zobrazeno: 21552x

Poznáváme český znakový jazyk I.

zdroj: Speciální pedagogika 11, 2001, č.2, s. 69-75. publikováno: 30/09/2004

Na přelomu

Poslední desítiletí bylo pro Českou republiku v mnoha ohledech přelomové. Také pokud jde o naše postoje k lidem, kteří jsou jiní, a o naše postoje k "jinakosti" vůbec. V souladu s tím se jinak než dříve začínáme dívat i na naše neslyšící spoluobčany. Hluchotu postupně přestáváme považovat za "postižení", které musíme napravit a dosáhnout tak toho, aby neslyšící jako my, slyšící většina, mluvili (a když už nemohou slyšet, aby mluvenou řeč aspoň odezírali). Postupně se učíme respektu ke kulturní a jazykové jinakosti neslyšících - a spíše než "nápravu" máme na mysli vzájemné porozumění a dorozumění se.

Za posledních deset let jsme v tomto ohledu nepochybně pokročili.

Zákon o znakové řeči (§7) zaručuje neslyšícím právo na "používání znakové řeči, vzdělávání s využitím znakové řeči, výuku znakové řeči". Znakovou řečí se přitom pro účely zákona rozumí (§3) český znakový jazyk a znakovaná čeština.

Jistě nejen pod vlivem Zákona se postupně proměňuje naše školství pro sluchově postižené (inspirováno i poznatky o bilingválním vzdělávání, které byly prezentovány v cyklu MŠ MT): zvláště některé školy si kladou otázky po efektivitě dosavadního způsobu vzdělávání neslyšících a zkoušejí přístupy nové. Ve školách začínají působit první sluchově postižení učitelé, kteří český znakový jazyk uznávají jako jazyk komunity neslyšících, a užívají ho ve výuce. Proměňuje se i situace v komunitě neslyšících samé. Zvláště její mladší část získává zdravé sebevědomí, možná i proto že také neslyšící (nemyslím teď nedoslýchavé nebo ohluchlé) studují na středních a vysokých školách. Neslyšící si postupně uvědomují, že k proměně situace musí přispět i (právě) oni.

Začaté proměny se ale nedovrší bez změny našich postojů k znakovému jazyku - a jejich změnu je třeba opřít o jeho poznání. Názory na znakový jazyk ("není jednotný", "má malou slovní zásobu", "nemá gramatiku" atd. atd.) slýcháváme zhusta z úst osob, které vlastně znakový jazyk neznají (ovládají - v různé míře - jednotlivé znaky) - a o jazyce obecně toho vědí málo.

Co je to jazyk?

Otázka po vymezení termínu "jazyk" je u nás víc než na místě. Ve spojení s komunikací neslyšících se totiž dlouho užívalo a stále ještě užívá výrazu "(znaková) řeč"; dokonce vycházejí publikace, které se označují za slovníky znakové řeči nebo za její učebnice. Z hlediska lingvistického to nedává smysl: řečí totiž lingvistika rozumí individuální a neopakovatelné akty lidských promluv, konkrétní "projev/y jazyka". A jazyk? Ten je běžně vymezován jako systém jednotek a pravidel jejich spojování, který je sdílen všemi členy nějakého společenství. Je těžké odhadnout, z jakých důvodů u nás spojení "znaková řeč" zakořenilo (bylo snad gestem jistého druhu jazykové politiky, jež přetrvává z minulé doby dodnes?).

Co je to znakový jazyk?

Podobně jako každý jazyk je i znakový jazyk systém jednotek a pravidel jejich spojování. Od mluveného jazyka, na nějž jsme jako slyšící lidé zvyklí, se ale znakový jazyk v několika důležitých ohledech odlišuje. Pro pochopení podstaty znakového jazyka a zákonitostí jeho fungování jsou důležité zejména dvě skutečnosti:

Znakové jazyky jsou jazyky nevokální (neopírají se o zvuk) a od mluvených jazyků se tak liší způsobem své existence: jsou to jazyky vnímané zrakem (ne sluchem), jsou to jazyky založené na tvarech, pozicích a pohybu (ne na zvuku). Jinak: znakové jazyky jsou jazyky vizuálněmotorické.

