Znakový jazyk

Termín "znakový jazyk" Je v tomto pojednání používán jako označení velkého množství jazyků, které se vyskytují v populaci neslyšících po celém světě. Tyto jazyky jsou přirozenými jazyky - nejsou uměle vytvořeny - a jsou na mluvených jazycích zcela nezávislé. Jsou používány pro široké spektrum funkcí a jsou osvojovány jako první - tzn. mateřský jazyk. V této kapitole budeme přibližovat Jejich strukturu a spolu s tím budeme hovořit o jejich historii a současných výzkumech.

Populace uživatelů ZJ se nacházejí po celém světě - mezi nimi se vyskytují rovněž slyšící uživatelé ZJ, jež se uživateli ZJ stávají ze sociálních nebo kulturních důvodů - jako Martha's Vineyard signers z 18. století minulého století (Groce 1985) a několik domorodých kmenů žijících v Austrálii (Kedon 1989). Ale nejvíce se znakové jazyky vyskytují v populaci neslyšících. Bývají neslyšícími vytvářeny na místo jazyka mluveného, který je v daném prostředí užíván slyšící populací. Průměrný výskyt prelingvální hluchoty v západní Evropě je mezi 1500 - 2000 osob, takže např. ve Velké Británii žije kolem 40 000 prelingválně neslyšících osob. Tato populace nemůže být považována jen za jednu z existujících skupin osob s handicapem. Pohlížet bychom na ni měli raději jako na komunitu neslyšících a zároveň ji respektovat jako jiné etnické minority a kulturní skupiny, které používají jeden jazyk a jednu kulturu. Byly stanoveny 4 hlavní kritéria pro začlenění do americké komunity Neslyšících (Markowitz 1979): sebe-pojetí za člena komunity Neslyšících, užívání ZJ, endogamní manželský model, vztah členství v sociální zřízení. Stejná kritéria platí také ve Velké Británii i v jiných západních zemích. Stupeň ztráty sluchu pojatý z audiometrického hlediska se nezdá být při utváření vztahu členství v komunitě neslyšících zcela relevantní. Vztah příslušnosti ke komunitě neslyšících je dán více sdílením stejného jazyka - ZJ, stejných zkušeností a hodnot a shodný způsob vzájemné komunikace a komunikace se slyšícími lidmi. Členové komunity neslyšících sdílejí stejné zkušenosti z jejich speciálního vzdělávání ve školách pro neslyšící nebo (spíše v poslední době) ve skupinách začleněných do běžných škol. V minulosti probíhalo vzdělávání neslyšících v internátních školách, kde neslyšící spali, vzdělávali se, hráli si spolu - totálně izolovány od jejich slyšících vrstevníků. Odklon ve vzdělávání od těchto speciálních škol někteří neslyšící přijímají s obavami, protože internátní školy pro neslyšící podle nich přivádí mladé eslyšící do komunity neslyšících, jelikož neslyšících s neslyšícími rodiči je velmi málo (asi kolem 1 na 20 neslyšících). V minulosti (100 let zpět) se ve vzdělávání neslyšících velmi bránilo používání ZJ. Zejména v internátních školách bylo ukazování tolerováno pouze mimo třídy, kde se neslyšící vzdělávali -nebylo mnoho příležitosti pro učení se a komunikaci v ZJ.

Krátce se zde zmíníme o tzv. manuálně-orálním sporu, který se ve vzdělávání neslyšících táhne již od 18. století. Odborníci, kteří neslyšící vzdělávali, si zvolili pro dosažení integrace neslyšících do slyšící společnosti cestu potlačení ZJ a namísto toho naučení neslyšících používání mluveného jazyka - mluvení. Je zde samozřejmé mnoho důvodů, které svědčí pro integraci neslyšících do slyšící společnosti prostřednictvím mluvení: 95% neslyšících dětí má rodiče slyšící; přání rodičů začlenit jejich neslyšící děti do slyšící společnosti; mateřským jazykem učitelů neslyšících je angličtina (mluvený národní jazyk). Tento pohled na začlenění neslyšících do slyšící společnosti používá ve své terminologii raději termín "sluchově postižení" než "neslyšící". Aby učitelé dosáhli potlačení ZJ, trestali děti za ukazování různými způsoby - děti si za trest museli sedět na rukou, museli mít ruce za zády, museli nosit cedulky s nápisem "Já jsem opice", nebo museli mít na rukou natažený papírový sáček. Pro potlačení ZJ měli několik "ospravedlnění, oprávnění": ZJ je příliš jednoduchý; děti, které začaly ukazovat nemají později už možnost naučit se mluvený jazyk; ukazování způsobuje atrofii vokálních orgánů; ukazování přivádí neslyšící děti do "gettha" neslyšících; ZJ není opravdovým jazykem, takže při jeho používání je postižena mentální kapacita dětí. Velmi nápadným faktem je to, že podobné argumenty se objevují i u posuzování jiných jazyků minoritních skupin. Někteří odborníci na vzdělávání neslyšících stále tyto názory zastávají.

