zobrazeno: 7582x

Poznáváme český znakový jazyk IV

vyjadřování času

publikováno: 08/02/2009

Různost jazyků: různost jejich popisu

Předchozí příspěvky cyklu Poznáváme český znakový jazyk snad dostatečně zřetelně ukázaly, že český znakový jazyk je v mnoha ohledech jiný než čeština a že poměřovat ho češtinou by bylo bláhové. Stejně bláhové by bylo čekat, že se budou shodovat popisy takto různých jazyků. Neshodují se a nemohou se shodovat ostatně ani popisy dvou různých jazyků mluvených: v českých gramatikách třeba nenajdeme řadu informací, které jsou zcela běžné v gramatikách angličtiny - např. o tvarech průběhového času. Takové informace zde vlastně ani neočekáváme. Je zřejmé proč: čeština totiž průběhové tvary - na rozdíl od angličtiny - nemá. Ze stejného důvodu nemůžeme očekávat v popisu českého znakového jazyka úplně stejné informace, jaké nám poskytují mluvnice češtiny. Tak se v popisu českého znakového jazyka přirozeně neobjeví například výklady o pádech, o pádových koncovkách nebo o skloňování. Důvod je prostý. K vyjádření větných vztahů neslouží ve znakových jazycích různé tvary slov (jako třeba v češtině), ale jiné prostředky. Popis gramatiky českého znakového jazyka tedy nikdy nebude kopírovat popis gramatiky češtiny, podobně jako popis gramatiky amerického a britského znakového jazyka nekopíruje popis gramatiky angličtiny, popis znakového jazyka italského popisy gramatiky italštiny atd.

Jak už bylo opakovaně řečeno, znakové jazyky jsou jiné než jazyky mluvené. Neznamená to ovšem, že by nebyly schopny vyjádřit totožné obsahy, jen se to děje jinak, jinými prostředky a postupy. To platí i pro způsoby, jimiž se v češtině na jedné a v českém znakovém jazyce na druhé straně vyjadřuje čas.

Obecně o čase

Úvodem jen stručně připomenu potřebu rozlišovat čas jako fyzikální jev a čas jako jazykovou kategorii (v angličtině se tento rozdíl promítá do existence dvou různých výrazů, tj. „time" a „tense", podrobněji k tomu např. Zima 1995).

Obecně se soudí (Comrie 1985), že konceptem času disponuje každá kultura. V každé kultuře tedy existuje nějaká představa o čase a čas je možno vyjádřit, v každém jazyce (ne každý jazyk ale musí mít gramatickou kategorii času). Čas vyjadřují i oba jazyky, o nichž je řeč. I česky znakový jazyk i čeština dokážou umístit událost, děj, situaci, stav do nějakého časového momentu. Že k tomu neužívají stejných prostředku, není nic zvláštního. Čas se proste v různých jazycích vyjadřuje různě.

Představa času

Čas může byt reprezentován (Comrie 1985) osou, na níž minulost konvenčně „vidíme“ vlevo, budoucnost vpravo. Současnost je reprezentována bodem označovaným obvykle jako nula: —-minulost-----0-----budoucnost-----

K teto časové ose se pak usouvztažňují události, děje, situace, stavy atd., které představují obsah výpovědi. Čas ovsem nemá ani začátek, ani konec, proto je třeba stanovit nějaký referenční bod, vzhledem k němuž lze události, situace, stavy, děje apod. na časové ose umisťovat, od něhož se naše označování, pojmenovávání času odvíjí. Takový referenční bod pak funguje jako východisko časového poukazu, časové deixe. Základním referenčním bodem (jakýmsi bodem „nula“) bývá obvykle současnost, přítomnost. Na okraj je zde zapotřebí uvést, ze všechno, co bylo řečeno, se týká času samé události, děje, stavu, situace, nikoli jejich vnitřních časových charakteristik (tj. např. jestli trvají dlouho, nebo jen okamžik); tyto otázky zatím nechávám stranou, zmíněny budou v souvislosti s aspektem, popř. videm.

