Ucelený soubor studií s titulem Problémy vzdělávání neslyšících vznikl ve Velké Británii v souvislosti s přípravou vzdělávacích programů pro učitele sluchově postižených dětí a mládeže. U nás se problémy vzdělávání této populace neautoritativně (z různých úhlů pohledu, s vědomím možnosti různých přístupů) rozkrývají až v posledních letech; zvláště aktuální jsou samozřejmě po přijetí Zákona o znakové řeči. Ve světě se - jak je dobře známo - o těchto otázkách systematicky a z různých hledisek diskutuje zhruba o čtvrtstoletí déle. v samotné Velké Británii byl impulsem k vážnému zamyšlení nad systémem vzdělávání neslyšících alarmující výzkum jejich gramotnosti (Conrad, R.: The Deaf School Child, 1979); během dvaceti let, jež od publikace výsledků výzkumu uplynuly, vzniklo v Británii na stovky odborných studií o problematice vzdělávání sluchově postižených, realizováno bylo bezpočet různě zaměřených výzkumů, začala se uskutečňovat řada různých vzdělávacích programů.
Nicméně až do r. 1998 neexistovala ani ve Velké Británii souhrnná příručka, která by všechno to, co se v této oblasti udělalo, shrnula a probírala různé aspekty dané problematiky zasvěceně, a přitom přístupným způsobem. Přístupnost podání je v publikaci Problémy vzdělávání neslyšících přímo "diktována" ohledem na různorodého (a různě informovaného) adresáta - jsou jím pedagogové, kteří učí nebo jinak působí na školách pro sluchově postižené, také studenti, kteří se na toto působení připravují, dále profesionálové z příbuzných oborů, rodiče neslyšících dětí a ne v poslední řadě také komunita neslyšících.
Adresátem oslovovaným bezprostředně a přímo jsou ale především učitelé (i ti budoucí) a další pracovníci ve školách pro sluchově postižené. i u nás je už teč zřejmé, že nová situace klade na učitele sluchově postižených nové, ne malé, nároky. Učitel by měl podle názoru autorů zvládnout - v různém rozsahu a hloubce - vedle pedagogiky a psychologie ještě audiologii (zvl. pokud jde o technologické inovace v této oblasti), do hloubky pak lingvistiku, dále sociologii a filozofii (zvl. filozofii jazyka) - a to zmiňuju jen to nejdůležitější. Na základě všech těchto poznatků by pak měl být ochoten přemýšlet o zacílení a výsledcích své práce, příp. i o změnách svých přístupů.
Problémy všech těch oblastí, jež se otázky vzdělávání neslyšících nějak dotýkají a jsou pro ni důležité, chtějí autoři shrnout - a není to úkol snadný - v jediné příručce. Uvádějí tedy většinou to nejzákladnější a své výklady doplňují četnými odkazy k další odborné literatuře: obšírná bibliografie (na 700 položek), která je k publikaci připojená, zahrnuje přitom i literaturu nejnovější, včetně prací v tisku. o obsahu některých titulů informuje příručka přímo, k některým titulům se podrobněji odkazuje v seznamu doporučené literatury, který je připojen ke každé kapitole (tituly doporučené k dalšímu studiu jsou vždy stručně charakterizovány a v rámci toho je uvedeno, která jejich část je pro sledovaný problém nejvíce přínosná.
Různé odborné zaměření autorů (audiologie, logopedie, psychologie, lingvistika, teorie komunikace, pedagogika, sociologie, sociální politika, sociální práce, etc.) zaručuje, že pohled na problematiku vzdělávání sluchově postižených bude skutečně mnohostranný. (Jen na okraj připomínám, že jedna z autorek a editorek publikace, S. Gregoryová, která se zabývá zvl. raným vývojem sluchově postiženého dítěte, je u nás dobře známá: někdy v polovině devadesátých let vedla v Berouně seminář pro učitele speciálních škol).
Nepřekvapí samozřejmě, že právě různost zaměření autorů a jejich různé odborné zájmy ústí v různost názorů. Možná ale překvapí tolerance, s níž jsou velmi různé, často protichůdné názory postaveny vedle sebe. Společně sdílený cíl je přitom jasný: najít cesty, jak vzdělávání sluchově postižených zlepšit, prezentovat čtenáři konstruktivní a pozitivní pohledy na problémy. Autoři tak chtějí - a sami to říkají - zprostředkovat všechno to, co by měl člověk angažovaný ve vzdělávání sluchově postižených vědět, nepočítají ale s tím, že každý by musel se vším nutně souhlasit.
z takových okruhů, jež mohou souhlas, resp. nesouhlas vyvolávat, se v celku příručky profilují zejména dva základní:
První je (1) problém jazyka a komunikace ve škole. v souvislosti s tím se nabízejí otázky jako: znakovat ve škole? Pokud ano, pak jak? Volit spíše simultánní komunikaci, nebo mluvený jazyk podporovaný znaky, nebo přístup bilingvální (je-li zvolen, je pak realizován dostatečně kvalifikovaně)? Nebo neznakovat a přiklonit se k totálnímu oralismu? Nebo spíše k nějaké dílčí formě orálního přístupu? atd. Publikace jako celek - a je to třeba ještě jednou zdůraznit - se nechce angažovat v zastávání toho či onoho názoru - spory a diskuse o těchto věcech jsou, jak se v knize výslovně a opakovaně uvádí, neplodné a nesou s sebou řadu nežádoucích efektů.
