Fonetika a fonologie znakového jazyka

Až do počátku 60. let 20. století byl znakový jazyk považován za soustavu ikonických gest bez jakéhokoliv systému. Otázky kolem něj byly převážně didaktického charakteru - vedly se spory o tom, zda znakovat, či neznakovat při výchově a vzdělávání sluchově postižených dětí. Průlom nastal v roce 1960. Tehdy publikoval Američan William C. Stokoe studii s názvem Sign Language Structure. Jednalo se o vůbec první skutečně lingvistickou analýzu znakového jazyka, v tomto případě amerického (ASL - American Sign Language).

Od dob de Saussurova Kursu obecné lingvistiky (1916) se za podstatné rysy přirozeného jazyka považovaly arbitrárnost a dvojí artikulace. Stokoe tyto vlastnosti nachází i ve znakovém jazyce, a staví ho tak na stejnou úroveň jako jazyky mluvené. Ve své studii dokládá, že gesto není totéž co znak, neboť gesto není dále analyzovatelná jednotka. Naproti tomu lze znak (jakožto nejmenší jednotku znakového jazyka, jíž se přiřazuje význam, a tedy srovnatelnou s morfémem, resp. se slovem v mluveném jazyce) rozložit na komponenty, které Stokoe nazývá cherémy (název souvisí s řeckým výrazem pro "ruku"). Odtud Stokoe odvozuje další termíny - cherologie a cherologická rovina jazyka - které odpovídají termínům fonologie a fonologická rovina jazyka. Od konce 60. let se však i pro znakový jazyk užívá termínů vyhrazených původně pro jazyk mluvený. Vedla k tomu patrně snaha zdůraznit podobnost organizace obou typů jazyků.

Komponenty znaku existují (na rozdíl od komponentů slova) simultánně. To znamená, že nenásledují za sebou, ale vrší se na sebe, takže je můžeme vnímat (i produkovat) v jednom okamžiku. Např. slovo "muž" se skládá ze tří lineárně řazených fonémů M - U - Ž. Naproti tomu u znaku MUŽ vnímáme (nebo produkujeme) v jednom okamžiku všechny komponenty znaku: Pravá ruka s nataženou dlaní směřující dolů a prsty orientovanými doleva se hřbetem dotýká brady a vykonává krátké pohyby ze strany na stranu.

Stokoe vyděluje tři komponenty znaku: 1) umístění znaku v prostoru (TAB - od "tabula"), 2) i (DEZ - od "designator"), 3) pohyb ruky v prostoru (SIG - od "signator"). V každém konkrétním znakovém jazyce jsou tyto komponenty realizovány kvalitativně vymezeným a kvantitativně omezeným souborem prvků, jenž je srovnatelný se souborem fonémů v mluveném jazyce. Stokoe pro ASL uvádí 12 TAB, 19 DEZ a 24 SIG. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že např. ne každý tvar ruky, který je fyzicky možné vytvořit, figuruje v daném znakovém jazyce, může ovšem figurovat v jiném.

Podobně jako fonémy v mluveném jazyce nenesou komponenty znaku význam samy o sobě, ale jsou schopny význam rozlišovat. Některé znaky tak vytvářejí minimální páry. Např. znaky SPORT a ŘEDITEL se v českém znakovém jazyce liší pouze umístěním znaku v prostoru - SPORT se znakuje u horní části hrudi, kdežto ŘEDITEL u pasu. Znaky PŘÍTEL a VLASTNÍ se shodují ve všech parametrech kromě tvaru ruky, znaky ČEKAT a ŽÍT se od sebe liší toliko pohybem rukou v prostoru. (Takových minimálních párů bychom samozřejmě našli v každém znakovém jazyce nepřeberné množství, uvedla jsem jen tři příklady pro ilustraci.)

Potřeba nějak zachytit, fixovat znaky vedla Stokoeho k vytvoření systému symbolů pro notaci znakového jazyka - Stokoe's Notation System (SNS). Tento notační systém, obsahující TAB, DEZ a SIG, vyhovuje plně fonologické analýze, avšak fonetickou podobu znaku lze na jeho základě rekonstruovat jen velmi obtížně, proto se v 70. letech začalo uvažovat o dalších komponentech znaku, které by bylo potřebné v zápise zachytit. Jedná se o orientaci dlaně a prstů (ORI), kontakt (CON) a vzájemnou polohu rukou (HA - hand arrangement). Všechny dosud uvedené komponenty znaku se v současné době vyskytují ve většině prací o znakových jazycích, ačkoliv jsou v zápise zohledňovány v různé míře a různým způsobem.

Výzkum českého znakového jazyka (ČZJ) byl zahájen v roce 1993 v Institutu pro neslyšící v Berouně. V jeho rámci byl vyvinut systém notace znaků ČZJ, který vychází ze zahraničních poznatků, z excerpce příruček obsahujících jistý repertoár znaků ČZJ a z excerpce nahrávek komunikace neslyšících. Do zápisu je zahrnuto 1) místo artikulace (TAB), 2) tvar ruky/rukou (DEZ), 3) vztah ruky/rukou k tělu, tj. orientace dlaně (ORI₁) a orientace prstů (ORI₂ ), 4) vztah ruky k ruce, tj. vzájemná poloha rukou u znaků artikulovaných dvěma rukama (HA), 5) pohyb/y ruky/rukou (SIG). Pro každý komponent existuje soubor symbolů, pomocí nichž lze zapsat manuální složku všech znaků v ČZJ. Tato notace je (na rozdíl od SNS) v podstatě fonetická, a umožňuje tedy na základě zápisu rekonstruovat skutečnou podobu znaku. Pro zachycení nemanuální složky znaků, která je neméně důležitá, se zatím notační systémy vyskytují pouze v zahraničí.

Použitá literatura:

Résumé:

Cílem příspěvku je předložit jeden ze základních důkazů toho, že znakový jazyk je skutečný plnohodnotný přirozený jazykový systém, srovnatelný s kterýmkoliv jazykem mluveným. Tento důkaz - existenci fonologické roviny ve znakovém jazyce - podal poprvé v roce 1960 americký lingvista W. C. Stokoe, který rozložil znak znakového jazyka na tři komponenty: 1) umístění znaku v prostoru, 2) tvar ruky, 3) pohyb ruky v prostoru. Komponenty znaku nenesou význam samy o sobě, ale jsou schopny jej rozlišovat - některé znaky tak vytvářejí minimální páry. Na rozdíl od mluveného jazyka se komponenty znaku neorganizují lineárně, nýbrž simultánně. Stokoe se zabýval též myšlenkou, jak zachytit znaky znakového jazyka, a vytvořil notační systém vhodný pro fonologickou analýzu. Potřeba možnosti zpětně rekonstruovat fonetickou podobu znaku z jeho zápisu vedla k rozšíření zápisové matrice ze tří položek na šest. Český notační systém byl vyvinut v rámci výzkumu znakového jazyka organizovaného Institutem pro neslyšící v Berouně a obsahuje pět položek: 1) místo artikulace, 2) tvar ruky/rukou, 3) vztah ruky/rukou k tělu, tj. orientaci dlaně a orientaci prstů, 4) vztah ruky k ruce, tj. vzájemnou poloha rukou u znaků artikulovaných dvěma rukama, 5) pohyb/y ruky/rukou.