"Chtěl bych poznamenat, že ne všechny přirozené mluvené jazyky jsou stejně bohaté jako např. němčina, angličtina. Existují také mluvené jazyky, které jsou jednoduché, kterým schází prokazatelná "přirozenost" - jako např. Papiamento, některé africké, indické jazyky atd. Tyto jazyky nejsou vhodné pro "vyšší studium" - např. vzdělávání, které vyžaduje více než jen limitovanou kulturu, ve které tyto jazyky fungují (VAN UDEN 1986)

Jiní profesionálové, kteří pracují s neslyšícími, mají na ZJ také často negativní názory. Jako např.:

" Ukazování může vyhovovat při každodenním, běžném hovoru, ale nemůže vyhovovat, pokud je za potřebí informovat o specifické oblasti, kdy je nutné použít odborné terminologie. ZJ nemá gramatiku ani slovní zásobu .. . Ukazování je jen pomůckou pro neslyšící lidi, jako je jim pomůckou sluchadlo, odezírání, a tužka a papír... Neslyšící nepředstavují "národ s jejich vlastním jazykem" a nemohou očekávat od tlumočníka ZJ, že odstraní jejich problémy s komunikací stejným způsobem, jako tlumočník tlumočící Francouzovi na zasedání Spojených Národů .... (dopis od sociálního pracovníka, který byl otištěn v British Deaf News, leden 1987)

Dřívější přístupy ke znakovému jazyku

V západním světě se poznatky o ZJ a jeho užívaní mezi neslyšícími poprvé vyskytují bezmála před 200 lety. Ještě dřívější datování mají zmínky o ZJ v čínském písemnictví. MISHNAH (konec druhého století) - sebrané judaistické ústní právo - obsahuje několik zmínek o užívání ZJ neslyšícími. Ty přímo neodhalují formu ZJ užívanou neslyšícími, hovoří spíše o tom, že ZJ je vhodným komunikačním prostředkem v právní oblasti:

Pokud se hluchoněmý muž ožení s ženou, která je slyšící, nebo pokud se muž který je slyšící, ožení s ženou, která je hluchoněmá, může jí v budoucnu opustit nebo s ní setrvávat v manželství. Ale jako se s ní ožení se znaky (používání při svatbě ZJ), tak se s ní také musí rozejít ve znacích (rozvést - používáni ZJ). (rok 240)

Neslyšící mohou komunikovat prostřednictvím ZJ a mají právo na to, aby s nimi bylo komunikováno prostřednictvím ZJ. (rok 312)

Jiné historické prameny uvádí, že neslyšící lidé používají v komunikaci znaky, ale více informací " o formě používání znaků - už nepřinášejí. Platon (v díle Cratylus) se zmiňuje o významových pohybech hlavy, ruky a těla, které používají hluší lidé. Svatý Augustinus popisuje neslyšící osobu, která se dorozumívá a vyjadřuje se prostřednictvím gest.

Jeden z důvodů nedostatku informací o formě znakování je obvyklá záměna znaků a gest. Stále častá je i domněnka, že jazyk neslyšících je jazyk univerzální a informace o velkých rozdílech mezi jednotlivými variantami, které se v používání znakových jazyků objevují, jsou veřejností přijímány s překvapením a se zděšením. Skutečně, jen zřídka kdy nedochází u universálních gest k jejich rozšíření. Paget (1965) následoval tuto starou a tradiční myšlenku: znakový jazyk může být ukazován všem. dětem - pokud se tak bude dít ve všech zemích, vznikne velmi jednoduchý mezinárodní jazyk, kterým se domluví lidé různých ras - i neslyšící.

Mýtům, které kolují kolem znakového jazyka, se budeme věnovat v následujících kapitolách.

Původ jazyka, původ znakového jazyka

Snad jednou z nejvíce diskutovanou filozofickou otázkou je původ jazyka. Mluva, jako vnější realizace jazyka, je považována za jeden z charakteristických rysů člověka - to odlišuje člověka od zvířat. Jazyk souvisí s lidskou kognitivní kapacitou - s kapacitou lidského myšlení. Současně s diskusí o tom, zda by myšlení mohlo existovat bez jazyka, se vede polemika na téma - zda vznikla první řeč nebo myšlení. Odborníci se teorií původu jazyka se začali zabývat na počátku 19. století. Objevovaly se termíny jako "Heave-Ho", "Ding-Dong" a "Pooh-Pooh", kterými se různé teorie původu jazyka označovaly.

