Specifika tlumočení do českého znakového jazyka pro věřící

Jednou z velmi specifických oblasti tlumočení do českého znakového jazyka je oblast tlumočení liturgických obřadů a dalších událostí vázaných na náboženský život neslyšících klientů. Tlumočník zde často vstupuje do neznámého prostředí, které je charakteristické vlastní kulturou, pravidly chování, hierarchií, terminologií a jazykem plným duchovních, metaforických a kulturních dimenzí.

V našem prostředí muže být navíc výsledná kvalita práce tlumočníka a překladatele negativné ovlivněna nedostatkem, ba téměř absencí studijní literatury (překladových slovníků i oficiálního překladu posvátných a liturgických textů do českého znakového jazyka) a nabídky propracovaného systému odborného vzděláváni.

V rámci jedné přednášky na podobné téma jsem provedla průzkum mezi neslyšícími křesťany a předložila jim dotazník sledující miru jejich spokojenosti/nespokojenosti s tlumočením náboženských obřadů a textů. Mezi hlavni ukazatele nespokojenosti s prací tlumočníka patřily následující body:

1. Tlumočník projevil neznalost pojmů, souvislosti a odborné terminologie v českém znakovém jazyce.
2. Tlumočník používal odborně či kulturně nevhodný znak.
3. Tlumočník se nevhodně choval v liturgickém prostoru.
4. Tlumočníkova pasivní mimika nevyjadřovala osobní vztah k Bohu (tak, jak jej slyšící vnímají při bohoslužbě u mluvčího).

Ještě předtím, než se zastavíme u jednotlivých bodů dotazníku, představme si, o jak širokém spektru tlumočnických situaci hovoříme. Vzhledem k orientaci naší země na křesťanství se zde zaměřím především na formy náboženského života křesťanských církví.

Asi nejčastéji je tlumočník objednáván k tlumočení bohoslužeb a mši. V těch se musi vypořádat s tlumočením/překladem:

1. liturgických textů - to je ustálený sled modliteb a odpovědí lidu, jejichž texty jsou závazné a neměnné
2. biblických textů - pravidelné dvou až tri čteni z Nového i Starého Zákona, která se každý den obměňují
3. ustálených modliteb - tzv. „frozen text" (jako je např.: modlitba Otče náš, Gloria. Sanctus, Benedictus, Magnificaí, vyznání víry - Credo apod.)
4. žalmu (tedy biblického textu, navic velmi často zpívaného), písní, hymnů atd.
5. kázání (promluvy kazatele/knéze obvykle na téma určitého biblického textu), připadne spontánních modliteb účastníků (např. tzv. přímluvné modlitby)

Dále se může jednat o tlumočení ostatních svátosti, jako je například křest, biřmováni, svatba, posledního pomazání nemocných atd.

Vedle těchto liturgických obřadů a svátostí může být tlumočník požádán o tlumočení různých forem příprav na svátosti (opakovaná setkání klientů s knězem za účelem rozhovoru, výuky/poučení), tlumočeni biblických hodin (čteni a rozbor biblického textu), pohovoru s knězem/pastorem, rekolekcí (jednodenních či vícedenních pobytů sduchovni náplní - modlitby, mše, přednášky, osobni/duchovni rozhovory s knězem), dále se může jednat o zájezdy, poutě, pohřeb, křížovou cestu a dalši pobožnosti.

Co by měl tlumočník znát a jak se může na tlumočení připravit?

1. Tlumočník by měl znát základní schéma liturgie církve, jejíž obřad bude tlumočit (texty bývají neměnné, existuji však v několika variantách). Zdroj: např. Kancionál (Česká katolická charita) - kromě písní obsahuje i základní časti mše v Katolické církvi. Jiné typy liturgických obřadů - např. Křestní obřady (Karmelitánské nakladatelství).

2. Tlumočník by si měl zjistit, které biblické texty se v dané liturgii budou číst (každý den se pň mši čtou jiné). Například v Katolické církvi lze texty pro konkrétní den zjistit na www.vira.cz, dále v knize Misál na každý den (Karmelitánské nakladatelství) nebo přímo u kněze. Texty jsou uváděny pomocí biblické notace (např. Mí 3,12-18 je Matoušovo evangelium, třetí kapitola, dvanáctý až osmnáctý verš).

Nejrozšířenější české překlady Bible:

• Český ekumenický překlad (online viz www.biblenet.cz)
• Bible Kralická
• Český katolický překlad (tzv. Bognerův překlad; používá se v Katolické liturgii; část revidována, Pentateuch, 2006)

Pro tlumočníky jsou užitečné zejména překlady opatřené komentářem - např. Jeruzalémská Bible či Český studijní překlad (2009).

Další upozorněni:

1. Biblické texty mají často narativní charakter. Pň překladu do českého znakového jazyka (oficiální verze překladu zatím neexistuje) je proto důležité zcela změnit posloupnost vyprávěni. Tlumočník se musí vyprávění naučit předem a nazpaměť (nemůže se spolehnout na překlad přímo na místě).