Druhý okruh vyvolávající diskusi je otázka (2) zařazení dítěte do školy určitého typu. Volit spíše speciální školu, nebo zařadit dítě do školy běžné? Co mluví pro jednotlivá řešení? v knížce najdeme rozdílné (vždycky zargumentované) individuální názory, skupina autorů jako celek ale zase jednotné stanovisko nezaujímá (natož aby ho někomu vnucovala).
Takové respektování různých názorů (obráží se i v individualizované terminologii) souvisí jistě s tím, na co autoři v příručce často poukazují a co je dobře známo i u nás: sluchově postižené děti netvoří homogenní skupinu, rozdíly mezi nimi jsou dány nejen různou mírou ztráty sluchu, ale také různým kulturním a rodinným zázemím, různým stupněm jejich sociálního, osobnostního a kognitivního rozvoje. Každé dítě tedy potřebuje zcela individuální přístup.
Vědomí těchto skutečností se obráží ve všech oddílech a kapitolách knížky. Celek je členěn do pěti oddílů, ty jsou tvořeny obvykle 4-6 kapitolami. Jejich obsah je na začátku každého oddílu stručně shrnut a spolu s tím jsou nastíněny základní a aktuální problémy dané oblasti.
První oddíl (Vývoj neslyšícího dítěte a mladého člověka, s. 1-45) předkládá různé možné pohledy na vývojové fáze neslyšícícho dítěte a dospívajícího jedince. Popisuje jak faktory, které tento vývoj ovlivňují, tak faktory, které určují volbu vhodného vzdělávacího přístupu. Oddíl je tvořen pěti kapitolami: v nich se pojednává o rozvoji sociálních vztahů (zvl. rodina a vrstevníci), o rozvoji osobnostním a kognitivním; pozornost je věnována také speciálním potřebám dětí, u nichž se k sluchovému postižení přidružují další problémy, a problémům vzdělávání těch sluchově postižených dětí, které pocházejí z etnických menšin.
Druhý oddíl (Jazyk a komunikace, s. 47-97) opakovaně zdůrazňuje těsnou sjatost otázek vývoje (osvojování) jazyka a úvah o volbě jazyka pro komunikaci se sluchově postiženým dítětem. v pěti kapitolách je připomenuta klíčová úloha rané jazykové interakce, podrobně jsou popsány fáze osvojování znakového jazyka u dítěte neslyšících rodičů, probrána je vzdělávací politika a praxe oralismu, totální komunikace a znakového bilingvismu.
Třetí oddíl (Vyučování a učení, s. 99-153) se věnuje - v šesti kapitolách - konkrétním problémům vyučovací praxe; autoři se zaměřují zejména na otázky gramotnosti sluchově postižených (a na výuku čtení a psaní ve většinovém jazyce tak, jak je řešena v orálním přístupu a v přístupu bilingválním), na výuku matematiky a na uplatnění informačních technologií ve vzdělávání. Vedle toho je probrána problematika (dostatečně obsažných a vyvážených) osnov a - také v návaznosti na to - i pozice sluchově postiženého dítěte v běžné škole a způsoby, jak vyjít vstříc jeho potřebám.
Čvrtý oddíl (Audiologie, s. 155-211) pojednává zvl. o technologických inovacích (především o sluchadlech a kochleárních implantátech), které posunují hranice schopnosti vnímat významotvorné zvuky; v souvislosti s tím se zdůrazňuje potřeba diagnostikovat sluchovou vadu v co nejútlejším věku. Poukazuje se zde ovšem i na to, že i při normálním vnímání zvuku mohou trvat, resp. nastat potíže s vydělováním a rozpoznáváním informací získaných sluchem a ve spojitosti s tím i potíže s porozuměním.
Pátý oddíl (Kontexty vzdělávání neslyšících dětí, s. 212-254) zasazuje vzdělávání sluchově postižených do širších souvislostí nejrůznějšího druhu. Ve čtyřech kapitolách je takto vztahově probrána hluchota (hluchota v medicínském pojetí jako hendikep vs. hluchota v lingvisticko - kulturním přístupu jako odlišnost), objasněny jsou britské a americké výzkumy efektivnosti různých vzdělávacích programů, do vztahu je uvedena situace ve Finsku a Zimbabwe se situací ve Velké Británii, a také britská vzdělávací praxe a tamější legislativa.
Jak už vyplývá ze stručného přehledu uvedeného výše, jsou některé výklady publikace, zvl. výklady poslední kapitoly, úzce spjaty s jedinečnou situací ve Velké Británii; většina však má platnost obecnější a je aktuální i u nás. Původní příručka, která by přístupným způsobem, nezaujatě, relativně komplexně, systematicky a poučeně - s využitím nejnovějších vědeckých poznatků různých disciplín - informovala o problémech vzdělávání sluchově postižených dětí, není zatím v České republice k dispozici. i učitelé u nás se ale chtějí (stejně jako učitelé ve Velké Británii, na jejichž popud vlastně recenzovaná knížka vznikla) dále vzdělávat, seznamovat se s výsledky nových výzkumů, poznávat novější a nejnovější trendy v oboru, konfrontovat své osobní "domácí" zkušenosti se zkušenostmi jiných odjinud. Snad tedy současní i budoucí učitelé přivítají překlad této publikace, který bude vydán s laskavou podporou Vzdělávací nadace Jana Husa. Nezískají tak sice "předpis", jak svou práci dělat, ale zasvěcený popis současné situace a k tomu ještě spoustu užitečných podnětů k přemýšlení.
Připojte se! 