Sluchově postižení pedagogové dříve a dnes

 Tento článek má
   více stran:


  » Sluchově postižen...
  » v zahraničí
  » u nás

Sluchově postižení pedagogové v zahraničí dříve

Ti první, kteří se v této oblasti angažovali, byli převážně v zahraničí. Jednak tam má tradice vzdělávání a školy pro sluchově postižené delší historii, než v našich zemích, a také snad proto, že v mnohých zemích se školství vyvíjelo daleko svobodněji, než tomu bylo u nás.

Jedním z nejstarších (z historického pohledu), o kterém víme, byl "Etiene de Fay, (okolo 1669 - 1747) Francouz, který krom toho, že byl učitelem, působil jako architekt, knihovník, řezbář, matematik. Pomocí znakového jazyka učil i několik neslyšících žáků. Nejznámějším žákem "starého hluchého z Amiens", jak je obecně přezdíván, se stává šlechtický synek Azy d´Etavigny" (Hrubý 1997, s. 24 a 50). "Pierre Pélissier (? - 1863) byl neslyšící básník a profesor, který učil v Národním ústavu pro hluchoněmé v Paříži. V roce 1856 vydal první slovník znakového jazyka". Jistý "Combery (1792 - 1834) založil ústav pro hluchoněmé v Lyonu" (Unie 7/1999, s. 5).

Co je však zajímavé, že mnoho prvních sluchově postižených pedagogů působilo nejen ve Francii, ale také v Německu, nebo německy mluvících zemích. Přitom víme, že v těchto zemích daleko více převládala vzdělávací metoda orální, neboli právě německá² . Sluchově postižení jsou zaměstnáváni spíše pro svoji znalost znakové řeči, než proto, aby byli modelem orální řeči. To se však nevylučuje, neboť i mnozí sluchově postižení mohou být pro své žáky také modelem v tom, jak se dá přes sluchovou vadu zvládnout orální řeč a jak je prospěšná pro život ve společnosti, kde většina lidí znakovou řeč neovládá.

"J.K.Habermasse byl neslyšící učitel, který byl zaměstnán v berlínské škole pro neslyšící (od roku 1789 byla státní). V tomtéž ústavu působil také Carl Wilke (1800 - 1876). Byl to nadaný neslyšící malíř. Byl spoluautorem názorných knih, které používali při vyučování nejenom v ústavu, v němž působil, ale i na obecných školách" (Mikotová 1995, s. 9, dále Černý 1934, s. 27). O něm také z jiného zdroje: "Hluchoněmý učitel Karl Heinrich Wilke, který by 20. března 2000 oslavil 200. narozeniny, byl průkopníkem v názorném vyučování. Jeho názorné obrazy sloužily nejen hluchoněmým (sluchově postiženým) dětem. Učil na berlínské škole a více než padesát let (od roku 1826) zde učil neslyšící děti malovat" (Gong 6/2000, s.153). Také na lipském ústavu působil neslyšící. Byl to "Carl Wilhelm Teuscher (1803 - 1835), který ovládal hlasitou i znakovou řeč" (Mikotová 1995, s. 9, dále Černý 1934, s. 27). V jiném pramenu se mluví o jistém neslyšícím učiteli, který se jmenoval "Carl Wilhelm Munster, který učil v ústavu založeném Samuelem Heinickem a dokončil rozsáhlou příručku pro výuku německé gramatiky" (Unie 7/1999, s. 5). Další byl "Carl Max Lowe (1834 - 1893), neslyšící malíř a kreslíř" (Unie 7/1999, s. 5). "K významným osobám patří také neslyšící Otto Friedrich Krusse (1801 - 1880), který byl velmi dobrým metodikem a spisovatelem. Velmi často hospitoval na obecných školách pro slyšící a zkušenosti, které získal, přenášel do školy pro neslyšící. Měl dokonce privátní školu pro hluchoněmé v Altonu" (Mikotová, 1995, s.9, dále Černý 1934, s. 30 a str. 33). "Učil na různých školách v Severním Německu (Schleswig, Bremen, Hamburg). Učitelem byl 55 let!" (Unie 7/1999, s. 5). Mezi těmito sluchově postiženými učiteli sluchově postižených byla i žena. "Margaretha Huttmannová učila němčinu, aritmetiku a náboženství na začátku 19. století ve škole pro neslyšící ve Schleswigu. Ovládala perfektně znakový jazyk. Martha Siebke a Friedrich Huhn učili plavání v židovském útulku pro hluchoněmé v Berlíně" (Unie 7/1999, s. 5).

