Morfologie sloves

Morfologie je lingvistická disciplína, která se zabývá studiem vnitřní struktury slov. V tradičním anglosaském pojetí gramatiky má morfologie dvě větve: flexívní a derivační morfologii. Flexívní morfologie studuje gramatické prostředky, jež slouží k vyjadřování gramatických kategorií (např. tempus, aspekt, osoba, číslo, genus, pád). Naproti tomu se morfologie derivační zabývá zkoumáním různých slov ze stejné lexikální báze (jejich vzájemných slovotvorných vztahů).

Toto pojetí pojmu morfologie je ovšem odlišné od toho, jak chápeme pojem morfologie u nás, v rámci české a slovanské lingvistické tradice. Zde totiž pojem morfologie zahrnuje pouze ty flexívní procesy, které vedou ke vzniku nových gramatických významů. Nepatří sem tedy slovotvorba, "derivační morfologie", jež v českém pojetí stojí zcela mimo pojem morfologie.

Tato práce vychází takřka úplně pouze z práce amerických lingvistů Klimy a Bellugiové. Proto zde zachovávám jejich pojetí morfologie, tedy morfologie flexívní i derivační. Stane-li se tato práce pro mne později základem pro úvahy o morfologických a slovotvorných procesech v českém znakovém jazyce, bude třeba sjednotit terminologii podle české tradice. Prozatím tedy chápejme pojem morfologie tak, jak ho chápou anglosaští lingvisté: jako (pro nás) spojení morfologie a slovotvorby.

Jazyky se vzájemně odlišují v míře, v jaké využívají při výstavbě jazykových projevů flexívní a derivační procesy. Americký znakový jazyk používá velmi rozsáhlé flexívní variace na lexikálních jednotkách (tzn. mění formu znaků za účelem vyjádření gramatických i lexikálních významů).

My se budeme podrobněji zabývat flexí těch znaků, které ve větěplní funkci predikátu, tedy přísudku - větného členu, jenž má za úkol přisuzovat podmětu věty nějaké vlastnosti nebo děje. Klima a Bellugi (KLIMA a BELLUGI 1979) zkoumali při svém studiu amerického znakového jazyka predikátové znaky, které slovnědruhově zařadili mezi adjektiva a slovesa. Domnívám se, že pro toto zařazení daného znaku byla rozhodující podoba jeho anglického ekvivalentu. Na základě slovnědruhové příslušnosti tohoto ekvivalentu v angličtině byl potom znak ASL zařazen mezi adjektiva nebo slovesa. Usuzuji tak z toho, že autoři knihy neuvažovali nad problematikou slovních druhů ve znakovém jazyce, nebo se alespoň o svých úvahách v knize nezmínili. Při zařazování slovních druhů postupovali tedy buč podle obecné sémantické charakteristiky slovních druhů (tj. jaké významy jednotlivé slovní druhy nejčastěji pojmenovávají), nebo podle překladových (zde anglických) ekvivalentů pro daný znak.

Nad tímto problematickým rysem, který ovšem já ve své práci zachovávám (členění predikátové morfologie na morfologii sloves a morfologii adjektiv), se pozastavuji proto, že si jiní vědci, zabývající se znakovým jazykem, nejsou tak zcela jisti tím, zda je možné a oprávněné rozlišovat predikátové znaky na predikáty adjektivní a slovesné.

K tomu svádí zejména vliv gramatiky mluveného jazyka, kde o tomto dělení není třeba pochybovat (u mluvených flexívních jazyků z důvodů tvaroslovných, obecně u většiny mluvených jazyků z důvodů syntaktických. V mluvených jazycích je totiž poměrně ostře vymezená hranice mezi způsobem, jakým se tvoří predikát z adjektiva a jakým se tvoří predikát ze slovesa. Zatímco predikační dvojici podmět - slovesný predikát tvoří dvě jednotky, a to jmenný výraz plnící funkci podmětu a slovesný výraz plnící funkci predikátu, v případě predikační dvojice s adjektivním predikátem jsou to jednotky tři: jmenný výraz pro podmět, adjektivum a spona (kopula), jež umožňuje adjektivu plnit funkci přisuzování, predikace ("... aby takové výrazy /adverbia a adjektiva, pozn. aut./ mohly fungovat jako predikáty, musí být nejprve zeslovesněny, verbalizovány".) (PMČ, str. 370). (Srovnej české On je milý. a On miluje. ).

Švédská autorka Brita Bergmanová (BERGMAN 1983, str. 8 - 9) k tomuto problému poznamenává: "...o slovesech se říká, že odkazují k procesům, událostem nebo stavům, zatímco adjektiva popisují kvality. Je nicméně velmi obtížné stanovit rozdíl mezi stavem a kvalitou a při použití pouhého sémantického hlediska by nebylo dost dobře možné trvat na rozlišení adjektiva a slovesa. ... Dosud dostupná data nikterak nepodporují předpoklad, že ve švédském znakovém jazyce existují adjektiva. ... Pro pedagodické účely je možné stále používat rozlišení adjektiva - slovesa, pokud nebudeme zapomínat na to, že "adjektiva" nejsou pravděpodobně ničím jiným, než intranzitivními stavovými slovesy."

