Neslyšící není na tlumočníkovi závislý

Raili Ojala-Signellová přitahuje pozornost lidí nejen svým pestrobarevným oblečením, ale také vstřícností, otevřeností a pozitivním přístupem k životu. Raili se narodila neslyšícím rodičům. Pracovala mimo jiné řadu let v sekretariátu Světové federace neslyšících, působila jako koordinátorka projektů pro spolupráci se zeměmi třetího světa ve finském Svazu neslyšících. Setkala se s neslyšícími v mnoha zemích světa. V současnosti se svazem spolupracuje externě a podílí se například na školení tlumočníků znakového jazyka a představitelů organizací neslyšících v zemích střední Asie.

Kdy se ve Finsku profese tlumočníka znakového jazyka stala samostatným zaměstnáním? Služba tlumočníků znakového jazyka (dále ZJ) byla ve Finsku zanesena do Zákona o péči o invalidy (nyní Zákon o služby pro postižené lidi) v roce 1979. Podle tohoto zákona má každý neslyšící Fin právo používat služby tlumočníka ZJ zdarma 120 hodin ročně, hluchoslepí lidé mohou bezplatně získat tlumočníka na 240 hodin ročně. Náklady na tlumočení hradí obec nebo oblast, ve které je klient přihlášen k trvalému pobytu. Kromě tohoto počtu hodin mohou neslyšící studenti získat tlumočníka ZJ na dobu potřebnou ke studiu. Rozhodnutí o přidělení tlumočníka se provádí na základě zvláštní samostatné žádosti. Finský Svaz neslyšících zahájil vzdělávání tlumočníků ZJ v roce 1978. Svaz organizoval pro tlumočníky, kteří v té době již ovládali ZJ a tlumočili neslyšícím, krátké kurzy (dva týdny, k tomu cvičení v praxi a víkendové kurzy). Po absolvování kurzu byl člověk zapsán do seznamu v registru tlumočníků a mohl pracovat jako tlumočník, požadovat za svoji práci hodinový plat a úhradu cestovních nákladů od obecních nebo oblastních úřadů. Jaká byla situace předtím? Kdo a za jakých podmínek neslyšícím tlumočil? Dříve než byla provedena výše zmíněná úprava zákona, fungovali jako tlumočníci ZJ slyšící děti neslyšících rodičů, slyšící sourozenci a jiní příbuzní neslyšících, učitelé neslyšících, kněží a řádové sestry, kteří s neslyšícími spolupracovali. Většinou za tlumočení nedostávali plat. Kromě toho existoval seznam tlumočníků, kteří absolvovali kurz, a byli oprávněni tlumočit u soudu. Jejich mzdu vyplácel soud. Kdy se do oboru dostali tlumočníci, kteří neměli neslyšící příbuzné? V roce 1984 byl na křesťanské vyšší škole ve městě Turku zahájen roční kurz pro tlumočníky ZJ, neboť na kurzy pořádané Svazem neslyšících se hlásilo stále více zájemců, kteří neměli dostatečné znalosti ZJ, ani přirozené vazby a vztah se světem neslyšících. Tento roční kurz dokončila jen jedna studijní skupina. Potom byl kurz prodloužen na dva roky. Po nějakém čase se změnil na tříletý studijní obor. Podmínkou k přijetí je maturita. Uchazeči jsou vybírání na základě výběrového kurzu, který trvá týden. Studium je denní. Nejdříve se studenti učí ZJ a potom postupně záležitosti související s tlumočením. V současné době jsou otevřeny obdobné studijní obory pro zájemce o profesi tlumočníka ZJ také ve městech Kuopio a Helsinky. Ovlivnil příchod těchto „nových lidí“ tlumočnickou profesi? Po nějakou dobu byly drobné rozpory a třenice mezi tlumočníky, kteří měli neslyšící rodiče a vyrůstali ve společnosti neslyšících, a mezi tzv. tlumočníky vyškolenými podle učebnic. Tyto neshody však velmi rychle ustaly a