Tlumočnické služby ve Finsku

Pracovnice Finského svazu neslyšících, tlumočnice znakového jazyka Riitta Vivolin-Karen, přijala pozvání Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel a v sobotu 24. listopadu 2001 celý den přednášela v kapli školy pro neslyšící v Holečkově ulici pro asi 50 přítomných. Účelem její přednášky bylo seznámit posluchače se systémem poskytování tlumočnických služeb ve Finsku. Bylo to velmi poučné a povzbudivé setkání. Je příjemné vědět, že problémy, s nimiž se potýkají naši tlumočníci a neslyšící, nejsou ničím ojedinělým. Ve Finsku při jejich řešení neslyšící a tlumočníci vzájemně spolupracovali. Proč si z nich nevzít příklad?

Zákon o pomoci handicapovaným

Legislativní základ pro poskytování tlumočnických služeb ve Finsku vychází ze zákona o pomoci handicapovaným z roku 1979 a jeho novelizované verze z roku 1988. O existenci zákona se postarali samotní neslyšící. Do roku 1979 tlumočení neslyšícím obstarávali obvykle rodinní příslušníci, často děti, které tlumočily za bonbóny nebo jinou podobnou odměnu. Nyní hradí tlumočnické služby obec, neboť v zákoně je přímo uvedeno, že tlumočnické služby pro neslyšící jsou bezplatné a mají být poskytovány v rozsahu a formě, jaká je v dané obci potřeba.

Zavádění zákona do praxe

Tlumočnické služby se pochopitelně nezlepšily se vznikem nového zákona, ale zkvalitňovaly se postupně. Pracovníci svazu neslyšících obcházeli jednotlivé oblastní spolky (ve Finsku je jich celkem 39) a diskutovali společně o potřebách tamních neslyšících. Společně pak o nich přesvědčovali úředníky z obcí, kteří měli většinou představu, že v jejich regionu tlumočnické služby nikdo nepotřebuje. Mnohdy byly názory úředníků vskutku překvapivé. Například v oblasti, kde byla pouze jedna tlumočnice mající své občanské povolání a tlumočící jen po večerech, si nemohli neslyšící vyřídit úřední ani finanční záležitosti. V době, kdy měly úřady a banky otevřeno, neměla tlumočnice čas. Zástupci spolku a tlumočnice se sešli s představiteli obce. "A jak jste to dělali doposud?" ptala se úřednice. "Tlumočily nám naše děti," zněla odpověč neslyšících. "No, to je ale výborný způsob, ne? Obec ušetří a taky to podporuje dobré vztahy v rodinách. Tak ať vám děti tlumočí i nadále," odpověděla úřednice. Přítomní ji museli vysvětlit, že šetřit se sice vyplácí, ale že děti podle finských zákonů nesmějí pracovat.

Přesvědčování úředníků probíhalo i jiným způsobem. Protože bylo obtížné doložit objektivně potřebnost tlumočení a vyjádřit ji nějakým způsobem číselně, použil finský svaz originální, a přitom zcela jednoduchý systém: po určitou dobu viselo v prostorách stacionáře neslyšících několik obrázků. Na nich byly nakresleny různé výjevy. Například na jednom byl neslyšící, který sedí nešťastně doma a z nudy mele mlýnkem. Obrázek symbolizoval situaci, kdy člověk řeší komunikační problémy pasivitou a uzavíráním se před světem. Na jiném obrázku byla situace, kdy neslyšící tlumočníka nesehnal, a proto se pokoušel o komunikaci se slyšícím sám apod. Snahou bylo, aby každý neslyšící mohl vyjádřit, zda se s podobnou situací setkal. Pokud ano, udělal k obrázku křížek. Za měsíc bylo na obrázcích skutečně hodně křížků.

