Jak se žije dětem s postižením

V roce 2000 vyšla v nakladatelství Portál kniha "Jak se žije dětem s postižením" pojednávající o problematice pěti typů postižení: Downův syndrom, zrakové postižení, svalová atrofie, DMO a sluchové postižení. Kniha autorky PhDr. Heleny chvátalové je psána formou rozhovorů s rodiči (a částečně i s dětmi), v nichž odkrývá nelehké životní osudy, zklamání, ale i sílu a odhodlání rodičů překonat překážky, které jim postižení dítěte staví do cesty. Svým stylem je publikace přístupná široké veřejnosti, neocenitelným přínosem je však i pro ty, kteří se o danou problematiku zajímají hlouběji.

Každá z pěti kapitol věnujcích se vždy jednomu z výše uvedených typů postižení je zakončena slovem příslušného odborníka. V části pojednávající o sluchovém postižení, která je předmětem naší recenze, se ujala slova PaedDr. Karla Svobodová, logopedka působící ve škole pro SP v Praze v Ječné ulici.

Recenzi píšeme z pozice studentek oboru zabývajícím se jazykem a kulturou Neslyšících (Čeština v komunikaci neslyšících - CNES, FF UK). Naším záměrem je vysvětlit autorčina tvrzení nejen o nabývání jazykových dovedností neslyšícím dítětem, ale i o voleném typu komunikačního systému pro děti se ztrátami sluchu. Tato tvrzení jsou velmi nepřesní, ba i zavádějící.

Záměrem autorky bylo podat ucelený a stručný přehled o typech sluchových vad, diagnostice, rané péči, metodách výběru školy, technických pomůckách a o tom, co by měla vědět tzv. zdravá veřejnost. Z textu je patrná snaha o zachování nestrannosti, která je v této oblasti, dle našeho názoru celkem řídkým jevem. Neinformovaný čtenář se zde dozví mnohé, člověku orientujícímu se v problematice sluchově postižených však při některých formulacích zatrne. Autorka článku pravděpodobně čerpala především z vlastních zkušeností, o použití odborné literatury se lze jen dohadovat - žádnou bohužel neuvedla.

PaedDr Karla Svobodová vycházela ve svém příspěvku z dříve hojně užívaného a podporovaného přístupu ke sluchovému postižení, tj. přístupu medicínského, který staví sluchové postižení do pozice defektu, který je nutno léčit, tedy nějak napravit. Hlavním cílem tohoto přístupu je přiblížit a pokud možno integrovat sluchově postižené do slyšící populace.

Klade důraz na mluvení a odezírání (což je však pro zvláště těžce sluchově postižené velmi obtížné, až nemožné). Příklon k tomuto přístupu je vzhledem k autorčině logopedické profesi celkem pochopitelný, důsledky, které z něj plynou, však pro nás, zastávající názor odlišný (přístup sociolingvistický, chápající sluchově postižené jako menšinu s vlastním jazykem a kulturou), již akceptovatelné nejsou.

V uvedeném textu můžeme například najít výpovědi:
"Systémů znakového jazyka je více a liší se např. svým vztahem k mateřskému jazyku, ale i např. geograficky - v různých oblastech republiky."
"Znakový národní jazyk - v našem případě znakovaná čeština - vyjadřuje pomocí znaků i některé gramatické kategorie češtiny."
"Vlastní znakový jazyk neslyšících je stručnější, nevyjadřuje gramatické vztahy... "
"Znakový jazyk však do určité míry limituje rozvoj řeči (obsahově i gramaticky, zejména v pozdějším věku)."
"Vlastní znakový jazyk je v současné době předmětem studia lingvistů na Filosofické fakultě UK - což je jistě významným krokem ke zjištění jeho úlohy v rozvoji řeči neslyšících."