V tomto článku bych se ráda zaměřila na informovanost slyšících lidí o roli tlumočníka.
Na tuto komplikaci narážíme nejčastěji v komunitním tlumočeni, při kterém se slyšící lidé setkávají s tlumočníkem méněkrát, než v jiných typech tlumočeni, např. ve vzděláváni neslyšících. Proto slyšící lidé mnohdy nevědí, jak s neslyšícím prostřednictvím tlumočníka komunikovat. Do komunitního tlumočení zahrnujeme tlumočení v běžných situacích každodenního života. Jde například o tlumočeni u lékaře, běžná jednáni na úřadě, v obchodě, v bance, tlumočení pracovního pohovoru, atd. Jde zkrátka o tlumočení těch situaci, kteří jsou typické právě pro komunitu Neslyšících. Pokud mají slyšící a neslyšící při komunikaci k dispozici tlumočníka, mohou se plné soustředit na obsah hovoru a nemusí přemýšlet o jeho formě.
Tlumočení má svá pravidla, kterých se tlumočníci drží a většinou je zná i neslyšící klient, což je výhodou. Nezasvěcený slyšící člověk, který s neslyšícími nemá zkušenosti, však tyto pravidla většinou nezná. Pro slyšícího člověka může být těžké pochopil roli tlumočníka, protože není zvyklý komunikovat prostřednictvím třetí osoby. Někdy to může být opravdu obtížné pochopit. Tlumočení pro neslyšící probíhá simultánně, tzn. přímo v danou chvíli bez časového posunu. Ve chvíli, kdy neslyšící znakuje, tlumočník mluví. Stejně to funguje i obráceně. Když slyšící mluví, tlumočník znakuje. Dalo by se říci, že tlumočník neslyšícím propůjčuje svůj hlas. Celá promluva probíhá v první osobě, (např: neslyšící pacientka říká panu doktorovi: ..Bolí mě hlava a léky proti bolesti mi nezabírají. " Lékař odpoví: .Jaké léky jste brala?"). Někdy může mít slyšící strana pocit, že mu odpovídá tlumočník, ne neslyšící (např.: neslyšící vejde s tlumočníkem do ordinace a lékař položí otázku: „Která z vás dvou je pacientka?" Neslyšící odpoví ve znakovém jazyce a tlumočník tlumočí: .Já jsem pacientka a tohle je můj tlumočník." Nepoučený lékař v tom ale stále nemá jasno, a protože slyšel tlumočnici, jak říká: „Já jsem pacientka... ", mylně začne vyšetřovat tlumočnici. Je to tím, že znakový jazyk zkrátka není slyšet. Bylo by tedy lepší lékaři předem vysvětlit, kdo je kdo a jak bude komunikace s tlumočníkem probíhat. V tomto směru mají výhodu slyšící cizinci. V mluvených jazycích se většinou využívá konsekutivní tlumočení, tzv. tlumočení se zpožděním. Nejdříve tedy slyšíme promluvu cizince v cizím jazyce, kterému nerozumíme, ale následně je slyšet tlumočník mluvící v češtině, které rozumíme. Je tedy lépe pochopitelná role tlumočníka. Při tlumočení pro neslyšící však situace tak jasná být nemusí pravé proto, že slyšíme jen tlumočníka a komunikace probíhá přímo. Pro někoho to může být matoucí.
Nejčastěji je tlumočník pro neslyšící považován za slyšícího příbuzného klienta, nebo za asistenta, či sociálního pracovníka. Komunikace potom probíhá nepřímo, což není dobře. Slyšící strana většinou komunikuje s tlumočníkem ve třetí osobě, nebo dokonce neslyšícího klienta úplně ignoruje a snaží se vše vyřídit s tlumočníkem (např.: slyšící lékař mluví na tlumočníka místo na neslyšící pacientku: ..Řeknete ji, ať ukáže, kde ji to bolí."). Správně by měla komunikace probíhat v první osobě (např.: „Paní. ukažte mi, kde Vás to bolí“). Slyšící klient by měl udržovat přímý oční kontakt s neslyšícím klientem a tlumočníka si nejlépe vůbec nevšímat, jakoby tam ani nebyl. Pokud ale tento způsob jedna ze stran nedodržuje, je potřeba nějakým způsobem zasáhnout. Profesionální tlumočník by mil odhadnout situaci a spíše by se mil držet toho, co slyší a vše tlumočit ve třetí osobě. Zkušený neslyšící klient už sám zasáhne a poprosí slyšícího, aby k němu mluvil přímo, protože je mu tento způsob komunikace nepříjemný. Tlumočník v tomto směru nemusí být vůbec aktivní, pouze věrně tlumočí. Může se však stát. že neslyšící klient s tím nemá zkušenosti a neozve se, pak je na místě, aby tlumočník taktně, ale dostatečně jasně upozornil slyšícího mluvčího, že má svoji promluvu směřovat přímo na neslyšícího, ne na tlumočníka. Tlumočník může neslyšícímu naznačit, že slyšící mluví ve třetí osobě, ale dál by měl promluvu převádět do první osoby tak, jak by měla správní znít. Tlumočeni ve 3. osobě by mohlo neslyšícího zbytečně mást a komunikaci ještě více komplikovat Tlumočník by měl vždy myslet na to, že nejdůležitější je zprostředkovat snadnou komunikaci pro obě strany.
Při jednáních u lékaře nebo na úřadech se velmi často stává, že lékaři nebo úředníci předávají tlumočníkovi různé formuláře, lékařské předpisy, dotazníky, lékařské zprávy a další listiny, určené pro neslyšícího. Tlumočník by tyto dokumenty neměl v žádném případě převzít. Patří přece neslyšícímu. Slyšícího k tomu často svádí blízkost tlumočníka. který sedí nebo stojí hned vedle něj. I když se ale např. neslyšící pacient zrovna obléká nebo si obouvá boty, tlumočník by měl lékaři jemným gestem naznačit, ať chvíli počká a potřebný papír předá přímo neslyšícímu, kterému je určen.
