Učebnice Znakování pro každý den vychází jako v pořadí třetí učebnice znakového jazyka (znakové řeči) od Marie Růžičkové. Je strukturována do dvanácti kapitol, které jsou tematické (např. Společenský styk; Rodina, komunikace v rodině; Nakupování, oblečení, čísla, barvy; Jídlo arestaurace; Nehoda, záchranná služba; Povolání, zaměstnání, politika, úřady). Učebnice je řešena velmi netradičně. Autorka si podlesvého uvážení vybírá ty slovní fráze, které jsou pro dané téma potřebné a frekventované (např. téma „Společenský styk“: Jak sejmenuješ? Představ mi svého kamaráda. Odkud jsi? Jak se máš? Jsi neslyšící?Jsou tvoji rodiče neslyšící? aj.) Každou frázi představuje prostřednictvím řetězce obrázků, od ostatních řetězců odděleného tučným rámečkem. Každý jednotlivý obrázek v řetězci znázorňuje jeden znak z dané fráze. Pod každým obrázkem je znak pojmenován ve slovníkové podobě (tzn. u jmen v nom. sg., u sloves vinfinitivu) a pod celým řetězcem obrázků je zapsána celá česká fráze (viz obr.). Na každé stránce je v dolní části podán verbální popis znaků užitých ve všech frázích.
V předmluvě autorka prohlašuje, že „příručka vám má pomoci naučit se pojmy a věty potřebné k základní komunikaci“ (s. 4). Zároveň upozorňuje, že učebnice není určena pro samostudium, má sloužit spíše k procvičování a opakování poté, co si ji student projde s učitelem. Zároveň autorka nabádá, aby student naučené používal přímo v komunikaci s neslyšícími.
Je třeba ocenit cestu, kterou autorka ušla od naposled vydané učebnice (Než půjdeme do školy, 2000). Ve způsobu představování větných frází českého znakového jazyka (ČZJ) je vidět snaha vyjít vstříc nejen odlišnému způsobu jeho existence (vizuálně-motorická povaha ZJ), ale také snaha překlenout propast mezi prezentací izolovaných lexikálních jednotek (jednotlivých znaků) a prezentací jejich propojení do gramaticky ucelených výpovědí. Mnoho zde uvedených frází by také mohlo být v běžné komunikaci s neslyšícími k užitku.
K čemu ale ten podmiňovací způsob? Protože: autorka sice proklamuje, že se učíme znakový jazyk neslyšících, nikoli znakovanou češtinu (s. 12), ve skutečnosti se však z okovů češtiny nevymanila . Nelze si nepoložit otázku, proč nespolupracovala při tvorbě této jazykové příručky s rodilými uživateli CZJ, když ke komunikaci s nimi čtenáře vybízí. Jak k tomu potom přijdou všichni poznání chtiví čtenáři, kteří se domnívají, že v učebnici najdou český znakový jazyk anic než český znakový jazyk? Jak paradoxně potom vypadá autorčino tvrzení, že „neslyšící ji (znakovanou češtinu) mezi sebou neužívají a většinou jí špatně rozumějí, protože pouze nedůsledně kopíruje zákonitosti mluvené řeči, znakovému jazyku cizí. Pokud bychom trvali pouze na znakované češtině, nebudeme rozumět ničemu z toho, co si neslyšící sdělují.“ (s. 6) Neslyšící vám možná budou rozumět, když na ně budete ukazovat fráze naučené z této učebnice, bude to ale jen proto, že znají a v různé míře umějí český jazyk, který se jako jazyk většinové společnosti učili.
Podíváme-li se na autorčiny „lekce“ z gramatiky proklamovaného ČZJ, shledáme v nich několik nedostatků a zkreslení. Jen jeden příklad za všechny: nutnou a přirozenou součástí každého znaku je jeho nemanuální část. Bez ní by znak nebyl úplný. Nemanuální aktivity (mimika, specifické pohyby úst, pohyby horní části těla atd.) hrají důležitou roli i v rámci vyšších celků, celých výpovědí, kde mají specifické funkce, např. při tvoření otázky, podmiňovacího či rozkazovacího způsobu. Nemanuální aktivity CZJ mají svá pravidla. V podání M. Růžičkové se však zdá, že to je taková „pohodová, emoční a nikterak striktní záležitost“. „Znakový jazyk vyžaduje používání mimiky a gestikulace. Těžko se při něm předstírá něco, co zrovna neprožíváme a necítíme. To, co citlivé ucho pozná z modulace hlasu, prozrazujete celým tělem. Čípodlem živější bude vaše komunikace, tím lépe. Jevšak třeba, aby váš projev byl kultivovaný a výrazný. Může být pečlivý a pomalý, může být temperamentní, ale neměl by být nevýrazný nebo nedbalý.“ (s. 10) Také obrázky, kterými jsou znaky v učebnici prezentovány, zanedbávají jejich nemanuální složku, o nemanuálních aktivitách v rámci celých výpovědí ani nemluvě.
