Možnosti profesní přípravy a uplatnění sluchově postižených pedagogů

Souhrn:

Zahraniční zkušenosti potvrzují pozitivní přínos zapojení neslyšících pedagogů do výchovně-vzdělávacího procesu na speciálních školách pro sluchově postižené. Jejich role je nezastupitelná zejména při vytváření sociální a kulturní identity sluchově postižených žáků.

V důsledku přijetí bilingválního výchovně-vzdělávacího modelu dochází také na speciálních školách pro sluchově postižené v České republice k větší participaci sluchově postižených pedagogů, tj. učitelů, vychovatelů a jejich asistentů. Článek se zabývá aktuálními možnostmi jejich profesní přípravy a uplatnění na speciálních školách v České republice.

Klíčová slova:

bilingvální výchovně-vzdělávací model, neslyšící pedagog, sluchově postižený pedagog, znaková řeč, znakovaná čeština, znakový jazyk

Summary:

Foreign experience confirm the positive role of Deaf teachers at special schools for hearing impaired children. Their role is vital for creating social and culture identity of deaf pupils. Accepting the bilingual education model leads to a greater participation of hearing impaired teachers and their assistants at special schools for hearing impaired children in the Czech Republic.The article deals with current educational possibilities for hearing impaired teachers in the Czech Republic and their further job opportunities.

Key words:

bilingual education, a Deaf teacher, a hearing impaired teacher, the Czech signed language, a sign language

Pro dnešní dobu je příznačné hledání nových podob školských a vzdělávacích institucí, což se promítá i do sféry škol speciálních. Iniciátory stávajících proměn škol jsou převážně učitelé. Veškeré inovace a školské reformy vycházejí z jejich snah usilujících o změnu dosavadního pojetí vyučování, pracovních metod a přístupů k žákům. Do popředí odborného zájmu v oblasti výchovy a vzdělávání sluchově postižených dětí a mládeže se v posledních letech dostává problematika bilingválního výchovně-vzdělávacího přístupu. Bilingvismem neslyšících podle Jabůrka (1, s.9) rozumíme znalost a používání znakového jazyka a mluveného jazyka majoritní společnosti země, ve které žijí. Nezbytným předpokladem pro optimální inkluzi bilingválního (tedy i bikulturního) modelu výchovy a vzdělávání neslyšících dětí do stávajícího systému je respektování znakového jazyka jako jazyka plnohodnotného a rovnocenného jazykům mluveným.

Ke změně  pojetí významu znakové řeči ve vzdělávání neslyšících došlo také u nás. V roce 1990 došlo k novelizaci školského zákona č.29/1984 Sb. Zákonem č.171/1990 Sb. byl § 3 školského zákona rozšířen o druhý odstavec v tomto znění: “Neslyšícím a nevidomým se zajišťuje právo na vzdělání v jejich jazyce s použitím znakové řeči nebo Braillova písma” (2). Podle zákona č.155/1998 Sb., o znakové řeči a změně dalších zákonů, mají neslyšící právo na vzdělávání s využitím znakové řeči. Termín znaková řeč pro účely tohoto zákona označuje znakový jazyk a znakovanou češtinu. Český znakový jazyk je ve znění tohoto zákona definován jako základní dorozumívací jazyk neslyšících v České republice. “Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen jak po stránce lexikální i gramatické”(3). Znakovaná čeština je umělým jazykovým systémem usnadňujícím dorozumívání mezi slyšícími a neslyšícími. “Znakovaná čeština využívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány odpovídající znaky českého znakového jazyka”(3).

Aplikace nových přístupů s sebou přináší mnohé změny také v prostředí speciálních škol pro sluchově postižené u nás. Přijetí bilingválního výchovně-vzdělávacího modelu vyžaduje, aby personál školy ovládal znakový jazyk, což se týká zejména pedagogů, ačkoliv znalost znakového jazyka jako primárního komunikačního prostředku neslyšících by měla být samozřejmostí i u ostatních zaměstnanců školy. Domníváme se, že nejlepšími vzory pro přirozené osvojování znakového jazyka, rozvoj společenské a kulturní identity, zvyšování sebeúcty neslyšících dětí, jsou neslyšící uživatelé znakového jazyka, kteří jsou schopni komunikovat čtenou a psanou formou jazyka českého. Zejména prelingválně neslyšící druhé a další generace ovládají znakový jazyk na velmi vysoké úrovni.

