Tlumočení se aktivně účastní minimálně dvě osoby (slyšící i neslyšící člověk), pro které tlumočník zajišťuje komunikaci. Tyto osoby označuji jako komunikanty. Tlumočení probíhá minimálně mezi dvěma komunikanty např. z češtiny do ČZJ a naopak. (Srov. Frishberg 1986) Uživatelé každého jazyka patří vždy k nějaké kultuře. (Srov. Salzmann 1997, 93-107) Ať už tito uživatelé tvoří menšinovou společnost ve většinové společnosti, nebo jsou členy většinové společnosti, vždy je důležité při tlumočení zohlednit jazyk a kulturu (komunikační normy) konkrétní společnosti lidí (např. rozdíly v komunikaci Japonců a Čechů). U Neslyšících jsou navíc tyto komunikační normy vázány na existenci jazyka, který je vizuálně motorický, tedy musí být vidět. Tyto skutečnosti ovlivňují i profesionalitu tlumočení pro neslyšící lidi, proto se v dnešní době hovoří u tlumočníků nejen o bilingvismu, ale i o bikulturismu. Srov. Frisherg (1986, s. 27-28, 31). Profesionální tlumočník tedy převádí výpověč vždy v souvislosti s kulturním zázemím každého z komunikantů. Na tom závisí srozumitelnost tlumočení, mluví se o adekvátnosti v tlumočení. V takovém případě jde o profesionální tlumočení, jehož podstatu vystihují body tlumočnického etického kodexu (srov. podkapitola Profesionální tlumočení).
V minulosti se tlumočníky pro neslyšící lidi stávali přirozeným způsobem lidé, kteří jsou v drtivé většině dětmi neslyšících rodičů, protože vyrůstali v bilingvním prostředí a osvojili si většinový (mluvený) jazyk i znakový jazyk svých rodičů. (Srov. Ubár 2002, s. 36-37; Frishberg 1986, s. 61) Slyšící děti hluchých rodičů v dospělosti tedy pokračovaly v tom, co dělaly pro své rodiče celé dětství. Neslyšícím lidem tlumočili i jejich příbuzní, přátelé či známí. Na tento druh tlumočení odkazuji ve své práci místy termínem tlumočení v uvozovkách, abych jasněji upozornil na rozdíly v obou přístupech. Tím, že se profesionalizovalo tlumočení neslyšícím lidem (např. v USA), došlo k velkému poklesu počtu tlumočníků, kteří jsou dětmi hluchých rodičů. Srov. Frishberg (1986, s. 10-14) V jiných zemích, kde nedošlo k profesionalizaci tlumočení pro neslyšící lidi, je situace stejná jako v minulosti, znovu a znovu svět dospělých zneužívá svět dětí (viz kapitola Malý tlumočník).
Tlumočení neslyšícím lidem je více spojováno s tlumočením pro jednotlivce. Jedná se zejména o důležité situace, kdy se neslyšící člověk potřebuje domluvit se slyšícím člověkem, nejčastěji pravděpodobně s lékařem nebo zástupcem instituce státní správy nebo samosprávy. Situace jsou tedy spíše individuální a méně oficiální v porovnání s tlumočením jiných jazyků, kde jsou situace více veřejné a vysoce oficiální. Srov. Metzger (2002, s. 21), Frishberg (1986, s. 10) Tlumočníci pro neslyšící lidi by měli být tedy připraveni na tlumočení pro jednotlivce a popř. i pro menší skupiny neslyšících lidí (pomineme-li tlumočení přednášek, konferencí a jiných společenských akcí).
Kurzy pro tlumočníky probíhající v Česku dlouhou dobu nepřipravovaly tlumočníka ani na ten "nejzákladnější" druh individuálního tlumočení. Tyto kurzy se zaměřovaly na získání "orientace v sociálně právním minimu". A to především z toho důvodu, aby "tlumočník" poznal konkrétní problémy neslyšících jednotlivců a dokázal jim pomoci tyto problémy řešit. Z jazykové oblasti se v těchto kurzech procvičovala pouze lexikální (znaková) zásoba - mnohdy často uměle vytvořena - a schopnost doprovázet tímto lexikem mluvenou řeč. Tomuto komunikačnímu systému byl (a někdy je i doposud) mylně přisuzován vyšší jazykový statut ve srovnání s ČZJ. (Srov. Janotová, Řeháková, Svobodová 1990, s. 142-144, 154). Jenpovrchně se zveřejňovaly nároky na dovednosti a schopnosti tlumočníka. Situace se však v poslední době změnila1. V dnešní době se už mohou tlumočníci soustavně vzdělávat na profesi tlumočníka pro neslyšící lidi na FFUK v rámci specializace oboru Čeština v komunikaci neslyšících (popř. s kombinací s některým oborem na Ústavu translatologie) nebo v organizaci Česká komora tlumočníků znakového jazyka2.