Uživatelé znakových jazyků bývají oproti uživatelům jazyků mluvených v menšině - všechny znakové jazyky jsou jazyky menšinové, obklopené většinovými jazyky mluvenými. To má zákonitě důsledky na povahu znakových jazyků (zvláště pokud jde o vznik a existenci tzv. kontaktových variet, které těsné spolužití jazyka menšiny s většinovým jazykem obrážejí).

Historie názorů na znakový jazyk

Řekli jsme, že každý znakový jazyk je jazyk, který je vnímaný zrakem a který je založený na tvarech, pozicích a pohybu. Je tedy jasné, že výrazové prostředky znakových jazyků jsou blízké prostředkům užívaným v neverbální komunikaci - a v minulosti tak byl znakový jazyk často srovnáván nebo i ztotožňován s mimikou, gestikulací nebo s pantomimickým zobrazováním skutečnosti.

Názor, že soubor prostředků užívaný v komunikaci neslyšících má status přirozeného jazyka, se objevil až na začátku 60.let 20. století. Americký jazykovědec W. Stokoe prokázal na materiálu amerického znakového jazyka, že znakový jazyk má definiční rysy spojované s lidskými jazyky vůbec, totiž dvojí členění a arbitrárnost. Stokoe také ukázal, že tvary, pozice a pohyby jsou v znakovém jazyce uspořádány do specifické, zvrstvené a komplikované lingvistické struktury, s níž se pojí obdobné funkce jako se strukturou jazyka mluveného.

Od 60.let se ve světě rozvíjí tzv. lingvistika znakových jazyků (sign linguistics) - a podává o strukturní a funkční srovnatelnosti znakových jazyků s jazyky mluvenými další důkazy. Ukazuje se například, že srovnatelně se oba druhy jazyka zpracovávají v operační i dlouhodobé paměti, že srovnatelné jsou procesy jejich osvojování, v podstatě shodné jsou i druhy jejich stratifikace (geografické, sociální, funkční). O tom všem existují tisíce speciálně zaměřených studií (zájemcům doporučuji knihovnu Informačního centra o hluchotě).

Znakové jazyky ale nebere na vědomí jen lingvistika znakových jazyků. Dnes je už úplně samozřejmé, že informace o znakovém jazyce jako přirozeném jazyce neslyšících se podávají i v rozsáhlých lingvistických encyklopediích, i v základních slovníkových příručkách nevelkého rozsahu (např. Trask, 1997). O znakovém jazyce pravidelně čteme v úvodech do studia jazyků (např. Yule, 1996) i ve specializovaných jazykovědných pracích (tak např. Jackendoff, 1993 využívá poznatků o znakových jazycích ve výkladech o biologickém zakotvení jazyka a o organizaci mentální gramatiky).

Jazyk a kultura

Stejně jako při studiu každého cizího jazyka je i při studia jazyka znakového zapotřebí zvládnout slovní zásobu (lexikální rovinu) a gramatiku (morfologickou a syntaktickou rovinu). To ale není všechno. Každý jazyk je nějak vpjatý do kultury těch, kteří ho užívají, do jejich historie, do jejich světa. Na místě je tedy poznávat a studovat také kulturu neslyšících. To umožní lépe pochopit, jak studovaný jazyk používat. A nám, slyšícím "cizincům", to pomůže i pohybovat se v tom zvláštním světě, kde významy nejsou neseny zvukem.

Jinakost znakového jazyka

Už na první pohled je znakový jazyk jiný než čeština a už na první pohled je jiný jinak než další jazyky, které známe nebo studujeme, např. němčina, ruština nebo japonština. Jeho jinakost je základně dána už tím, o čem jsme psali výše: každý znakový jazyk existuje ve vizuálněmotorickém způsobu. Od toho se pak odvíjejí jeho další charakteristiky, jeho další "jinakosti".

Základní odlišnosti

Na první pohled jsou nápadné dvě: (1) simultánnost (produkce a recepce znakového jazyka) a (2) jeho existence v trojdimenzionálním prostoru. Co si pod tím představit?