V anglosaské literatuře se můžeme setkat s termínem “deaf” = neslyšící (tzn. jedinec se sluchovou ztrátou) a s termínem “Deaf”, který označuje příslušníka komunity neslyšících. U nás dosud nedošlo k terminologickému odlišení rozdílných sémantických obsahů těchto pojmů, člen komunity neslyšících je v naší odborné literatuře označován termínem neslyšící. Komunitu neslyšících tvoří skupiny sluchově postižených, které se společně identifikují, mají stejné zkušenosti a společně se zúčastňují velkého množství akcí. Za členy této komunity nejsou přijímány neslyšící osoby, které mají kochleární implantát, dále neslyšící osoby, které neovládají znakový jazyk (absolventi integrovaných forem vzdělávání nebo elitních orálních škol), případně osoby, které se i přes ztrátu sluchu identifikují se slyšícími (Kyle, 1990 in 4, s.139). Většina nedoslýchavých není do této komunity začleněna a ne všichni neslyšící jsou jejími členy. Samotné sluchové postižení tedy není dostatečným předpokladem pro členství v komunitě neslyšících. Tímto předpokladem je identifikace s hluchotou a společné zkušenosti ze života ve světě, který je dominantně určen slyšícím ( Higgins, 1987 in 4, s.139). Členy této komunity se tedy mohou stát i slyšící osoby - např. slyšící děti neslyšících rodičů, tlumočníci, pastoři anebo slyšící partneři neslyšících členů komunity. Míra jejich akceptovatelnosti v této skupině se však nedá přesně určit. Podmínkou členství je znalost preferované formy komunikace (tj. znakového jazyka) a přijetí určitou skupinou osob (4).

Zákon č.155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů, definuje neslyšící jako “osoby, které ohluchly před rozvinutím mluvené řeči a u nichž velikost a charakter sluchové vady neumožňuje plnohodnotný rozvoj mluvené řeči, a dále osoby později ohluchlé a nedoslýchavé, které samy považují znakovou řeč za primární formu své komunikace”(3). Podle Hrubého (7) jde o tzv. kulturní definici hluchoty, neslyšící v tomto pojetí je člen sociální, kulturní a jazykové komunity neslyšících.

Na školách v zahraničí, kde je bilingvální výchovně-vzdělávací model uplatňován již několik let, například ve Švédsku, Norsku, Finsku, Rakousku, Německu, ve Francii a v dalších zemích, se stále potýkají s nedostatkem kvalifikovaných neslyšících učitelů a vychovatelů. Například ve Francii s iniciativou aktivního zapojení neslyšících pedagogů přišli samotní rodiče sluchově postižených dětí (5). Obdobná situace byla i v Německu, kde se v prvních fázích realizace “hamburského bilingválního školního experimentu” vzhledem ke skutečnosti, že neslyšící nebyli více než sto let připuštěni jako učitelé na školách pro neslyšící, nepodařilo nalézt ani jednu kvalifikovanou neslyšící učitelku (6).

K dosažení efektivní aplikace bilingválního výchovně vzdělávacího modelu na našich speciálních školách je proto nutné zajistit ucelenou pregraduální přípravu neslyšících pedagogů. V případě prelingválně neslyšících hraje významnou negativní roli komunikační bariéra způsobená sluchovou ztrátou představující závažný problém právě z hlediska možnosti získat kvalifikaci pro výkon pedagogické profese. Vzhledem k této skutečnosti je zřejmé, že dosáhnout určité vzdělanostní úrovně a následně se umístit jako pedagog není především pro prelingválně neslyšící snadné.

V současné době je v České republice bilingvální výchovně-vzdělávací přístup uplatňován v Bilingvální mateřské škole PIPAN, která sídlí v budově Speciální školy pro sluchově postižené v Praze na Holečkově ulici. Od školního roku 2000/2001 probíhá tříleté experimentální ověřování modelu bilingválního vzdělávání sluchově postižených dětí předškolního věku ”CESTA” ve Speciální mateřské škole pro sluchově postižené v Brně-Lesné. Dále je experimentálně ověřován model bilingválního vzdělávání sluchově postižených dětí v několika třídách  již zmíněné Speciální školy pro sluchově postižené v Praze, Holečkově ulici.

Během posledních let byli do speciálních škol a školských zařízení pro sluchově postižené přijímáni jako učitelé, asistenti a vychovatelé lidé s funkčním postižením sluchu, a to nejen na školách realizujících experiment. Jelikož skupina pedagogů se sluchovou vadou, kteří v současné době pracují v těchto typech zařízení v České republice, není homogenní, zahrnuje jak nedoslýchavé, tak prelingválně neslyšící i ohluchlé, bude dále užit termín sluchově postižený pedagog. V našem pojetí se jedná o pedagoga, který se od svých slyšících kolegů liší určitým znevýhodněním, funkčním postižením sluchu. Označení všech pedagogů, kteří v současné době ve školách pro sluchově postižené pracují, termínem neslyšící (ve smyslu členství v sociální, kulturní a jazykové komunitě neslyšících) neodpovídá aktuálnímu stavu, jelikož všichni z nich nejsou uživateli znakového jazyka a za příslušníky této komunity se nepovažují.