Ve Švýcarsku působil "Eugen Sutermeister (1862 - 1931), který převzal péči o odrostlé hluchoněmé. V mládí ztratil sluch po zápalu mozkových blan a byl nejlepším žákem Arnoldovým³ . Vydal básně "Klängeausstiller Welt" (1908). Byl vůdcem švýcarských hluchoněmých, kterým umožnil další vzdělání založením časopisu. Vydal velké dílo "Quellenbuch zur Geschichte des Schweizerischen Taubstummenwesens". Pro práce neschopné založil útulnu v Uetendorfbergu" (Černý 1934, s. 41).

Mnohdy nevíme nic o konkrétních jménech sluchově postižených pedagogů, ale historické prameny naznačují, že tu a tam nějací určitě působili. Tak například Mikotová uvádí: "Rovněž David Christian Ortgies (1811 - 1886), zakladatel ústavu v Brémách, zaměstnával neslyšící jako pomocné učitelské síly" (Mikotová 1995, s. 9).

V Holandsku také působili neslyšící učitelé. "Jacob Beets (nar. 1811) byl po učiteli jménem Derk Jan de Bie Wrom (nar. 1775), který učil kreslení, druhým neslyšícím učitelem ústavu pro neslyšící v Holandském Groningenu. A.J.Broose (nar. 1831) byl posledním neslyšícím učitelem na této škole, učil do roku 1899 a od té doby tam už neučil žádný neslyšící učitel" (Unie 7/1999, s. 5).

Také k vyučování sluchově postižených v Belgii máme nějaké zprávy, avšak nehovoří zcela jasně. "Marie Joseph de Braband'ere vyučoval již v roce 1762 hluchoněmé. Mezi jeho žáky byl také Joseph Caigny, který se později sám stal ředitelem ústavu v Meulebeke. Patrné zlepšení péče o hluchoněmé však přivedl žák de l'Epéeův Gosse, který založil v roce 1793 první ústav pro hluchoněmé v Tournai" (Černý 1934, s. 42). Z výše uvedeného není zcela jasné, zda jmenovaní byli sluchově postiženými žáky, kteří byli vzděláváni, nebo zda byli slyšícími praktikanty, tedy žáky, kteří se učili jak vzdělávati (dnes bychom řekli studenty). Je však pravděpodobné, že se jednalo o sluchově postižené, protože o dalším zmíněném A. Ch. Möllerovy (viz. níže) se zmiňuje autor spisu, z něhož jsem čerpal, také jako o "žáku toho a toho", přičemž o něm víme z jiných zdrojů, že byl sluchově postižený.

Severské státy také nezůstaly v tomto ohledu o nic pozadu. Prvním sluchově postiženým učitelem neslyšících ve Skandinávii byl Andreas Christian Möller. "V Trondheimu, v Norsku, v domě zvaném Waisenhuset, v roce 1825 otevřeli první školu pro neslyšící v Norsku", a právě Möller byl jejím zakladatelem (Unie 10/1997, s.5). že nebyl výjimkou, potvrzuje "Carl Oscar Malm (1826 - 1863) - ač sám neslyšící, založil v roce 1846 první ústav pro neslyšící ve Finsku. Chodil do školy ve Stockholmu, kde se naučil švédsky a finsky, perfektně německy a anglicky a slušně se vyjadřoval i písemně" (Mikotová 1995, s. 9, Černý 1934, s. 47). Rovněž "David Fredrik Hirn, který byl žákem Carla Oscara Malma", byl sluchově postižený. "Stal se kresličem map, fotografem a později také učitelem. V roce 1846 otevřel v Parvoo školu pro neslyšící" (nedatovaný výstřižek z časopisu Gong).