Simultánnost

V mluvených jazycích se jednotky (hlásky, slova, věty) kladou v řadě jedna za druhou, jejich uspořádání je sekvenční, lineární. V jazycích postavených na zvuku to vlastně ani jinak nejde (jen si zkusme v jednom okamžiku, zároveň, vyslovit třeba dvě hlásky nebo dvě slova). Ve znakových jazycích je situace komplikovanější. Některé výrazy sice klademe (a vnímáme) stejně jako v mluvených jazycích "za sebou" (třeba znaky ve výpovědi), výrazy jiné ale můžeme produkovat a vnímat současně, v jednom okamžiku, jakoby "nad sebou". Jak je to možné?

Především proto, že v znakových jazycích máme k dispozici dvojí nosiče významu. Některé významy jsou neseny tvary, pohyby a pozicemi rukou (tzv. nosiči manuálními), některé významy jsou neseny mimikou, pohyby a pozicemi hlavy a horní části trupu (tzv. nosiči nemanuálními). A obojí typ nosičů může být produkován a vnímán současně (pohybovat rukama a obličejovými svaly najednou není nijak obtížné - a třeba příslovečné určení způsobu se v českém znakovém jazyce vyjadřuje převážně právě tímto způsobem). Simultánně ovšem existují i subkomponenty manuální složky znaků znakových jazyků - také místo artikulace, tvar ruky, orientaci dlaně a prstů, pohyb můžeme produkovat a vnímat najednou, současně (k tomu Macurová, 1994, 1996). A simultánně (zároveň oběma rukama) je možné artikulovat také dva původně jednoruční znaky (např. ve složeninách).

To všechno nám umožňuje, abychom simultánně produkovali nebo vnímali takové informace (významy), jež jsou v mluvených jazycích povinně komunikovány za sebou.

Existence v trojrozměrném prostoru

Trojrozměrný prostor je základnou pro celou řadu gramatických struktur znakových jazyků. V něm jsou rozvrženy subjekty komunikace, ať už subjekty přímých účastníků komunikace, nebo subjektů, které jsou předměty sdělování (jejich pozice v prostoru je přitom do značné míry gramatikalizována). Prostor je základnou textové soudržnosti (polem pro odkazování), v opoře o prostor se vyjadřuje řada gramatických kategorií (výrazně např. číslo a čas), v prostoru (a "přímo") se vyjadřují časoprostorové vztahy (v češtině vyjadřované např. předložkovými vazbami), v prostoru se ohýbají slovesa, prostor (pohyb v prostoru) slouží pro vyjadřování věcněobsahových vztahů mezi výpověčmi (např. vztahu podmínky). Prostor je také polem pro postupy spojené s výstavbou textu (např. pro tzv. změnu rolí typickou pro vypravování).

Jazyky nejsou stejné, stejný nemůže být ani jejich popis

Už ze stručných výše uvedených údajů je jasné, že znakový jazyk se od jazyka mluveného liší. Zákonitě se musí lišit i jeho popis. Ti, kteří po něm volají, a čekají přitom, že bude přesně stejný jako popis gramatiky češtiny, budou zklamáni. V žádné gramatické příručce žádného znakového jazyka se člověk nedočte nic soustavnějšího třeba o slovních druzích, nic o (sedmi) pádech, nic o slovesných koncovkách nebo o rodech podstatných jmen. Popis jazyka totiž musí vždycky vycházet z jeho charakteru - a protože znakové jazyky nejsou stejné jako jazyky mluvené, nemůže být stejný ani jejich popis.

To pokládám za nutné zdůraznit ještě před tím, než se na stránkách Speciální pedagogiky pokusíme - na pokračování - přiblížit některé ze zajímavých rysů gramatiky českého znakového jazyka.

Přitom se samozřejmě nelze vyhnout otázce, která z "podob", variet českého znakového jazyka bude v popise zachycena - o tom, že i český znakový jazyk je různými způsoby rozrůzněn, není totiž pochyb.