Domnívám se, že tyto nejasnosti (dělení predikátových znaků na znaky slovesné a adjektivní) způsobuje v práci Klimy a Bellugiové především to, že tito dva vědci se zabývali vždy zejména lingvistikou mluvených jazyků, a k práci na výzkumu amerického znakového jazyka, která měla za výsledek vznik knihy The Signs of Language, přicházeli "zatíženi" znalostmi o struktuře mluvených jazyků. Tyto znalosti, a zejména včasné neoproštění se od jejich dominance nad znalostmi obecně lingvisticky platnými, jim v podstatě znemožnily nezaujatý pohled na jazyk se zcela odlišnou strukturou, než je struktura jakéhokoliv mluveného jazyka.

Přesto tedy, že v interní struktuře této práce zachovávám dělení predikátů na adjektivní a slovesné, jak je obsaženo v práci The Signs of Language, název jsem zvolila obecný a (doufám) proto méně zavádějící.

Sekvenčnost a simultánnost

Gramatické vztahy v mluvených jazycích se většinou vyjadřují řazením fonologických jednotek za sebou. Vlastnost jazyka, která zapřičiňuje takovéto lineární řazení jednotlivých komponentů, z nichž každý nese nějakou specifickou gramatickou informaci, se nazývá sekvenčnost (lineárnost). Je charakteristická zejména tím, že informace je nesena malými zvukovými jednotkami (fonémy), které napojované za sebou vytvářejí akustický signál - vlnění. Spojení fonémů vytvářejí slova, slova vytvářejí jednotlivé výpovědi (opět spojením za sebou) a spojené výpovědi vytvářejí promluvy. Malé jednotky se spojují za sebou a vytvářejí jednotky vyšší, a takto se děje na každé rovině jazyka (vyjma té nejvyšší).

Sekvenčnost není charakteristickou vlastností amerického znakového jazyka (a zřejmě žádného znakového jazyka). Jeho vizuálně-motorický nosič dává vzniknout vlastnosti jiné, pro znakový jazyk charakteristické. Touto vlastností je simultánnost. Ta spočívá v tom, že v jednom časovém okamžiku nese jedna jazyková jednotka (znak) soubor většího počtu informací (gramatických i lexikálních významů). Tyto informace by v mluveném jazyce byly vyjádřeny napojením většího počtu jednotek za sebou.

To si můžeme ukázat na slovese s významem dát. Plní-li toto sloveso v české větě funkci predikátu, pak vyžaduje 1. správný tvar (např. 1. osoba singuláru indikativu prézentu dám), 2. doplnění podmětem (může být implicitně vyjádřený slovesným tvarem, popř. expliciteur např. zájmenem já) a objekty přímým (co dám) a nepřímým (komu dám). Pro naše účely není nutné uvažovat nad problematikou, již přináší přímý objekt, vytvořme proto větu se strukturou podmět + predikát + nepřímý objekt: Já dám tobě. Tato věta, tvořená třemi uzavřenými celky, mezi něž je "přehledně" rozdělená informace, je při srovnání se znakovým jazykem typickým příkladem sekvenčnosti. Jednotlivá slova jdou v řadě (sekvenci) za sebou a teprve při vzájemném spojení vyjadřují celou informaci.

A jak tedy vypadá věta se stejným významem ve znakovém jazyce? Je tvořena jednou jazykovou jednotkou (znakem), která v okamžiku artikulace vyjadřuje celý význam české věty Já dám tobě. Tato jazyková jednotka se skládá z "kořene" znaku, jímž je pohyb ruky v určitém tvaru a v určité orientaci a ze směru tohoto pohybu, který je důležitý pro určení podmětu a předmětu (argumentů slovesa). Tvar amerického znakového jazyka s významem Já dám tobě naleznete v obrazové příloze pod číselným označením 12.1, na obrázku umístěném v levém horním rohu. Na tomto příkladu vidíme rozdíl mezi sekvenčností a simultánností: zatímco "sekvenční" věta mluveného jazyka použije k vytvoření daného významu tři slova, simultánní znakový jazyk vyjádří stejný význam pomocí jediného znaku.

Simultánnost je určujícím prvkem pro charakter morfologických procesů ve znakovém jazyce. Než se ovšem zaměříme na podrobný popis jednotlivých morfologických změn v americkém znakovém jazyce (ASL), jak je vidí Klima a Bellugi (KLIMA a BELLUGI, 1979), podívejme se z morfologického hlediska ještě na jeden podstatný rys znakového jazyka, jímž je jeho ikoničnost.