V rámci řešení grantového projektu FR VŠ (2001) bylo ve školním roce 2001/2002 realizováno výzkumné šetření, kterého se zúčastnilo 50 % všech sluchově postižených učitelů speciálních mateřských a základních škol v České republice. Do výzkumného vzorku byly zahrnuty výsledky ze školských zařízení, kde sluchově postižení učitelé, vychovatelé nebo jejich asistenti působili déle než jeden školní rok. Bylo zjištěno, že 50 % sluchově postižených učitelů, kteří se zúčastnili výzkumného šetření, má dle vyhlášky MŠMT č. 139/1997, stanovující podmínky odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků, pro výkon své profese odpovídající kvalifikaci, 50 % ji nyní získává studiem při zaměstnání. Mnozí z pedagogů projevili zájem o prohloubení své kvalifikace dalším studiem speciální pedagogiky (8).

V  současné době jsou u nás dva studijní obory zajišťující mimo jiné i pregraduální přípravu těchto pedagogů – Výchovná dramatika neslyšících (DIFA JAMU Brno) a Čeština v komunikaci neslyšících ( FF UK Praha).

Ateliér Výchovné dramatiky neslyšících byl založen na Janáčkově akademii múzických umění ve školním roce 1992/1993. Studium probíhá v denní tříleté bakalářské formě se zaměřením na pohybově výchovné disciplíny s možností jednoroční herecké nadstavby. Obor je otevírán každé 2 roky. Byl navržen tak, aby jej mohli studovat talentovaní a kreativní sluchově postižení, zejména prelingválně neslyšící. Předpokladem pro přijetí ke studiu je věkové rozmezí 18-24 let, maturitní zkouška, tělesné zdraví a pohybové předpoklady, zároveň odpovídající psychické předpoklady včetně rozumových, sociální adaptabilita, vztah k dětem a základní vědomosti a znalosti z oblasti divadelnictví, pedagogiky a psychologie. Přijímací zkoušky zahrnují test pohybové kreativity, test komunikace ve skupině, asociační schopnosti, praktickou zkoušku zaměřenou na osobnostní předpoklady uchazeče a jeho dovednosti v dané oblasti a zkoušku ze znakové řeči. Důraz je kladen na dobrý zdravotní stav, fyzickou kondici a znalost znakové řeči. Většinu výuky pokrývá tlumočení do znakové řeči, které zajišťuje tlumočník pracující na plný úvazek, což studentům umožňuje maximální možnost aktivní účasti během přednášek a seminářů. Po tlumočené přednášce je obvykle zařazena diskuse studentů ve skupinách. Znaková řeč je mimoto v 1. ročníku samostatnou studijní disciplínou. Studium je zakončeno bakalářskou zkouškou. Absolvent získá aprobaci pro vlastní pedagogickou činnost v oboru výchovná dramatika se zaměřením na pohybově výchovné disciplíny na úrovni vychovatele, učitele hudebně-dramatické výchovy, asistenta učitele. Dosahuje úrovně pedagogických, didaktických a tvořivých dovedností, které mu pomohou odstranit komunikační bariéru v předávání informací a při komunikaci s žákem. Získání bakalářského titulu v daném oboru absolventovi umožní zvyšování kvalifikace magisterským studiem na některé z pedagogických fakult. Praktické seznámení s divadelním provozem a základy choreografie pohybu v oblasti pohybového divadla jsou předpokladem k působení absolventa v konkrétní umělecké činnosti. Podle Mikotové (9, s.29), vedoucí Ateliéru výchovné dramatiky neslyšících, by absolventi oboru měli mít možnost profesionálně a tvořivě pracovat s neslyšícími dětmi a mládeží. Mnozí z nich se již během studia věnují pedagogické činnosti, vedle pohybových aktivit se zaměřují na svou budoucí pedagogickou dráhu. Neslyšící děti vidí v neslyšících hercích, učitelích a vychovatelích i své ”identifikační modely”, které tolik potřebují. Ve školním roce 2001/2002 studovalo obor Výchovná dramatika neslyšících celkem 10 studentů v 1. a 3. ročníku studijního programu. Z tohoto počtu je 7 studentů se sluchovou vadou. Od vzniku oboru do začátku školního roku 2001/2002 ukončilo studium bakalářskou zkouškou 23 absolventů, z toho pouze 1 slyšící. 8 absolventů je slovenské národnosti. Zjištěné uplatnění sluchově postižených absolventů v listopadu 2001 bylo následující: pedagogická profese - 8 absolventů (3 učitelé, 1 vychovatel, 3 asistenti učitelů a vychovatelů, 1 pedagog pro volnočasové aktivity), divadelní profese - 7 absolventů, práce mimo obor - 1 absolvent, 2 absolventky jsou v současné době na mateřské dovolené. Do celkového souhrnu jsou zařazeni i 3 absolventi ze Slovenské republiky, kteří našli pracovní uplatnění na území České republiky. Absolventům oboru Výchovná dramatika neslyšících se podařilo najít profesi odpovídající jejich dosažené kvalifikaci, došlo k jejich začlenění do společnosti. Domníváme se, že kvalita pregraduální přípravy studentů tohoto studijního oboru je na vysoké úrovni (8).