Rozrůzněnost znakového jazyka

Rozrůzněnost českého znakového jazyka bývá často označována nálepkou "nejednotnost" a pokládá se za něco negativního. Je-li ale znakový jazyk přirozený jazyk, je úplně normální, že je nějak rozrůzněn. Lexikální rozrůznění českého znakového jazyka (rozrůznění podob znaků) je dáno obvykle geograficky, hlavně vazbami na oblasti se silným zastoupením neslyšící populace (školy pro sluchově postižené): jiné znaky užívají neslyšící v Olomouci, jiné v Praze. Gramatické rozrůznění se zase váže především na charakter komunikační situace - souvisí s tím, zda jde o sdělování oficiální, nebo neoficiální, zda je znakový jazyk užit v komunikaci intrakulturní (mezi neslyšícími), nebo interkulturní (kdy neslyšící komunikuje se slyšícími). V interkulturní komunikaci a oficiálních situacích přitom bývají specifické rysy znakových jazyků (simultánnost a využití trojrozměrného prostoru) zhusta potlačeny ve prospěch vyjadřování lineárního, bližšího jazykům mluveným.

Východiskem popisu, který čtenářům Speciální pedagogiky nabídneme, bude ta varieta českého znakového jazyka, jež je užívána v intrakulturní komunikaci neslyšících a v níž se výše zmíněné rysy znakového jazyka (simultánnost, prostorovost) uplatňují jako základ gramatických struktur.

Poznávání českého znakového jazyka

Jinde ve světě začali jazykovědci studovat znakové jazyky na začátku 60.let 20. století, u nás o více než 30 let později (z iniciativy Institutu pro neslyšící v Berouně). Naše zpoždění má jistě své výhody: některým způsobům poznávání znakového jazyka, těm, které se neosvědčily, se můžeme vyhnout. Na druhé straně nám ale oněch 30 let chybí: uznání znakového jazyka jako plnoprávného jazyka, srovnatelného s většinovým jazykem mluveným, u nás přece jen ještě není úplně samozřejmé (a to navzdory existenci Zákona o znakové řeči), s poznáváním českého znakového jazyka jsme v současné době tam, kde byli jinde ve světě na přelomu 60. a 70. let.

Východiskem poznání každého jazyka musí být samozřejmě dostatečně obsáhlý a dostatečně reprezentativní jazykový materiál. Jeho získávání v případě českého znakového jazyka je do značné míry komplikováno jazykovou situací neslyšících v ČR. Jde jednak o jejich postoje ke znakovému jazyku, jednak o jejich schopnost vládnout češtinou (srov. Macurová - Homoláčová - Ptáček, 1997); stejně tak ovšem jde také o schopnost slyšících badatelů vládnout českým znakovým jazykem.

V souvislosti se všemi těmito faktory se vyjevuje nosnost, resp. nenosnost různých metod získávání materiálu českého znakového jazyka. Jako nejschůdnější se zatím jeví metoda elicitační kombinovaná s metodou intuitivní reflexe jazyka; tu lze využít díky tomu, že i u nás už máme první lingvisticky poučené rodilé mluvčí českého znakového jazyka.

"Teorie" a "aplikace"

Navzdory všem potížím se získáváním materiálu už česká lingvistika o českém znakovém jazyce přece jen něco ví. Ví o něm ovšem nesrovnatelně méně než například lingvistika britská o britském znakovém jazyce. Přesto ještě v polovině 90. let vybízí přední znalkyně britského znakového jazyka Mary Brennanová (1994) k trpělivosti, k pokoře - a upozorňuje na skutečnosti, které jsou víc než aktuální také u nás. Píše: "Je třeba zdůraznit, že výzkumem britského znakového jazyka se zabývá jen omezený počet jazykovědců. Jazykovědce, kteří se zabývali a zabývají angličtinou, můžeme oproti tomu počítat na tisíce. Nemělo by nás tedy překvapovat, že suma poznatků o britském znakovém jazyce je omezená. Jednou z hlavních potíží, které musí lingvistika znakových jazyků čelit, je to, že mnozí z nás pracujeme na "aplikacích", aniž bychom měli k dispozici plně propracovanou teorii jazyka a jeho popis; s mapováním některých oblastí britského znakového jazyka se vlastně ještě vůbec nezačalo" (s. 388). K tomu je snad možné dodat ještě tolik, že situace se může navíc komplikovat tím, že na oněch "aplikacích" pracují ne-lingvisté.

Jak se učit český znakový jazyk?