zmizely. Slyšící děti neslyšících rodičů mají tu výhodu, že většinou lépe rozumějí projevu neslyšících lidí a umějí se chovat tak, jak si neslyšící přejí. Jejich problémem však často je nedostatečné vzdělání, nedostatečná znalost finského jazyka (když tlumočí ze ZJ do mluvené řeči, nemohou se vyjadřovat špatně, mám na mysli převádět přesně projev ve ZJ do nesprávné finštiny). Další nevýhodou slyšících dětí neslyšících rodičů je, že jsou příliš blízko neslyšícím a přistupují emotivně k jejich záležitostem, jsou až příliš mnoho „tlumočníky neslyšících“. Problémem tlumočníků, kteří začínají od čistého stolu, je často nedostatečná kompetence ve ZJ. Mají problémy rozumět různým neslyšícím lidem. Určitou nevýhodou je také to, že práci tlumočníka považují pouze za práci. Myslím, že je potřeba tlumočníků z obou skupin, mohou se od sebe navzájem mnohému naučit. Jak tyto tlumočníky přijali neslyšící, kteří byli zvyklí na své lidi? Záleží na tom, kde neslyšící bydlel. Například v Turku a v Kuopio se studenti ZJ s místními neslyšícími seznamovali už v průběhu studia, v době praxe nebo při spolkové činnosti. V podstatě platí stejná odpověď o kompetencích ve ZJ a v přístupu k práci, jako jsem uvedla na předchozí otázku. Proč ses stala tlumočnicí ZJ? Moji rodiče byli neslyšící, neslyšící byli také teta a strýc z matčiny strany. Od malička jsem trávila čas mezi neslyšícími ve spolku, na výletech apod. Už jako malá holka jsem fungovala jako neoficiální tlumočník pro neslyšící ve své domovské oblasti. Oficiálně jsem začala s neslyšícími pracovat ve 23 letech jako školní kurátorka v křesťanské vyšší škole v Turku. Tlumočení do ZJ bylo součástí mé práce vlastně téměř na všech pracovištích, kde jsem působila. Jako tlumočnice na plný úvazek jsem pracovala jen tři roky ve finském Svazu neslyšících. Tuto profesi jsem si nijak zvlášť nevybírala. Co si myslíš o tom, když slyšící děti tlumočí svým neslyšícím rodičům? Dříve, když nebyly jiné možnosti, když nefungovala tlumočnická služba organizovaná státem a byl nedostatek slyšících lidí, kteří ovládali ZJ a pracovali ve spolcích pro neslyšící, nebylo na výběr. V současné době by měli být neslyšící rodiče informováni o tom, že by k tlumočení neměli využívat své děti, zvláště pak nezletilé, v žádných závažných situacích (jako je na úřadech, u lékaře). Příbuzným by měly děti tlumočit snad jen v případě, kdy si jen tak spolu povídají. Děti mají právo vyrůstat jako děti, ne příliš brzy na sebe přebírat starosti o vyřízení záležitostí dospělých. Děti často nemají dostatek znalostí, ani nejsou dobře jazykově vybaveny, aby mohly přeložit a předat informace o obtížných záležitostech správně. Slyšící děti neslyšících rodičů často už od malička vyrůstají s tím, že nesou odpovědnost za chod rodiny, za problémy svých rodičů. Jaké vlastnosti podle tebe dělají z tlumočníka ZJ dobrého tlumočníka? Bezpodmínečná je výborná znalost obou jazyků, ze kterých tlumočí. Důležité jsou také dobrý všeobecný přehled a dostatečné vzdělání. Sama za sebe zdůrazňuji přizpůsobivost, smysl pro humor a schopnost jednat s lidmi. Často je zapotřebí také schopnost umět rychle a pohotově reagovat. Tlumočník by měl být pozorným okem v různých situacích a při setkáních s různými lidmi. Setkala ses s tlumočníky ZJ v mnoha zemích, našla bys ve vývoji tlumočnické profese nějaké společné