Hluší lidé nejsou ve speciálních školách pro sluchově postižené děti a mládež systematicky seznamováni s tlumočnickou profesí, tedy s tím, jak si tlumočníka objednat a jak probíhá komunikace během tlumočení. Naopak je možné, že jsou vedeni k mluvené komunikaci se slyšícími lidmi, s přihlédnutím k naší "oralistické tradici" ve vzdělávání sluchově postižených dětí. (Srov. Hrubý 1997) To souvisí i s úrovní tlumočnických služeb pro neslyšící lidi v Česku. Spíše než mluvení budou prelingválně neslyšící lidé potřebovat v naší většinové společnosti schopnost orientovat se a využívat efektivně širokou škálu služeb určených jak pro slyšící tak i neslyšící lidi. K takovému hodnotnějšímu životu bezesporu patří jazyková a komunikační kompetence v psané češtině a schopnost objednat si tlumočníka (a s tím spojená orientace v profesionálně tlumočené komunikaci).
Tlumočník ČZJ; artikulační vizualizace; transliterace; tlumočník znakové řeči (?)
Tlumočníka ČZJ (tlumočení z ČZJ do češtiny, tlumočení z češtiny do ČZJ) potřebuje prelingválně neslyšící člověk. Člověk který ohluchl v pozdějším věku, se učí ČZJ jako cizí jazyk (podobně se mu mohou učit i někteří prelingválně neslyšící lidé, kteří v dětství neměli ve svém okolí vhodný jazykový vzor). Někdy takoví lidé nemusí vůbec potřebovat tlumočníka ČZJ, protože ČZJ ani dostatečně neovládají. Chtějí-li ohluchlí lidé tlumočníka, tak v rámci výše uvedeného spíše očekávají "artikulační tlumočení" místo tlumočení do ČZJ. Přesněji řečeno potřebují člověka, který jim zviditelní a zpřístupní mluvenou řeč v požadovaných podmínkách, aby mohli odezřít obsah sdělení z jeho rtů. Tento člověk jim vizualizuje mluvenou řeči, jedná se o artikulační vizualizaci (viz podkapitola Odezírání). Dalšími lidmi, kteří využijí artikulační vizualizaci, jsou nedoslýchaví lidé, protože stejně jako ohluchlí lidé mají zkušenost s mluveným jazykem. Na různých úrovních tedy mohou ovládat jak češtinu (mluvenou i psanou) tak i ČZJ (popř. znají jen jeho slovní zásobu, ale gramatiku ne). Lidé s takovou zkušeností a s takovými jazykovými kompetencemi proto mnohdy vyžadují "tlumočníka znakované češtiny". Nejedná se však o tlumočníka v pravém slova smyslu, protože nedochází k převodu mezi dvěma jazykovými kódy, ale k transliteraci ("zviditelnění") češtiny skrze umělý komunikační systém. Jedná se tedy o převod ze zvukové do vizuální podoby v rámci téhož jazyka. Takové "tlumočení" je pro ohluchlé a nedoslýchavé lidi výbornou možností podpořit své porozumění při odezírání. Nedoslýchaví lidé tlumočníka ČZJ v komunikaci se slyšícími lidmi často nepotřebují. Nedoslýchaví lidé mohou naopak potřebovat tlumočníka ČZJ v komunikaci s prelingválně neslyšícími lidmi, pokud se ČZJ nenaučili.
Hojně užívaný "termín" je tlumočník znakové řeči. Používání tohoto termínu má podle mého názoru své oprávnění jen tehdy, když je tlumočník schopen vědomě rozlišit existenci obou komunikačních systémů (odlišuje přirozený ČZJ od uměle vytvořené znakované češtiny). Takový tlumočník se přizpůsobuje komunikačním preferencím neslyšících klientů a prakticky naplňuje další aspekty v profesionalitě tlumočení neslyšícím.
