Není tlumočník jako tlumočník

V minulém čísle Gongu jsme odstartovali miniseriál o soudním tlumočení. Dnes si dovolíme podělit se s vámi o několik zkušeností, které jsme nabyli přímo v soudní síni u nás v Čechách.

Bohužel u nás se soudní tlumočení zužuje pouze na tlumočení v soudní síni. Není výjimkou, že předběžné slyšení na policii s neslyšícím (dokonce i jako s jedním z hlavních účastníků jednání) je očividně podceňováno. Jak jinak se dá vysvětlit fakt, že vyšetřování probíhá na policejní služebně zcela bez přítomnosti tlumočníka! Mnohdy se jednání koná zcela v souladu s rozšířenými předsudky, že neslyšící zvládne při jednání od všech zúčastněných odezírat. Úředníci se pak spokojí s tím, když neslyšící na otázku, zda rozumí, kývne hlavou a podepíše všechna "lejstra", která mu jsou předložena. Samozřejmě tento smutný fakt není pouze chybou úředníků. Svou měrou k němu přispívá mnohdy i strach neslyšících požadovat to, na co mají samozřejmě plné právo: jednání v jazyce, který je pro ně srozumitelný! Jde o začarovaný kruh. Především proto, že neslyšící, kteří se třeba někdy v minulosti snažili svého práva využít, narazili na problémy, které pak celou situaci ještě více znepříjemnily. Tato zkušenost pro ně byla znamením, že příště bude lepší být "hodný" a nic moc nepožadovat.

Co se týče přítomnosti tlumočníka v soudní síni, je situace trochu radostnější. Jestliže neslyšící dostatečně včas zdůrazní, že jeho sluchová vada s sebou nese i problémy komunikační a že nejvhodnějším řešením bude právě přítomnost tlumočníka, je mu přidělen.

Nyní uvedu krátký příběh pro ilustraci toho, jak to vypadá se samotným procesem "přidělování" tlumočníka. Jde o případ rozvodu. Jednoho dne si neslyšící manželé přestali rozumět, a tak se rozhodli, že se rozvedou. Samozřejmě není pochyb, že již tato skutečnost sama o sobě je velmi citlivou a zátěžovou situací pro oba partnery. Avšak jsou ubezpečeni, že na soudní jednání se tlumočník určitě dostaví. Přesto se k nervozitě ze samotného rozvodu přidává ještě nervozita z toho, jaký tlumočník se k soudu dostaví? Budu mu rozumět? Bude rozumět on mně? Mohu mu důvěřovat? Nebude potom pro pobavení svých známých vyprávět pikantní detaily z jednání? Již to, že neslyšícího napadnou všechny uvedené možné problémy, svědčí o tom, že ne všechno je v pořádku.

Ale jdeme v příběhu dál. Nastal den soudního jednání, které však muselo být odloženo. Proč? Tlumočník se jednoduše nedostavil. Takže se nic nevyřešilo. Po delší době tu byl náhradní termín jednání, ale i zde na neslyšící čekalo překvapení: Jako tlumočník byla pozvána jen jediná osoba, přestože situace přímo vyžadovala tlumočníky dva. Očekává se přece, že při rozvodovém řízení proti sobě stojí dva protivníci. Dva lidé s různými názory a není zrovna ideální, když pro oba tlumočí v jeden moment pouze jeden jediný tlumočník. Snad mohla být brána v úvahu specifičnost situace?

V našem příběhu šlo navíc o tlumočníka, který byl ve velmi ostrém osobním sporu právě s jedním z dvojice neslyšících účastníků. Ten nakonec přítomnost "přiděleného tlumočníka" nezvládl a nervově se sesypal, a tak ani druhé stání nevyšlo. Bylo tedy sjednáno třetí. Před ním se naštěstí neslyšícímu dostalo potřebných informací o právu na výběr vlastního tlumočníka, takže po třetím stání k uzavření kauzy "rozvod" došlo.

Tento případ je dokladem toho, že neslyšící mnohdy opravdu neznají svá práva. Nevědí, že mají možnost na soudní jednání si s sebou přivést tlumočníka svého. Tlumočníka, kterému rozumí a kterému důvěřují. Proč nevědí, že soud je povinen takového člověka přijmout jako kompetentního tlumočníka pro danou situaci i přesto, že není zapsán v registru soudních tlumočníků? Vždyť bude muset podepsat slib tlumočníka stejně jako kterýkoliv jiný profesionál na jeho místě, se všemi povinnostmi i plnou zodpovědností. I tento "přivedený" tlumočník se na místě zaváže, že vše přetlumočí věrně a tak, aby neslyšící plnohodnotně rozuměl všemu, co se v jednací síni odehraje a že bude respektovat rozhodnutí soudce. Kolik zbytečných slz, nervového vypětí a nedorozumění by se ušetřilo na obou stranách, jen kdyby neslyšící byli o svých právech dobře a v plném rozsahu informováni?

Nemáme právě my, tlumočníci, v tomto ohledu vůči neslyšícím tak trochu dluh? Nejsme to náhodou my, jejichž hlavní úlohou je chránit komunikaci mezi dvěma stranami, na jejichž koncích stojí slyšící a neslyšící?

Náš příběh byl jen příkladem, ale do podobné situace v životě se dostalo mnoho našich neslyšících. Jejich počet se zhruba rovná počtu neslyšících stojících u nás v soudní síni.

Pravdou je, že mnoho tlumočníků v jednací síni zapomíná na to, co stojí v etickém kodexu tlumočníka. Také platí, že mnoho soudních úředníků tlumočníkům jejich práci zrovna neulehčuje. Často oslovují tlumočníka, jako by byl přímým účastníkem jednání. Ani tyto výroky nejsou výjimkou: "To nemusíte tlumočit, to nebylo pro jednání důležité"... "Teč netlumočte, stačí, když mu to potom řeknete jen ve zkratce, tomu by stejně nerozuměl(a)"... "Tohle nemůže pochopit"... Nebo se stává, že se neslyšícímu ani nedá prostor pro vyjádření vlastního stanoviska a úředník se ptá na názor tlumočníka.

Copak sluchová vada s sebou automaticky přináší slaboduchost či mentální postižení? Jak se asi musí cítit člověk, kterým je tak viditelně opovrhováno jako někým méněcenným?

O vnitřních pocitech neslyšících se můžeme jen dohadovat. Pravděpodobně bude nejlepší, když se na toto zkusíme zeptat v příštím čísle právě jich samostných.

Nikdo nepochybuje o tom, že práce soudního tlumočníka je velmi náročná. Ale nesmíme zapomenout na to, že je to služba neslyšícím. A to takovým, kteří právě v danou chvíli neprožívají příjemné události a jsme to my, kdo by jim měl být zázemím a jistotou. Ruku na srdce, ne vždy si to uvědomujeme. Nezbývá nám nic jiného než otevřít více oči a možná i srdce a snažit se vždy, jak jen to trochu půjde, vcítit se do role neslyšícího. Když to udělá každý z nás, z výsledku nemůže být nikdo zklamaný.