Další možnosti vzdělávání jsou důležité

PaedDr. Jana Barešová sice už není ředitelkou speciální školy pro sluchově postižené v Praze 5 - Radlicích, přesto se aktivně zapojila do příprav oslav 80. výročí postavení školní budovy. Studenti, žáci i učitelský sbor se s bývalou paní ředitelkou i nadále mohou potkávat na chodbě školy. Má v ní totiž svůj byt. S neslyšícími žáky je tak v blízkém kontaktu dosud. Zeptali jsme se této rodačky z Chrášťan u Prahy, co ji přivedlo mezi neslyšící.

Do této školy v Radlicích jsem nastoupila ve svých 27 letech. Po maturitě jsem studovala Přírodovědeckou fakultu UK a před dokončením jsem začala učit na gymnáziu v Karlových Varech. V roce 1970 jsem se vrátila do Prahy a Å kolská správa hlavního města Prahy mi nabídla dvě místa - shodou okolností obě ve škole pro neslyšící: buč v Holečkově ulici, nebo v Radlicích. Po absolvování obou přijímacích pohovorů jsem se rozhodla pro tuto školu v Radlicích. Nastoupila jsem zde 7. září 1970 jako asistent pedagoga - pomocná vychovatelka v mateřské škole. Pomocnou vychovatelkou jsem byla rok a půl, dalších 11,5 roku učitelkou v mateřské škole.

Pak jsem na základní škole zastupovala kolegu, který byl přeložen na jinou školu. Dva roky jsem za něj učila přírodovědné předměty na II. stupni základní školy, později na I. stupni ZÅ . Do funkce ředitelky školy jsem nastoupila 1. července 1990.

V úzkém osobním kontaktu jsem s neslyšícími dětmi už od nástupu na tuto školu. Tehdy se řada internátních dětí, včetně těch z mateřské školy, totiž vracela domů jen na dvouměsíční letní prázdniny, Vánoce a Velikonoce. Do mateřské školy jsme nastoupily 3 mladé vychovatelky. Bylo nám těch malých dětí, které přes víkend zůstávaly na internátu, líto, a tak jsme si je brali domů, do rodiny. Mě se líbila malá čtyřletá holčička. Začala k nám domů do rodiny chodit a až do dnešní doby považuje naši rodinu za svou.

Dnes je jí čtyřicet let, je vdaná za neslyšícího manžela a mají spolu dvě slyšící dcery (18 a 4 roky). Většina její rodiny mě oslovuje křestním jménem, jen ta nejmladší mi říká "babičko".

Můj život je s neslyšícími pevně provázán a nic se nezměnilo ani mým odchodem ze školy. I nadále jsem ředitelkou Středního odborného učiliště pro sluchově postižené v Praze 5 - Stodůlkách, zřízeného Federací rodičů a přátel sluchově postižených.

Na začátku devadesátých let existovalo v Česku ještě málo škol, které by neslyšícím nabízely maturitu. Proto Federace zřídila svou střední školu, která měla připravit sluchově postižené k integračnímu studiu na běžných středních školách. Studium bylo dvouleté. Možnosti integrovaného studia využily jen 3 studentky. Ostatní absolventi se dočkali otevření dalších středních škol pro sluchově postižené. V současné době poskytuje škola střední vzdělání s výučním listem v oboru operátor skladování.

Na základní škole, prvním i druhém stupni, jsem učila přírodovědné předměty - chemii, zeměpis a přírodopis.

V roce 1990, když jsem nastoupila do funkce ředitelky, měla tato škola celkem přes 80 žáků v mateřské a základní škole.

Střední škola tehdy ještě neexistovala. Mateřská škola měla tehdy 3 oddělení a základní škola měla v každé třídě do deseti žáků. Některé třídy byly dokonce paralelní, tj. byla např. 7A a 7B. Po patnácti letech mé funkce ředitelky školy byla v mateřské škole už jen jedna třída a základní škola měla v každé třídě maximálně 7-8 žáků. Souviselo to s celkovým poklesem počtu neslyšících dětí, zlepšováním technických možností a s rozvojem školní integrace.

Od letošního roku se změnil na naší Střední zdravotnické škole studijní maturitní obor. Z oboru zubní technik je teč jen asistent zubního technika. V praxi to znamená, že si takový absolvent nemůže otevřít svou vlastní firmu - zubní laboratoř. Když mělo dojít k těmto změnám, tak mou snahou bylo, aby naši studenti měli možnost studovat i nadále obor zubní technik. Snažila jsem se, aby některá pražská Vyšší odborná zdravotnická škola otevřela na naší škole svou pobočku - alespoň jednu třídu s bilingválním vzděláváním. To jsem bohužel ve své funkci ředitelky už nestihla.

Nevím, do jaké míry tato jednání pokračují v současné době.

Víceméně pravidelný kontakt jsme měli se všemi školami pro sluchově postižené v Československu. Dobré kontakty, ať už na úrovni přátelské výměny nebo profesionální spolupráce, jsme měli zejména s Libercem, Valašským Meziříčím, Ostravou a Brnem.

Ještě před záplavami v roce 2002 jsme navázali spolupráci se Střední zdravotnickou školou pro sluchově postižené v Berouně. Jejím zřizovatelem byl Středočeský kraj, u naší školy to byl Magistrát hl. m. Prahy.

Po ničivých záplavách, které postihly i město Beroun, se tato Střední zdravotnická škola přestěhovala k nám do Radlic. Středočeský kraj nám rovněž přispěl na novou laboratoř pro zubní techniky.

Určitě ještě další možnosti vzdělávání pro naše sluchově postižené žáky a studenty. Například spolupráce s nově otevřeným Jazykovým centrem Ulita na naší škole je zcela jistě nakročení správným směrem. Vždyť další vzdělávání pro sluchově postižené žáky má na naší škole dlouhou tradici.

V letech 1948 - 1960 tu kromě základní školy fungovala také Vyšší osvětová škola pro neslyšící (později přejmenovaná na Lidovou akademii pro neslyšící), v níž se 40 absolventů učilo další předměty, zejména český a ruský jazyk, národní hospodářství, matematiku nebo přírodovědu;

Děkuji Vám, paní Dr. Barešová, za příjemné vyprávění.