Také Rusko bylo zemí, kde pracovali sluchově postižení učitelé. "Ivan Karlovič Arnold (jinde uváděn jako Eduard Karlowitsch Arnold) (1805 - 1891) učil ve škole pro neslyšící v Moskvě, kterou sám založil. Ohluchl v mládí a navštěvoval školu v Petrohradu" (Černý 1934, s. 49). "Patřil mezi vynikající osobnosti vyučující neslyšící v polovině 19. století". "Ivan Andrejevič Burmenskij v roce 1894 vydal učebnici, která pomohla neslyšícím žákům zvládnout gramatiku a stavbu vět" (Unie 7/199, s.5).

Spojené státy jsou pro mnohé sluchově postižené zemí zaslíbenou. Je to proto, že jsou známy především Gallaudetovou univerzitou pro neslyšící, o níž již byla řeč výše. "V USA je zavedená i tradice neslyšících učitelů, kteří jsou absolventy vyššího stupně vzdělání pro neslyšící" (Mikotová 1995, s. 9). Známý je "Laurenc Clerc (1785 - 1869) (Louis Laurent Clerc) francouzský neslyšící, absolvent a později učitel Národního institutu pro neslyšící v Paříži. Je zakladatelem první školy pro neslyšící v USA, Thomasem Hopkinsem Gallaudetem odjel do USA, kde se stal prvním neslyšícím učitelem neslyšících v USA" (Hrubý 1997, s. 24). "Prvním Clerkovým učitelem (tedy ještě ve Francii) byl Jean Massieu, neslyšící muž, jež se později stal jeho kolegou a celoživotním přítelem" (Unie 7/1999, s. 5, zde také více k oběma). To potvrzuje, že sluchově postižení učitelé byli také vzděláváni sluchově postiženými učiteli. "Také jeden z iniciátorů metody, nebo spíše filozofie totální komunikace, Roy Holcomb, byl sám nedoslýchavý a je otcem dvou neslyšících dětí" (Pulda 1992, s.27).

V Anglii působila "Irene Goldsack - Ewingová, byla v letech 1912 - 1919 ředitelkou předškolního zařízení ústavu v Manchesteru. Od roku 1919 do roku 1944 vedla oddělení pedagogiky neslyšících na univerzitě v Manchesteru (připravovali se zde učitelé pro práci s neslyšícími). Po roce 1944 se začala věnovat rané výchovné péči (rodiče do ní uváděla již od roku 1938). Byla od roku 1918 nedoslýchavá, koncem padesátých let ohluchla" (Poul 1996, s. 38).

Sluchově postižení pedagogové v zahraničí v současné době

Pokud máme analyzovat situaci v České republice, je dobré se zmínit o tom, jaká je nyní situace v zahraničí. Kolik sluchově postižených pedagogů, asistentů atd. tam ve speciálním školství pracuje, jak jsou chápáni a jaké je jejich postavení. Musím říci, že Česká republika není v tomto ohledu zdaleka vepředu, že se u nás postavení sluchově postiženého pedagoga ve školách pro sluchově postižené děti teprve utváří.

Bylo obtížené zjistit, jaká je nyní situace mezi sluchově postiženými učiteli v zahraničí. Abychom mohli zjistit přesnější číslo, bylo by nutné provést výzkum v zahraničí, ale tam až rozsah této práce nesahá. Není ovšem pochyb o tom, že na řadě škol v zahraničí pracují, jak dosvědčují četné články, nebo dokonce oni osobně, coby přednášející na nejrůznějších seminářích, které se u nás v posledních letech konaly. Mluvil jsem také osobně s několika sluchově postiženými z Anglie a Francie, ti se zmínili o tom, že na školách, které navštěvovali, byli sluchově postižení učitelé nebo vychovatelé. Stejně tak na Slovensku, v Litvě a Estonsku. Bohužel se mi nepodařilo, až na výjimky, získat přesnější čísla.

Jednou z těch výjimek je zmínka o situaci v Anglii: "VELKÁ BRITÁNIE. Před 20 lety bylo nemyslitelné, aby se učitelem stal někdo od narození neslyšící. Podle Britské asociace učitelů neslyšících se tato situace změnila, i když ještě není ideální. V r. 1989 bylo už 1705 kvalifikovaných neslyšících učitelů, což představuje čtyři procenta všech pedagogů. Jde většinou o učitele na základních školách, na středních a vysokých jich bylo jen 89" (Gong 5/1992, s. 105).

