Malý slovník abstraktních pojmů

Andrea Hudáková: Malý slovník abstraktních pojmů

BILÍKOVÁ, Adéla. Malý slovník abstraktních pojmů. Knihovna města Police nad Metují, 2000, 27 volných listů v deskách+ videokazeta.

Diplomová práce Adély Bilíkové Malý slovník abstraktních pojmů, kterou v roce 2000 s podporou MK ČR vydala knihovna města Police nad Metují, patří do řady poněkud netypických diplomových prací, úprav beletrie pro sluchově postižené dětské čtenáře, vznikajících už několik let na Katedře speciální pedagogiky UP v Olomouci¹. Narozdíl od ostatních diplomových prací se nejedná o „zjednodušenou knihu“, nýbrž o zcela nově vymyšlený slovník.

Slovník autorka rozdělila do dvou částí: část I je v češtině, tvoří ji 27 volných listů na tvrdém papíře formátu A₄ vložených do tvrdých barevných lesklých desek s chlopněmi (z toho jeden list je titulní strana, jeden úvod a dva závěrečná testová příloha, zbylých 23 listů je věnováno vlastním vysvětlením abstraktních pojmů), část II je „videokazeta s překladem textů do znakové řeči“²³, na níž „účinkuje“ nedoslýchavý absolvent JAMU a učitel v ZŠ pro SP v Brně Pavel Kučera.

V úvodu autorka vysvětluje, že „tento slovník vznikl, aby pomohl sluchově postiženým dětem pochopit a přivlastnit si slova, přesněji abstraktní pojmy, jejichž význam je těžké vysvětlit. (…) Aby byl lépe pochopitelný, jsou do slovníku záměrně vybírána tematicky jednotná slova. “ Což v praxi znamená, že jsou do něj kromě slova abstraktní zařazena pouze adjektiva označující vlastnost (bezohledný, bystrý, cílevědomý, citlivý, ctižádostivý, důvěřivý, falešný, hrdý, ješitný, lehkomyslný, lhostejný, lítost, odvážný, protivný, přísný, sobecký, tvrdohlavý, zdvořilý, zklamaný, žárlivý), popi. stav (bezradný, dojatý).

Každé z vlastností přísluší jeden list tvrdého papíru, jehož lícová strana je vyhrazena textu (viz obr. 1) a strana rubová doprovodnému černobílému obrázku (viz obr. 2 a 4). Všechny lícové strany mají jednotné členění: v záhlaví je jako nadpis uvedena daná vlastnost/stav s uvedením slovně druhové platnosti (slova jsou abecedně seřazena a očíslována), pod nadpisem najdeme podkapitolku Slova stejného významu - synonyma/Slova opačného významu -antonyma. Dále následuje rámeček s tučně napsanou stručnou definicí pojmu a „ krátké příběhy, jejichž úkolem je objasnit určité slovo na příkladu běžné

životní situace“⁶. Poslední podkapitolka se jmenuje Podoby slova v ostatních slovních druzích.

Obr. 1

Obr. 2

Všechny příběhy, které ve slovníku můžeme najít, se vztahují k rodině Procházkových, jež má pět členů: maminku, tatínka, Klárku, Ondru a psa Bena⁷. Z autorčina úvodního slova ke slovníku lze vytušit, proč se rozhodla použít konkrétní příklady z jedné konkrétní rodiny: Vlastnosti patří k těm pojmům, které pochopíme teprve po opakovaném (a verbálně komentovaném!) osobním prožitku. To autorka nepřímo potvrzuje, když konstatuje, že se abstraktní pojmy špatně vysvětlují. Má pravdu. Pokud budeme chtít učit neslyšící děti češtinu, často jediný jazyk, který jim jsme schopni nabídnout, tj. jediný jazyk, díky němuž můžou myslet, pouze tak, že jim budeme ukazovat obrázky konkrétních věcí a budeme po nich vyžadovat, aby věci pojmenovaly (rozuměj nahlas vyslovily jejich názvy), asi moc úspěšní nebudeme. Je smutné, že většina českých neslyšících dětí je vyučována právě takto. Pokud už tedy nemůžeme abstraktum nakreslit jako jednu konkrétní věc, můžeme zvolit konkrétní příběh konkrétní rodiny a připojit k němu konkrétní ilustraci. Právě tak si počínala autorka. Je otázkou, osvojí-li si dítě skutečně (abstraktní) pojem, nebo se jen zpaměti naučí pár (konkrétních) příkladů/příběhů, které se k vysvětlovanému slovu mohou vztahovat.