Tlumočníci také často naráží na to. že je jejich slyšící klienti zaměstnávají dalšími úkoly. Stává se to jak během tlumočení, tak ve chvílích před začátkem tlumočení, o tlumočnické přestávce, nebo když neslyšící na chvíli opustí místnost. Slyšící mívají v těchto chvílích tendenci tlumočníka zaměstnat, např. tím. aby zatím postavil vodu na kávu. nebo aby mu zatím pro něco zašel do vedlejší místnosti, nebo dokonce chtějí, aby vyplnil osobní údaje neslyšícího, či tlumočníkovi vysvětlují jaké léky má neslyšící brát. Také se stává, že během tlumočení můžou např. lékaři využit tlumočníka jako model, na kterém chtějí pacientovi ukázat a vysvětlit jejich zdravotní problém. Takové jednáni nepřipadá v úvahu. Pokud nezasáhne sám neslyšící klient, musí se o to postarat tlumočník. Když neslyšící klient odejde z místnosti, tlumočník by měl jít s ním. Vyvaruje se tak zbytečným nepříjemnostem. Jen si představte, jak by se vám asi líbilo, kdyby vám diagnózu sdělil tlumočník na chodbě s tím, že lékař ho pověřil, aby vám to vyřídil. Je to nepřijatelné. Tlumočník na takové jednání nesmí přistoupit. Mohl by tím vážně poškodit neslyšícího klienta. Pokud chce klient pověřit tlumočníka jiným úkolem, je na tlumočníkovi, jak se zachová. Samozřejmě i tlumočník je jen člověk, a pokud se jedná např. o nemocného klienta staršího věku. který tlumočníka požádá, aby mu pomohl vstát ze židle, bylo by naopak nelidské, kdyby tlumočník nepomohl. Vždy je potřeba pečlivě zvážit, co si tlumočník může dovolit a co ne. Měl by si ale vždy zachovat profesionální odstup a aktivně nezasahovat do tlumočeného jednáni. Slyšící i neslyšící klienti by toto pravidlo také měli respektovat a držet se ho.
Některým slyšícím lidem je nepříjemná přítomnost třetí osoby, kterou pro ni tlumočník je. Můžou mít někdy dojem, ze je tlumočník hlídá. Jako by byl tlumočník revizor, který kontroluje to, co říkají. Bojí se, že pokud řeknou něco špatně, následuje trest. V nejistých situacích se tedy klienti často ptají tlumočníka, jak je to správné a čekají od něj radu. Je však úkolem tlumočníka, aby situaci uklidnil a slyšícímu klientovi svoji roli v komunikaci vhodně vysvětlil. Tlumočník pouze věrně tlumočí to, co slyší, nebo v případě znakového jazyka to, co vidi. Sám na nic neodpovídá, nikoho neopravuje ani neradi. Tlumočník na danou problematiku není odborník (většinou). Proto ani nemusí znát správnou odpověď Cílem práce tlumočníka je zajistit plnohodnotnou komunikaci, nikoliv kontrolovat klienty.
Jak by tedy měla vypadat ideální komunikace s neslyšícím Člověkem prostřednictvím tlumočníka?
Slyšící by měli mluvit přímo na neslyšícího a udržovat s ním oční kontakt pro případ odezírání. Tlumočník se posadí nebo postaví vedle slyšícího, aby neslyšící na oba dobře viděl. Toto uspořádáni slouží pro zajištění co nejpřirozenějšího průběhu daného jednání. Slyšící mluví v první osobě a veškeré otázky, dotazy či připomínky směřuje na neslyšícího klienta, ne na tlumočníka. Pokud se neslyšící zrovna nedívá, slyšící chvíli počká, tlumočníkovi nic nevysvětluje. Veškeré dokumenty, určené pro neslyšícího, dostává do rukou přímo neslyšící, nikoliv tlumočník. Slyšící klient tlumočníka nežádá o jakoukoli v asistenci, pomoc nebo radu, ani od něj neočekává zpětné vysvětleni či doplnění informací. Slyšící řeší vše přímo s neslyšícím, tlumočníka se nesnaží aktivně zapojit. V ideálním případě mají všichni zúčastněni pocit, jakoby tam tlumočník ani nebyl a vše probíhá hladce bez jakýchkoliv komplikaci.
V tomto článku jsem chtěla poukázat na to. že nestačí, aby pravidla tlumočeni znal jen tlumočník. Tlumočník se může sebevíc vzdělávat a poctivě dodržovat všechna pravidla tlumočení, ale pokud nejsou s pravidly obeznámeni oba účastnici komunikace, neslyšící i slyšící, může docházet k nedorozuměni.
V tomto případě by hodně pomohlo, kdyby slyšící většinová společnost znala základní principy pro komunikaci s tlumočníkem. Z vlastní zkušenosti vím, že pro slyšící, kteří o problematice neslyšících nic nevědí, je těžké pravidla pochopit a začít je užívat. Sama jsem se při tlumočeni několikrát setkala s tím, že slyšící klient danou situaci nepochopil a své chováni nezměnil ani po předchozím vysvětlení. Myslím, že by neškodilo, kdyby existovaly nějaké kurzy či školení pro pracovníky v nemocnicích, na úřadech a na dalších místech, kam neslyšící chodí denně a neustále naráží na komunikační překážky. Věřím, že i slyšící společnost by kurzy uvítala a aktivně se do nich zapojila.
Připojte se! 