Tento článek má Dnes mnohé lidi vůbec neudiví, že na některých školách pracují sluchově postižení, že jsou zaměstnáni nejen jako pomocný personál, jako jsou uklízečky, kuchařky či údržbáři, ale i jako vychovatelé, asistenti učitelů, odborní asistenti, nebo samotní učitelé. Z jistého pohledu je to vlastně pro mnohé přirozené a logické. Proč by přece nemohli lidé s nějakou vadou pracovat se stejně postiženými? Vždyť jim musí lépe rozumět, lépe chápat jejich pocity a potřeby. Jenom nevidomý ví, jaké to je nevidět a jen vozíčkář zná přesně svoje potřeby, a tudíž i daleko lépe potřeby ostatních vozíčkářů, než někdo zdravý. Proč by tomu tedy mělo být jinak u sluchově postižených? Mám za to, že kdybychom se třeba před pár lety zeptali lidí nezasvěcených do surdopedické problematiky, zda je na tom něco divného, že sluchově postižené děti učí sluchově postižení pedagogové, nikoho by asi nenapadlo říct, že je na tom něco divného. A přesto ve školách pro sluchově postižené bylo v celé dlouhé historii sluchově postižených vychovatelů či učitelů jako šafránu. Jistě, najdou se i výjimky. Existují školy, které si sluchově postižení řídí sami, ale kolik jich je? A u nás?!
Jednou z těch výjimek je Gallaudetova univerzita ve Washingtonu v USA1 . Mohu říci, že je hodně sluchově postižených, kteří touží tam studovat. Ne proto, že je to ve Spojených státech, ne proto, že je to univerzita. Z jiného prostého důvodu. Je to totiž škola, kterou si řídí sami sluchově postižení, kde si všechno přizpůsobují svým potřebám. Něco o tom také napsal Jaroslav Hrubý, otec neslyšící dcery, která na této univerzitě studovala:
"Letos v březnu byl poprvé zvolen prezidentem první univerzity pro neslyšící, Gallaudetovy univerzity ve Washingtonu, neslyšící profesor Irving King Jordan. Jeho zvolení předcházely dramatické události:
Původně byli na tuto funkci tři kandidáti, z nichž dva byli neslyšící. Správní radu však zlákala možnost postavit do čela univerzity po 124 letech trvání první ženu. Dr. Elizabeth Zinserová měla pro tuto funkci skutečně vysokou odbornou kvalifikaci. Z hlediska studentů však neměla tu nejdůležitější, která platí pro všechny zaměstnance této univerzity, profesory a vychovateli počínaje - neuměla znakovou řeč a na univerzitě působila doposud velmi krátce.
Správní rada se přece jen rozhodla zvolit prezidentkou dr. Zinserovou. V den voleb 7. března 1988 demonstrovalo proti této volbě asi 500 studentů před hotelem, kde se volby konaly. Správní rada tuto demonstraci nevzala na vědomí. Druhý den vypukla na univerzitě stávka. 2000 studentů přestalo chodit na přednášky. Přidali se k nim i mnozí zaměstnanci univerzity, slyšící i neslyšící, včetně profesorského sboru, z nichž je třetina neslyšících. Vedoucí studentské organizace předložil vedení univerzity tyto požadavky: 1. Odstoupení dr. Zinserové, 2. Odstoupení předsedy správní rady, 3. Složení správní rady změnit tak, aby v něm měli neslyšící většinu, 4. Studenti nebudou za účast na stávkách potrestáni, 5. Zvolit neslyšícího prezidenta.
Nejdříve odstoupila nově zvolená prezidentka, pak i správní rada. Všechny studentské požadavky byly splněny. Novým předsedou správní rady se stal neslyšící Philip Bravin. Nová správní rada zvolila prezidentem (rektorem) K.I. Jordana, dosavadního děkana fakulty umění a vědy. Je mu 44 let, je neslyšící a 15 let na univerzitě vyučuje (In: O totální komunikaci III. 1988, str. 28). Co k tomu dodat? Nejsou-li neslyšící považováni za dost dobré na to, aby mohli řídit univerzitu, tak jaký má vůbec smysl univerzita pro neslyšící? Řekla dr. Allen Sussmanová, profesorka G.U. ..." (Gong 3/1998, s. 59). I to (už) je historie.
Sluchově postižení pedagogové v historii
Vypátrat všechny lidi, kteří měli nějakou sluchovou vadu a věnovali se výchově a vzdělávání stejně postižených dětí (popř. i dospělých), to by bylo především procházení mnoha literárních pramenů, kronik a zápisů škol, a určitě by to bylo téma na samostatnou práci z oboru historie. Těch několik, na které jsem narazil při svém pátrání, však dokládá, že sluchově postižení pedagogové si získali mnohde své nezastupitelné místo. Nejenomže vychovávali a vzdělávali sluchově postižené žáky, ale někteří také publikovali, nebo se věnovali dalším odborným činnostem, v nichž se prosadili. Jiní dokonce sami zakládali školy pro sluchově postižené.
poznámky
- Bývá někdy nazývána "Mekkou neslyšících", jindy "Centrem jejich vzdělanosti, kultury a hrdosti". A ještě jindy "Rájem neslyšících na zemi". Za zakladatele dnešní G.U. můžeme považovat Amose Kendalla. Škola začala fungovat v roce 1856 (vyšší škola v roce 1864). Od roku 1986 je prohlášena univerzitou. Své jméno nese na počest zakladatele první školy pro neslyšící v USA - Thomase Hopkinse Gallaudeta (jeho syn byl prvním ředitelem této školy) od roku 1894.
Připojte se! 