Vyjadřování času

Už bylo řečeno, ze ve všech jazycích existuji pro umístění události, děje, stavu, situace v čase nějaké prostředky a že tyto prostředky nemusí byt v různých jazycích — a zdaleka ani nebývají — shodné. S trochou zjednodušení lze říci, že k dispozici jsou dvě základní možnosti, jak čas vyjádřit:

1. Situovanost v čase se vyjadřuje gramaticky. Čas děje, události, stavu atd. se "vyznačuje" přímo na slovese, specializovaným slovesným tvarem. Tak je tomu např. v češtině: jeden slovesný tvar (nakupovala jsem) slouží pro označeni toho, co bylo, jiný tvar pro to, co je (nakupuji), ještě jiný tvar (budu nakupovat) pro to, co bude. (Rozdíl mezi českými nedokonavými a dokonavými slovesy není pro tento výklad podstatný, proto zůstává stranou.)

I v češtině ale lze situovanost v čase vyjádřit ještě také jinak. Vezměme si např. vyjádření V r. 1918 vzniká samostatný stát nebo Příští týden dělám dvě těžké zkoušky. V těchto případech není čas vyjádřen slovesem, neboť v obou větách je použit tvar přítomný, tj. vzniká, dělám. Presto je zřejmé, že jeden děj je zasazen do minulosti (vznik samostatného státu), druhy do budoucnosti (skládání zkoušek). Jednoznačné zařazení na časové ose zde obstarávají výrazy lexikální: v r. 1918 a příští týden (podrobnější výklad o časové neutrálnosti, resp. bezpříznakovosti tvarů přítomných srov. Černý 1998). Přestože tedy čas na slovese vyjádřen není, je časové zařazení dějů jasné. Dán je ovšem lexikálně.

2. Při lexikálním vyjadřován času se užívají lexikální prostředky tzv. časového poukazu, časové deixe. Jsou to prostředky, které usouvztažňují označovaný čas s okamžikem promluvy. Některé z nich situují událost „před" čas aktuální promluvy (např. české výrazy jako v r. 1918, včera, předloni), jiné „po“ tomto čase (např. příští týden, potom, napřesrok). Lexikální prostředky obdobného typu a s obdobnými funkcemi jsou k dispozici jak v češtině, tak v českém znakovém jazyce. Připomeňme, ze v řadě mluvených jazyků postačují takové a podobné výrazy k časové determinaci děje, události, stavu atd. vlastně už samy o sobě. Čermák (1997, s. 186) uvádí příklad z malajštiny: vyjádření Ahmad pergi (Ahmad + jít) je bez kontextu nejasné (může znamenat i Ahmad přišel, jde, přichází, přijde"), užití časového adverbia ovsem zcela jednoznačně situuje vyjádření do minulosti: Ahmad perli semalam (Ahmad + jít + včera) znamená „Ahmad přišel včera".

V jazycích, kde je „vyznačení" času na slovese závazné, je vyjadřování času záležitostí gramatického systému jazyka, jeho morfologie, je gramatikalizováno — v těchto jazycích tedy existuje tzv. gramatická kategorie času. V jazycích, kdy se čas vyjadřuje lexikálně (časovými určeními) a slovesa se pro čas neproměňují, o gramatické kategorii času mluvit nelze.

Situace ve znakových jazycích

Mezi takové jazyky, kde vyjadřování času není gramatikalizováno, tj. není založeno na zřízení slovesných tvaru (na ohýbání, flexi slovesa), se řadí i jazyky znakové. Řadí se mezi ne také znakový jazyk česky. Znakové jazyky tedy nemají gramatickou kategorii času (jejich slovesa se pro vyjadřování času nepromenuji), čas vyjadřují lexikálně. Důležité je zde připomenout, ze existence gramatické kategorie času nezakládá v žádném případě nějakou lingvistickou nadřazenost jazyka, který touto kategorii disponuje, a podřazenost jazyka, v němž tato kategorie k dispozici není. Znakové jazyky jsou — i v tomto ohledu — jiné a připomeňme, o čem jsme se už zmiňovali několikrát, totiž že, „jiný“ nerovná se „horší“.

