V našem pojetí komunitní tlumočení chápeme jako tlumočnickou profesi poskytovanou v oblastech zdravotnických, právních, vzdělávacích a sociálních služeb. Tento typ tlumočení primárně zabezpečuje přístup k veřejným službám v prostředí různých institucí. V porovnání s ostatními druhy tlumočení je nejméně uznávané. Jde o tlumočení v běžných každodenních situacích, jako jsou různá jednání na úřadech, u lékaře, na policii, v rámci školy atd. V zásadě lze i říci, že se jedná o tlumočení individuální.
Proč je nutné o komunitním tlumočení uvažovat, když neslyšící lidé jsou české národnosti stejně jako slyšící lidé, a mohli by se tedy společně v dané situaci dorozumívat pomocí psané češtiny? Důvodů, proč tento způsob komunikace není pro neslyšící nejvhodnější, je hned několik. My tu zmíníme zvláště jeden zásadní důvod, a tím je skutečnost, že čeština je pro neslyšící cizím jazykem. Neslyšící lidé, ačkoliv se narodili v České republice, jsou „cizinci“ ve vlastní zemi. Jsou kulturní a jazykovou menšinou, která má specifické podmínky a potřeby. Zvláštním rysem této skupiny je jejich úroveň českého jazyka, který se učí jako druhý jazyk. Důsledkem nekvalitního vzdělávání pro sluchově postižené u nás je, že sami neslyšící si nejsou vždy jisti, zda rozumí čtenému textu či vlastní psané produkci. Není to otázka inteligence, ale faktu, že se neslyšící lidé nemohou učit češtinu přirozeným způsobem jako slyšící. Proto často tlumočník překládá i psanou formu jazyka, jako jsou úřední dopisy, smlouvy, vývěsky apod., která je neslyšícímu přístupná svou vizuální podobou, není mu však přístupná po stránce jazykové.Je zkrátka nutné mít na paměti, že lidé s různým typem sluchového postižení mají odlišné potřeby. Pro neslyšícího jedince je řešení situace s tlumočením nejsnazším a nejefektivnějším východiskem. Neslyšící tak nemusí mít obavy, že mu komunikační partner nebude rozumět, popř. že nebude rozuměno jeho požadavku, a může se plně soustředit na řešení svého problému. Také pro slyšícího klienta to má své výhody, není po něm požadována aktivita navíc.
Komunitní tlumočení pro neslyšící má svá specifika, která se u jiného tlumočení nevyskytují. Jak už jsme se už výše zmínily, v první řadě je to sama komunita Neslyšících. S tím úzce souvisí i další specifikum. V této malé a poměrně uzavřené komunitě je vyžadována naprostá diskrétnost, která je často na stejném místě jako samo tlumočení.
Neslyšící klient se často setkává s tlumočníkem i mimo tlumočnickou situaci. V tom případě je nutné nechat na něm, zda své společnosti vysvětlí, odkud se s tlumočníkem zná. Jeho vysvětlení pak tlumočník akceptuje.
Dalším bodem je jejich znakový jazyk, který je vizuálně motorický, proto tlumočení může probíhat simultánně, neboť se komunikační kanály nekříží. Pro přenos veškerých dat je důležitý zrak a pohybová koordinace rukou, hlavy, obličejové části a horní části těla. Z toho často vznikají nestandardní situace. Například v zimě tlumočník, který nosí brýle, přijde do vytopené místnosti a ty se mu zamlží. Nebo venku zkřehnou ruce natolik, že má problém s jemnou motorikou prstů. Nemluvě o tlumočení venku při mrazu, kdy neslyšící klient komunikuje v palčácích.
