Učíme se českou znakovou řeč

Učebnice je rozdělena tematicky do jednadvaceti kapitol (např. rodina; co chceš dělat? - slovesa; dopravní prostředky; v koupelně; zdraví - nemoc; dětské hřiště), které obsahují základní slovní zásobu tříletého zdravého dítěte a také pojmy, které potřebuje dospělý k tomu, aby si tematický okruh dobře osvojil (s. 6). Každá kapitola je uvedena vstupním obrázkem, který odpovídá náplni kapitoly a který mohou rodiče využít při didakticky zaměřené hře se svým dítětem. Poté následují obrázky, které představují jednotlivé znaky.

Většinu obrázků doprovází krátký komentář, který slovně popisuje pohyb, jakým je znak vytvářen. V popisku je často možné nalézt i vysvětlení znaku odkazem na znak (např. ZÁCHOD - ruka dělá na žaludku krouživý pohyb; odvozeno od znaku pro STŘEVO) či na reálnou skutečnost (např. LOĎ - ruce znázorní houpavý pohyb lodi dopředu), kterými byly stávající znaky motivovány. Někdy však vysvětlení podoby znaku neodpovídá skutečnosti a popis znaku je spíše mnemotechnickou pomůckou pro rodiče, aby si znak lépe zapamatovali (např. znak DĚLAT - ruce se otáčejí jedna přes druhou jako při hře „Šiju boty“).

Každou kapitolu uzavírají cvičení pro rodiče i děti a slovníček nově nabytých znaků. Cvičení, která rodičům poskytují možnosti pro vlastní procvičení jazyka, a také cvičení pro děti však nemají žádný klíč, v němž by si mohli rodiče ověřit, plní-li zadávané úkoly správně. Problém by šlo však jednoduše vyřešit tím, že učebnice bude opatřena videokazetou se správnými odpověďmi.

Na několika místech v učebnici jsou rodiče nabádáni, aby co nejdříve znakovali ve větách a nepoužívali pouze jednotlivé znaky, protože tak podpoří rozvoj myšlení svého dítěte (s. 16). V okamžiku, kdy se zaměříme na výklad gramatiky znakového jazyka, objevíme ale zásadní problém této učebnice. Ačkoliv autorka proklamuje, že rodiče v učebnici najdou základní mluvnická pravidla znakového jazyka, naleznou zde pouze tvrzení, která je od znakového jazyka „na hony“ vzdálí.

Popisky znaků, které jsou umístěny pod obrázky, jsou sice dobrou pomůckou pro rodiče, mohou v nich ale vzbudit dojem, že všechny znaky jsou motivovány skutečností (tzn. jsou ikonické). Tak tomu ovšem není, ikonické znaky (vizuálně motivované) tvoří asi polovinu znakové zásoby, ostatní znaky jsou arbitrární. Také rozdělení znaků na ikonické, umělé a moderní neodpovídá skutečnosti. Úloha nemanuálního chování (např. mimiky) v gramatice znakového jazyka je podána vágně a z vysvětlení vyplývá, že v podstatě záleží na libovůli mluvčího.

Další poučky o gramatice znakového jazyka pak jen dále odrážejí autorčinu neznalost tohoto jazyka a její neschopnost odpoutat se od pohledu na jeden jazyk skrze jazyk jiný. Autorka totiž představuje znakový jazyk rodičům skrze český jazyk a jeho strukturu. Je nutné si uvědomit, že v tomto případě vedle sebe stojí dva jazyky, které mají odlišný způsob existence (mluvená forma českého jazyka je vytvářena hlasem a vnímána sluchem; český znakový jazyk je vytvářen rukama a tělem a je vnímán očima). Tvrzení, že v českém znakovém jazyce se neskloňují a nečasují lexikální jednotky a že se nerozeznávají slovní druhy, potom lehce čtenáře přivede k dojmu, že český znakový jazyk je agramatický. Pravda je ale taková, že znakové jazyky mají jen vlastní gramatická pravidla, která vycházejí z odlišného způsobu jejich existence. Český znakový jazyk je rodičům v učebnici představen tak, že v nich může snadno vzniknout představa, že jde o něco velmi jednoduchého.

Autorka na jedné straně podává tvrzení, která se týkají českého znakového jazyka, byť jsou zkreslená (např. tvrzení o neexistenci slovních druhů ve znakovém jazyce), na straně druhé však nabízí pro téměř každé slovo českého jazyka ekvivalent z českého jazyka znakového. Neprotiřečí si tedy? Odpověď je nasnadě: autorka učebnice sice mluví o českém znakovém jazyce, ve skutečnosti rodičům podává popis znakované češtiny. Ačkoliv v úvodní pasáži učebnice najdeme stručně a výstižně vyjádřený rozdíl mezi znakovým jazykem a znakovanou češtinou, v praxi se pod autorčiným vedením tento rozdíl stírá (znakový jazyk je přirozený jazyk s vlastní slovní zásobou a gramatikou, zatímco znakovaná čeština představuje uměle vytvořený útvar, využívající lexikálních jednotek znakového jazyka, které zasazuje do syntaktické struktury českého jazyka).

Rodiče se tedy o českém znakovém jazyce dozvědí jen málo, protože učebnice představuje především zásobárnu znaků. Stejně u jakéhokoliv cizího jazyka však znalost lexikálních jednotek nestačí. Musíme znát také pravidla, jimiž se tyto jednotky spojují ve vyšší celky, tedy pravidla gramatická. Pokud budeme v jakémkoliv cizím jazyce hledat pouze prvky svého mateřského jazyka, nikdy cizí jazyk nemůžeme pochopit a naučit se ho. Pokud budeme v českém znakovém jazyce hledat prvky jazyka českého, dopadneme stejně.