Něco z historie

Názor, že ve znakových jazycích není čas gramatikalizován, vyslovili jazykovědci už v 70. letech 20. stol. Na materiálu různých znakových jazyků postupně dokládali, ze k času se pravidelně odkazuje prostředky lexikálními (především příslovci času) a že jistou úlohu při vyjadřování času hraje i nemanuální složka znakových jazyků, zvl. mimika (ta např. v americkém znakovém jazyce rozlišuje, zda jde o minulost blízkou okamžiku promluvy, nebo o minulost, která je okamžiku promluvy vzdálenější, srov. Baker; Cokely 1980).

Způsoby vyjadřování času v americkém znakovém jazyce popsali v r. 1973 Frishberg a Cough (o jejich přednášce Time on our hands, 1973 srov. Schermer; Koolhof 1990). Využili přitom termín časová linie, který v lingvistice znakových jazyků postupně zdomácněl: ve specializovaných studiích o vyjadřování času ho využívá např. Brennan při popisu britského znakového jazyka (1983) nebo Schermer; Koolhof (1990) při popisu znakového jazyka v Holandsku; zcela běžně se s ním pracuje i v shrnujících popisech různých znakových jazyků, srov. např. Deuchar 1984, Kyle; Woll 1985, Wilbur 1987, Zeshan 2000 aj.

Časová linie

Původní vymezení časové linie z počátku 70. let je vidět na obr. 1.


Obr. 1: Časová linie v americkém
znakovém jazyce (cit. podle Schermer;
Koolhof 1990)

V tzv. západních znakových jazycích a také v znakovém jazyce českém se pak ta část linie, která je situována před tělem, spojuje s budoucností, linie situována za tělem s minulostí (blízká budoucnost a blízká minulost se přitom obvykle artikulují blíže k tělu než budoucnost nebo minulost vzdálenější). Tak tomu ovšem nemusí být vždycky. V znakových jazycích Dálného východu a jižní Afriky je linie před tělem spojována s minulosti (jako s něčím, do čeho člověk „vidi“, ví, jaké to bylo), linie za tělem pak s budoucností (jako s něčím, do čeho „vidět“ není). Schermer a Koolhof (1990) tuto rozdílnost uvádějí jako doklad toho, jak je vyjadřování času vázáno na kulturu.

Pojem-termín časová linie byl od 70. let dále promyšlen a specifikován. Např. popis vyjadřování času v britském znakovém jazyce (Brennan 1983, srov. obr. 2) počet časových linií rozšířil; ukázal přitom, ze na každé ze čtyř časových linií se artikuluji časová adverbia různého druhu.


Obr. 2: Časové linie v britském znakovém
jazyce (cit. podle Schermer; Koolhof 1990)

Časová linie A je v britském znakovém jazyce v podstatě totožná s časovou linii stanovenou pro americky znakový jazyk. Na časové linii B se v britském znakovém jazyce artikuluje kalendářní čas, časový sled a trvání v čase, na linii C časová spojitost anebo trvání. Časová linie D slouží k artikulaci času (lidského) růstu, resp. dospívání.

Vedle časových linií je ve studii o britském znakovém jazyce (Brennan 1983) zmíněn ještě jeden způsob vyjadřování času. Ten je na časových liniích nezávislý, shodne s nimi ale využívá prostoru: v prostoru se zcela libovolně lokalizuje určitý bod a přiřadí se mu konkrétní časové určení (např. druhá světová válka). Tento referenční bod pak funguje jako východisko časové deixe — všechna další časová určení (např. předtím, potom) se vztahují právě k němu.

Metaforičnost časových linii a jiné pohledy na čas ve znakových jazycích

I pro vyjadřování času využívají tedy znakové jazyky prostoru a značnou úlohu má tak při vyjadřování času metafora. V této souvislosti je třeba připomenout, ze časoprostorové metafory využíváme i v češtině, kdy i nám zhusta k vyjadřování času slouží prostor. Řekneme-li například, že Před námi je těžká zkouška, je jasné, ze zkouška bude: prostorově před námi vyjadřuje jistou pozici daného děje v čase. Vyjádření Už tu operaci mám za sebou rozumíme tak, ze operace už byla.