Důležité je vědět, jak bylo naznačeno, že se nemusí jednat pouze o základní školství. Někteří sluchově postižení pracují na univerzitách, a to nejenom na Gallaudetově, kde je to úplnou samozřejmostí, ale také i ve Finsku a jinde. Na již několikrát zmíněné Gallaudetově univerzitě pracovalo v roce 1995 z celého sboru celkem 35% sluchově postižených profesorů, docentů, odborných asistentů a 38 % odborných zaměstnanců. Navíc jejich počet narůstá (Hrubý 1997, s. 60). Také na univerzitě v Prestonu ve Velké Británii pracují neslyšící učitelé (Gong 6/1999, s.150) a stejně tak na další škole v Anglii, "na Univerzitách v Bristolu, Wolverhamptonu a Durhamu vyučují neslyšící znakový jazyk, historii a kulturu neslyšících" (Unie 6/1997, s. 25, více v Unii 7/1997 na s. 25).

Neslyšící učitel pracuje také na londýnské Oak lodge school (Unie 4/1993, s. 7). Ve škole pro neslyšící děti v Bristolu pracuje neslyšící učitelka, která má také neslyšící rodiče (Gong 3/1992, s. 58).

"V Kalifornii existují různé formy vzdělávání sluchově postižených. Ve dvou státních školách pro neslyšící s internátem se vyučuje bilingválně. V těchto školách vyučují slyšící i neslyšící učitelé" (Gong 1/1998, s. 7). Ve Švédsku, Finsku, v zemích, kde je již delší dobu intenzívně prosazována bilingvální metoda vzdělávání, je ve školství značné procento sluchově postižených pedagogů. Sama filozofie této metody to vyžaduje. Například "na škole Albertin Koulu v Helsinkách (pozn. pro srovnání dle dostupných materiálů: škola má celkem 73 dětí, z toho je 53 neslyšících, 10 nedoslýchavých, a 10 dětí má krom sluchové vady ještě další vadu nebo poruchu) pracuje krom ředitele a personálu zajišťujícího chod školy (tj. údržbářů, kuchařek, ...) 13 třídních učitelů (z toho 3 - 4 neslyšící), 1 speciální pedagog pro individuální práci s dětmi se specifickými vývojovými poruchami učení a 14 asistentů, většinou neslyšících. Krom toho na škole působí čtyři soukromí řečoví terapeuti" (Markku Lepojarvi, ředitel školy Alebertin Koulu, In: Seminář k bilingválnímu vzdělávání ve Finsku, Praha 1998). Nebo "na Stockholmské univerzitě pracuje od roku 1987 neslyšící profesorka Kristina Svartholmová, která se věnuje výzkumu švédštiny ve vztahu ke švédské znakové řeči" (Gong 4/1999, s.99). V další severské zemi Norsku je také zaměstnána řada sluchově postižených pedagogů. "Do roku 1985 neměli v norských školách pro neslyšící děti žádné neslyšící učitele a vychovatele. Dnes v Norsku pracuje už 25 neslyšících pedagogů" (Dachovský In: Unie 0/1992, s.7). Také v Německu pracují na některých školách sluchově postižení. Vyplývá to například z knih o bilingválním vzdělávání v Hamburku. "Z popudu rodičů došlo také k tomu, že v mateřské škole pro neslyšící v Hamburku byly v roce 1990 zaměstnány dvě neslyšící spolupracovnice. Vzhledem k tomu, že se experiment ukázal jako přínosný, pokračovalo se v tomto i na škole. Jádrem koncepce školního experimentu je bilingvální vyučování prováděné společně slyšící učitelkou neslyšících a neslyšící pedagožkou" (Günther 1999, s. 8). V časopise Gong je článek, který se rovněž týká hamburské školy. Začíná slovy: "Neslyšící učitel Olaf Tischmann líčí své poznatky z bilingválního (dvojjazyčného) vyučování na škole pro neslyšící v Hamburku" (Gong 4/1998, s. 85). Osobně jsem také mluvil s neslyšící vychovatelkou na škole pro sluchově postižené v Neckargemündu (poblíž Heidelbergu) v Německu. Jiným příkladem je článek Ursuly Merkt (v časopise Högeschädigtenpädagogik na téma "Které specifické osobní vlastnosti mají neslyšící a jak se vcítit do jejich světa") z mnichovské školy pro neslyšící, v němž se představuje jako neslyšící učitelka umění.