2. Během tlumočení v kostele se může stát, že tlumočník špatně slyši/rozumi mluvčímu. Může to být způsobeno několika pří činami:

• špatnou akustikou prostoru (není rozumět mluvenému slovu, textu písni)
• čteni pronášejí laici (ne kněží nebo ministranti) a ti mohou číst potichu, rychle, nevýrazné atd.
• knězi jsou často cizinci (např. Poláci), jejichž přízvuk komplikuje srozumitelnost.

Pojďme se nyni zastavit u jednotlivých bodů výsledku dotazníku:

Jazyk a terminologie

Předpokladem kvalitního překladu/tlumočeni do znakového jazyka je správné pochopení obsahu sdělení. Právě z tohoto důvodu získávají vysokoškolští studenti ASL (americký znakový jazyk) vědomostí v kurzech San Antonio College v Texasu a prokazuji znalosti pojmů a souvislosti z oblasti jednotlivých náboženských tradic, dogmatických stránek učení a viry, rituálů a svátosti, posvátných dnů a slavností, posvátných textů (např. biblických příběhu a podobenství). Nejprve tedy nabývají znalosti terminologie ve svém jazyce.

V té jsou i pň práci tlumočníka/překladatele výchozí jednotlivé knihy liturgických a posvátných textů (Bible, Tóra. Korán atd.), respektive jejich národní (u nás tedy české) překlady. Pro práci překladatele do českého znakového jazyka je důležité znát několik variant překladů do češtiny i s komentáň a vysvětlivkami, které objasňují historické a kulturní vrstvy výchozího jazyka. Další možnosti je porovnat konkrétní český překlad posvátného textu s překladem do jiného jazyka (němčiny, angličtiny apod.). Ideální variantou je znalost jazyka, ve kterém byl text napsán (hebrejština, řečtina). To je patrné i z požadavků na tlumočníky náboženských obřadů organizace RID (Registry of Interpreters for the Deaf), která od takto specializovaných překladatelů a tlumočníků požaduje alespoň základní povědomí o výchozích jazycích posvátných textů.

Co ještě muže pomoci v přípravě:

1. Překlad Nového zákona do ASL (Američan Sign Language) na www.deafmissions.com/?PagelD=65

2. Slovníky (z angličtiny do ASL): http://wW.deafjesus.org/vocabuiaryA/ocabulary1.html, www.valleybible.net/DeafMinistry/ASL.Dictionary/asl. dictionary.php

3. Záznamy z tlumočených bohoslužeb do ASL např na Youtube

Pro tlumočníky je důležité znát terminologii a jazyk užívaný v českém překladu posvátného textu (pro případ tlumočeni z českého znakového jazyka do češtiny) také z toho důvodu, že se jedná ojazyk odlišný od běžných projevů v češtině:

Jsou zde archaická slova (u starších překladů Bible, v ustálených modlitbách apod.).

Častá jsou podobenství, metafory a specifická slova jako např. blahoslavenství, zvěstovat, bližní atd.).

Některá běžně užívaná slova zde mají odlišný význam (besídka, povolání, laici apod.). Lehce se pak může stát, že si tlumočník mysli, že rozumí, ale tlumočí jiný význam. Např. výraz ..".měj v nenávisti..." (Bible, Mt 5,43) by mohl být chybně přeložen jako „nenáviď', zatímco správný smysl je „chovej se nevšímavé"- měj někoho méně rád, přehlížej ho).

Setkáváme se s ustáleným používáním slov, která se v křesťanské tradici vžila natolik, že se z původních jazyků do češtiny nepřekládají, např.: Amen („Staň se.^u) pochází z hebrejštiny, Maranatha („Pane, přijď." nebo „Pán přicházíš) z aramejštiny. Kyrie Eleison („Pane, smiluj se.") je řecký výraz.

Oblast terminologie tohoto oboru v českém znakovém jazyce u nás zatím není přiliš propracována. Dosud jediným slovníkem (zdaleka ne úplným) je Slovník znaků křesťanských pojmů pro neslyšící (Naděje, 2001). Velmi chybi oficiální překlad Bible (či jiných posvátných knih) a liturgických textů do českého znakového jazyka. To znamená, že tlumočník vždy vytváří překlad konkrétního biblického textu! (Existuji sice překlady některých biblických knih Svědků Jehovových, nicméně vzhledem k sektářskému charakteru je nelze považovat za spolehlivý zdroj terminologie.)

Jaké terminologické oblasti by měl tlumočník určitě zvládnout?