Pojem-termín časová linie, který je k popisu prostorového, metaforického vyjadřování času využíván, nebyl v průběhu studia znakových jazyku vždy přijímán zcela bezvýhradně. Ojediněle se objevily pokusy připisovat znakovým jazykům gramatickou kategorii času a spojovat vyjadřování času s ohýbáním sloves znakových jazyků, tj. se změnou jejich tvaru (podrobněji o tom Schermer; Koolhof 1990). Tyto pokusy vsak byly v rámci lingvistiky znakových jazyku odmítnuty jako neprůkazné.

Shrneme-li, pak naprostá většina popisu znakových jazyků dokládá, že vyjadřování času ve znakových jazycích není opřeno o ohýbání, změnu tvaru slovesa a že čas je vyjadřován lexikálně, tj. různými slovy s časovým významem; jejich artikulace bývá uskupena na různých tzv. časových liniích.

Vyjadřování času v českém znakovém jazyce

I bez reprezentativního výzkumu je jasné, ze situace v českém znakovém jazyce je obdobná jako ve znakových jazycích ostatních. Ani v českém znakovém jazyce se čas nevyjadřuje změnou slovesných tvaru, i v českém znakovém jazyce slouží indikaci času specifické znaky, tj. výrazy lexikální. I v českém znakovém jazyce je základní označovaní času vztaženo k imaginární časové linii, resp. k imaginárním časovým liniím. Výzkum založený na dostatečně rozsáhlém a reprezentativním materiálu (připravují ho studenti oboru Čeština v komunikaci neslyšících; první sondu zpracovává K. Matušková) jistě ukáže, co z dosavadních zjištění o vyjadřování času v českém znakovém jazyce je třeba doplnit a v jakém směru.

Podle předběžných výzkumných sond sdílí česky znakový jazyk přinejmenším dvě z časových linií se znakovými jazyky již popsanými. Je pravděpodobné, ze tyto linie jsou univerzální, tj. „funguji“ ve všech znakových jazycích, i když někde je jejich průběh modifikován. Tak např. v znakovém jazyce užívaném v Indii a Pákistánu (Zeshan 2000) se znaky pro budoucnost artikuluji sice před tělem, ale níže, zhruba na rovině žaludku.

Jednou takovou obecně sdílenou linií je linie A (viz obr. 2). Na ni se artikuluji lexikální časová určení, která umisťují události, děje, situace, stavy atd. do budoucnosti nebo do minulosti. Minulost nebo budoucnost se pak vyjadřují spojením tohoto lexikálního signálu (MIN pro minulost, BUD pro budoucnost) se slovesem.

Výraz index JA MIN PRACOVAT odpovídá českému pracoval/a jsem;

Výraz index JA BUD PRACOVAT českému budu pracovat.

Důležité je v teto souvislosti připomenout, ze lexikální signály minulosti a budoucnosti se zdaleka nepojí s každým slovesem (jak to někdy vídáme ve znakované češtině). Česky znakový jazyk postupuje jinak. Lexikálním signálem času vytvoří určitý časový rámec, k němuž se vztahuji všechna slovesa až do okamžiku, kdy je vytvořen, opět lexikálním signálem času, rámec nový, odlišný od prvního. Přítomný čas přitom v českém znakovém jazyce žádným lexikálním signálem vyznačován byt nemusí — to ovsem samozřejmé nevylučuje možnost odkázat k přítomnosti časovými adverbii typu DNES, TEĎ apod. Pokud jde o pozici lexikálních signálů pro minulost a budoucnost ve větě, převažuje postavení před slovesem. Objevuji se ale i případy, kdy signály sloveso následují, i případy, kdy je signál zdvojen, tj. stoji před i za slovesem. Podmínky, které různé postavení vzhledem ke slovesu určují, není zatím možné jednoznačně stanovit.

Zcela jednoznačně zatím nelze popsat ani repertoár nemanuálních prostředků, jež se případně na vyjadřování času podílejí. Doposud byl identifikován jeden prostředek tohoto druhu, který slouží intenzifikaci (nejen ovšem ve spojení s časem), totiž vzduchem naplněné tváře.

