Lidský mozek a znakový jazyk

Jedna z velkých záhad týkajících se našeho mozku je okolnost, jak vlastně lidský mozek přijímá a zpracovává jazyk a produkuje řeč. Do nedávné minulosti se většina výzkumů zabývala pouze jazyky mluvenými. Poté, co byl v 60. letech znakový jazyk -konkrétně prostřednictvím amerického znakového jazyka (ASL) a díky americkému učiteli jménem William C. Stokoe - postaven na úroveň jazyků mluvených, začalo vědce následně zajímat, vyskytuje-li se i v našem mozku za stejných podmínek jako jazyk mluvený. Jak je to vlastně s jeho lokalizací v lidském mozku. Zda - a potom kde se v mozku nachází nějaké konkrétní centrum (či centra) pro znakový jazyk - pro jeho příjem, zpracování a tvorbu, tak jak je tomu v případě jazyka mluveného.

Tak například v polovině 19. století se vědcům podařilo identifikovat v mozku oblasti, které jsou aktivní v případě jazyka mluveného. V roce 1861 francouzský neurolog PaulBroca odhalil, že pacienti, kteří rozuměli řeči, nicméně měli problémy s vyjádřením myšlenky pomocí řeči, měli obyčejně poškozenou určitou část v levé hemisféře mozku, která byla později nazvána Brocovo centrum řeči. A v roce 1874 zase německý lékař Carl Wernicke objevil, že pacienti, kteří mají plynulou řeč, ale mají problémy s jejím vnímáním a rozpoznáním, mívají poškozenou jinou část v levé hemisféře mozku, která byla později pojmenována jako Wernickovo akustické centrum řeči. Poškození pravé hemisféry mozku zřídkakdy vede k takovýmto těžkým poruchám řeči, které označujeme jako afázie, ale zase zcela typicky se objevují vážné poruchy vizuálně-prostorového charakteru. Lidé s takovýmto poškozením nejsou schopni např. napodobit jednoduchý obrázek. Z těchto důvodů se proto často levá hemisfěra nazývá řečová a pravá zase prostorová. Nicméně mnoho otázek ještě zbývá vědcům vyřešit. Např. proč je řečové centrum umístěno v mozku tam kde jel Umístění Brocova i Wemickova centra se dá snad celkem logicky odvodit. Brocovo řečové centrum spojené s produkcí řeči je umístěno v těsné blízkosti motorického centra řídící i jemné pohyby mluvidelpři řeči. Wernickovo akustické centrum spojené s vnímáním řeči je umístěno v blízkosti sluchového centra, které vnímá všechny ostatní zvuky.

Ale souvisí umístění řečových center v mozku pouze s naším slyšením a mluvením?
Toto po více jak tři dekády společně zkoumali kalifornští odborníci Gregory Hickok, Ursula Bellugi a Edward S. Klima. (Bellugi a Klima jsou dlouholetými spolupracovníky a významnými odborníky právě v oblasti výzkumu jazyka a jeho biologické podstaty).

Jednou z cest, jak na tuto otázku najít odpověd, bylo zaměřit se na jazyk, který využívá odlišné sensorické a motorické cesty než jazyk mluvený. A právě znakový jazyk, který používají neslyšící, byl tím pravým „materiálem", splňujícím dané požadavky. Tito vědci se navíc zaměřili na skupiny znakujících neslyšících, kteří měli poškozenou levou , nebo pravou hemisféru mozku, většinou jako následek mozkové mrtvice. Hodnotili jejich schopnosti rozumět a produkovat znaky a na základě těchto schopností a příslušného poškození mozku se snažili určit, zdali jsou centra shromažďující a interpretující znakový jazyk totožná s těmi, která „pracují" pro mluvený jazyk. Jejich výsledky byly velmi překvapivé a znamenaly přínos v poznání funkce lidského mozku. Neurologům např. tyto výsledky umožňují efektivněji léčit jejich neslyšící pacienty.

Dnes stále ještě mnoho slyšících lidí věří, že znakový jazyk je univerzální komunikační prostředek pro všechny neslyšící na světě. Anebo také, že znakový jazyk je jen manuální přepis jazyka mluveného. Zasvěcení nicméně vědí, že neslyšící v každém státě mají svůj autonomní národní znakový jazyk. Ani uživatelé amerického znakového jazyka a britského znakového jazyka si navzájem nerozumí. A je skutečností, že pokud se neslyšící naučí druhý znakový jazyk až v dospělosti, znakuje s „cizím přízvukem!