120 hodin bezplatných služeb ročně

Neslyšící může využít alespoň 120 hodin bezplatných tlumočnických služeb ročně. Nutno podotknout, že obec chápe slovo alespoň jako "maximálně". Znovu bylo (a stále je) potřeba přesvědčovat obce, že když někdo potřebuje více hodin, měla by mu je obec zaplatit. Většině neslyšících 120 hodin stačí, ale jsou lidé velmi činorodí a aktivní, kteří vyčerpají svůj počet hodin již v polovině roku. Potom si musí podat žádost o rozšíření. Obec je povinna žádost přezkoumat. Pracovníci svazu se snaží neslyšící povzbuzovat k aktivitě, aby neseděli doma, ale účastnili se veřejného a společenského života. Někteří totiž "svými hodinami" šetří, bojí se, že jim dojdou, a proto omezují své aktivity. Tudy samozřejmě cesta nevede. Svaz podporuje jejich odvahu žádat o další hodiny. V současnosti se ve svazu hovoří o tom, že by bylo dobré limitování hodin zcela zrušit.

Pozice tlumočníka není zákonem upřesněna

Ve Finsku se tlumočníci znakového jazyka potýkají se špatným systémem odměňování a nevyřešenými kompetencemi. Pozice tlumočníka není zákonem upřesněna. Základní problém spočívá v tom, zda tlumočník je vpracovním poměru nebo je soukromým podnikatelem. Obce platí tlumočníkům žalostně málo a berou je jako soukromou firmu. Tlumočníci však říkají: "Nejsme soukromá fimra, jsme zaměstnanci a ty, obec, jsi náš zaměstnavatel." Obce se brání: "Zaměstnavatelem tlumočníka je neslyšící, my to neslyšícím jen platíme." Ale jak mohou být neslyšící zaměstnavateli, když nemohou ovlivnit výši platu zaměstnanců, tedy tlumočníků? Tato patová situace vede k tomu, že tlumočníci vydrží z honorářů obce tlumočit 2-3 roky a potom jsou finančními tahanicemi vyčerpáni a přestanou tlumočit. Tento problém je tak vážný, že vznikla pracovní skupina tlumočníků, která má za úkol kompetence vyřešit.

Rozvoj vzdělávání tlumočníků

Tlumočníci se začali vzdělávat sami. Profese se utvářela zpočátku pomocí vzájemných hádek, které vedly k dohodám a návrhům. Hned na počátku se všichni shodli na tom, že úkolem tlumočníka je překládat z jednoho jazyka od druhého. Tlumočník neodpovídá za rozhodnutí neslyšícího a ani ho neovlivňuje. První školení tlumočníků pořádala škola a uskutečnilo se v roce 1983. Jeho délka byla 1 rok. Na kurzech tehdy ještě neprobíhala výuka znakového jazyka, ale vyučování bylo soustředěno na tlumočnickou etiku. Většina návštěvníků kurzů byli děti neslyšících rodičů. V roce 1986 bylo tlumočnické vzdělání prodlouženo na 2 roky a od roku 1998 je to 3,5 roku. Úroveň kurzů stoupá, nyní je na úrovni vyšší odborné školy. Cílem je pozdvihnout vzdělávací systém na úroveň univerzitní, podobně jako mají tlumočníci mluvených jazyků vysokou školu.

Současné vzdělávání tlumočníků

Současné 3,5leté tlumočnické kurzy mají již zcela jinou podobu než před 19 lety. Nyní do nich nastupují lidé, kteří nejsou dětmi neslyšících. Musí se v kurzu naučit jednak jazyk, jednak tlumočení. Velkou část studia tvoří tlumočení v praxi. Studenty v průběhu studia postupně sledují a hodnotí. Když nemají dobré výsledky, je jim doporučeno, aby změnili obor. Neexistuje žádná státní nebo velká závěrečná zkouška. Těmito kurzy již prošlo asi 700 tlumočníků. Všichni jsou zapsáni na seznamech, které má k dispozici svaz neslyšících. Za tvorbu seznamu odpovídá pracovní skupina tlumočníků, která později také řeší stížnosti. Než je tlumočník na seznam zapsán, dostane k prostudování a k podpisu etický kodex. Podpisem se zavazuje, že ho bude dodržovat.