V posunkové - "gestové" (gesture) teorii původu jazyka je vytváření znaků. považováno za předchůdce verbální - slovní komunikace (podobné tomu je v ontogenetickém vývoji). Alternativní teorie vidí přímý vývoj řeči od používání gest k vyjadřování prostřednictvím mluvy.

Asi nejznámější filozofický výklad původu Jazyka, který se zabývá tím, zda byly pro komunikaci využívány první gesta nebo zvuky, je výklad Condillacův (1746). Byl toho názoru, že nebylo vždy možné, aby byly v mluvě zastoupeny všechna zobrazení, která jsou základem pro myšlení. Tyto obrazy byly více spojitelné s gesty. Jelikož byly zvuky k gestům přidávány hned v počátečních stádiích, řada mluvených slov mohla časem začít zastupovat jednotlivá gesta.

Mnoho spisovatelů 18. a 19. století bylo přesvědčeno o tom, že znakový jazyk Je oproti mluvenému jazyku jazykem primitivním. Diderot (1750) prohlásil, že vzdělávání neslyšících ve znakovém jazyce by mohlo zapříčinit jejich nízkou (přírodní) úroveň myšlení.

Tylor, britský antropolog (1874) diskutoval otázku struktury znakového jazyka a jeho roli v komunitě neslyšících. Považoval znaky za primitivní jazykové formy, i když se zdají být velmi komplexní.

Stout (1899) zvažoval vztah mezi jazykem a myšlením. a následoval Condillacovu myšlenku, že znaky se vyvíjí od ikonického zastupování ke kognitivním symbolům, které pozvolna formují jazyk. Podobně Jako Tylor považoval ale znaky za primitivní formu jazyka a člověk, který si začne osvojovat řeč mluvenou, má tendenci komunikaci prostřednictvím znaků opouštět.

Na počátku 20. století většina těchto diskusí začala ztrácet na vážnosti. Saussurova lingvistika, která se přikláněla k arbitrárnímu vztahu mezi označujícím a označovaným, a zaměření tehdejší lingvistiky na mluvení jako primární formu jazyka, přispělo ke zmizení zájmu o znakový jazyk. Opět se dostalo do popředí pojetí stavu neslyšících lidí jako bezjazyčí. Jak říká Hewes (1976): "Zjevná arbitrárnost většiny mluvených jazyků vede k určení arbitrárnosti jako jednoho z nezbytných kritérií jazyka. Znakové jazyky neslyšících jsou odmítány pro svou hrubost, jednoduchost (základnost) a pokud jejich uživatelé schopni komunikace pouze v tomto typu jazyků, disponují mnoha různými kognitivními omezeními."

Bloomfieldovo odmítnutí znakového jazyka jako seriozního objektu zkoumání lingvistiky Je dobrým příkladem jeho postoje: "Některé komunity při různých příležitostech využívají jazyk gest namísto mluveného jazyka. Podobné jazyky gest byly pozorovány u nižší třídy u obyvatel Neapole (Neapolitans), u členů mnišského řádu (Trappist), kteří drželi slib mlčenlivosti, mezi Indiány západních plání ... a mezi skupinami hluchoněmých."
Zdá se, ze tyto znakové jazyky se vyvinuly z používaných gest a komplikovanější, přímo nesrozumitelná gesta jsou založena na konvencích, které jsou obvyklé v mluveném jazyce. Stejně tak zřejmým přenosem je "zpětné naznačení", které indikuje minulost - pravděpodobně se tvoří tímto způsobem díky jazykovému zvyku používat pro minulost slova - " v minulosti". Původ může být tedy ten, že gesta hrála tak dlouho sekundární roli v dominantním postavení jazyka, že ztratily všechny známky nezávislého charakteru." (Bloomfield 1933)

Mnoho nových / moderních učebnic jazykovědy má stále tendenci znakové jazyky ignorovat. Populární úvodní text do lingvistiky od Akmajiana, Denierse a Hamishe se věnuje na 512 stránkách mluveným jazykům, na 35 stránkách komunikaci zvířat a na 5 stránkách se věnuje diskusi o studiích o opicích, které se učili ASL. Zmínka o samotném ASL je pouze na straně 480, kde je poznamenáno, že ASL je jeden z mnoha systémů gest a že ASL je mnoha lidmi užíván jako přirozený jazyk (přesto se zde ani slovem nezmínil o neslyšících lidech) a že ASL a jeho struktura je srovnatelná s lidskými mluvenými jazyky.