Základem opravdu úspěšného zvládnutí českého znakového jazyka je podle mého mínění přistoupení na jeho jinakost a přijetí názoru, že "jiný" nerovná se "horší". Potřebné je zaměřit se i na slovní zásobu jazyka (a učit se znaky v jejich citátovém, slovníkovém tvaru), i na jeho gramatiku - a učit se způsoby, jak se jednotlivé citátové podoby znaků proměňují ve větách a jak se věty znakového jazyka vůbec staví. K tomu se i v českém znakovém jazyce užívá tvář (mimika), hlava a horní část trupu. Pohyby a pozice těchto částí těla nejsou ve znakovém jazyce jen něco "navíc", co může a nemusí stát vedle toho, co vyjadřujeme rukama. Naopak: Nemanuální složky jsou "povinnou" součástí znakového jazyka a mívají obvykle gramatickou platnost - nesou gramatické významy stejně, jako je v češtině nesou třeba koncovky.

Naučit se jednotlivé znaky (manuální složky znaků) je samozřejmě ze všeho nejjednodušší, učení se znakovému jazyku ale nelze na naučení znaků omezit. I kdybychom jich totiž uměli víc než kdokoli jiný, pořád ještě jsme se zvládnutím jazyka na úplném začátku. Podobně by na tom byl se studiem češtiny cizinec, který by se naučil všechny infinitivy českých sloves nebo 1. pády jednotného čísla všech existujících podstatných a přídavných jmen. Takový člověk by samozřejmě neměl ani ponětí o tom, jak se mohou jednotlivá česká slova proměňovat (jaké tvary mohou mít), když mají fungovat ve větě, neměl by ponětí ani o tom, jak se nová slova tvoří a které jsou s jinými v nějakém vztahu. Nepoznal by třeba, že tvar "nejneuvěřitelnějšími" (dobrodružstvími) nějak souvisí se slovníkovým tvarem "uvěřitelný" - a že proměna slovníkového tvaru vyjadřuje nějaké další - mj. gramatické - významy (rod, číslo, pád). Nepoznal by ani, že nějak, slovotovorně, je s "nejneuvěřitelnějšími" spojen výraz "víra" atd.

Rozdíl mezi slovníkovými (citátovými) tvary a jejich proměnami ve větných souvislostech existuje samozřejmě i v českém znakovém jazyce. Proto jsou důležité - v produkční i recepční fázi komunikace - třeba i malé rozdíly v tvarech, pozicích a pohybech rukou, třeba i nepatrné rozdíly v mimice a pohybech těla, důležité jsou zákonitosti, které určují proměny znaků v kontextu. A samozřejmě - důležité je, že třeba i nepatrně různé výrazy nesou rozdílný význam.

Shrneme-li: všechny významy, které v mluveném jazyce (např. v češtině) nese zvuk, nesou v českém znakovém jazyce tvary, pozice a pohyb - rukou, obličeje, hlavy a horní části trupu. Zvuk (česká slova) v českém znakovém jazyce nepotřebujeme (stejně jako nepotřebujeme česká slova třeba v angličtině). Něco jiného než česká slova jsou ale artikulační vzorce některých slov (nebo jejich částí) - ty se v českém znakovém jazyce uplatňují a plní tam specifické funkce.

To je tedy třeba mít na paměti, chceme-li se naučit český znakový jazyk. Snad bude na místě ještě jednou zopakovat, že jazyk nerovná se jen slovní (znaková) zásoba a že nikdo neovládne český znakový jazyk, bude-li se učit pouze jednotlivé znaky (a v neproměňované podobě je bude řadit za sebou do "vět" tak, jak řadíme do vět česká slova - a je jednou, zda přitom bude nebo nebude mluvit). Výsledkem takového postupu bývá obvykle něco, co by se dalo nazvat "znakováním" nebo "ukazováním" nebo snad "češtinou podporovanou znaky". Není to ani znakovaná čeština (protože zcela vytěsněna je česká flexe) a český znakový jazyk už vůbec ne.