Ikoničnost

Znaky znakového jazyka vykazují rozhodně větší míru ikoničnosti, než o jaké bychom mohli hovořit v souvislosti se slovy jazyka mluveného. Ovšem jejich podoba v žádném případě není přímým napodobením skutečného zjevu znakového referentu. Pokud by byla, hovořili bychom o pantomimě, a nikoli o jazyce. Některé formální elementy znaku se ovšem vztahují k vizuálním rysům jeho referentu. Ale způsob vztahování a jeho realizace je už záležitostí neikonickou, arbitrární, a proto nemůžeme charakterizovat ikoničnost (nebo lépe vizuální motivovanost) znakového jazyka jako absolutní. Pro znakový jazyk charakteristická je spíše transparentnost, významová průhlednost formy, jež způsobuje, že při znalosti formy a jejího významu může i laik odvodit vznik dané formy pro daný význam. Ani ta však samozřejmě není všeobecně platná pro celou slovní zásobu daného znakového jazyka.

Je-li ikoničnost často podstatným rysem formy lexikální jednotky, co se s ní děje při změně této formy? K tomu Klima a Bellugi (KLIMA a BELLUGI 1979, str. 30) poznamenávají: "Pravidelné gramatické procesy probíhají na znacích ASL bez odkazů k jakýmkoli ikonickým prostředkům znaků samotných; spíše probíhají nezávisle na formách znaků. Jedním z nejvýraznějších dopadů morfologických procesů na znacích je zkreslení jejich formy natolik, že ikonické aspekty znaků jsou překryty a potlačeny. To i v případě, kdy operace samotné mohou vykazovat jistou míru ikoničnosti. Například jako způsob intenzifikace významu znaku se používá přidání důrazu a znak se potom může artikulovat velmi prudkým a napjatým pohybem. Znak SLOW (tj. pomalý, pozn. překl.) se v citátové podobě artikuluje jednou rukou, pohybující se po hřbetu druhé ruky. Ale podle pravidelné morfologické změny na znaku, která přináší intenzivnější význam "velmi pomalý", není pohyb znaku prodloužený nebo pomalejší; místo toho je význam "velmi pomalý" pravidelně vyjádřen artikulací znaku extrémně krátkým, prudkým pohybem. Tak tedy není forma "velmi pomalý" nijak shodná s významem základního znaku." Vznik morfologických tvarů je tedy záležitostí vnitřní jazykové struktury, jež se nijak neodvíjí od vizuální podoby jazykových jednotek.

Morfologické formy jsou konvenční (tzn., že vztah formy a významu je dán "dohodou" mezi mluvčími, není všeobecně srozumitelný všem lidem) a to, jakou mají podobu, není nijak závislé na formě základní (neskloněné) podoby znaku. V případě, že je daná morfologická flexe vizuálně motivovaná skutečností (napodobuje ji), překrývá tato vizuální motivovanost případnou ikoničnost základní lexikální jednotky. To znamená, že se při morfologické flexi, která vykazuje prvky ikoničnosti, ztrácejí rysy základní podoby znaku, které vycházejí ze skutečnosti (napodobují ji).

Morfologie

Na následujících stránkách budeme společně sledovat morfologické procesy, které odhalili Klima a Bellugi (KLIMA a BELLUGI 1979) v americkém znakovém jazyce, pokusíme se zobecnit jejich poznatky a dosáhnout určitého přehledného shrnutí způsobů, jakými se mění tvary při některých morfologických procesech na adjektivech a slovesech v ASL.

Jako první zaměřují Klima a Bellugi svou pozornost na adjektiva, a to speciálně na aspektové modulace formy adjektivních znaků. Nacházejí prostředky pro vyjadřování aspektuálních významových distinkcí - "rozlišování stavů od vstupů do stavů, rozlišování stavů od připravenosti na následující stav, rozlišování stálých od opakovaných stavů atd." (str. 270).

Druhým předmětem jejich zájmu jsou flexívní procesy, probíhající na slovesech. Tyto procesy sloučí k označování participantů (účastníků) slovesného děje, reciprocitu (vzájemnost), číslo (počet účastníků děje) ad.

Posledním jazykovým jevem, na němž Klima a Bellugi sledují morfologickou strukturu jazyka, jsou derivační procesy u sloves. Tyto procesy pomáhají tvorbě nové (příbuzné) slovní zásoby z již existujících jednotek.

Autoři publikace zdůrazňují u všech morfologických procesů jejich pravidelnost, závaznost v daném jazykovém kontextu, strukturovanost a neodvozenost od jazyka intaktní společnosti (v daném případě z angličtiny), již dokazují na četných kontrastivně-analytických příkladech (tzn. srovnávají způsob sdělení stejného významu v angličtině a v americkém znakovém jazyce).