• terminologii pro osoby Boha Otce (je zajímavé, že v různých znakových jazycích se obvykle ukazuje vpravo nahoru), osoby Syna (Ježíše Krista - pozor na změnu umístěni znaku této osoby v prostoru během mše před a po proměňováni) a osoby Ducha svatého.
• varianty jednoho znaku podle užiti v konkrétním literárním útvaru (próza /poezie) - tam, kde je ío ustáleno, např. znak pro Ježíše Krista.
• terminologii biblických měst (Babylon), mist (Judsko, Samařsko), jednotlivých osob (Mojžíš, Noe, Abraham), dále jednotlivých knih Bible (list Korintským, Římanům) - pozor také na znalost běžné užívaných latinských názvů jako např. Levitikus. což je 3. kniha Mojžíšova.
• názvy křesťanských církví a jejich členů (evangelíci, baptisti, katolíci atd.).
• terminologii užívanou v jednotlivých křesťanských denominacích (např. pro přeKlad slova „křest" použijeme jiný znak v katolické církvi - křest pokropením/politím hlavy, jiný v baptistické církvi - křest ponořením celé osoby do vody apod.).

Dále by tlumočnici/překladatelé

1. měli dávat pozor na překlad pojmu odlišného významu (zcela či jen částečně), které však český překlad Bible překládá jedním slovem (v původních textech mají pojmy odlišná pojmenování), např. české slovo „láska" zahrnuje významy řeckých slov „agapé", erós, filia.
2. měli být citliví na výběr vhodného znaku:
   1. kulturně nevhodné je užiti sprostých slov/znaků nebo jinak běžné užívaných výrazů jako „panebože", „ježišikriste' apod.
   2. významové nesprávný je například doslovný způsob překladu („díkůvzdání" překládat jako „dík a vzdát se")
3. měli svou mimikou vyjadřovat vztahový postoj mluvčího k Bohu.

Překlad a tlumočení ustálených textů

Samostatnou a nejnáročnější kapitolou je překlad a tlumočení ustálených textů. V křesťanském pojetí jsou to např.; modlitby, požehnání, žalmy, recitace, litanie, zvoláni a odpovědi lidu, které mají v liturgickém textu pevné, stále se opakující místo (např: „Pán s vámi." - „I s Tebou!" Jděte ve jménu Páně." - „Bohu díky!").

Tyto texty jsou často veřejně čteny, recitovány, zpívány. Častěji také obsahují archaické výrazy, např. modlitba Otče náš).

• Jsou výrazné těžším úkolem pro překladatele, neboť musí pracovat se starověkými texty, jazykem plným metaforických a kulturních vrstev, jehož formy se dnes již nepoužívají. Náročnost překladu je dána také různými teologickými výklady.

• Jejich znění (texty) se nemění, existují však různé formy překladu do českého znakového jazyka. Jednotný oficiální překlad zatím není k dispozici.

Tlumočení hudby:

V církevním prostředí se nejčastéji jedná o zpěv sólový, sborový a responsoriální zpěvy (zpěvy s odpovědi sboru nebo lidu). Příkladem mohou být žalmy, litanie, hymny apod.

Tento zpěv u nás nejčastéji tlumočí jeden tlumočník. Musi tedy odlišit zpěv sólisty a sboru, muže a ženy, zvolání a odpovědi. Měl by dokázat vyjádřit přibéh i melodii, poradit si s častým několikanásobným opakováním refrénu.

Pohyb a chování v liturgickém prostoru

Umístění tlumočníka

U neslyšících klientů je důležité (na rozdíl od slyšících), aby vždy viděli v jednom zorném úhlu aktivní osobu náboženského obřadu (nejčastéji kněze: u ambonu, tj. obětního stolu, křtitelnice) a tlumočníka. Z tohoto důvodu je velmi důležitý výběr místa pro tlumočníka. Tomu by vždy měla předcházet domluva s knězem/pastorem a neslyšícím klientem. Mé zkušenosti říkají, že je velký rozdíl v přístupu jednotlivých knéží k tlumočení a umístění tlumočníka v liturgickém prostoru.

Pohyb tlumočníka v liturgickém prostoru

Pohyb kněze/pastora částečné ovlivňuje také případný pohyb tlumočníka. Ten si však musí uvědomit, že pohyb v liturgickém prostoru má svá neměnná pravidla a že na určitá mista (kněžiště) nelze vstupovat.

Z tohoto důvodu by měl mít tlumočník znakového jazyka povědomí o náboženských prostorách a chování v nich. Mél by dokázat rozlišit, zda se jedná či nejedná o liturgický/posvátný prostor, a měl by vědět, jak se v takovém prostoru chovat a pohybovat.

Dále by měl mít znalosti o celkové hierarchii osob (těch, kteří slouži u oltáře), rozlišovat roli pohlaví apod. v jednotlivých náboženstvích.

V  neposlední řadě by měly být zodpovězeny také otázky vztahující se ke kodexu tlumočníka a otázky morálky (tak. jak si je klade organizace RID):

• před přijetím tlumočeni by měla být zodpovězena otázka, zda klient požaduje věřícího tlumočníka z konkrétní církve
• naopak tlumočník musi zvážit, zda mu vlastní víra nebráni přijmout danou práci a zda může přeložit vše nestranně.