Dodávám, že ne každý prelingválně neslyšící potřebuje tlumočníka ČZJ. Životní postoj takového člověka je reakcí na postoj slyšící většiny k neslyšící menšině, k hluchotě obecně. Hluchota je nahlížena slyšící většinou jako postižení a ČZJ jako nedokonalý způsob dorozumívání. Povědomí slyšících lidí o hluchotě formují odborníci z řad lékařů a učitelů sluchově postižených, popř. i lingvisté. Lékaři mnohdy nahlížejí hluchotu jako fyzické postižení, které se snaží napravit (nejlépe vyléčit). Učitelé prelingválně neslyšících dětí mnohdy nahlížejí hluchotu jako narušení řečového vývoje dítěte a jako narušení jeho "normálního" začlenění do většinové společnosti. Neslyšící člověk by se podle takového postoje měl naučit mluvit a snad i slyšet, aby splynul s naší vyspělou společností. Těmito postoji jsou vedeni i slyšící rodiče, kteří mají neslyšící děti, což se odráží v chápání jejich dětí. Rodiče si proto někdy nepřejí, aby se jejich děti učily znakovému jazyku a nebo komunikovaly s většinovou společností prostřednictvím tlumočníka. Často si pokládají otázku: "To má být naše dítě celý život závislé na tlumočníkovi?" Záleží na rodičích, do jaké míry se sžijí s touto představou a naučí se vnímat jazykovou a kulturní odlišnost svého dítěte. Nebo se chtějí stát sami rodiče svému dítěti "tlumočníky"? Na kom pak bude dítě "závislé"? (Srov. termín Neslyšící) Takové postoje vznikají na základě neznalosti "něčeho jiného" (ještě nepoznaného) a velmi odlišného od toho, co je každý slyšící člověk zvyklý běžně vnímat. Lidé proto vždy nahlížejí něco nového a cizího velmi zaujatě a jen stěží se dokáží povznést nad své zvyklosti a vštípené vzorce myšlení.
poznámky
- Srov. Zkoušky tlumočníků ZJ. Gong, 30, 2001, č. 3, s. 73. Diskuse v této oblasti se proto týkají tématu, zda by měl tlumočník poskytovat pouze takové služby, jak je to běžné u jiných jazyků, nebo služby "komplexnější" povahy sociálního pracovníka. K tomu srov. Tarcsiová (2002, s. 42); Ubár (2002, s. 35- 36); Jaká je role tlumočníka? Gong, 32, 2003, č. 11, s. 11; Janeček, J.: Tlumočník není sociální pracovník. Gong, 30, 2001, s. 28; Macurová (2001b, s. 30) Řešení této situace je však dlouhodobé, jak ukazují zkušenosti ze zahraničí, kde se tlumočnické služby profesionalizovaly již mnohem dříve. Např. Křesťanová, L.: Kafe jako odměna za tlumočení. Gong, 33, 2004, č. 7-8, s. 18.
- Viz www.cktzj.com K tomu srov. Komorná, M.: Certifikační program pro tlumočníky. Gong, 33, 2004, č. 4, s. 3 Dále k činnosti této organizace viz Dingová, N.: Tracyho tygr i pro neslyšící. Gong, 32, 2003, č. 10, s. 5; Holubová, M.; Hronová, A.: ČKTZJ zahájila projekt "Tlumočník očima sluchově postiženého dítěte". Gong, 32, 2003, č. 4, s. 5; Najmanová, M.: Tlumočník očima neslyšícího dítěte. Gong, 33, 2004, č. 7-8, s. 9; Redlich, K.: Tlumočník pánem situace? Gong, 32, 2003, č, 3, s. 5 apod. K vývoji tlumočení v Česku viz Macurová, A.: Jak dál se znakovým jazykem, jak s tlumočením? Gong, 30, 2001, č. 3, s. 30; Brožík, J.: Z rokování tlumočníků. Gong, 29, 2000, č. 10, s. 248; Brožík, J.: První kurz znakové řeči na vysoké škole. Gong, 28, 1999, č. 3, s. 67; Panský, O.: Návrhy na změnu organizace tlumočnické služby. Gong, 28, 1999, č. 11, s. 282; Vránek, R.: Tlumočení jako v Kocourkově aneb teorie kontra praxe. Gong, 28, 1999, č. 9, s. 227. K vývoji tlumočnických služeb pro neslyšící lidi na Slovensku srov. Košútková; Tarcsiová (2002) nebo Redlich, K.: Rukoväť tlmočníkov posunkovej reči II. Info zpravodaj, 12, 2004, č.2, s. 11-12
Připojte se! 