Jiným a my doufáme, že pouze dočasným specifikem je, že neslyšící, zvláště starší, nemají dostatečné povědomí o své kultuře a znakovém jazyce. Je to z důvodu mnohaleté diskriminace a popírání jejich práv. Někdy se stane, že neslyšící použijí české slovo o věci, kterou vyjádří prstovou abecedou, i když mají pro ně znaky (= vyjádření) ve znakovém jazyce. To způsobí určité zadrhnutí v konverzaci, protože tlumočník znejistí. Je totiž běžným zvykem, že prstová abeceda se ve znakovém jazyce používá ve specifických situací, např. pro vyjádření jmen a názvů. Nebo neslyšící klient někdy gramatiku znakového jazyka přizpůsobuje české gramatice, např. použije předložku apod. To většinou souvisí se špatnou zkušeností s tlumočníkem nebo s klientovou důvěrou k tlumočníkovi. Také se někdy během tlumočení klienti ujišťují, zda jim tlumočník rozumí tím, že opakují věty, aby měli jistotu, že bude přeloženo opravdu vše.Někdy jejich nedůvěra či nezvyk používat tlumočníka vede k tomu, že nejdříve se snaží sami domluvit, jako byli dosud zvyklí, odezírají mluvený jazyk a pak teprve obrátí svou pozornost na tlumočníka. Zde se pak simultánní tlumočení mění na konsekutivní se všemi svými výhodami i nevýhodami.
Přestože neslyšící lidé tu žijí s námi, jejich odlišnost není na první pohled patrná. Také společnost slyšících je stále málo informovaná o existenci komunity neslyšících, jejich jazyku a specifických potřeb. Když dojde k tlumočené situaci, většina lidí je překvapena až zaskočena z přítomnosti tlumočníka. To také souvisí s tím, že mají nesprávné představy o roli tlumočníka, např. se domnívají, že:
- tlumočník musí neslyšícího chránit,
- neslyšící mají málo informací, a proto by měl tlumočník znát sociálně právní minimum a pomáhat neslyšícímu v těžké situaci,
- tlumočník musí zasáhnout, když je jasné, že je klient diskriminován,
- některé organizační věci může za neslyšícího klienta vyřídit tlumočník sám se slyšícím klientem a neslyšícímu jen oznámit výsledek. Jednání se tím urychlí a zjednoduší.,
- neslyšící klienti mají málo informací a sociálních zkušeností, proto je lepší, když jim tlumočník při jednání některé složitější věci zjednoduší a vysvětlí,
- tlumočník musí tlumočit slovo od slova,
- neslyšícím lidem je třeba pomáhat, a proto je ostuda brát si za tlumočení peníze.
Tyto a jiné podobné názory vyplývají z nedostatečného pochopení úlohy tlumočníka. Pro komunitní tlumočení platí stejná pravidla jako pro tlumočení jiných jazyků. Tlumočník v průběhu tlumočení nesmí provádět žádné úkony za klienty (např. rozhodovat za ně, podávat nějaké věci apod.). Musí respektovat klientovu samostatnost a kompetenci vyřídit si svoji situaci sám. Tlumočník se také nikdy aktivně neúčastní tlumočené situace, tzn. že nic nevysvětluje, nepřidává a ani neubírá. Převádí jednoznačně smysl sdělení. To však neznamená překlad doslovný. Tlumočník musí pro dané vyjádření přeložit jeho význam pomocí odpovídajících ekvivalentů z jazyka výchozího do jazyka cílového.
Tlumočník, není-li schopen dobře převést promluvu svých klientů, nemůže říci, že neslyšící špatně ukazuje nebo že slyšící mluví příliš složitě. Tlumočník nese plnou zodpovědnost za kvalitu své práce. Tlumočník také respektuje způsob komunikace svých klientů a nijak jej nehodnotí. Tlumočník se nesmí nechat přemlouvat k převzetí role jakéhosi sociálního pracovníka. Je pouze komunikačním „mostem“ mezi dvěma odlišnými jazykovými a kulturními společenstvími. Znalost etického kodexu tlumočníků znakového jazyka a jeho dodržování by mělo být samozřejmostí.
