více stran:
» Přístup a postoj ...
» Máme chtít po dí...
» Schopnost dítěte ...
» Vytěstění negati...
» Tlumočení souroze...
» Telefonické a tele...
» Přístup a postoj ...
V této kapitole přibližuji specifickou roli slyšícího dítěte hluchých rodičů, která je mu přiřazena rodiči i jinými lidmi, roli tlumočníka. Slyšící děti hluchých rodičů v mnoha případech tlumočí svým rodičům od velmi brzkého věku1. Je udivující, jak dlouho je tento stav tlumočení nahlížen širokou veřejností jako normální. Slyšící lidé často spolu s hluchými rodiči nemají zábrany slyšící děti k tlumočení využívat. Mají však (nejen) hluší rodiče jinou možnost? Jak se děti vyrovnávají s tlumočením svým rodičům?
Jednání hluchých rodičů (popř. jiných neslyšících lidí) i slyšících lidí podle mého názoru svědčí o velmi nízké informovanosti o tlumočení pro neslyšící lidi a jeho nedostatečné profesionalizaci. Rovněž by takové jednání mohlo poukazovat na nevyzrálost naší společnosti, která nerespektuje život dítěte a jeho citlivou duši.
Velmi často se "tlumočníkem" v rodinách hluchých rodičů stávají nejstarší slyšící děti. Je-li nejstarší dítě hluchých rodičů dcera, je tato pravděpodobnost ještě větší2. Jejich slyšící sourozenci mají "štěstí", že jsou mladší, a proto ne tak sběhlí v tlumočení svým rodičům.
Přístup a postoj slyšících a neslyšících lidí k tlumočení dětí
Hluchý rodič své slyšící dítě jako tlumočníka "nepoužívá" sám. Pochopí-li slyšící člověk, že před ním stojí hluchý dospělý a slyšící dítě, nemá téměř nikdy zábrany, aby dítě prostě oslovil a "použil" ho jako prostředníka v komunikaci s dospělým. V. Strnadová dodává k jednání slyšících lidí toto: "(...) dávají přednost tomu, domluvit se snadno a rychle se slyšícím dítětem, než podstoupit obtížnou komunikaci s jejich neslyšícími rodiči. Obracejí se na dítě a očekávají, že bude mluvit i za své rodiče." (2002, s. 318) Slyšící děti začínají svým hluchým rodičům tlumočit velmi brzy3.
"To mi bylo asi dva a půl roku (když jsem začala tlumočit svým rodičům), vážně." (Č)
"Tak som sa ako 6 ročné dieťa postavila k otcovi, chránená jeho mužskou postavou a spustila som (...)" (Č)
"Rodičům jsem začala tlumočit, když mi bylo tak sedm let." (D)
"Tlumočit jsem začal asi od těch deseti let." (R)
"Hlavně v obchodech, prodavači, nebo někteří úředníci mluví strašně rychle, nebo blbě artikulují, že neslyšící jim nerozumí, tak se stalo, že jsem to mamce musel zopakovat. Chodil jsem s mamkou, abych jí v takových situacích pomohl. (...) Protože jsme měli soudní spory kvůli baráku, tak jsem do těhle problémů spadl celkem brzo. (Kolik let ti asi bylo?) Asi deset mi bylo, kdy jsme se začali soudit o barák." (R)
Někdy mohou být slyšící lidé tak zaskočeni věkem "tlumočníka", že to urychlí celé jednání. Slyšící lidé chtějí v takových případech pomoci rodičům dítěte nebo možná i dítěti samotnému (a možná i sobě samotným):
"Tlumočila jsem rodičům, když bylo potřeba např. zařídit různé opravy. Někdy jsem se bránila, styděla jsem se. Pamatuji si například jeden zážitek z dětství, když mi bylo asi devět let, měli jsme rozbitý sporák. Bydleli jsme v družstevním bytě a o výměnu sporáku se muselo žádat na vedení družstva. Takže jsem v devíti letech přišla na vedení družstva a prohlásila jsem, že potřebujeme vyměnit sporák. Å okovala jsem úřednice, které hned zavolaly vedoucího. Výjimečně mi to pomohlo, do tří dnů bylo vše vyřízeno. Za obvyklé situace se vyřizování této výměny protáhlo na několik týdnů." (Č)
"V některých situacích reagovalo okolí s údivem, že malé dítě tlumočí svým rodičům." (D)
Někdy i hluší přátelé hluchých rodičů (Neslyšící) nemají zábrany obrátit se o pomoc na jejich dítě, nebo rodiče prostě motivovat k tomu, aby ze svého dítěte "vychovali" tlumočníka. (Srov. Preston 2001, s. 86)
"Někdy se stalo, že tam (v klubu) nebyl tlumočník a neslyšící chtěli, abych jim to překládala. Bránila jsem se, že to moc neumím, ale jejich reakce na moji snahu přetlumočit alespoň to nejdůležitější mě povzbuzovala. Začala jsem se více učit jednotlivé znaky. Později, když bylo potřeba jsem neslyšícím tlumočila bez problémů." (Č)
"No a tak to šlo dál a dál, tlumočila jsem rodičům a neslyšícím přátelům." (Č)
Přímo či nepřímo děti takto "vychovávají" i slyšící lidé a vůbec celá většinová společnost. K tlumočení však dochází spontánně bez "sebemenšího úmyslu poškodit" jak dítě tak kohokoli, kdo se komunikace účastní.