Autorka uvádí, že funkčnost slovníku ověřovali žáci Střední zdravotnické školy pro sluchově postižené v Berouně a Základní školy pro sluchově postižené v Olomouci. Podle ní žáci vybrali právě tuto koncepci slovníku a právě tyto příběhy (ke každému vysvětlovanému pojmu bylo prý původně příběhů-příkladů více) jako pro ně nejsrozumitelnější a nejjasnější. Nevím přesně, jak ověřování probíhalo, ale myslím si, že žáci se uchýlili k tomuto výběru ne proto, že porozuměli vysvětlovaným pojmům (to nemohli posoudit, protože je před

vysvětlováním většinou neznali), ale proto, protože znali skoro všechna slova (převážně konkrétní) použitá v příbězích! Což ovšem o vlastní funkčnosti a použitelnosti slovníku neříká vůbec nic.

Přinejmenším za diskutabilní se dají označit definice pojmů v rámečcích. Je jistě chválihodné, že se autorka snaží vybrané slovo přiblížit dětem z co nejvíce pohledů Může ovšem podle těchto definic vůbec někdo něco pochopit? Vezměme si např. slovo bystrý (viz obr. 1). Jsem-li natolik inteligentní a pochopím-li, že slovo bystrý má u člověka něco společného s rychlostí reakcí (rychle přemýšlí, rychle objeví pravdu), s postřehem (detektiv vidí každou drobnost) nebo s inteligencí (člověk se snadno učí nové věci), asi težko pochopím, jak muže být bystrý, tj. rychlý, inteligentní a s dobrým postřehem, potok - Bystřice . Obdobně bezradní můžeme být např. z definice ke slovu falešný⁹ ale i z mnohých dalších. Zdá se, že i zde platí, že méně, je někdy více.

Některé definice používají slova, o kterých si autorka myslí, že je uživatelé slovníku neznají, a tak je ještě v definici vysvětluje, např. u slova důvěřivý: „Člověk důvěřuje tomu, komu věří. Věří, že ho nezradí. Že se bude chovat podle jeho představ a přání. Člověku, kterému důvěřujeme, můžeme o sobě všechno říct. Radíme se s ním o důvěrných věcech (důvěrných = soukromých - to, co je jen moje - věci, o kterých nemá nikdo vědět) a víme, že je nikomu nepoví. Nejčastěji důvěřujeme svému nejbližšímu příteli. Důvěřovat znamená taky věřit, že ten druhý má pravdu. Důvěra se velmi těžko získává. Proto musíme být opatrní, abychom ji neztratili.“ Vyzná se někdo v takto složitém textu? Může z této definice slova důvěřivý někdo něco mít?

Poněkud divné mi připadá vysvětlovat slovo lítost následujícím způsobem: „Člověku je líto, když vidí něco moc smutného. Nebo když se mu něco smutného stane. Člověku může být taky líto, když někomu ublíží “ Co je tedy ona v nadpise inzerovaná lítost?

Stranou nechám další sporné případy a zastavím se ještě u definice slova tvrdohlavý. „ Tvrdohlavý člověk má vždycky svou pravdu. Nikdy neustoupí. Když se rozhodne, že něco udělá, tak to udělá.“ Možná, že tvrdohlavý člověk by se v češtině takto definovat mohl. Jenže tento slovník je vytvořen pro české neslyšící uživatele, u nichž se předpokládá znalost českého znakového jazyka (soudím tak z videokazety, která je jeho součástí). Pak by ale autorka podle mne měla čtenáře upozornit na interjazykové a interkulturní rozdíly. V českém znakovém jazyce má totiž slovo tvrdohlavý význam podobný jako české nechápavý, natvrdlý. Neupozorním-li na to české neslyšící uživatele slovníku, bude u nich patrně docházet k nežádoucím interferencím mezi češtinou a českým znakovým jazykem.

