Z nedávno vydané knihy "Dívej se povídám" se mi nejvíce líbily pohádky s barevnými ilustracemi Ivany Tetauerové. Studenti z FF UK převyprávěli klasické pohádky většinou pro neslyšící čtenáře. Vystupují v nich neslyšící postavy, které většinou komunikují ve znakovém jazyce. V pohádkovém světě slyšících často zažívají nepochopení a podobné problémy, se kterými se setkávají neslyšící i ve skutečnosti.
Jenže, jak se také můžeme dočíst v recenzi Věry Strnadové na poslední straně, na rozdíl od skutečnosti v pohádkách všechno dobře dopadne. Děj je srozumitelný i neslyšícímu čtenáři, přičemž neztrácí nic na své zajímavostí. Petr Vysuček ve své recenzi píše: "Díkybohu teč můžeme porozumět pohádkám, ve kterých se nezapomíná ani na neslyšící hrdinu a kulturu Neslyšících. Je to důležité pro předávání kulturního dědictví našim dětem, které by měly vědět, že jsme tu a že tu žijeme."
Knížka obsahuje pět pohádek. Můžeme si přečíst o hluchém Honzovi, o neslyšícím rybářovi, o ošklivém a hluchém káčátku nebo o pejskovi a kočičce, jak našli neslyšící panenku. Mně se nejvíc líbila pohádka o Popelce, která byla neslyšící. Její neslyšící maminka zemřela, tak jí tatínek našel novou matku a dvě nevlastní nedoslýchavé sestry. Nevlastní matka na všechny dcery jen mluvila. Popelka jí moc nerozuměla a pomalu zapomínala znakový jazyk. Na zámku žil neslyšící princ, který pořádal ples. Macecha se sestrami nechaly Popelku doma, a ta byla smutná. Kouzelná stařenka jí vyčarovala krásné šaty, střevíčky a rukavice. Když si Popelka kouzelné rukavice navlékla na ruce, jako zázrakem zase uměla znakovat. Popelka se vydala na ples, kde se do ní princ hned zamiloval. Když o půlnoci spěchala domů, sklouzla jí rukavička a zůstala princi v rukou. Jistě už víte jak to dopadlo. Ano, princ našel Popelku podle velikosti ruky a byla svatba.
Neslyšící hrdinové a autoři.
Soubor povídek obsahuje čtyři detektivky. Ve třech z nich vystupují neslyšící hrdinové. Dozvíte se, kdy a proč může být pro neslyšící detektivy jejich handicap výhodou. Každá povídka je něčím jiná: v první povídce je hlavní postavou neslyšící fotograf, další vypráví o vánoční příhodě a jedné rodině, v jiné povídce si neslyšící dívka se svým slyšícím kamarádem hraje na detektivy a podaří se jim dopadnou jednoho zloděje. V poslední povídce sice nevystupuje neslyšící, nechybí v ní však detektivní zápletka.
Třetí oddíl je věnován básničkám. Originální jsou zejména kaligrafy podle vzoru francouzského básníka G. Apolinaira a poetické abecedy podle básně Samohlásky od A. Rimbauda, básníka, který žil rovněž ve Francii. Jde o práce studentů SPgÅ v Hradci Králové z hodin českého jazyka a literatury pod vedením Mgr. Kateřiny Červinkové-Houškové. Dalšími básničkami přispěli Eliška Vyorálková, Lucie Půlpánová, Petr Pašek a Jana Stadlerová. Některé se mi zdály více povedené, jiné méně.
Poslední část knihy nazvanou "Věci" tvoří krátké povídky budoucích zubních techniků, studentů SZÅ . Ve svých textech si studenti představovali, co by asi o sobě a svém životě říkaly věci kolem nás. Celý cyklus sice získal ve školním roce 1997-98 čestné uznání za kolektivní dílo na regionální literární soutěži, nicméně zařazení všech textů do knihy mi připadá poněkud jednotvárné. Na českých středních školách s maturitou pro sluchově postižené lze jistě najít kvalitnější a zajímavější studentské výtvory. "Oslovila jsem více středních škol s prosbou o povedené slohové práce, ale ozvaly se jen Andrea Hudáková a Kateřina Červinková-Houšková," zdůvodnila výběr Lucie Půlpánová.
DVD jako součást knihy.
Nedílnou součástí každého výtisku knížky je DVD, které mne zcela nadchlo. Osm pohádek a povídek se povedlo převést do znakového jazyka velmi poutavě. Každý příběh vypráví jiný dospělý neslyšící, rodilý uživatel ZJ (znakového jazyka, pozn. red). Pohádku o pejskovi a kočičce nádherně vypráví dvě herečky z brněnského divadelního souboru Neslyším, mezi dalšími vypravěči jsou herci nebo moderátoři TKN. Každý vypravěč dává "své" pohádce či povídce osobitý styl. Pohádky ve ZJ jsou i dobrou učební pomůckou pro slyšící rodiče neslyšících dětí a pro studenty ZJ, kteří mají možnost se procvičit v porozumění souvislého děje ve ZJ. Jen je škoda, že ke znakovaným příběhům není možné nastavit žádný zvuk, doprovod mluveného slova by jistě ocenili jak rodiče, tak studenti. Nebo aspoň titulky. Pro ty, kteří se znakovým jazykem teprve začínají, tudíž sledování DVD nemá žádný význam. Nebudou ničemu rozumět. Autorka vysvětluje že DVD je určeno především neslyšící mládeži a dětem. "Ti ZJ ovládají a titulky by je jen rušily. Sama jsem viděla děti z internátu s jakým zaujetím pohádky sledovaly." Také jsem postrádala možnost funkcí ovládání videa jako je stopnutí, převíjení zpět a dopředu. Jinak je DVD kvalitní, zejména je skvělá animace.
Souhlasím s Petrem Vysučkem, který na závěr své recenze poznamenal: "Doufám, že tato kniha bude první vlaštovkou a že do budoucna bude podobných knížek s překladem do ČZJ a s kulturou Neslyšících více." Bylo by skvělé, kdyby v budoucnu vznikaly knihy s texty neslyšících a pro neslyšící s DVD ve ZJ více zaměřené na jednu literární oblast (např. pohádky, povídky, poezie) s ohledem na věk čtenářů. Výhodou knihy "Dívej se povídám" je, že si v ní každý najde něco, co ho zajímá. Její nejednotnost může bát i nevýhodou. Není příliš přizpůsobená neslyšícím dětem, jimž je především určena, avšak i některé pohádky pro ně budou trochu těžké. V textech lze najít stylisticky neobratné věty, které mohou snižovat komfort čtení, tvoří však osobitý styl psaní určitého autora se sluchovým postižením. Andrea Hudáková z Filosofické fakulty UK ve svém úvodním povídání vysvětluje, že záměrně opravovala jen gramatické a závažnější stylistické chyby. Měla pocit, že většina textů pro mě již nebyla neznámá, setkala jsem se s nimi při brouzdání po internetu. Lucie Půlpánová však dodává: "Teč tam ty texty už nejsou, kromě toho se některé z nich mezitím hodně upravily."
A jestli bych si takovou knížku pořídila do své knihovničky? Asi bych si ji nakonec koupila, hlavně kvůli DVD. To považuji za velké plus, to nejlepší z celé publikace, zejména pro neslyšící děti.
Připojte se! 