Text vznikl v rámci výzkumného záměru FF UK Intrakulturní a interkulturní komunikace neslyšících Čechů: čeština a český znakový jazyk.

literatura

BRENNAN, M.: Pragmatics and Productivity. In: Perspectives on Sign Language Usage. Durham 1994, s. 371-390.
JACKENDOFF, R.: Patterns in the Mind. Language and Human Nature. New York (etc.) 1993.
MACUROVÁ, A.: Jazyk v komunikaci neslyšících (Předběžné poznámky). Slovo a slovesnost, 55, 1994, s. 121-132.
MACUROVÁ, A.: Proč a jak zapisovat znaky českého znakového jazyka. Speciální pedagogika, 6, 1996, č.1, s. 5-19.
MACUROVA, A. - HOMOLÁČOVÁ, I. - PTÁČEK, V.: Výzkum komunikace neslyšících: český znakový jazyk. Speciální pedagogika, 7, 1997, č. 3, s. 1-15.
YULE, G.: The Study of Language. Cambridge 1996.
TRASK,R. L.: A Student's Dictionary of Language and Linguistics. London (etc.) 1997.

Závěrem

Nejlepšími učiteli jakéhokoliv cizího jazyka jsou jeho lingvisticky poučení a pedagogicky vybavení rodilí mluvčí - platí to nepochybně i pro český znakový jazyk. V případech menšinových jazyků k tomu ještě přistupuje další podmínka: totiž to, aby učitelé svůj jazyk uznávali jako jazyk srovnatelný s jazykem většinovým, aby ho nepřizpůsobovali jazyku většiny, nevnášeli do něj cizí gramatické struktury apod.

Jistě že nebude od věci poučit se o českém znakovém jazyce i jinak než od takových učitelů (protože ne každý rodilý mluvčí je schopen o svém jazyce "teoreticky" uvažovat: všichni rodilí Češi bez problémů říkají "več", "choč", "přidej" - ale kolik z nich by dokázalo formulovat pravidla o tvoření imperativu?).

Alena Macurová

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
230 let škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize
Konference odhalila tajemství znakového jazyka
15/02/2017 - Lucie Křesťanová
Ze zákulisí natáčení pohádky Nepovedený čert
15/01/2017 - Česká televize
Raná péče o neslyšící děti
22/11/2016 - Česká televize
Lékařka Eva Francová
20/11/2016 - Česká televize
Deaf Friendly
15/11/2016 - Tiché zprávy
Základy sexuální výchovy
12/11/2016 - Česká televize
Migrace, kultura, náboženství
10/11/2016 - Česká televize
Poradenské centrum pro neslyšící a nedoslýchavé Kroměříž
07/11/2016 - Česká televize
Pracovní příležitosti pro neslyšící
05/11/2016 - Česká televize
Profesorka Alena Macurová
02/11/2016 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Neslyšící a právo na vlastní jazyk II.
Specifický znak a frazém
SignWriting (bakalářská práce)
Lidský mozek a znakový jazyk
Speciálně pedagogická terminologie ve znakovém jazyce
Nemanuálne prostriedky v slovenskom posunkovom jazyku, resp. českom posunkovom jazyku
Posunkový jazyk je sústava gest? Nie!
Posunkový jazyk v oblasti sexuality
Jak je Znakový jazyk zpracováván v mozku?
Dějiny výzkumu znakového jazyka u nás a v zahraničí
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Prstová abeceda
Poznáváme český znakový jazyk I.
Proč a jak zapisovat znaky českého znakového jazyka
Poznáváme český znakový jazyk II.
Poznáváme český znakový jazyk V. - Specifické znaky
Znakový jazyk
Poznáváme český znakový jazyk VI. - Specifické znaky
Poznáváme český znakový jazyk III.
Morfologie sloves
Výzkum komunikace neslyšících: český znakový jazyk

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 33
celkem: 33
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Kalendář Velikáni ticha představuje dvanáct n
Kašpárek v rohlíku - v Ostravě
Linka pro neslyšící bude vysílat koncert
Smyslů-plný koncert - Benefiční koncert tlumo
O nezbedných kůzlátkách /tlumočené představ
Narozeninový mejdan - Kašpárek v rohlíku
První tlumočení hackaton
Fotomaraton info pro všechny
Pátá dohoda /tlumočené představení/

RSS kanály 

[CNW:Counter]