Ví se, že mluvený jazyk a jazyk znakový se zcela odlišují ve své „existenční"formě. Mluvený jazyk má v podstatě podobu akusticko-verbální, kdežto znakový jazyk vizuálně-motorickou. Badatelé byli zvědaví, zda se projeví tento rozdíl ve formě i v mozkovém uspořádání jazyka.

Když v osmdesátých letech zača­li s výzkumem ve skupinách neslyšících, dvě základní hypotézy zněly:
* Mají neslyšící s poškozením mozku problémy se znakovým jazykem?
* A pokud ano, připomínají tyto problémy svou charakteristikou Brocovu afázii (dobré chápání, ale problémy s plynulou produkcí řeči), či spíše Wernickovu afázii (problém s pochopením a sklon k chybám v řeči)?

Jeden z jejich prvních neslyšících pacientů např. plynule znakoval, s využitím náležité gramatiky ASL, ale jeho projev byl nesourodý a neucelený.

Dveře se vždy zavírají samy)[nesrozumitelné]. Člověk vešel dovnitř, chtěl /přerušeno/, a potom zase (odešel)[nesrozumitelné]. Lidé si myslí, že je jednoduché žít (zdravě) [nesrozumitelné].

Měl problémy pochopit znakový projev ostatních. Všechny tyto symptomy byly typické pro slyšící pacienty s Wernickovou afázií.

Jiný pacient měl velké potíže s produkcí znaků. S velkým úsilím tvaroval a orientoval ruce, aby mohl provést správný pohyb, a to téměř pro každý znak. Většinu jeho projevu vymezovaly izolované znaky. Nejednalo se ale zdaleka o problém s jeho motorikou. Když byl pacient požádán, aby překreslil jednoduchý obrázek slona, zvládnul to bez chyby. A i přesto, že měl sám problémy se znakováním, znakovému projevu druhých rozuměl. Profil zcela podobný těm, které měli slyšící pacienti s Brocovou afázií.

A kde že tedy měli tito neslyšící pacienti poškození mozku, které u nich vedlo k afázii znakového jazyka? Oba pacienti měli lézi v levé mozkové hemisféře, a to dokonce na stejném místě, na kterém byste ji očekávali v případech slyšících pacientů s totožnými příznaky. Toto pozorování zřetelně prokázalo, že levá hemisféra mozku je dominantní pro znakový jazyk, stejně jako pro řeč.

Levá hemisféra tedy hraje významnou roli v podpoře znakového jazyka. Ale co pravá hemisféra? Dalo by se předpokládat — podle toho, co jsme se již dozvěděli o pravé hemisféře (spjata s vizuálně-prostorovými činnostmi) a co víme o ZJ (vizuálně-motorická forma), že poškození právě této poloviny mozku bude kritické pro uživatele znakového jazyka a jejich schopnosti znakovat. Nicméně vědci se přesvědčili, že jejich předpoklad byl lichý.

Znakující s poškozenou pravou hemisférou znakovali plynule a tvorba jejich znaků byla přesná, gramaticky správná, chápání znaků bez problémů. A toto se potvrdilo i u pacientů, jejichž nelingvistické vizuálně-prostorové schopnosti poškozením pravé hemisféry těžce utrpěly. Pacienti efektivně znakovali, ale nebyli schopni nakreslit jednoduchý obrázek či lehce přehlédli objekt v levé půlce jejich zorného pole.

Pacienti s poškozenou levou hemisférou si v porovnání s pacienty s poškozenou pravou hemisférou vedli významně hůře: měli problémy s chápáním jednotlivých znaků i skupin znaků i s plynulostí svého znakování. Měli také problém s pojmenováním obrázků, či se velmi často při znakování „přeřekli" - bez povšimnutí zaměňova­li jeden znak za jiný, nebo jeden komponent znaku (např. tvar ruky) za jiný. A prokázalo se také, že obtíže s plynulým znakováním nesouvisely s obecnější kontrolou pohybů rukou a paže - pacienti, pro které bylo znakování problém, byli schopni udělat prosté gesto rukou či paží (bez konkrétního významu). Pacienti s poškozenou pravou hemisférou tyto úkony zvládali dobře.

Takže co říci na závěr?

Levá hemisféra mozku má stejný význam pro uživatele znakového jazyka jako pro mluvící část po­pulace. A na uspořádání mozkových center, důležitých pro jazyk a řeč, nemá patrně žádný vliv, v jaké formě je jazyk přijímán a v jaké formě z nich zase odchází.