyvinout komplexní komunikační systém bez použití „úst“ a „uší“, systém, který nebyl založen na zvuku. (Macurová, 2008, s. 14).

Zcela zlomovým se v tomto ohledu stal rok 1960. Na úplném začátku zásadních proměn v náhledu na znakový jazyk stála práce amerického jazykovědce Williama Stokoea, která se jmenovala „Struktura znakového jazyka“. Hlavním poznatkem této práce bylo zjištění, že každý jednotlivý znak znakového jazyka lze dělit na ještě další, menší části. Konkrétně se jednalo o tyto části: umístění znaku v prostoru, tedy na jakém místě vzhledem k tělu mluvčího je znak artikulován, dále tvar ruky, kterým je znak vytvářen, a pohyb, který dělá ruka nebo ruce v prostoru. To byl zásadní objev, protože do té doby převládal názor, že jednotlivé znaky znakového jazyka už dále dělit nelze – a to byl tehdy jeden ze základních požadavků, podle kterých lingvistika určovala, zda je nějaký jazyk jazykem přirozeným.

První krok vpřed byl tedy učiněn touto prací. A jak to pokračovalo dál? V rámci výzkumů znakového jazyka lze zaznamenat dvě hlavní období rozvoje lingvistiky znakových jazyků. V první fázi svého rozvoje (zhruba do poloviny 80. let 20. století [ ... ])[ ... ] lingvistika znakových jazyků dokazovala srovnatelnost znakového jazyka s jazykem mluveným. Soustředila se tak především na ty rysy znakových jazyků, které jsou shodné s rysy jazyků mluvených. (Macurová, 2008, s. 17)

Ve druhé fázi svého rozvoje se začíná lingvistika znakových jazyků zaměřovat naopak na popis těch vlastností, které znakové jazyky od jazyků mluvených odlišují. V centru jejího zájmu tedy stojí zvláště ty rysy znakových jazyků, které souvisí se způsobem jejich existence, s jejich vizuálně motorickou povahou [tzn. že vznikají pohybem různých částí těla a jsou vnímány zrakem – pozn.red.]. (Macurová, 2008, s. 17). Začínají se popisovat i znakové jazyky do té doby nepopsané, začínají se srovnávat jednotlivé národní znakové jazyky mezi sebou...

lingvistika znakových jazyků ve světě: první období rozvoje

Co zkoumala lingvistika znakových jazyků ve svém prvním období a k jakým závěrům došla? Nejprve se výzkumy znakového jazyka daly do pohybu ve Spojených státech amerických, zcela logicky, protože právě odtud pocházela první – průlomová – studie struktury amerického znakového jazyka (W. Stokoe – viz výše). Vznikají zde první doktorské disertace věnované americkému znakovému jazyku. Začíná tu vycházet odborný časopis, který se věnuje lingvistice znakových jazyků (Sign Language Studies), který vychází dodnes. O znakovém jazyce se diskutuje na specializovaných konferencích. V roce 1980 vychází první učebnice amerického znakového jazyka...

Nutno podotknout, že lingvistické práce, které v té době vznikaly, měly vliv i na americkou komunitu Neslyšících. S tím, jak se postupně díky lingvistickým pracím dokazovalo, že americký znakový jazyk je přirozený jazyk, zcela srovnatelný s angličtinou (tedy příslušným mluveným jazykem), postupně se také měnilo to, jak neslyšící začali vnímat sami sebe. Hluchota postupně přestává být nahlížena jako defekt, handicap. Neslyšící pomalu začali sami sebe vnímat jako příslušníky kulturní a jazykové menšiny Neslyšících – a spolu s tím se začaly utvářet i nové postoje slyšící většiny k neslyšícím.

O něco později než v USA se začala lingvistika znakových jazyků rozvíjet i v Evropě, nejdříve např. ve Skandinávii, později i v jiných zemích. Zřejmé je také to, že poznatky o znakových jazycích byly už na počátku rozvoje lingvistiky znakových jazyků prvním a nejdůležitějším impulsem k postupné proměně vzdělávání neslyšících, ve Spojených státech i v Evropě.

Základní poznatky 1. období

► Schopnost myslet a komunikovat je obecnou vlastností lidského rodu. Lidský mozek není ustrojen pouze na mluvenou řeč. Jazyk existuje v mysli nezávisle na své vnější podobě, tedy nezávisle na tom, zda se projevuje navenek mluvenou řečí nebo znaky.

► Znakový jazyk není pantomima. Pro znakové jazyky platí jistá lingvistická omezení: prostor, v němž vzniká pantomima, je neomezený (lidé se mohou v prostoru i pohybovat). To ve znakovém jazyce není možné, prostor, v němž mluvčí vytváří znakový jazyk, je přesně vymezen. Zatímco pantomima pracuje s celým tělem člověka, znakový jazyk používá jen některé jeho části (horní polovina těla, pohyby hlavy a rukou). Při pantomimě není žádné omezení co do použití různých tvarů ruky a pohybů, které člověk dělá. Ve znakovém jazyce lze použít pro vytváření znaků jen určité tvary ruky, ty dělají jen určité pohyby, a to pouze na určitých, konkrétních místech – soubor těchto tvarů ruky, pohybů a míst artikulace znaků je přísně vymezen.