Aspektové modulace adjektivních predikátů

Aspekt je slovesná kategorie, která nám umožňuje vyjádřit vnitřní časovou strukturu situace, již popisujeme. Změny ve formě, které slouží k vyjádření aspektu, mají za výsledek významové distinkce jako je "začátek trvání, frekvence, opakování, stálost nebo intenzita stavů či událostí." "Slovesný čas lokalizuje situaci v čase (řekněme minulém), kdežto aspekt bere v úvahu časový rámec události samotné: věty Byl nemocný a Měl sklony být nemocný mohou vypovídat o té samé opakující se epizodě, ale nahlížejí na ni odlišně; rozdíl v náhledu je aspektuální."

Aspektové modulace tedy změnou formy adjektiva vyjadřují změnu nahlížení na stav či děj z hlediska aspektu. Jaké typy Klima a Bellugi ve svém výzkumu identifikovali? Kruhovou modulaci pro predispoziční aspekt (circular modulation for predispositional aspect), bodavou modulaci pro aspekt náchylnosti (thrust modulation for susceptative aspect), eliptickou modulaci pro souvislostní aspekt (elliptical modulation for continuative aspect), třesavou modulaci pro ustavičný aspekt (aspekt ustavičnosti děje) (tremolo modulation for incessant aspect), rytmickou modulaci pro frekventativní aspekt (marcato modulation for frequentative aspect), napjatou a uvolněnou modulaci pro intenzifikující a přibližující aspekt (tense and lax modulations for intensive and approximative aspects), akcelerační modulaci pro rezultativní aspekt (accelerando modulation for resultative aspect); dále potom modulace pro iterativní a prodlužovací aspekt (modulation for iterative and protractive aspects) a kombinace těchto modulací. Po tomto vyčerpávajícím vyjmenování všech Klimou a Bellugi identifikovaných modulací přistupme k jejich jednotlivým charakteristikám:

Kruhová modulace pro predispoziční aspekt

Formální podoba této modulace spočívá v pohybu s kruhovou drahou, který je vložen do základní citátové podoby znaku (pohybu). Změnu znakové formy můžete pozorovat na obr. 11. 2 na znaku SICK (nemocný, ve stavu fyzické nevolnosti). Další příklady znaků, na kterých lze pozorovat tuto modulaci, přinášejí obrázky pod číselným označením 11.4.

Význam, který tato variace základní formy znaku přináší, je "být náchylný k něčemu" nebo "mít predispozici k něčemu" (proto název predispoziční). Dokumentují ho věty jako např.: Můj syn je od přírody plachý. (modulovaný znak SHY- plachý) nebo Moje sestra byla účastníkem dopravní nehody a následkem toho marodí (modulovaný znak SICK - nemocný). (KLIMA a BELLUGI 1979, str. 249).

Ovšem ne na všech predikátech v americkém znakovém jazyce může tato modulační změna probíhat. Predikáty, které se tímto způsobem nemodulují, vyjadřují vrozené rysy nebo dlouhodobé vlastnosti (např. znaky INTELLIGENT - inteligentní, STUPID - hloupý, TALL - vysoký). Znaky tímto způsobem modulované popisují nahodilé nebo dočasné stavy (např. znaky EMBARASSED - rozpačitý, CARELESS - bezohledný, ANGRY - rozzlobený).

Bodavá modulace pro aspekt náchylnosti

Tato modulace je modulaci předchozí významově blízká, ovšem formálně je zcela odlišná. Je tvořena jednoduchým, jakoby bodavým pohybem, jenž je kombinovaný s pohybem krátkým, který doprovází svalový tonus. Pohyb není opakovaný, a probíhá-li tato modulace na znacích, jejichž součástí je opakovaný pohyb, toto opakování se ruší. Formální změnu této modulace, opět na znaku amerického znakového jazyka SICK, můžeme pozorovat na obrázku pod číselným označením 11.7.

Tento typ modulace přináší významovou změnu "být ve stavu přístupnosti, otevřenosti vůči kvalitě, rysu nebo stavu." Proběhne-li tato modulace např. na znaku ASL EXCITED (vzrušený), je jeho význam "snadno se vzrušit". Používá se ve větách, jejichž význam je asi takovýto: Všechno, co má Johnova sestra na práci, je škádlit ho, a on se snadno rozzlobí (vybuchne). (modulovaný znak ANGRY - rozzlobený). Víš, jak jsou cítit ryby? Hned se mi z toho udělá špatně. (modulovaný znak SICK - nemocný).

Základní významy znaků, na nichž modulace probíhá, stejně jako u kruhové modulace vypovídají o přechodných stavech. Konkrétní příklady znaků, na nichž modulace probíhá, jsou tedy shodné s příklady zmíněnými u kruhové modulace.

Eliptická modulace pro kontinuativní aspekt

Tato modulace se nazývá někdy také pomalá reduplikace. Jejím hlavním formálním rysem je reduplikovaný (znásobený) pohyb ve tvaru elipsy, který je zakomponován do pohybu základního znaku. Ten můžeme pozorovat na obr. 11.8 u znaku SICK.