Organizace tlumočnických služeb

V Finsku existuje 20 tlumočnických center. Ta mají za úkol na žádost neslyšících (faxem, textovým telefonem, osobně přinesenou) vyhledat tlumočníky, kteří mají v potřebnou dobu čas. Největší centrum je v Helsinkách, v jeho službách je 17 tlumočníků. V malých oblastech to bývají 1-2 tlumočníci a v těch větších 3-4 lidé. Takový počet by samozřejmě nestačil pokrýt poptávku neslyšících. Pokud tlumočník v centru nemá čas, je povinnen volat ostatním tlumočníkům. To jsou ti na volné noze, co mají problémy s pracovními úvazky a penězi. Ve všech oblastech jsou seznamy tlumočníků, kterým je možné volat.

Příprava etického kodexu

Etická pravidla, která musí tlumočník při výkonu svého povolání dodržovat (etický kodex), vznikala jako výsledek vzájemné spolupráce neslyšících a tlumočníků. Jak přijímali tlumočníci připomínky neslyšících? Tato otázka padla během besedy a Riitta na ni odpověděla s úsměvem:"No, nemohli jsme samozřejmě odchytávat tlumočníky, kteří tlumočili 20 let, a začít jim náhle vnucovat etický kodex. Jednak jsme vychovali a vzdělali sami nové tlumočníky, ale hlavně: soustředili jsme se na neslyšící. Apelovali jsme na ně, aby si problémy vyříkali s tlumočníkem přímo na místě. Je to pro tlumočníky nejlepší způsob výchovy."

Etický kodex (profesní pravidla tlumočení)

Profesní pravidla tlumočení jsou zavazující pro všechny tlumočníky zapsané na seznamu. Kodex mimo jiné obsahuje těchto 10 hlavních bodů:

1. Tlumočník zachovává mlčení. (Výjimku tvoří násilí proti dětem a příprava vlastizrady.)
2. Žádnou informaci získanou během tlumočení tlumočník nesmí zneužít.
3. Tlumočník si musí předem rozmyslet, jestli na tlumočení stačí. (Například někdy nestačí tlumočníkovi odborné vzdělání.)
4. Tlumočník ctí a podporuje samostatnost a samostatné rozhodování klienta.
5. Tlumočník je solidární s ostatními tlumočníky. (Nemůže za zády jiného tlumočníka neslyšícímu vykládat, že tamten je špatný apod.)
6. Tlumočník se na tlumočení připravuje včas a zajistí si včas vše, co potřebuje.
7. Tlumočník ctí jak kulturní normy neslyšících, tak slyšících. (Zajímavé je, že podle tlumočníků je tento bod kodexu pro ně nejmenším problémem, zatímco neslyšící naopak tvrdí, že právě v tomto bodě tlumočníci nejčastěji kodex porušují.)
8. Tlumočník je neutrální a jeho osobní názory a postoje nemají ovlivnit kvalitu práce. (Jednou porušil tlumočník tento bod v případě tlumočení u psychiatra. Neslyšící měl sexuální problémy a když si o nich začal s lékařem povídat, tlumočník zastavil tlumočení. Prý toto tlumočit nebude, neboť to neodpovídá jeho náboženskému přesvědčení. Zde se dopustil chyby, neboť měl situaci předem zvážit a tlumočení odmítnout.
9. Tlumočník se neustále zdokonaluje.
10. Tlumočník nesmí směšovat profese.

Zbytek pravidel pojednává o pracovních podmínkách tlumočení.

K úspěchu a dobré atmosféře celého přednáškového dne přispělo i kvalitní tlumočení. ASNEP zajistil 2 tlumočnice finského jazyka, dva tlumočníky znakového jazyka a také dvě tlumočnice do znakované češtiny.