► Znakový jazyk pouze „nenapodobuje“ vnější realitu. Není sporu o tom, že vizuální motivovanost hraje ve znakových jazycích mnohem větší úlohu než v jazycích mluvených (to znamená, že jsou mnohem více vázány na vnější realitu – mnohem více ji odrážejí), je to ale jednoduše proto, že jsou k tomu „přeurčeny“ svým způsobem existence (jsou vidět). Ve slovní zásobě najdeme ale i velké množství znaků, u nichž nelze rozpoznat, co znamenají, nejsou nijak podobné tomu, co představují (v odborné literatuře se udává, že se jedná o polovinu slovní zásoby znakového jazyka, některé studie dokonce udávají, že takových znaků jsou až dvě třetiny – pozn.red.). Míra srozumitelnosti znaků, které nějak z vnější reality vycházejí, je také různá: u některých znaků hned uhodneme, co znamenají, u některých to není na první pohled tak zřejmé – teprve, když víme, co znamenají, můžeme u nich najít nějakou souvislost s vnějším světem.

► Znakový jazyk není univerzální, není srozumitelný přes hranice států. Je pravda, že vzhledem k vizuálně-motorickému způsobu existence všech znakových jazyků existují jisté „přes hranice“ sdílené gramatické struktury. Tyto struktury ale nejsou ve všech popsaných znakových jazycích zcela stejné. Slovní zásoba, to jak vypadají jednotlivé znaky, se pak v jednotlivých znakových jazycích ve větší nebo menší míře liší.

► Znakové jazyky mohou předávat nejen konkrétní významy, ale i významy abstraktní.

►Znakové jazyky mají gramatiku. Znakový jazyk není „primitivní“ či „nedostatečný“, má bohatou vnitřní strukturu.

► Obdobné jsou ve znakových jazycích a mluvených jazycích také procesy osvojování jazyka. Neslyšící děti, které jsou vystavené znakovému jazyku od narození, si ho osvojují stejným způsobem, jako si slyšící děti osvojují jazyk mluvený.

► Také znakové jazyky se proměňují a vyvíjí v čase. Každý znakový jazyk je také rozrůzněn – regionálně, podle věku, pohlaví či vzdělání uživatelů, atd.

Zhruba v polovině 80. let 20. století byla strukturní a funkční srovnatelnost znakových jazyků s jazyky mluvenými prokázána.

lingvistika znakových jazyků ve světě: druhé období rozvoje

Tomuto období není v publikaci věnován takový prostor jako popisu prvního období rozvoje lingvistiky znakových jazyků. Je to zřejmé, protože toto období stále trvá, výzkumy znakových jazyků, které zkoumají zejména jejich odlišnost od jazyků mluvených, které se zaměřují zejména na výzkum vnitřní struktury znakových jazyků a jejich fungování, stále probíhají, a to na celém světě.

Jak už bylo řečeno, výzkumy znakového jazyka se v tomto období věnují struktuře znakového jazyka, tomu, co je znakovému jazyku vlastní, co je pro něj jedinečné. Věnují se popisu jeho gramatiky, která se odlišuje od gramatiky jazyků mluvených (věnují se např. tomu, jak a k čemu je možné využít ve znakových jazycích prostor, jaké typy sloves ve znakových jazycích existují, jak je možné, že ve znakových jazycích je možné vyjádřit v jednom okamžiku více informací najednou, simultánně, atd. ).

Vznikají slovníky různých národních znakových jazyků. Předmětem výzkumů se stávají také kontakty jazyků navzájem, ať už se jedná o setkání (kontakt) jazyků znakových a jazyků mluvených či o kontakt různých národních znakových jazyků. Výzkumy se také v souvislosti s aplikacemi do vzdělávání neslyšících zaměřují např. na bilingvismus (existenci dvou jazyků např. ve výchově a vzdělávání), na uměle vytvořené znakové systémy (např. v našem prostředí znakovaná čeština, aj.), atd.

V rámci výzkumů psycho-lingvistických a neuro-lingvistických se vědci věnují principům produkce projevu ve znakovém jazyce, jeho percepce (= vnímání) a porozumění, tomu, jak lidský mozek zpracovává znakový jazyk, jak v této souvislosti funguje paměť, osvojování jazyka, jaké postupy používají neslyšící maminky proto, aby svým dětem usnadnily osvojení znakového jazyka. Mapují se neurologické shody a rozdíly znakových jazyků a jazyků mluvených, vědci se věnují otázce učení se (druhému, cizímu) jazyku, a jiným tématům – toho je opravdu velké množství. A výzkumy stále probíhají a pokračují...

lingvistika znakových jazyků – česká republika

Česká lingvistika znakových jazyků se začala rozvíjet později než lingvistika znakových jazyků v USA nebo jinde v Evropě, až od první poloviny 90. let 20. století (v roce 1993 byl založen Institut pro neslyšící v Berouně, kde výzkum započal). Od druhé poloviny 90. let 20. století se jazyky českých neslyšících systematicky studují v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filosofické fakulty University Karlovy v Praze, a to z poměrně širokého úhlu pohledu.

Jaké okruhy česká lingvistika znakových jazyků považuje za důležité, kterými se zabývá? Z lingvistické perspektivy jsou popisovány a analyzovány čtyři okruhy otázek:

1. obecná problematika intrakulturní a interkulturní komunikace českých neslyšících (intrakulturní komunikace – komunikace probíhající v rámci jedné kultury, zde uvnitř komunity neslyšících; interkulturní komunikace – komunikace mezi kulturami, zde komunikace mezi lidmi neslyšícími či nedoslýchavými a slyšícími lidmi – pozn.red.)
2. 2. psaná čeština českých neslyšících
3. 3. český znakový jazyk, jeho struktura a fungování
4. 4. česká situace ve výchově a vzdělávání dětí a mládeže se sluchovým postižením (zvl. neslyšících)

Pro všechny zájemce o problematiku pak paní profesorka Macurová nabízí v zadní části publikace seznam bibliografických údajů všech důležitých prací, které na téma výzkum znakových jazyků – a v rámci toho i práce na výzkum českého znakového jazyka – vyšly.

Macurová, A.: Dějiny výzkumu znakového jazyka u nás a v zahraničí. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008. Sign.: 5008/D 595.36