Význam, který tato modulace přináší, je vyjádření dlouhého trvání nějakého vlastnosti nebo děje. Je patrný z následujících vět, přeložených z amerického znakového jazyka (přes anglický překlad) takto: Mého bratra bolí už dlouho noha jako důsledek autonehody. (modulovaný znak PAINFUL - bolestivý). Když se moje sestra unaví, určitě se začne chovat na dlouhou dobu směšně. (modulovaný znak SILLY - směšný).

Eliptická modulace neprobíhá pouze na adjektivních predikátech, ale také na durativních slovesech, kde přináší stejné významové změny.

Třesavá (tremolo) modulace pro aspekt ustavičnosti

Stejně jako eliptická modulace má i tato význam trvání během časového úseku, ovšem její forma je zcela jiná. Hlavním jejím formálním rysem je jemně se třepající nerovnoměrný pohyb, při kterém jsou svaly ve stavu napětí. Tento pohyb se několikrát opakuje během základní podoby znaku. Jak vypadá třesavá modulace na znaku SICK, uvidíte na obr. 11.9.

Třesavá modulace má význam nebývale častého výskytu nějakého děje v čase. Vyskytuje se ve větách s významem jako: Mojí sestře je neustále špatně, nikdy to nepřestává. (modulovaný znak SICK - nemocný, ve stavu nevolnosti). Moje přikrývka s dlouhými chlupy je bílá, špiní se snad neustále. (modulovaný znak DIRTY - špinavý).

Rozdíl mezi eliptickou a třesavou modulací spočívá v tom, že eliptická modulace vyjadřuje daný dlouho trvající děj nebo vlastnost jako kontinuum, děj nebo vlastnost bez dalšího vnitřního členění. Naproti tomu třesavá modulace popisuje děj jako neúměrně často se opakující, jenž se proto zdá podobný ději dlouhodobému (ve skutečnosti jde o mnoho dílčích dějů nebo vlastností v těsném sledu).

Rytmická (marcato) modulace pro frekventativní aspekt

Hlavním rysem tohoto typu modulace je rovnoměrný pravidelný rytmus, který proto autoři nazývají hudebním termínem marcato. Pohyb je kromě pravidelnosti i napjatý a má dobře zvýrazněnou začáteční a konečnou pozici. Je čtyř- až šestkrát reduplikován (viz obr. 11. 10).

Rytmická modulace znamená "často se objevuje", indikuje tedy velkou frekvenci výskytu rysu nebo kvality. Najdeme ji ve větách jako Minulé léto čas od času pršelo, plány jít plavat byly často zhatěny. (modulovaný znak FRUSTRATED - zhatěny).

Napjatá a uvolněná modulace pro intenzifikující a přibližující aspekt

Tyto dvě modulace tvoří každá opačný konec měrové stupnice intenzity. Intenzifikující modulace vnáší do děje nebo vlastnosti intenzitu, "opačná" modulace význam "druh něčeho" (angl. sort of) nebo malou míru vlastnosti či atributu.

Ve formě intenzifikující modulace je dominantní především svalové napětí ruky a paže, jemné pohyby např. prstů se změní na prudší. Zvýrazněny jsou také počáteční a konečné stadium znaku (viz obr. 11. 11).

Přibližující modulaci tvoří uvolněný pohyb s výraznou redukcí své velikosti a trvání (viz obr. 11. 12).

Jak už její název napovídá, zvýrazňuje intenzifikující modulace intenzitu popisované vlastnosti. Je to patrné i z příkladu: Dítě ještě nejedlo, je velmi hladové. (modulovaný znak HUNGRY - hladové).

Věta, která dokumentuje použití přibližující modulace je např.: John je spíše smutný, neboť se zavázal vzdát se svého domu. (modulovaný znak SAD - smutný).

Akcelerační modulace pro rezultativní aspekt

Tuto modulaci tvoří "napjatý pohyb, který začíná pomalu a s potlačením se zrychluje (akceleruje) do dlouhého konečného zastavení." (KLIMA a BELLUGI 1979, str. 261).

Význam modulace indikuje totální dokonanou změnu, vlastnosti nebo stavu s nějakým výsledkem (proto rezultativní). To je patrné např. z vět: Můj bratr nastoupil do svého vozu a pokusil se nastartovat motor, ale nestalo se nic. Opravdu se rozzlobil. (modulovaný znak ANGRY - rozzlobený). Starý muž chytal ryby; obličej mu zčervenal na větru. (modulovaný znak RED - červený).

Pro přehledné studium doporučujeme tabulku 11. 1, která zobrazuje všechny výše popisované modulace. Obrazovým doplňkem k této tabulce je obr. 11.15, který zachycuje některé časově pohybové rysy modulovaných znaků.