Od 1. září 2000 bylo do vzdělávacích programů šesti základních škol pro sluchově postižené na 1. stupni zařazeno experimentální ověřování nového povinného vyučovacího předmětu hudebně-dramatická výchova, což s sebou přineslo další možnosti uplatnění sluchově postižených pedagogů, absolventů oboru Výchovná dramatika neslyšících.

Silovská (10), ředitelka speciální školy a speciálních školských zařízení pro sluchově postižené v Brně, hodnotí u sluchově postižených pedagogů (absolventů Výchovné dramatiky neslyšících) kladně kreativitu, fantazii, schopnost empatie a expresivního vyjádření. U dětí jsou velmi oblíbeni, jejich zapojení do kolektivu proběhlo úspěšně.

Od školního roku 1998/1999 existuje při Ústavu českého jazyka a teorie komunikace na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor Čeština v komunikaci neslyšících v bakalářské a magisterské formě. Původní čtyřletá forma bakalářského studia byla změněna na tříletou, od samotného začátku byl obor koncipován pro společné studium slyšících a neslyšících studentů. Předpokladem pro přijetí ke studiu je maturitní zkouška a úspěšné složení přijímací zkoušky. První kolo přijímacího řízení je z českého jazyka, obsahuje test operativních dovedností a test z problematiky hluchoty. Dále následuje ústní pohovor, zaměřený na problematiku hluchoty a komunikace neslyšících. Student musí prokázat orientaci v populárně-vědecké a odborné literatuře. Podle Hudákové (11), odborné asistentky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, je k naplnění práva na rovnoprávný přístup k plnohodnotným informacím v každé hodině, při každé konzultaci nebo atestaci nezbytná přítomnost tlumočníka českého znakového jazyka. Tlumočník zprostředkovává přenos informací mezi slyšícími a neslyšícími účastníky komunikace, tzn. tlumočí z mluvené češtiny do českého znakového jazyka a naopak. Tlumočník není přítomen v praktickém předmětu český znakový jazyk a neúčastní se výuky v předmětu doplňková čeština pro neslyšící, kde je optimální komunikace zajištěna lektory ovládajícími znakový jazyk. Téměř všechny přednášky a semináře jsou pro slyšící a neslyšící studenty společné (11). Ve školním roce 2001/2002 studovalo obor Čeština v komunikaci neslyšících ve 2. a 4. ročníku bakalářské formy studia 24 studentů, z toho 13 studentů se sluchovou vadou (8). V tomto školním roce ukončí studium první absolventi, kteří by se měli stát postojově orientovanými, lingvisticky školenými a jazykově vybavenými specialisty s širokými poznatky o kultuře a životě neslyšících, o specifičnosti jejich komunikace a jejich jazyka. V budoucnosti by se měli podílet na pozitivním ovlivňování komunity neslyšících a jejím pojetí ve většinové společnosti. Předpokládá se uplatnění absolventů v oblasti odborné, tlumočnické a pedagogické (11).

Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové realizovala vznik nového studijního programu Učitelství pro 1. stupeň základních škol specifikovaného pro studenty neslyšící a studenty se zbytky sluchu. Tento studijní programu byl vytvořen v rámci programu MŠMT “Podpora rozvoje učitelských vzdělávacích programů a jiných aktivit.” Obsahem přijímacích zkoušek je orientační pohovor zaměřený na učitelskou profesi, talentová zkouška z výtvarné výchovy, talentová zkouška z tělesné výchovy a zkouška ze zvolené specializace. Ve školním roce 2001/2002 zahájili studium 4 posluchači, kteří byli zařazeni do kombinované studijní formy. Při výuce je uplatňován individuální přístup vyučujících, studenti mají k dispozici písemné materiály (rozšířené sylaby přednášek apod.). Studium bude ukončeno státní závěrečnou zkouškou a obhajobou diplomové práce (12).