Nepopírám důležitost znalosti synonym a antonym k vysvětlovaným slovům. Zvolená forma je však poněkud zavádějící a nesystematická (zvláště mají-li slova v levém a pravém sloupci napsaná na stejném řádku tvořit dvojice) (viz obr. 1 a tab. 1). Domnívám se, že by bylo přínosnější odkázat čtenáře na Slovník českých synonym.

Tab. 1

Poslední část lícové strany každého z listů papíru tvoří podkapitolka věnovaná podobám slova v ostatních slovních druzích. Je sice pěkné, že autorka na slova příbuzná nezapomněla, ale způsob zpracování je opět přinejmenším podivný (viz obr. 1 a 3 a tab. 2)¹⁰.

Slovník prošel jazykovou korekturou (Renata Vyhnánková).

Obr. 3

Tab. 2

Na závěr se zastavím u obrázků, které zabírají vždy celou rubovou stranu každého z vysvětlovacích listů slovníku. Černobílý obrázek vždy ilustruje jeden z příkladových mikropřípěhů z lícové strany (viz obr. 2). Netroufám si hodnotit, jaká je jejich sdělovací a didaktické hodnota, avšak za skutečnou kuriozitu lze označit obrázek ke slovu abstraktní (viz obr. 4): „Klárka šla na výstavu obrazů. Klárce se nejvíce líbily tři obrazy. Na prvním obraze byl namalovaný les a slunce, na druhém obraze byli lidé, kteří sklízeli ovoce. Třetí obraz byl pomalován krásnými barvami, malíř na obraz nenamaloval žádný předmět ani člověka ani zvíře ani rostliny. Malíř chtěl, aby obraz vyjadřoval radost. Klárka věděla, že takovému obrazu se říká abstraktní obraz.“

Shrnu-li vše výše napsané, musím se sama sebe ptát: Komu a k čemu má takto koncipovaný Malý slovník abstraktních pojmů sloužit? Obávám se, že jeho praktická použitelnost při výuce češtiny českých neslyšících dětí je téměř nulová.

Obr. 4

Poznámky pod čarou

1. Více např. Souralová, E. Zkušenosti s úpravou literárních textů. In: Co a jak číst se sluchově postiženým dítětem. Praha: FRPSP, 1999, s. 52-55. a dále články Souralová, E: Úprava textů pro čtení s porozuměním a Rádlová, E. Začínající čtenář se sluchovým postižením a pohádky v tomto čísle ČDS.
2. Informace z přiloženého proužku papíru.
3. Z technických důvodů se zde omezím na recenzi pouze „papírové“ části slovníku. I přes značné několikaměsíční úsilí se mi nepodařilo zjistit, kdo videokazetu prodává.
4. Jediné substantivum zařazené nesourodě mezi samá adjektiva. V podkapitolce Podoby slova v ostatních slovních druzích jsou pak kromě jiných ke slovu lítost uvedena i adjektiva lítostivý a lítostný.
5. Takto obsah rámečku vymezila autorka v úvodu slovníku.
6. Takto příběhy charakterizovala autorka v úvodu slovníku.
7. Předkládané příběhy netvoří dohromady jeden organický příběh - vypravování, nýbrž jsou to jen náhodně seřazené účelově vymyšlené mikropříběhy bez vzájemné provázanosti. Osobně si ale myslím, že se děti často (logicky) domnívají, že příklady-příběhy jsou odstavce jedno dlouhého divného vypravování.
8. Neměla by tu v tom případě být i zmínka o horských bystřinách? A co liška Bystrouška?
9. „Falešný je ten, kdo se přetvařuje, kdo lže. Ten, kdo dělá jiné věci, než si sám myslí, jen aby se zalíbil druhému člověku. Falešná věc je ta, která má nahradit nebo napodobit věc pravou - například pozlacený prstýnek není zlatý prstýnek, falešné zuby nejsou pravé zuby.“