Z těchto důvodů je velmi významným faktorem v procesu tlumočení osobnost tlumočníka. Ke všem důležitým vlastnostem, které jsou společné pro všechny typy tlumočení, patří u komunitního tlumočení také sociální inteligence, profesionalita, pohotovost a nadhled. Profesionální tlumočník ví, kdy ho klient vnímá a pamatuje na to, že když neslyšící klient skloní zrak – k dokumentu, k dítěti nebo otočí hlavu k nově příchozímu, je třeba počkat, až znovu obrátí zrak na něho, a pak pokračovat v tlumočení. Dále musí vědět, že informace musí být přeložena adekvátně vzhledem k povaze jazyka a komunity Neslyšících. Také si musí uvědomovat, že český jazyk používá velké množství eufemismů, frází, drobných narážek, které se ve znakovém jazyce vyjadřují jinými prostředky. Např. pro zjemnění, uctivějšího vyjádření používá mimiku, pohyb rukou apod.
Výše zmíněné vlastnosti tlumočníka jsou důležité. Každému z účastníků komunikace musí být jasné, že tlumočník ví, co dělá a kde je jeho místo, přestože se často tlumočník dostává do neočekávaných situací. Můžeme to uvést na některých příkladech z praxe: Při běžné kontrole u veterináře se zjistí, že je nutná okamžitá operace zvířete, která vyžaduje stálou přítomnost komunikace s klientem, tedy přítomnost tlumočníka. Při zaučování v novém zaměstnání se prochází různými odděleními na zpracování masa nebo prádelnou v hotelu. Nebo klient veze tlumočníka na detašované pracoviště, kde potřebuje něco projednat a překračuje povolenou rychlost. Konzultace nad koupí bytu se změní v prohlídku terasy před rekonstrukcí ve vyšším patře, bez výtahu. Z výše uvedených příkladů je jasné, že tlumočník musí znát své limity, svá citlivá místa a také vědět, jak tyto situace řešit. Nemožnost odhadnout a naplánovat průběh tlumočené situace může vést k tomu, že se tlumočníkovi udělá ve specifických situacích zle. Ani v tuto chvíli nesmí propadnout panice, ale požádat o sklenku vody, o krátké přerušení situace, o možnost sednout si na zem, aby zabránil ztrátě vědomí, a tak rozdýchat pocit na zvracení.
To byly velmi specifické momenty, které tlumočník neřeší každý den. Jsou však základní znalosti, které tlumočník řeší při každém tlumočení. Týká se to zejména prostorového uspořádání osob v dané komunikační situaci. Tlumočník musí po celou dobu komunikace udržovat s neslyšícím oční kontakt, se slyšícím účastníkem ho naopak nenavazuje.
Při komunitním tlumočení je také možné se setkat s přítomností tlumočníka neslyšícího, a to například je-li tlumočník přizván, aby tlumočil rozrušenému neslyšícímu klientovi, neslyšícímu klientovi se sníženými rozumovými schopnostmi nebo neslyšícímu klientovi se sníženou motorikou rukou a těla. Neslyšící tlumočník pak v takovéto situaci překládá promluvu neslyšícího klienta do znakového jazyka, ze kterého dále slyšící tlumočník převádí sdělené do mluveného jazyka. I v takovém případě je důležité dodržovat vhodné uspořádání všech osob v prostoru.
Na závěr bychom se stručně zmínili o proplácení tlumočnických služeb v České republice. Tlumočnická profese je práce jako každá jiná, a proto by měla být řádně finančně ohodnocena. V dřívějších dobách bylo možné zaplatit za tlumočení jen přes pečovatelskou službu, kdy se neslyšící klient musel zaregistrovat u pečovatelské služby v místě svého bydliště a pro každé tlumočení bylo třeba vyplňovat speciální formulář o neslyšícím i o tlumočníkovi. Že již k tomuto samotnému úkonu bylo zapotřebí tlumočníka, nikdo neřešil. Tlumočník dostal zaplaceno 80,- Kč za hodinu přímé tlumočnické činnosti, tedy za skutečné tlumočení, které bylo uvedeno na formuláři. Podle Zákona o znakové řeči 155/1998 Sb. má neslyšící klient právo na proplacení 24 hodin tlumočení za rok. Pokud tuto zákonem stanovenou dobu tlumočení neslyšící klient vyčerpal, nemohl žádat další proplacení tlumočnických služeb přes pečovatelskou službu. Na proplácení si musel najít jiné zdroje (včetně vlastních).