Na Islandu je jediná škola, kde mohou neslyšící získat vzdělání. Ředitelkou školy byla zvolena v roce 1998 neslyšící absolventka Stockholmské univerzity Berglinda Stefansdottirová, která na škole předtím pracovala jako učitelka (Gong 4/1998, s.85). Není první neslyšící ředitelkou. "První neslyšící ředitelkou školy se stala ve Velké Británii Mabel Davisová. Její škola pro neslyšící děti se nachází v St. Albans. Učit začala v roce 1976. Nyní kromě ředitelování studuje postgraduálně na univerzitě obor vedení škol" (Gong 2/1993, s. 31).

I v Namibii mají sluchově postižené pedagogické pracovníky. Zde pracuje ve speciální škole pro sluchově postižené a nevidomé děti ELUWA neslyšící vychovatelka, která kromě své pedagogické činnosti vede kurzy znakového jazyka pro rodiče a ostatní zájemce (Gong 6/1998, s. 134, Unie 5/14998, s. 16).

"V holandské škole v Haagu začal v roce 1996 projekt dvojjazyčného vyučování, kdy ve třídě jsou dvě učitelky, jedna neslyšící a jedna slyšící" (Unie 11/1996, s. 20).

V Nepálu je také hodně neslyšících učitelů, jak vyplývá z reportáže neslyšících manželů z Velké Británie, kteří tuto zemi navštívili. Byli překvapeni, že potkali bývalého neslyšícího ředitele školy pro sluchově postižené a tři neslyšící učitele neslyšících dětí (Unie 2/1999, s. 9). Ještě dál na východ, v Japonsku, mají také neslyšící učitele. "...ve školách jsem se setkal s neslyšícími profesory a vychovateli. Snad i u nás v Rakousku jednou budou", vypráví jeden neslyšící Rakušan, který navštívil v Japonsku své neslyšící přátele (Gong 2/1994, s. 36).

Můžeme tedy říci, že sluchově postižení mají coby učitelé, vychovatelé či asistenti na mnoha školách v zahraničí své místo. Stále více se prosazují. Potvrzují to také slova Puldy i Hrubého: "Proti dřívějšku mají dnešní sluchově postižení větší možnost prorazit se svými názory, neboť dnes jsou mezi nimi také odborníci - učitelé sluchově postižených, lingvisté a psychologové. Jejich sluchové postižení je vlastně v těchto otázkách jakousi dodatkovou kvalifikací" (Pulda 1992, s.27). "V poslední době dochází k otevřenějšímu postupu škol pro neslyšící. Rostoucí počet škol pro neslyšící zapojuje neslyšící do svých řídících orgánů. Kromě toho větší angažovanost neslyšících v různých pomocných programech není pouze důsledkem lepšího pochopení hluchoty, ale také závažných sociálních a kulturních změn, ke kterým ve světě dochází" (Hrubý 1985, s. 6). Předpokládám, že se to týká především zahraničí, neboť v roce 1992, kdy výše uvedené Pulda napsal, pracoval podle všeho v našich školách jen jediný sluchově postižený pedagog. A v roce 1985 s největší pravděpodobností žádný (viz. Hrubý výše).

Na závěr této kapitoly ještě jedno historické pojítko: "V roce 1973 vystudoval sluchově postižený Asger Bergmann z Dánska na učitele pro základní školy. Absolvoval normální pedagogické studium a závěrečnou zkoušku složil na stejné úrovni jako jeho slyšící kolegové. V době, kdy Asger studoval, existoval masivní odpor proti tomu, aby se učiteli hluchých stávali sami neslyšící. Mnoho lidí bylo také přesvědčeno, že neslyšící nejsou schopni absolvovat vyšší vzdělání. Mnozí byli názoru, že správný učitel hluchých je ten, kdo je naučí mluvit. Proto spousta lidí nepovažovala Asgera za správného učitele. Dnes je postoj veřejnosti naštěstí jiný a o hluché učitele neslyšících je velký zájem" (Unie 1/1999, s. 10).

poznámky