rysy? Většinou v těch zemích, kde neslyšící měli vlastní školy, potom založili vlastní spolky a obvykle mezi sebou uzavírali sňatky, nejdříve jako tlumočníci působily slyšící děti neslyšících rodičů. To lze vysledovat snad všude na světě. Výjimkou z tohoto pravidla jsou snad jen africké země. V zemích Afriky se vzdělání a spolková činnost neslyšících začaly rozvíjet teprve v posledních desetiletích. Ještě tam tuto tradici nemají. Rozvoj vzdělání tlumočníků a vývoj tlumočnické profese je různý, závisí na tom, jaké postavení v té které zemi neslyšící a jejich spolky měli. Tlumočila jsi při setkáni s neslyšícími například princezně Dianě a finské prezidentce Tarje Halonenové, jaký měly vztah k neslyšícím a jejich jazyku? Bohužel jako tlumočnice na tuto otázku nemohu odpovědět, protože jsem vázána povinností mlčenlivosti, která se na tlumočené situace vztahuje. Lepší by bylo zeptat se v Britské asociaci neslyšících nebo ve finském Svazu neslyšících. To, co jsem v jiných situacích zaslechla a četla, je, že princezna Diana až do své smrti byla patronkou britského svazu neslyšících. Navštěvovala pravidelně školy a mateřské školy pro neslyšící. Měla vlastní učitelku ZJ, nejdříve slyšící potom neslyšící. Na oslavě 100. výročí Britské asociace neslyšících princezna Diana přednesla svůj projev ve ZJ. Finská prezidentka Tarja Halonenová je zase známou ochránkyní menšin. Ve funkci ministryně zdravotnictví a sociálních věcí přednesla vládní zdravici na mezinárodním kongresu Světové federace neslyšících v roce 1987 a účastnila se také loňských oslav 100. výročí finského Svazu neslyšících. Zažila jsi situaci, kdy slyšící člověk odmítl tlumočníka ZJ s tím, že se s neslyšícím nějak domluví sám? Takovou zkušenost se slyšícími nemám, ale setkala jsem se s několika „mluvícími“ neslyšícími, kteří byli velmi pyšní na svoje řečové dovednosti a na své úspěchy ve slyšícím světě. Nerozuměli tomu, o co vše přicházejí, když odmítají používat služby tlumočníka. Naštěstí takových neslyšících není mnoho, alespoň ve Finsku. Je neslyšící člověk závislý na tlumočníkovi ZJ? To určitě ne, zvlášť v současné době, když existují všelijaké technické pomůcky, díky kterým mohou neslyšící se slyšícími komunikovat. Velký převrat způsobil už textový telefon, který se poprvé objevil ve Finsku v roce 1981. V současnosti mobilní telefony a počítače nabízejí neslyšícím bezpočet možností, jak se mohou psaním domluvit se slyšícími. Vyžaduje to znalost jazyka země, ve které žijí, a často také znalost angličtiny. Mladí finští neslyšící jsou v mnoha směrech průkopníky v používání počítačové techniky. Jak bys popsala vztah tlumočníka a neslyšícího? Ideální situace je taková, kdy tlumočení probíhá tak dobře, že neslyšící i slyšící mohou téměř zapomenout na přítomnost tlumočníka. V několika případech se mi to dokonce osobně podařilo zažít! Je dobré připomenout, že při tlumočení tlumočník ZJ není jen pro neslyšícího klienta, ale také slyšící je jeho klientem. Je něco, co nelze do znakového jazyka přetlumočit? Všechno lze přetlumočit. Omezení vyplývají spíše z jazykových dovedností a představivosti tlumočníka ZJ. Pro mě bylo problematické tlumočení hudby, jejího vizuálního převodu pro neslyšící publikum. To bylo způsobeno mými omezenými schopnostmi a nedostatečnými dovednostmi, ne nedostatečností čí omezeností ZJ.