Linie A (viz obr. 2) se v českém znakovém jazyce hojně využívá pro artikulaci dalších znaku s časovým významem. Např. znak HISTORIE se artikuluje na horním úseku časové linie A, jenž se pojí s minulostí, znak ZÍTRA na useku spojovaném s budoucností, jedna varianta znaku VČERA na useku spojovaném s minulostí atd. Kromě toho se na této linii tvoři další konkretizující časová určení. Užit je přitom postup pro znakové jazyky typicky, totiž postup inkorporace. Alespoň jeden příklad: v ekvivalentu českého výrazu minulý týden se do lexému týden inkorporuje místo artikulace a pohyb lexému MIN. Českému výrazu minuly týden pak odpovídá jeden lexém (analytické vyjadřování typu „MIN + citátové, resp. slovníkové TÝDEN“ je charakteristické - svou snahou po korespondenci jedno slovo = jeden znak - pro znakovanou češtinu).

Druhou linii, jež je identifikována ve všech popisech znakových jazyků, které znám, je linie D (viz obr. 2), na níž se artikuluje čas lidského růstu. Také v českém znakovém jazyce se na teto linii artikuluje „lidský čas“, např. znak VELKÝ (člověk, dítě) nebo RŮST (člověka, dítěte).

I v českém znakovém jazyce lze samozřejmé identifikovat časové linie další. Tak průmětem linie A se změněným místem artikulace, totiž v neutrálním znakovacím prostoru, je linie A': na ní se v českém znakovém jazyce artikuluje sled časových jednotek, návaznost, i přerušená, v čase (srov. artikulaci lexému jako TÝDEN, ROK, ODKLÁDAT, POKRAČOVAT, PŘED, PŘÍŠTÍ apod.). Využitím procesu inkorporace se i na této ose artikuluji další časová určení, jako např. znak PŘÍŠTÍ-TÝDEN, znak DVA-ROKY. Časová linie směřující od brady k hrudi (identifikována je např. i v znakovém jazyce Holandska) vstupuje do jisté sémantické spojitosti s linií D („návrat“ k tomu, co „bylo“ a co je na linii růstu umístěno „dole“) - v českém znakovém jazyce se na této ose artikuluje např. jedna varianta znaku VČERA. K linii odpovídající linii C britského znakového jazyka (obr. 2) se v českém znakovém jazyce přisuzují zvl. významy časového trvání a přesunu v čase - a samozřejmě také znaky označující časové jednotky (např. DEN) nebo časová určení (NĚKDY).

Jistě bychom mohli uvazovat o dalších časových liniích, na nichž se artikuluji další znaky nějak odkazující k času: např. o linii na levém předloktí (DLOUHO, POMALU), na dlani levé ruky (RYCHLE, HNED, ČASTO, BRZY). Mohli bychom hledat ještě další „linie“ artikulace pro další časová určení (např. VLONI a inkorporativní PŘEDLONI) atd. Nepokládám to však za až tak podstatné. Místo artikulace je totiž „povinnou“ součástí těchto znaku, znaku s jistým časovým významem, a je tak osvojováno současně s ostatními parametry znaku (tvarem ruky, orientaci dlaně a prstu a pohybem). To, co bývá označováno jako časová linie, se tedy logicky učíme jako součást slovní zásoby českého znakového jazyka.

Z tohoto důvodu — a protože čas není gramatikalizován — není vyjadřování času v českém znakovém jazyce nijak zvlášť obtížné.

Daleko obtížnější je podle mého názoru situace rodilého uživatele českého znakového jazyka, který se má naučit vyjadřovat čas v češtině. K tomu je zcela nezbytné uvědomit si, v čem je vyjadřování času v českém znakovém jazyce a v češtině jiné, odlišné, a s tímto „vědomím odlišnosti“ pak pracovat.