Gesto a znakový jazyk

Názor, že znakový jazyk je jednoduchý univerzální jazyk, se poprvé objevuje v po renesančním období v textech o rétorice. V díle Chirologie popisuje její autor Bulwer stovky gest rukou a prstů. Prezentuje zde jako důkaz existence univerzálního jazyka -tím má být znakový jazyk:

"Vynikající argument v pojednání o možnostech rukou je ... nutnost komunikace lidí, kteří se narodili hluší a němí, jež dokážou argumentovat a diskutovat rétoricky ve znacích." (str. 5)

Bulwerův zájem o neslyšící přetrvává i v jeho díle - ve druhé knize "Philocophus" čili Přítel hluchoněmého muže - podtitulek "Chirosopher" (Londýn 1648). To je první kniha věnovaná neslyšícímu muži, o dvou neslyšících bratrech. Bulwer uvádí:

"Když svoje myšlenky nemohli vyjádřit pomocí slovního důvtipu, když nemohli mluvit, využili jako jazyk celé své tělo. Používati jazyk více přirozený a tak pozoruhodný, který byl pro ně běžným -vytvářeli si gesta - všeobecný a univerzální jazyk lidské přirozenosti.

Už se sám můžeš vyjádřit skutečně prostřednictvím znaků, stává se to tvým zvykem a vládneš jimi jako my mluvenou řečí: příroda ti kompenzuje tvoji potřebu řeči vynalezením znaku, aby ti bylo umožněno vyjádřit své představy.

Tento jazyk, kterým hovoříš tak čistě, ti dává bohatý slovník... jsem spokojen, že rozumíš všemu, tvůj mateřský jazyk spravuje dostatečně tvůj projev pro každou příležitost."

0 dvacet pět let dříve ve Španělsku Juan Pablo Bonet (1620) věnoval pozornost unikátní pozici gest - gesta jako přírodní jazyk - a vynalezl ruční abecedu (viz níže), kterou uplatňoval ve vzdělávaní neslyšících. Tato abeceda, kterou vyžadoval, byla: "tak dobře přizpůsobená přírodě, že by se mohlo zdát, že tento vyumělkovaný jazyk je odvozen od jazyka přírody, nebo že tato forma, tyto optické činnosti jsou přírodními jazyky."

Dalgarno (1663), skotský vychovatel, se také zapletl do tvorby prstové abecedy. Byl prvním, kdo stanovil jasně rozdíl mezi jazykem znakovým a mluveným: "Neslyšící člověk nemá na všechno dobrého učitele a nedostatek v myšlení může být způsoben tím, že se ve vyučování používá jen několika znaků, to ale nemá žádnou slučitelnost s jazykem, kterým o mohou neslyšící konverzovat mezi sebou."

Ve Francii Abbé de l'Epeé, zakladatel školy pro neslyšící v 18. století, také věřil tomu, že znakový jazyk je univerzálním jazykem. "Univerzální jazyk je často žádán jako pomocný prostředek, který by sloužil lidem různých národností pro jejich lepší porozumění. Domnívám se, ze takový jazyk existuje již hodně dlouho. Já hovořím znakovým jazykem, který je kdekoliv srozumitelný. To není překvapující: je to nadnárodní jazyk."

Předpokládaná totožnost znakového jazyka v různých státech byla zdůrazňována až do 20. století. Referát o návštěvě francouzského neslyšícího muže ve škole v Londýně je toho dobrým důkazem: "Jakmile se Clerc setkal s dětmi, jeho tvář se začala stávat animovanou: bylo pobuřující jak jako "cestovatel vnímáním" dokázal komunikovat se všemi ze sebe vzdálenějsích kolonií země ... Clerc ke všem přistupoval prostřednictvím znaků.. Vytvářel znaky a oni mu znaky odpovídali. Tato nepředstavitelná komunikace způsobila u dětí mnoho krásných pocitů a pro nás to byl obraz vyjádření a vnímání, který nám přinášel pocit satisfakce."

Zatím co všichni zmínění autorové svorně tvrdí, že znakový jazyk je univerzální a identický s gesty, můžeme se setkat s tím, že se v jejich písemných pracích o znakovém jazyce a o vzdělávání neslyšících objevují i protikladné informace . Tvrdí, že jazyk neslyšících se musí vychovatel naučit, pokud chce neslyšícím pomáhat. Samozřejmě, pokud by byl znakový jazyk skutečně univerzální, tak by to nebylo nutné. Jak poznamenává Knowlson (1965), mnoho zastánců univerzálnosti gest si raději zakládalo na pozorování aktérů - mimů, neslyšících, než aby se sami pokusili s nimi komunikovat. Často se autorům zdálo, že se znaky jednotlivých zemí liší, ale nakonec raději dospěli k přesvědčení, že se jedná jen o malý stupeň variantnosti, než aby si připustili, že se jedná o důkaz proti univerzálnosti znakových jazyků.