"Je fakt, že když tam (na úřadě) člověk má potom něco domlouvat, byl jsem takhle malej, tak se na mě tvářili hodně blbě. Ale většinou to tak nějak pochopili, viděli, že tam byla mamka se mnou, tak nebyl problém, s tím, že já jsem se pak s mamkou domluvil, když ten úředník něco řekne." (R)
"Spíš byl problém, když někdo ze slyšících neměl tu snahu porozumět, tomu deformovanému slovu, když to tak řeknu blbě, tak jsem většinou tlumočil, říkal jsem: 'Ona říkala to a to...'" (R)
"Tak som sa ako 6 ročné dieťa postavila k otcovi, chránená jeho mužskou postavou a spustila som, asi v tom znení, že to sa im ľahko odbíja hluchého človeka, ktorí im nerozumie a nechápe, čo má urobiť, lebo mu to nikto nevysvetlí a ukončia s ním rozhovor s tým, že nech nezavadzia, keč ničomu nerozumie." (Č)
Někdy si slyšící děti hluchých rodičů ani neuvědomují, že se z jejich strany jedná o tlumočení, protože netuší, že takový způsob tlumočení existuje (viz termín artikulační vizualizace). Slyšící děti hluchých rodičů kromě toho, že jim zprostředkovávají komunikaci se slyšícími lidmi, také jim pomáhají zorientovat se ve vzniklé situaci, zajišťují např. písemnou komunikaci s úřady (vyzvedávají a vyplňují formuláře) apod. (Srov. Preston 2001, s. 102, 143-144)
"V dětství to nebylo tlumočení v pravém slova smyslu (slovní zásoba nebyla na takové úrovni). Spíše jsem předávala rodičům informace z televize o tom, co kdo řekl, co se kolem událo, vyřizovala poštu apod." (D)
"No, tlumočila? Takový to klasický tlumočení, to že bych na ní (maminku) ukazovala to ne. Bylo to spíš, že jsem artikulovala a ona odezírala. A taky jsem jí hodně vysvětlovala..." (R)
"V těch deseti letech jsem se tak nějak hodně probral a rovnýma nohama jsem byl vrženej do toho těm našim pomáhat. (A v čem ta pomoc spočívala?) Veškerý úřady, veškerý vyřizování, právníci, tím, že jsem lítal po soudech, u soudu samozřejmě byl soudní tlumočník. Bylo to od telefonování až po chození na úřad." (R)
poznámky
- Tlumočení slyšících dětí neslyšících rodičů potvrzuje např. výzkum v USA, při kterém odpovědělo na otázku: "Tlumočil(a) jste v dětství svým rodičům?" 217 z 229 (95%) slyšících dětí neslyšících rodičů: "Ano." viz Hoffmeister (1985, s. 124). Totéž potvrzuje výzkum v českém prostředí, při kterém odpovědělo na otázku: "Tlumočil(a) jste v dětství rodičům?" 24 z 28 (86%) slyšících dětí neslyšících rodičů: "Ano." (z toho však 5 respondentů vybralo možnost ano - v soukromí vedle možnosti ano - v soukromí i na veřejnosti), viz Gavelčíková (2002).K tomu srov. Preston (2001, s. 87)
- Viz Preston (2001, s. 100-102) Paralela by se dala najít u profesionálních tlumočníků. Těmi se stávají spíše ženy než muži z těchto důvodů: tlumočení je "pomáhající" profese (tzn. ženy mají často silnější sociální cítění), což je rozhodující i přes "nevýhodné" pracovní podmínky tlumočníka (nižší plat a částečný úvazek), ženy mají lepší verbální schopnosti než muži a tolik jim nevadí být středem pozornosti (např. při tlumočení na veřejnosti apod.) Srov. Frishberg (1986, s. 77-78)
- V rámci různých jazykových, kulturních a národnostních menšin srovnává F. Grosjean věk dětí, kdy začínají tlumočit svým rodičům, a konstatuje, že právě slyšící děti hluchých rodičů začínají tlumočit ve srovnání s ostatními dětmi nejdříve (např. od čtyř let). Srov. Grosjean (1982, s. 200) Navíc se hluší rodiče (ve většině případech) nemohou naučit nikdy srozumitelně mluvit, aby mohli komunikovat s většinovou společností bez tlumočníka, jako např. rodiče dětí, jejichž rodiny se přistěhovali ze své země do jinak hovořící země. Tito slyšící rodiče se mohou postupem času naučit jazyk většinové společnosti (s většími nebo menšími) problémy a tlumočníka už nemusí tolik potřebovat.