V dnešní době je situace mnohem lepší, neboť kromě pečovatelské služby proplácí tlumočení i Centrum zprostředkování tlumočníků pro neslyšící (dále CZTN), a to neomezeně vzhledem k počtu hodin. CZTN, jehož zřizovatelem je Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP), zahájilo svůj provoz v září 2003 a ze začátku tlumočnické služby pouze zprostředkovávalo. Od roku 2004 tlumočnické služby již i plně hradí. CZTN podle daných pravidel proplácí individuální tlumočení neslyšícím klientům s výjimkou tlumočení u soudu, na policii a tlumočení v rámci studia na škole. Tyto instituce mají na proplácení tlumočnických služeb vlastní zdroje. Dále CZTN neproplácí tlumočení, které probíhá v rámci organizací neslyšících, tlumočení konferencí a dalších akcí, na které si organizátor zajišťuje tlumočení pro neslyšící sám.
Tlumočník si může fakturovat odtlumočené hodiny, tj. přímou tlumočnickou činnost (270,- Kč za hodinu), tak i nepřímou tlumočnickou činnost (80, - Kč za hodinu), jako je doba strávená na cestě či čekání. O počtu hodin nepřímé tlumočnické činnosti, které budou tlumočníkovi proplaceny, rozhoduje CZTN.
Nepochybnou výhodou CZTN je, že tlumočnické služby nejen proplácí, ale samotné tlumočení i zajišťuje. Operátor podle požadavků klienta vybírá tlumočníky z databáze, která zahrnuje tlumočníky všech tlumočnických organizací, kteří o začlenění do evidence projevili zájem. Objednat si lze tlumočníka českého znakového jazyka, znakované češtiny, artikulačního tlumočníka i tlumočníka pro hluchoslepé. Po domluvě s tlumočníkem je možné i tlumočení mezi znakovým jazykem a cizím mluveným jazykem. V CZTN objednávky od 7:00 – 17:00 přijímá operátor, ale požadavky lze zasílat na kontakty (viz níže) kdykoliv. CZTN má pro objednání tlumočníků svá pravidla, která jsou vysvětlena na webových stránkách ASNEP. Tento projekt má celorepublikový rozsah a služeb CZTN mohou využívat neslyšící klienti při plánovaném jednání se slyšícím, tak i slyšící klienti, když potřebují komunikovat s neslyšícími.
Kontakt:
Centrum zprostředkování tlumočníků pro neslyšící
Hábova 1571
155 00 Praha 5 – Stodůlky
Tel/fax: 251 613 623
SMS: 776 701 502
E-mail: tlumoceni@gong.cz
Internet: http://tlumoceni.gong.cz
Přestože neslyšící spoluobčané mají v porovnání s předchozími lety lepší podmínky pro získání tlumočníka, je stále potřeba zlepšovat poskytované služby. Pevně věříme, že v budoucích letech bude nadále docházet ke zkvalitňování tlumočnické profese, a to jak z hlediska vzdělávání tlumočníků, tak z hlediska poskytování služeb pro neslyšící. Cílem je dosáhnout takové úrovně, aby neslyšící klienti byli s poskytovanými tlumočnickými službami bezvýhradně spokojeni.
Zdroje:
DINGOVÁ. N. Tlumočník. In HUDÁKOVÁ, A. (Ed.). Ve světě sluchového postižení. 1. vyd. Praha : Federace rodičů a přátel sluchově postižených – Středisko rané péče Tamtam pro rodiny dětí se sluchovým postižením nebo kombinovaným postižením, 2005, s. 37-40. ISBN 80-86792-27-7.ASNEP. Centrum zprostředkování tlumočníků pro neslyšící. Gong, 2005, roč. XXXIV, č. 9, s. 0.
Připojte se! 