Jako součást Speciálních škol pro sluchově postižené v Hradci Králové byla zřízena Střední pedagogická škola, obor předškolní a mimoškolní pedagogika, studium je pětileté, absolvent dosáhne středního odborného vzdělání ukončeného maturitní zkouškou (13).

Sluchově postižení zájemci o pedagogickou profesi mohou samozřejmě využít také současné nabídky dalších studijních oborů na pedagogických i jiných fakultách, kde dochází ke vzniku sítě poradenských center poskytujících komplexní služby studentům s postižením, například Centrum pomoci handicapovaným (Katedra speciální pedagogiky PdF UP Olomouc), Poradenské a informační centrum pro sluchově postižené studenty (PdF UK Praha) atd.

Z výsledků výzkumného šetření na 10 speciálních školách pro sluchově postižené, na nichž jsou zaměstnáni sluchově postižené pedagogové (učitelé, jejich asistenti a vychovatelé), které bylo realizováno při řešení grantového projektu FR VŠ 2001, bylo zjištěno, že ředitelé speciálních škol pro sluchově postižené v České republice jsou nakloněni přijímání sluchově postižených absolventů specializovaných studijních oborů i absolventů studijních oborů pedagogických fakult do pracovního poměru, pokud budou splňovat dvě základní kritéria: nezbytnou kvalifikaci stanovenou pro výkon konkrétní zvolené profese a osobnostní předpoklady pro pedagogickou práci. Ředitelé škol (30 % respondentů), sluchově postižení pedagogové (25 %) i jejich kolegové (27 %) shodně uváděli jako jeden z největších přínosů přítomnosti sluchově postižených pedagogů na školách význam sluchově postiženého pedagoga jako identifikačního vzoru pro sluchově postižené žáky (8).

Lze konstatovat, že v současné době u nás dochází k pozitivnímu trendu zapojení dospělých sluchově postižených do procesu výchovy a vzdělávání sluchově postižených dětí mateřských a základních škol. Zároveň jsou rozšiřovány možnosti pregraduální přípravy těchto pedagogů nejen v rámci specializovaných studijních oborů, ale také současných oborů pedagogických fakult v důsledku narůstající nabídky poradenských a jiných podpůrných forem pomoci (například tlumočnické služby, konzultační služby, atd.).

Referenční seznam:

1. JABŮREK, J. Bilingvální vzdělávání neslyšících. Praha: SEPTIMA, 1998. ISBN 80-7216-052-4.
2. Zákon č.171/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon).
3. Zákon č.155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů.
4. TARCSIOVÁ, D. Pracovné a spoločenské uplatnenie dospelých nepočujúcich. In Sborník Integrace - Znamení doby. Praha: UK, 1998. ISBN 80-7184-691-0.
5. KYLE, J. Sign And School: Using Signs In Deaf Childrenś Development. Avon: Multilingual Matters Ltd, 1987. ISBN 0-905028-89-9.
6. GÜNTHER, K.B. Bilingvální vyučování neslyšících žáků základní školy. Praha: MŠMT, 2000.
7. HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu – I.díl. Praha: FRPSP, 1999. ISBN 80-7216-096-6.
8. CHVÁTALOVÁ, P., SOURALOVÁ, E. Analýza profesní odbornosti sluchově postižených pedagogů. Závěrečná zpráva projektu FR VŠ. Olomouc: 2001.
9. MIKOTOVÁ, Z. Neslyšící dítě a divadlo? In Sborník I. Mezinárodného festivalu kultury nepočujících sv. Františka Saleského v Nitre. Nitra: Stredisko sv. F. Saleského, 2000. ISBN 80-968584-0-8.
10. SILOVSKÁ, J. Komunikační přístupy ve vzdělávání na škole pro sluchově postižené v Brně.Revue, 1998, č.1.
11. HUDÁKOVÁ, A. FF UK v Praze: Čeština v komunikaci neslyšících . (CNES)
12. FABEROVÁ, M. Zpráva o výsledcích realizace projektu Koncepce studijního oboru “Učitelství pro 1.stupeň ZŠ” určeného pro studenty neslyšící a studenty se zbytky sluchu. Dostupné na World Wide Web: <http://www.uhk.cz/pdf/katedra/upppv/msmt2000/zz-fabm-ino.html>.
13. Adresář služeb pro sluchově postižené 2001. Praha: FRPSP, 2001.
14. Vyhláška MŠMT č. 139/1997, o podmínkách odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků a o předpokladech kvalifikace výchovných poradců.