Mezi tituly, které se - v poslední době stále častěji - věnují menšinovým češtinám různého druhu, se řadí také sborník Co a jak číst se sluchově postiženým dítětem (v redakci A. Červenkové vydala Federace rodičů a přátel sluchově postižených, Praha 1999, 80s.).
Knížka se zaměřuje - vidět to je už z titulu - na otázky recepce, zvl. na čtení a na porozumění čtenému. Na zřeteli přitom má specifického čtenáře a interpreta - sluchově postižené dítě. Jak takové dítě vnímá, resp. může vnímat texty různého druhu, jak jim rozumí, nebo proč jim nerozumí? A nechce-li číst, není to právě proto, že nechápe, k čemu takové čtení vůbec je? Jak postupovat, aby se schopnost porozumět čtenému a v návaznosti na to i chuť číst změnila k lepšímu? A přivedeme-li sluchově postižené dítě k četbě, jaké texty mu vybírat? Předkládat mu texty běžné, a nebo mu je nějak upravovat? Pokud ano, jak by taková úprava měla vypadat? To jsou otázky, které prolínají různě výrazně všemi příspěvky sborníku, a člověka neznalého problematiky vzdělávání sluchově postižených možná trochu překvapují. Jsou ale nepochybně na místě. Všem sluchově postiženým Čechům (počítaje v to i neslyšící, tedy ty, kteří nemohou vnímat mluvené slovo, popř. ho vnímají jen omezeně) je nepochybně třeba zaručit přístup k psané formě jazyka a k informacím, jichž se bez jejího zvládnutí prostě nedoberou. To se zdá být zcela samozřejmým cílem každého vzdělávání. Autoři příspěvků (především učitelé a rodiče sluchově postižených dětí) ale brzy čtenáře přesvědčí o tom, že dosáhnout tohoto cíle nijak samozřejmé není.
Sborník je rozdělen do šesti částí.
První část (Proč nečtou?) se zabývá důvody vlažného vztahu neslyšících dětí k četbě. Autoři (A. Červenková, H. Pangrácová, M. Růžičková, V. Strnadová, A. Hudáková, L. Marková) se z různých úhlů pohledu zaměřují na předpoklady čtení s porozuměním: ukazují, jak podstatná je v této souvislosti znalost světa (a u literárních textů ještě také povědomí o literární tradici), jak je pro získání znalostí o světě důležitý jakýkoliv jazyk, které si dítě osvojí v raném věku (tedy i jazyk znakový), jak může nechuť ke čtení plynout z neznalosti češtiny a které rysy češtiny jsou pro dítě nejobtížněji schůdné. Ukazují zároveň i způsoby, jak postupovat - ať už v rámci rodinné péče nebo v předškolní výchově institucionální.
Druhá část (Co číst z dětské umělecké prózy) zaznamenává zkušenosti sluchově postižených (příp. jejich rodičů a prarodičů) s četbou. Krátké záznamy takových individuálních zkušeností (A. Červenkové, L. Červenkové, E. Boudové, R. Novákové, M. Peřinové) doplňuje R. Ditmar výběrem titulů, které by mělo - jak se říká v úvodu kapitolky - číst každé české dítě.
V třetí části (Od říkadel k Máji) se autoři (A. Červenková, M. Kolářová a T. Kánská, M. Korecká, B. Dřevínková, M. Červenka) zamýšlejí nad četbou poezie. Už v této kapitole jsou ale předznamenána témata, jež se soustavněji otvírají v kapitolách dalších a jež souvisí především s otázkou, zda umělecké texty (se zřetelem k sluchovému postižení jejich čtenáře) upravovat, resp. přepisovat, či nikoli.
Podrobněji se tento problém probírá ve čtvrté části publikace (Úprava textů pro děti s vadami sluchu). A. Červenková (Proč a jak texty upravovat) zde rekapituluje Smetáčkovy názory na tzv. jazykovou obtížnost školní četby (kritériem jsou délka slov, počet rozdílných slov a délka vět), reprodukuje jeho soupis titulů podle jazykové obtížnosti a shrnuje švédské poznatky o adaptacích uměleckých textů (ne vždycky zdánlivě jendodušší text opravdu "funguje"). E. Souralová popisuje metodiku úprav uměleckých textů (zpracovávají je jako své diplomové práce studenti Pedagogické fakulty v Olomouci), R. Karasová se vyjadřuje k fungování takto upravených textů ve vyučování na speciálních školách, H. Balejová předkládá ke srovnání části textů původních a jejich upravenou verzi (J. Plachta, Pučálkovic Amina; J. Verne, Patnáctiletý kapitán; V. Čtvrtek, Jak Rumcajs vyhnal obra z lesa Řáholce).
V páté části se autoři (A. Červenková, A. Hudáková) věnují textům, v nichž se k jazyku (češtině) přidružují obrázky; informace, popř. zážitky jsou v různé míře prostředkovány oběma systémy.
I tady se - stejně jako v celé knížce - ukazuje, že zdánlivě velmi speciální problematika (tj. čtení sluchově postižených dětí) přesahuje v různé míře a různým způsobem sebe samu, vztahuje se k otázkám obecnější povahy a přináší cenné podněty k úvahám nejrůznějšího druhu: od úvah nad charakterem a funkcemi adaptace textu po úvahy nad "bytím" uměleckého textu v lidské komunikaci (Červenkův příspěvek Sdělit nesdělitelné by měl podle mého názoru znát každý, kdo umělecké texty čte - a nebo je učí číst jiné).
Připojte se! 