Flexívní procesy slovesných predikátů

"Flexívní procesy, které se vyvinuly v americkém znakovém jazyce, se zcela odlišují od angličtiny (nebo jakékoli formy znakované angličtiny) ve významech, jež vyjadřují. Slovesa ASL jsou např., stejně jako latinská slovesa, ohýbána pro vyjádření mnoha různých gramatických kategorií. Většina distinkcí, které jsou vyjádřeny v ASL flexí, se v angličtině vyjádří buč lexikálně, nebo větně." (KLIMA a BELLUGI 1979, str. 273).

Mezi flexívní procesy zahrnují autoři publikace The signs of language tyto typy flexe: indexové flexe, které vyjadřují osobu daného slovesného děje; reciproční flexe, které indikují vzájemnost vztahu participantů (účastníků) slovesného děje; číselné flexe, které vyjadřují počet argumentů slovesa; flexe pro distributivní aspekt, které vyjadřují, nakolik jsou dějem zasaženi potenciální participanti (zda "všichni", "všude" apod.); flexe pro temporální aspekt, které určují časovou charakteristiku děje; flexe pro temporální ohnisko, které indikují náhled na slovesný děj z hlediska jeho započatosti, skončenosti, postupující intenzity apod.; flexe pro způsob, které vyjadřují v podstatě adverbiale modu (příslovečné určení způsobu); a konečně flexe pro míru (vyjadřují adverbiale míry).

Flexívní procesy v ASL jsou založeny na jeho charakteristické simultánnosti. Afixace, nejběžnější způsob vytváření morfologických tvarů v mluvených jazycích, se v americkém znakovém jazyce vůbec nevyskytuje. Je možné ji vysledovat náznakově ve znakované angličtině, ale ve znakovém jazyce nikoli.

Americký znakový jazyk využívá pro vytváření morfologických tvarů pohyb a prostor. Flexívní tvary vznikají rozrůzněním časové a prostorové charakteristiky podoby znaku; především jeho pohybu.

Podívejme se nyní na jednotlivé flexívní procesy zblízka. Bude nás opět zajímat jejich forma a význam, který nese.

Deixe: odkazovací označování (Deixis: referential indexing)

Tento flexívní proces vymezuje rozmístění jednotlivých participantů akce v prostoru před mluvčím. Toto rozmístění je pevné a napomáhá v orientaci mezi jednotlivými reprezentanty slovesných osob.

Spolu s přímým ukazováním na osoby nebo nepřímým ukazováním na jejich konvenční umístění v prostoru před mluvčím do deiktických procesů patří i změny tvaru slovesa (viz dříve zmiňované sloveso dát v kapitole Sekvenčnost a simultánnost). Tyto změny zachycuje např. obr. 12. 2.

Existuje mnoho konvencí pro ustanovování indexového místa jednotlivých participantů slovesného děje. Konvence pro ustanovování a rozlišování indexových míst nejsou dány pouze manuálními složkami jazykového projevu (přímé ukázání, změna směrovosti slovesa), ale také polohou těla a očním pohledem.

Reciproční flexe (reciprocal inflection)

Americký znakový jazyk má pro vyjadřování reciprocity (vztahu vzájemnosti mezi dvěma účastníky jednoho děje) speciální reciproční flexi. Ta je charakteristická zdvojením počtu rukou artikulujících jeden znak simultánně, tj. ve stejný okamžik.

Simultánní pohyb ovšem neznamená, že i akce musejí probíhat současně. Důležitý je vztah vzájemnosti: "já tobě, ty mně".

Číselnost: gramatické číslo (numerosity: grammatical number)

Tento druh flexe slouží k vyjadřování počtu (1, 2, 3, více) participantů (podmětu nebo předmětu) slovesného děje. Zároveň tato flexe vyjadřuje i distribuci slovesného děje (zda se dotýká všech potenciálních participantů, pouze některých, zda jsou tito někteří specifikovaní či ne). Číselnost tedy není pouze kategorie čísla, jak ji známe z gramatiky češtiny, ale zahrnuje i distributivní aspekt slovesného děje.

V americkém znakovém jazyce není vyjadřování čísla jmenného předmětu závazné, jako je např. v češtině nebo v angličtině. Mnohdy je číslo implicitně obsaženo ve slovesném tvaru, ze kterého je možné rozlišit minimálně distinkci singulár - plurál. Oproti jmenné pluralizaci je pluralizace slovesná v mnoha větných kontextech závazná.

Flexe pro singulár, duál a trojné číslo se odlišují počtem míst (jedním, dvěma, třemi) na indexovém plánu, ke kterým směřuje pohyb slovesa (viz např. obr. 12.6).

Plurálová flexe je závazná v případě, že je počet objektů slovesa větší než jedna (kromě kolektivních jmen). Plurálu se používá např. ve větných kontextech jako: Učitel jim dal domácí úkol (flexe slovesa GIVE - dát). Zeptal jsem se těch mužů (jméno muž v singuláru, plurálová flexe slovesa ptát se).