Odlišnosti českého znakového jazyka a češtiny

Shrňme to, co o „jiném“ vyjadřování času v češtině a českém znakovém jazyce bylo doposud řečeno. Čeština vyjadřuje čas gramaticky, změnou slovesných tvarů, česky znakový jazyk oproti tomu vyjadřuje čas lexikálně, pomoci časových výrazů. V češtině je gramatická kategorie času vyjadřována každým určitým slovesným tvarem, v českém znakovém jazyce se lexikální vyraz užije pro vytvoření tzv. časového rámce, k němuž se vztahuji všechna následující pojmenovaní dějů, stavů, událostí až dotud, než je vytvořen rámec nový. Jiné než v češtině je v českém znakovém jazyce také to, že se pro vyjadřování času využívá prostředků a postupů, které souvisí s existencí znakového jazyka v prostoru a s jeho simultánností - konkrétně prostředků nemanuálních a inkorporace.

Reflexe těchto odlišností slouží dvěma cílům. Těm, kteří se učí česky znakový jazyk, umožní porozumět typickým strukturám tohoto jazyka a odlišit je od vizualizované češtiny (a užívat tak inkorporace, nemanuálních prostředků, vytvářet časové rámce, pracovat s arbitrární časovou deixí). Těm, kteří se učí psanou češtinu (tj. českým neslyšícím), a těm, kteří je psanou češtinu učí, může pomoci omezit nežádoucí průniky českého znakového jazyka, tzv. interference, do češtiny. Druhý cíl považuji za podstatnější z jednoho prostého důvodu: zatím co slyšící člověk bez perfektní znalosti českého znakového jazyka bez problému „přežije“, neslyšící člověk se bez psané češtiny neobejde. Funkční gramotnost v psané češtině je pro neslyšící Čechy zcela zásadní předpoklad jejich existence ve většinové společnosti.

Vyjadřovaní času v psané češtině českých neslyšících Nejprve alespoň stručné uveďme, čím se liší vyjadřování času v češtině českých neslyšících od vyjadřování standardního a jaké průniky (interference) z českého znakového jazyka je ve vyjadřování času možné v češtině českých neslyšících identifikovat.

V oblasti užívání sloves vůbec proniká ze znakového jazyka do češtiny především časté vyjadřování zajmenného podmětu - ten v češtině, pokud je zřejmý z tvaru určitého slovesa, vyjadřován nebývá (vyjadřuje se jen ve vymezených případech, podrobně popsaných v českých gramatikách). Oproti tomu v češtině českých neslyšících srov. např. včera on koupit, já bude koupila, ty psala apod. Vyjadřování zajmenného podmětu samozřejmé úzce souvisí s podobou užitých tvarů českého slovesa: z výrazu jako včera koupit, bude koupila a jim podobných není totiž zřejmá gramatická kategorie osoby. Tu vyjadřuje právě jen zájmenný podmět- a jeho užití tak má v konstrukcích podobného typu svoje oprávnění.

Při vyjadřování minulosti je nejvýraznější a nejčastější interferenci z českého znakového jazyka nepochybně lexikální vyjadřování času (o tom srov. také Racková 1996, Zyková 1997). Je zřejmé, ze struktury typu Já jsem byla v minulý čas šla spala tři dni u babičky / Já byla jsem navštívila Evu / Tvůj bratr měl dvakrát propadl / Já byla vzpomínám / My měsíc bylo jeli prázdniny / Včera on koupit / Já  měla viděla žraloka / Včera byl prší apod. v různé míře a různým způsobem kopírují způsob vyjadřování času v českém znakovém jazyce. Lze v nich identifikovat lexikální výraz odkazující na minulosti (včera, v minulý čas, byla, měsíc bylo) + slovesný lexém. Ve funkci časové zařazujících lexikálních jednotek figurují prostředky značně různorodé: běžná časová adverbia, např. včera, běžné adverbiální výrazy, např. minulý týden, adverbiální výrazy nějak specifické - v minulý čas, měsíc bylo, příčestí minulé od slovesa být - byl, byla, bylo..., příčestí minulé od slovesa mít - měl, měla ... (k záměně být a mít srov. Macurova 1998). Slovesné lexémy, které za lexikálním příznakem minulosti následují, jsou v nejrůznějších tvarech. Nejpočetněji jsou zastoupeny minulý čas, pouhé příčestí minulé, tvary přítomné, infinitiv. Tyto „tvary“ (mnohdy samy zdaleka ne „dokonalé“) se užívají nesystematicky a v podstatě nepředpověditelně. Z toho lze vyvodit, že neslyšící uživatele češtiny slovesné tvary zhusta nerozlišují, gramatických významů, jež se jim přiřazují, si nejsou vědomi — a i při vyjadřování času je pro ně důležitý především význam lexikální. Na tomto příkladu je dobře vidět, jak falešná je představa o tom, ze problém češtiny českých neslyšících je, jak se často říkává, problém „malé slovní zásoby“. Je to totiž přinejmenším také problém české gramatiky a její odlišnosti od gramatiky českého znakového jazyka.

