Jak používat tlumočníka?

V minulém čísle Gongu jsme otevřeli téma o zkušenostech neslyšících dětí s tlumočníkem. Zaměřili jsme se na to, jak tlumočníka vidí děti u nás. Nyní bychom chtěli prezentovat švédský pohled na tento problém. Chceme Vás informovat o materiálu How to Use Interpreters, který vydala profesionální tlumočnice Pia Wendel na Östervangské škole pro neslyšící a který se skládá z videokazety a přiloženého bookletu.

Tradice poučování školáků o profesi tlumočníka není ani ve Švédsku dlouhá. Teprve v roce 1988 na podzim se uskutečnila první konference, na které se podílely čtyři organizace Neslyšících a která si stanovila za cíl připravit koncept informačního programu o tom, jak používat tlumočníky. Pracovní skupina vytvořila tzv. rolové hry, na kterých profesi tlumočníka žákům představí, a následně je testovala v  praxi. Další konference na toto téma se uskutečnila již na jaře roku 1989. Kromě vyhodnocení proběhlého projektu se zde také objevila myšlenka vytvoření instruktážního videa, které pak vzniklo v roce 1990 na Östervangské škole pro neslyšící ve švédském Lundu.

V úvodu bookletu, připojeného k videu, se autorka zamýšlí nad situací neslyšících a porovnává jich situaci se situací imigrantů. Podle jejího názoru jsou imigranti schopni se cele naučit jazyk své nové země, proto používají tlumočníka jen po krátkou dobu. Naopak neslyšící dítě se nikdy nenaučí švédštinu slyšet a tudíž komunikovat prostředky, dostupnými všem ostatním Švédům. Bude tedy potřebovat tlumočníka celý život a pak je nezbytně nutné, aby se naučilo profesionálně využívat jeho služeb. Škola je pro osvojení této dovednosti ideálním místem - vedle získání teoretických poznatků o tlumočení má dítě možnost vyzkoušet si vše nanečisto.

Důležité je, že informace o tlumočení nezískávají žáci od učitele, ale od profesionálního tlumočníka, který je na škole zaměstnán, má v tomto oboru zkušenosti a kterého mohou děti sledovat přímo při výkonu profese.

Učivo je rozloženo do 4 let a výuka je v průběhu celého studia spíše přetržitá - děti získávají informace o tlumočnické profesi ve 2., 5., 8. a 10. ročníku. Ale již v prvním roce, v době, kdy se děti na školu již adaptovaly, je tlumočník ve třídě navštíví. Při této příležitosti představí sebe, rámcově svoje povolání a seznámí se s  dětmi - chce, aby se představily svými jmennými znaky, a ty se snaží zapamatovat.

Ve druhém ročníku už začíná výuka. Na úvod položí tlumočník otázku: co tlumočník vlastně dělá, když pracuje? Pro přesné vysvětlení sehraje s učitelem scénku. Poprosí učitele, aby řekl něco švédsky. Učitel cosi poví a tlumočník se ptá žáků: co říkal? Děti neví. Tlumočník tedy poprosí učitele, aby to řekl ještě jednou. Nyní tlumočník jeho výpověč tlumočí. Následuje opět otázka: co říkal? Děti vědí a  tlumočník se diví, jak je to možné? Společně pak tlumočník i děti dochází k závěru, že tlumočník převádí z jednoho kódu, který z nějakého důvodu neumíme, do kódu druhého. Tlumočit můžeme nejen pro Neslyšící, ale také pro slyšící, kteří nerozumí znakovému jazyku. Dále pak děti vymýšlí situace, kdy je vhodné tlumočníka použít - divadelní představení, církevní obřad, u lékaře, atd. Tlumočník také dětem objasní situace, při kterých mohou využít tlumočnických služeb školního tlumočníka - exkurze mimo školu, návštěva školního lékaře, sledování pořadů bez titulků, návštěva cizích lidí ve škole, atd.

Výuka v pátém ročníku je již zaměřena praktičtěji. Po krátkém zopakování situací, kdy Neslyšící využívají tlumočnických služeb soukromě, přichází na řadu otázky zajištění tlumočníka - kdo ho může zajistit? kde se tlumočník objednává? jak se to vlastně dělá? Tlumočník seznámí žáky s těmito dovednosti nejen teoreticky, ale každý dostane možnost si to prakticky vyzkoušet. Dále pak přichází na řadu otázka etiky - co tlumočník smí a nesmí. Tlumočník s žáky důkladně (teoreticky i prakticky) probere otázku profesionální diskrétnosti. Na závěr diskutují žáci o tom, jaký je rozdíl mezi návštěvou u lékaře s rodičem a  s tlumočníkem - rodič může pomáhat, klást otázky, vysvětlovat, ale tlumočník si to nesmí dovolit.

V osmém ročníku se tlumočník nejprve ptá, zda už všichni využili tlumočnických služeb k soukromým účelům. Většina studentů tak již učinila a od toho se začne odvíjet dikuse na téma kvality tlumočnických služeb. Žáci pak společně s tlumočníkem shrnují, jaký by měl být profesionální tlumočník (kompetentní ve dvou jazycích, neutrální, atd.). Zároveň se snaží odhadnout, jakým vzdělávacím procesem by měl tlumočník projít - co se učit, jak dlouho, atd. V tomto ročníku se také obrací pozornost k roli Neslyšícího v tlumočené situaci - na co nesmí zapomenout, jak se k tlumočníkovi chovat (co, kdy a jak mu oznámit), čemu věnovat pozornost, kdy a komu sdělit své výhrady k  tlumočení.

Poslední, desátý ročník je ročníkem rekapitulace a  shrnutí. Žáci si znovu zopakují situace, kdy budou zřejmě tlumočníka v  budoucnosti potřebovat (např. i v dalším studiu), proberou svá práva a  povinnosti v situaci tlumočení, připomenou si profesionální kvality tlumočníka. Nově se probere situace tlumočení na mezinárodních konferencích, výhody a nevýhody tlumočení do a z „mezinárodních gest“. Na úplný závěr dostanou žáci možnost sami vyzkoušet tlumočnickou profesi - pokoušejí se tlumočit svým spolužákům ze švédských titulků videoprogramu. Sami tak mohou pocítit obtížnost tlumočení.

Tlumočník seznamuje žáky průběžně také se specifickými tlumočnickými postupy - např. tlumočení pro hluchoslepé nebo tlumočení v  intimních situacích. Občas se také rozvine diskuse na téma Neslyšící tlumočníci - komu a jak mohou tlumočit (např. pro hluchoslepé, z  „mezinárodních gest“ do národního znakového jazyka, atd.)

V závěru autorka zdůrazňuje, že by to měla být právě škola, kdo připraví žáky na uvědomělé užívání tlumočnických služeb, aby žáci byli zdatnými dospělými uživateli tlumočníků znakového jazyka ve vzdělávacích, pracovních a soukromých situacích. Vyjadřuje také přesvědčení, že každá škola si k tomu jistě najde svoji cestu.