Tyto příklady ukazují, že při pluralizaci slovesného tvaru není současně třeba pluralizovat jméno objektu (je-li množné číslo vyjádřeno již slovesným tvarem, není potřeba převádět do množného čísla i předmět,který se ke slovesu vztahuje). Akce pluralizovaného slovesa současně neudává časovou distribuci děje (tj. zda oněch "více dějů" proběhlo současně nebo postupně).

Číselnost: distributivní aspekt (numerosity: distributional aspect)

Flexí pro distributivní aspekt je možné rozlišit: "(a) zda je daný akt sám o sobě nedělitelným celkem nebo se skládá z několika oddělených dějů, (b) zda jsou děje specifikovány podle toho, že se odehrály v jistých časových bodech, (c) zda jsou děje specifikovány podle své vzájemné posloupnosti a (d) jak jsou děje specifikovány vzhledem k jednotlivcům, účastnícím se děje (KLIMA a BELLUGI 1979, str. 284).

Klima a Bellugi dále vydělují sedm flexívních forem pro distributivní aspekt.

Totální (exhaustive) flexe specifikuje akce zasahující každého jednotlivce (jednotlivinu) ve skupině při dějích považovaných za jednorázovou událost. Flexe vymezující rozvržení (allocative determinate) popisuje akce zasahující specifická individua v odlišných časových okamžicích. Flexe rozvržení nevymezující (allocative indeterminate) se používá pro akce, které zasahují nespecifikovaná individua v čase. Povahou rozvržení externí flexe (apportionative external) se používá vzhledem k akcím probíhajícím v okolí členů uzavřené skupiny. Povahou rozvržení interní (apportionative internal) flexe specifikuje akce, které probíhají v rámci nějakého jednotlivého celku. Řadově externí (seriated external) flexe hovoří o akcích zasahujících sérii (řadu) objektů, které jsou prvky jedné třídy znaků. Řadově interní (seriated internal) flexe specifikuje akce probíhající v rámci vnitřních rysů (popř. typických rysů) objektu.

Totální flexe

Formou této flexe je opakování pohybu znaku po oblouku ukazovacího plánu před tělem mluvčího. Tento tvar se shoduje sjeho významem - oddělené dávání všem participantům, stojícím před prostorem mluvčího. Flexe přináší význam "každému". Pro ukázku jejího tvaru slouží obr. 12. 9.

Flexe vymezující rozvržení

Formu flexe tvoří reduplikovaný pohyb znaku, směřující k různým bodům indexového plánu, na nichž je potom provedena samotná artikulace. Tato flexe vyjadřuje děje, které probíhají v různých časových bodech a jednotlivým příjemncům dějů distribuované odděleně. Číselným údajem, který tato flexe dodává, je "určití, ale nikoli všichni".

Flexe rozvržení nevymezující

Forma této flexe se od předchozí liší tvarem pohybu - ten má kulaté, spirálovité obrysy, které popisují události rozložené v různých časových obdobích. I význam se liší - při flexi rozvržení nevymezující se jedná o nespecifikované objekty. Tento tvar se často vyskytuje ve spojení s časovými adverbii jako je "tento měsíc" nebo "celý týden". Dokumentující obrázek je obr. 12. 12.

Flexe povahou rozvržení externí

Tato flexe se tvoří opakováním pohybu na kruhové dráze na horizontální rovině. Děj slovesa se týká uzavřené skupiny jednotlivin (např. "ptát se členů určité skupiny"). Viz obr. 12. 13a.

Flexe povahou rozvržení interní

Tento druh flexe se tvarově témeř shoduje s předcházející flexí, pouze artikulace probíhá na vertikální rovině. Specifikuje děj týkající se jednotlivého objektu, a to "všude v rámci" tohoto objektu.

Řadově externí flexe

Tuto flexi tvoří opakování pohybu znaku podél přímých linií do strany. Probíhá i na jménech, kde slouží k popisu uspořádání objektů v řadě za sebou. U sloves přináší význam děje probíhajícího na objektech, které jsou členy jedné obecné třídy.

Řadově interní flexe

Tato flexe je tvořena opakováním pohybu znaku na cestě podél těla dolů. Specifikuje děj, který probíhá na jménech, vzhledem k jejich specifickým vlastnostem.

Jednotlivé slovesné flexe se svou formou i významem velmi odlišují. V nich obsažené významy vykazují souvislost s numerositou - číslem nebo distribucí slovesných argumentů.

Gramatická kategorie temporálního aspektu a ohniska

V americkém znakovém jazyce existuje široký repertoár forem, které vyjadřují aspektové rozdíly, rozdíly v durativnosti (trvání) děje, v ohnisku a míře. Tyto flexe většinou nepřinášejí informaci o numerositě, jak tomu bylo u flexí předcházejících.