Obdobně - k tomu už jen příklady - pronikají struktury českého znakového jazyka i do vyjadřování budoucnosti, např. Ty bude 7. září má svátek / Budu čekám  vrátit dopis / Já bude se podívat / Kdy ty budeš přijet Praha / Já bude chodí.

Interference a studium druhého jazyka

Vyjdeme-li z předpokladu, ze psaná čeština je pro české neslyšící až druhým jazykem, nemohou nás průniky, interference z prvního jazyka (českého znakového jazyka) do češtiny nijak zvlášť překvapit. Interference z prvního jazyka do druhého jsou totiž zcela přirozenou součástí každého učení se druhému jazyku. V procesu výuky druhého jazyka se ale interference obvykle cíleně potlačují a postupně mizí. Ne všechny a mnoho z nich ne úplně (nejobtížněji se obvykle odstraňují interference v oblasti výslovnosti). Většina z nich ale mizí do takové míry, že projev ve studovaném jazyce se přibližuje projevu rodilého mluvčího a je pro něj bez větších problému srozumitelný. To stoji samozřejmé jisté úsilí ze strany toho, kdo se jazyk učí, i ze strany jeho učitele - a v základě tohoto úsilí stojí vědomí rozdílnosti jazyků, jež jsou ve hře. Nejsem si úplně jista, jestli se takto cíleně odstraňují i interference z českého znakového jazyka patrné v psané češtině českých neslyšících (žádná studie, která by sledovala proměny psané češtiny vybraného vzorku neslyšících v průběhu jejich školní docházky, zatím neexistuje).

Přitom rozdíly mezi oběma jazyky jsou natolik zřetelné, ze posunu směrem k standardní češtině by napomohla už pouhá reflexe těchto rozdílů - např. právě rozdílu ve vyjadřování času. Podmínkou toho ovsem je, aby neslyšící vládl českým znakovým jazykem, aby chápal, že to je jazyk s jinými pravidly, než má čeština, a aby byl schopen - alespoň do jisté míry - o jazyce přemýšlet.

Popis českého znakového jazyka tedy muže byt užitečný pro slyšící i neslyšící Čechy. V jakém ohledu? Především doloží - a to pokládám za zcela zásadní - že oba jazyky, čeština a česky znakový jazyk, mohou být srovnávány jako jazyky zcela rovnocenné. Srovnávání konkrétních jazykových struktur pak upozorní na konkrétní rozdíly mezi jazyky, poukáže na jejich specifické rysy, zdůrazní to, co je „jiné“. Slyšící Češi, kteří se chtějí naučit česky znakový jazyk, se pak snáze vyhnou interferencím z češtiny. Neslyšící, kteří se potřebují naučit psanou češtinu, pochopí, které struktury do psané češtiny nepatří, protože jsou „doma“ jinde, totiž v českém znakovém jazyce.

Literatura:

  • BAKER, C.; COKELY, D. American Sign Language: A teacher's resource text on grammar and culture. Silver Spring : T.J. Publishers Inc., 1980.
  • BRENNAN, M. Marking Time in British Sign Language. In KYLE, J.; WOLL, B. (Eds.). Language in Sign. London : Groom Helm, 1983,s. 10-31.
  • COMRIE, B. Tense. Cambridge : Cambridge University Press, 1985.
  • COGEN, C. On Three aspects of time expressions in American Sign Language. In FRIEDMAN, L. (Ed.). On the Other Hand: New Perspectives on American Sign Language. New York: Academic Press, s. 197-214.
  • ČERMÁK, F. Jazyk a jazykověda : Přehled a slovníky. Praha: Pražská imaginace, 1997.
  • ČERNÝ, J. Úvod do studia jazyka. Olomouc: Rubico, 1998. ISBN 80-85839-24-5.
  • DEUCHAR, M. British Sign Language. London : Routledge and Kegan Paul, 1984.
  • KLIMA, E. S.; BELLUGI, U. The Signs of Language. Cambridge (Mass.) : Harvard University Press, 1979.
  • KYLE, J. G.; WOLL, B. Sign Language : The Study of Deaf People and Their Language. Cambridge : Cambridge University Press, 1985.
  • MACUROVÁ, A. Naše řeč? NaŠe řeč. 1998, S. 81, s. 179-188.
  • RACKOVÁ, M. České sloveso v psaných projevech českých neslyšících. Praha, 1996. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta.
  • SCHERMER, T.; KOOLHOF, C. The Reality of Time-Lines : Aspects of Tense in Sign Language of the Netherlands (SLN). In PRILLWITZ, S.; VOLLHABER, T. (Eds.). Current Trends in European Sign Language Research. Hamburg : Signum Press, 1990, s. 295-305.
  • WILBUR, R.B. American Sign Language : Linguistic and Applied Dimension. Boston: College-Hill Press, 1987.
  • ZESHAN, U. Sign Language in Indo-Pakistan : A Description of a Signed Language. Philadelphia; Amsterdam : John Benjamins, 2000.
  • ZIMA, P. Language and Time : Introductory Remarks. In Time in Languages. Charles University, Research Group' No 37, November 1995, s. 3-7.
  • ZÝKOVÁ, M. Sloveso v psané češtině neslyšící mládeže. Speciální pedagogika, 1997, roč. 7, č. 3, s. 16-25.

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže a dětí — Aplikace Záchranka /2/
08/04/2018 - Česká televize
Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže a dětí — Aplikace Záchranka
08/04/2018 - Česká televize
Týden diverzity
12/04/2018 - Česká televize
Mezinárodní festival pantomimy Otevřeno 2017
04/04/2018 - Česká televize
Bobista Jakub Nosek
30/03/2018 - Česká televize
Problémy s otěhotněním
24/03/2018 - Česká televize
Centra služeb pro neslyšící a nedoslýchavé
18/03/2018 - Česká televize
Středisko Augustin na Univerzitě Hradec Králové
10/03/2018 - Česká televize
Vícegenerační neslyšící rodiny
01/03/2018 - Česká televize
Tichý svět
12/02/2018 - Česká televize
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
Škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici slaví 230 let — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Neslyšící a právo na vlastní jazyk II.
Specifický znak a frazém
SignWriting (bakalářská práce)
Lidský mozek a znakový jazyk
Speciálně pedagogická terminologie ve znakovém jazyce
Nemanuálne prostriedky v slovenskom posunkovom jazyku, resp. českom posunkovom jazyku
Posunkový jazyk je sústava gest? Nie!
Posunkový jazyk v oblasti sexuality
Jak je Znakový jazyk zpracováván v mozku?
Dějiny výzkumu znakového jazyka u nás a v zahraničí
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Prstová abeceda
Poznáváme český znakový jazyk I.
Proč a jak zapisovat znaky českého znakového jazyka
Poznáváme český znakový jazyk II.
Poznáváme český znakový jazyk V. - Specifické znaky
Znakový jazyk
Poznáváme český znakový jazyk VI. - Specifické znaky
Poznáváme český znakový jazyk III.
Morfologie sloves
Výzkum komunikace neslyšících: český znakový jazyk

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 42
celkem: 42
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Jak se stát úspěšným neslyšícím
Jak připravit neslyšící na budoucnost?
Manželské vraždění - tlumočené představen
Pražská muzejní noc - přihláška
Aplikace Pexeso – dárek pro neslyšící děti
Chvála sběratelství
EUDY YOUTH CAMP
EUDY JUNIOR CAMP
Poštovní muzeum i pro neslyšící
Festival Colours of Ostrava si nově užijí i ná

RSS kanály 

[CNW:Counter]