Systém obrázků sice představuje snahu prezentovat celé výpovědi, ne jen izolované znaky, přesto však není (a ani nemůže být) tímto stylem zachycen způsob, jakým se znaky v rámci projevu spojují dohromady. Jinými slovy, není zachycen znakový projev ve své plynulosti. Je možné, že tuto potřebu může pokrýt učitel, se kterým své znakování bude student konzultovat. Ještě produktivnější by ale podle našeho názoru bylo, kdyby
Termín „znakovaná čeština“ (ZČ) je předmětem mnoha sporů. Obecně se znakovanou češtinou myslí útvar využívající lexikálních jednotek českého znakového jazyka - znaků, které zasazuje do syntaktické struktury českého jazyka.
Termínem ZČ se u nás však v současné době označují dvě odlišné věci: 1. umělý útvar, který vědomě vytvořili slyšící mluvčí (většinou učitelé, tlumočníci), aby mohli přibližovat neslyšícím (např. žákům) strukturu češtiny. Jednotlivé izolované znaky jsou vyjmuty ze svých přirozených struktur v CZJ a uměle jsou řazeny tak, aby přesně kopírovaly gramatickou strukturu češtiny. Ke slovům se přiřazují jednotlivé znakya ústy je (většinou nahlas) paralelně vyslovována česká věta jazyka, tzn. provádí se co možná nejpřesnější substituce českých slov znaky z CZJ v českých větách. Někdy jsou koncovky ohebných slov prezentovány prstovou abecedou, popř. fonemickými posunkovými kódy. 2. jazykový „mezistav“, který často nezáměrně vytvářejí slyšící mluvčí, kteří se učí CZJ jako cizímu jazyku. Vzniká tak jakási směsice dvou jazyků, mateřského jazyka mluvčího (ČJ) a cílového (CZJ), určitý pidžin. Tento útvar se mění v závislosti na zvyšující se kompetenci mluvčího v cílovém jazyce - CZJ. Ani v jednom případě (bod 1 a 2) se nejedná o jazyk vlastní komunitě Neslyšících. Autorka učebnice chápe ZČ zřejmě pouze jako záměrně uměle vytvořený útvar (viz bod č. 1). Protože se asi nesnažila uměle vytvářet žádné struktury, může argumentovat tím, že v učebnici ZČ neprezentuje. Zároveň si však pravděpodobně není vědoma své bezděčné interference gramatických (a jiných) struktur ČJ do ČZJ. Útvar prezentovaný učebnicí v žádném případě není ČZJ, jak autorka mylně uvádí. Jde o jakousi (neuvědomělou) směsici obou jazyků. Tento útvar potom můžeme označit za znakovanou češtinou ve smyslu bodu 2.
Podle autorky může příručka posloužit „neslyšícím dětem a žákům, rodinám, které pečují o neslyšící dítě, pedagogickým pracovníkům, učitelům základů znakového jazyka jako osnova kursu, studentům základů znakového jazyka, těm, kteří se vzhledem ke své profesi mohou dostat do situace, kdy budou muset komunikovat s neslyšícími, a všem zvědavcům, kteří se zajímají o znakový jazyk“ (s. 4). k (jakékoliv) učebnici znakového jazyka bylo přiloženo médium s vizuálně-motorickým záznamem (videokazeta, CD-ROM), na kterém by rodilý mluvčí tohoto jazyka vytvářel stejné výpovědi, jaké lze nalézt v učebnici.
Tuto učebnici, stejně jako její předchůdkyně, schválilo MŠMT ČR k zařazení do seznamu učebnic pro základní školy pro sluchově postižené s dobou platnosti šest let. Možná bychom měli být vděčni za každý počin, který se na poli vzdělávání neslyšících děje, když na tom navíc není tato učebnice „ještě tak špatně“. Ale přece jen, proč dělat kompromisy? Proč se neozvat tam, kdeautorka vydává nesprávné informace o tom, co je to český znakový jazyk?
Připojte se! 