Zatímco pro flexe pro numerositu je charakteristickým rysem změna prostorového uspořádání znaku, u flexí pro temporální aspekt jde především o změny v artikulaci během času.

Významové změny, které temporální flexe přinášejí, jsou výrazně paralelní s aspektovými modulacemi adjektiv, kterým jsme se věnovali v předchozí kapitole.

Existuje šest flexívních forem (na obr. 12. 15), které dohoromady vyjadřují tři temporální aspekty. Forma těchto aspektů se totiž liší podle toho, zda jsou vyjadřovány na durativním slovese nebo na slovese popisujícím krátký, okamžitý děj. Tyto aspekty jsou: aspekt prodlužující (na durativním slovese) nebo zustavičňující (na "okamžitém" slovese) děj; aspekt durativizující (na durativním tvaru slovesa) nebo habitualizující (na "okamžitém" tvaru slovesa) děj; aspekt kontinuativizující nebo opakující děj.

Dále na slovesech mohou probíhat flexe facilitativní (význam "dělat něco lehce"), počáteční (význam "změna stavu začíná") a flexe augmentativní (zveličuje děj slovesa).

Derivační procesy na slovesných predikátech

Derivační procesy rozšiřují slovní zásobu jazyka pravidelnými změnami ve struktuře znaků, které mají za výsledek vznik nového znaku. V ASL není lehké je odlišit od procesů flexívních.

Vznik deverbativ

Deverbativa jsou jména utvořená z původní formy slovesa. V ASL existuje velké množství párů sloveso - jméno, u kterých je jasné, že je mezi nimi znak odvozenosti. Klima a Bellugi citují práci Supally a Newporta a na jejím základě uvádějí např. tyto příklady: znak COMPARE - srovnat - srovnání; znak COMPETE - soutěžit - soutež; EXPLODE - vybuchnout - výbuch.

Deverbativní tvary jsou tvořeny stejným způsobem, jako samotná slovesa, ovšem s tím rozdílem, že jmenné tvary mají reduplikovaný pohyb, jenž je určitým způsobem potlačený, je napjatý a co do velikosti menší).

Vznik jmenných predikátů

Z některých jmen je možné derivačním procesem vytvořit jmenný predikát. Pro tento proces je příznačná změna způsobu pohybu: provádí se jen jednou a je krátký a napjatý.

Významová změna, kterou tenot proces přináší, je "vypadat nebo chovat se jako". Zajímavým příklad je znak CHINA, který po této derivační flexi má význam "chovat se jako Číňan".

Vznik "gerundií"

Pomocí derivačních procesů tako mohou vzniknout tvary, které jsou významově podobné anglickým gerundivům. Tyto tvary odvozují od sloves dějová jména, jako např. "psaní", "měření" apod.

Vznik adverbiale (příslovečných určení)

Adverbiale vznikají ze sloves a z adjektiv minimálními změnami v pohybu. Tomuto zajímavému procesu není v knize, ze které vycházím, věnováno příliš mnoho prostoru; proto tedy alespoň některé příklady: znak BAD (špatný) mění svůj význam na "naneštěstí", znak WRONG (nesprávný) mění svůj význam na "náhle", znak TROUBLE (obtěžovat) na "přesto".

Závěr

Sledovali jsme společně výzkumy a závěry výzkumů, které prováděli na konci sedmdesátých let američtí lingvisté Edward Klima a Ursula Bellugi. Tyto výzkumy sledovaly očima nezasvěcených, "neukazujících" vědců různé procesy, probíhající v americkém znakovém jazyce za účelem vyjadřování nejrůznějších významů. Vyplynulo z nich, že ASL je autonomní, nezávislý jazyk s vlastní strukturou a strukturními prostředky. Zároveň došlo (spolu s dalšími publikacemi) k přehlednému popsání alespoň části z gramatických procesů, které ASL využívá.

Nikterak nepochybuji, že podobné procesy probíhají i v českém znakovém jazyce. Bylo by určitě zajímavější sledovat závěry podobného výzkumu na materiálu českých neslyšících. Velice se těším na závěry, které z něho vyplynou. Asi to nebudou poznatky některých "lingvistů" českého znakového jazyka typu "znakový jazyk se musí opírat o slovní zásobu a větnou strukturu češtiny", "znakový jazyk je jednodušší" nebo "znakový jazyk nemůže sloužit jako vyučovací jazyk".

Domnívám se, že výzkum dostatečného materiálu českého znakového jazyka ukáže to, co se ukázalo po zevrubném prozkoumání mnoha jiných znakových jazyků - bohatství jeho forem i významů, jež tento komunikační prostředek je schopen vyjádřit a vyjadřuje.

Budiž nám tedy tento a jiné výzkumy inspirací pro vlastní práci.

Použitá literatura: