Na škole pro sluchově postižené nacházím druhý domov

Na Střední zdravotnické škole v Praze Radlicích vyučují kromě pedagogů slyšících také učitelé se sluchovým postižením. Všechny hodiny jsou tlumočeny do českého i českého znakového jazyka - vychází se tak vstříc různým jazykovým potřebám studentů.

Jedním z učitelů, kteří na škole vyučují, je také PhDr. Eva Zichová, která zároveň vyučuje na speciálních školách pro zrakově postižené. Sama má také zrakový handicap, ve dvaceti letech přišla o zrak. Spolu jsme si povídaly o jejích zkušenostech s výukou na této škole a o tom, jak funguje komunikace, která na první pohled vypadá více než komplikovaně: pedagog se zrakovým postižením a sluchově postižení studenti.

Jak dlouho už učíte na střední zdravotnické škole v Radlicích?

Na začátku prosince to byl rok.

Jak Vás napadlo hlásit se na školu pro žáky se sluchovým postižením?

Dvacet let učím na Gymnáziu, Obchodní akademii a Obchodní škole pro zrakově postižené v Praze Jinonicích. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla učit na jiné škole a už vůbec ne na škole pro sluchově postižené. Ale pak přišel onen listopadový den loňského roku a všechno bylo jinak. Tehdy za mnou přišel náš pan ředitel a zeptal se, zda bych byla ochotná odučit dvě hodiny filosofie v maturitním ročníku na střední zdravotnické škole pro sluchově postižené a dovést studenty k maturitě.

Vzpomínám si, že moje první reakce byla, zda paní ředitelce řekl, že nevidím. A hned následovala druhá otázka - a jak budu učit, když nevidím a oni zase neslyší? Naprosto stejnou otázku mi dal o pár dnů později můj známý, který mi doslova řekl: "Ve vší úctě k Tobě, slepá bude učit hluché?" Ale to už jsem ho mohla docela zasvěceně informovat o tom, jak vypadá výuka studentů se sluchovým postižením a že ve třídě je učitel s tlumočníkem, který probíranou látku přetlumočí do znakového jazyka.

Jak vypadala Vaše příprava před nástupem na školu?

Od chvíle, kdy jsem přijala nabídku učit sluchově postižené, jsem myslela jen na to jediné - jakým způsobem je budu učit, jak bude probíhat komunikace mezi mnou a studenty, jak je budu zkoušet, jak vyřeším možné problémy, které mohou díky mému zrakovému handicapu vzniknout... Abych si na ně dokázala odpovědět, přišla jsem se podívat do jedné vyučovací hodiny. Hodně informací jsem získala od paní ředitelky Barešové, pedagogů i tlumočníků. Paní ředitelka vyslovila názor, kterého si velmi cením, že pro studenty může být přínosem, setkají-li se s někým, kdo má jiné postižení, než mají oni.

Co bylo pro Vás ve škole pro sluchově postižené nové?

Než jsem na setkání s paní ředitelkou šla, hodně jsem přemýšlela, co to obnáší učit žáky se sluchovým postižením. Přemýšlela jsem například nad tím, jak si vlastně dělají žáci poznámky při vyučování...

U nás, ve škole pro zrakově postižené, není s psaním poznámek problém. U sluchově postižených je to problém, nemohou dělat dvě věci najednou: buč sledují výklad učitele, anebo si píší poznámky. Vůbec mě nenapadlo, že si studenti poznámky nepíší, ale že jim je vypracovávají sami učitelé.

Jak vypadala Vaše první hodina na škole?

Měla jsem velkou trému, mám ji vždy, když jdu poprvé do nové třídy. Uvědomuji si svůj handicap a vždy jsem zvědavá na reakci studentů.

Pomohlo mi i to, že mám takový "předvoj", který otevírá srdce ke kantorovi, a to je Golda (vodící pes paní Zichové - pozn. red.). Pro žáky bylo zpestřením, že do třídy jde kantor a s ním pes. Žákům jsem se představila, vysvětlila jsem jim, proč tam jsem, a také to, že situace je ztížená tím, že nevidím. Říkala jsem jim, že jejich problematiku moc neznám. Tak jako já je budu učit látku z filosofie, tak oni zase budou učit mě orientovat se v jejich problematice. Také jsem jim říkala, že budu ráda, když mě poučí a že doufám, že to bude prospěšné pro obě strany.

Studenti se mě ptali na hodně věcí a ptali se pak i později, postupně. Musím říci, že se velmi brzy stali "mými" studenty. Myslím, že jsme našli "společnou řeč" a že jsme v následujících týdnech a měsících odvedli kus poctivé práce. Troufám si tvrdit poctivé práce, protože studenti ze základů společenských věd odmaturovali nejlépe ze všech předmětů. Kolega mi po maturitě složil velkou poklonu. Byla to chvíle, která se mnohokrát v životě neopakuje.

Ano, naším hlavním úkolem bylo seznámit se s filosofií, s jejími směry a nejvýznamnějšími představiteli od antiky až po filosofické směry 19. a 20. st. Kromě toho jsme museli opakovat otázky z minulých ročníků, protože byly náplní maturity. Dostat maturitní třídu v prosinci je pro učitele danajský dar, ale i pro samotné studenty změna pedagoga není rozhodně nic příjemného, zvláště tehdy, nejde-li o změnu první. Škola se kvůli povodním musela přestěhovat (z Berouna do Prahy Radlic - pozn.red.), povodně vzaly poznámky studentů, co nevzala povodeň, vzala přirozená schopnost člověka, totiž zapomínání.

Nezbylo nic jiného, než každou otázku vypracovat, dát do ní to podstatné, doplnit o to, na co si studenti vzpomněli, co ještě někde ve svých poznámkách našli. Řečeno slovy Foglara - dělala jsem jim k maturitě takovou "krabičku poslední záchrany". Jak už jsem říkala, součástí mé přípravy na hodinu bylo i vypracování poznámek pro studenty. Věnovala jsem těmto poznámkám velikou péči, protože studenti na filozofii nemají žádnou učebnici a tyto poznámky byly v podstatě jediným studijním materiálem.

Nemusím ani zdůrazňovat, že filosofický text, který je plný abstraktních pojmů a složitých frází, je nesmírně obtížný i pro člověka, který nemá sluchové postižení. Text musel být srozumitelný, přehledný, všechny pojmy dostatečně vysvětleny. Když si vykládáme o Descartovi, říkáme si nejen něco z jeho života, ale musíme objasnit i jeho filosofii. Rozhodně musí studenti znát a vysvětlit jeho výrok - myslím, tedy jsem, musí objasnit, že je dualista, že se snažil zavést do filosofie principy matematiky a že je zakladatelem analytické geometrie.

Máme se studenty domluvu, že mi mohou kdykoli psát SMS i poslat email, pokud nebudou něčemu rozumět. Mohou využít i konzultační hodiny. Ale chci, aby se ptali okamžitě, jakmile řeknu něco, čemu nerozumí.

Co Vás ještě u studentů se sluchovým postižením překvapilo?

Domnívala jsem se, že sluchově postižení lidé hodně čtou, že doslova leží v knihách. To je další věc, o níž jsem měla velmi zkreslené představy. Během roku a půl svého působení na škole jsem pochopila, že čeština je pro sluchově postižené totéž, jako pro Čecha angličtina, tedy cizí jazyk. Aby mu lépe porozuměli, je tu právě tlumočník, který převádí sluchově postiženým češtinu do jazyka pro ně přirozeného, tedy do znakového jazyka.

Nevadí Vám ve výuce přítomnost třetí osoby, tlumočníka?

Někomu by se mohlo zdát, že přítomnost další osoby v hodině musí být pro pedagoga nepříjemná. Já to tak ale v žádném případě necítím. Tlumočník tam není od toho, aby mi zasahoval do výkladu a suploval učitele. Naopak, oba stojíme na jedné lodi a jde nám o stejnou věc, totiž o studenty. Mezi mnou a tlumočníkem musí být souhra. Je to jako u stroje. Aby dobře fungoval, musí jednotlivé součástky do sebe přesně zapadat a nesmí nikde nic drhnout. Dostala jsem, podle slov paní ředitelky, nejlepšího tlumočníka, jakého na škole mají. Ale i s ostatními tlumočníky mám dobré zkušenosti.

Na škole pro sluchově postižené bych opravdu nemohla učit, kdyby ve třídě nebyl tlumočník. On je tím prostředníkem mezi mnou a studenty. Kdybych viděla, učila bych se už dávno znakový jazyk, který považuji za velmi důležitý.

Jak vypadá koordinace hodiny, domluva s tlumočníkem?

Mezi tlumočníkem, učitelem a studenty musí být dodržována určitá etická pravidla. Dominantní osobou v hodině je vždycky vyučující, jedině on určuje průběh hodiny. Tlumočník žádným způsobem nezasahuje do procesu, pouze tlumočí výklad učitele. Nesmím se na něho obracet s žádnými dotazy, veškerá komunikace je vedena pouze se studenty prostřednictvím tlumočníka. Ten ode mne dostává přípravu předem, aby věděl, o čem budeme hovořit.

Rozumí studenti přípravám, které jim dáváte?

Ano, v zásadě ano. Je to ale jen proto, že jsme si látku v hodině vysvětlili. Kdybych před ně předložila texty, které by viděli poprvé, bylo by to mnohem horší. Původně jsem chtěla psát přípravy v heslech, ale někdo mi řekl a i já jsem k tomu sama dospěla, že to není úplně to nejlepší. Přípravy teč píšu ve větách. Kdybych je psala v heslech, mohly by se mnohdy stát pro studenty nesrozumitelné. Navíc by si mohli myslet, že takhle se normálně mluví. Člověk musí být i učitel češtiny.

Materiál dávám studentům až na konci hodiny. Vím, že někteří kolegové jim dávají text už na počátku výkladu. Je to samozřejmě možné, záleží na předmětu, na látce, záleží i na tom, zda se s textem pracuje už přímo v hodině.

Jedním z důvodů, proč poznámky dávám na konci hodiny, je i snaha donutit studenty k přemýšlení. Když budou mít text před sebou už od začátku vyučování, není pak nic snazšího, než najít odpověč na otázky, které v hodině zazní, v textu a přečíst je. Ale já chci dostat ze studentů maximum.

Vzpomínám si na historku mé studentky z obchodní školy. Už prý o mně slyšela od našeho absolventa, jehož slova mě pobavila - bude tě učit Zichová a ta tě donutí myslet, i kdybys neměla mozek. A o to přece ve výuce jde. Nepatřím k těm, kdo okamžitě odpoví na dotaz, ale říkám, zkuste si na něj odpovědět sám. Pokud student neví, pak jsou vyzváni ostatní, aby zkusili odpovědět oni. Taková diskuse je sice náročná na čas, ale nesmírně cenná.

Někdy se stane, že se výklad některého pojmu ukáže být složitější, než jsem předpokládala. Nikdy ale nechci jít dále, dokud si nejsem jistá, že látka je pochopena. Je to rovněž čas, který musím "ukrást" zase jinde, ale vím, že učivo nedostatečně vysvětlené a pochopené se vždycky vrátí jako bumerang. A tak se občas řídím zásadou, že méně je někdy více. Bohužel jsem si vědoma toho, že bych ráda řekla ještě další informace a zajímavosti, ale není to možné. Třeba to vyřeší nějaký společensko-vědní seminář, kde se určitým problémům budeme moci věnovat více.

Jaký mají studenti přístup k filosofii?

Často jsme vedli v hodině bouřlivé diskuse o názorech některých filosofů. Občas padla i tvrdší slova. Vzpomínám si, jak se někdo rozčílil, že Schopenhauer považuje ženu za něco mezi dítětem a dospělým člověkem. Klidně se rozčilujte, je to vaše právo, říkám. Ale respektujte slova Voltaira - nesouhlasím s tím, co říkáš, ale do krve budu bránit tvé právo to říci.

Nemáte pocit, že musíte látku, kterou přednášíte, příliš zjednodušovat, aby ji studenti pochopili?

Ne to ne. Něco zjednodušuji, to ano. Snažím se ovšem, aby studenti znali to, co je důležité.

Je pravda, že na mé škole (škole pro zrakově postižené - pozn.red.) mohu o nějakém tématu hovořit podrobněji. Tady ale zvažuji, jaké podrobnosti mám po studentech chtít, co ještě říct a co už bude na škodu. Základ studenti rozhodně mají. Poznámky, které jim dávám, jim k maturitě bohatě stačí. Jsou i dobrým základem pro přijímací zkoušky na vysokou školu. Ale neříkám studentům všechno, co vykládám u nás ve škole, není to možné.

Proč ne?

Je to proto, že nám déle trvá, než si vysvětlíme všechno, co studenti nevědí. K tomu bych ráda něco řekla. Mám stále malé zkušenosti s výukou sluchově postižených, ale přesto si neodpustím říci zde svůj názor. Pokládám si otázku, zda by úroveň vědomostí těžce sluchově postižených a neslyšících žáků studentů nebyla daleko vyšší, kdyby měli informace zpřístupněny nejen orálně, ale i pomocí znakového jazyka. Není to právě proto, že jsou často vzděláváni pouze orálně? Domnívám se, že kdyby děti měly výchovu orální i ve znakovém jazyce (pedagog a tlumočník, nikoli v jedné osobě), měly by kvalitnější vědomosti a učitelé na střední škole by nemuseli ztrácet čas doplňováním učiva ze základní školy.

Na škole, kde jsou studenti s nejrůznějšími stupni sluchového postižení, pokládám roli tlumočníka za nezastupitelnou a sami studenti mě v tom neustále utvrzují. Proto mě překvapilo, že tlumočníka kromě školy v Radlicích, mají snad jen v Hradci Králové. V žádném případě nechci podceňovat orální způsob výuky, je nutný a potřebný, ale jestliže je pouze jediným způsobem výuky, pak to považuji za nedostačující.

Vycházím z potřeb studentů a ti hovoří naprosto jednoznačně: Čeština je pro nás cizí jazyk, porozumíme mu pomocí znakového jazyka, to je naše "mateřština". Sluchově postižení tvoří v naší společnosti minoritu. Tak jako mají u nás občané tvořící národnostní menšinu právo rozšiřovat a přijímat informace ve svém mateřském jazyce, právě tak mají sluchově postižení právo na vzdělání v jazyce, který je pro ně srozumitelný, a tím je jazyk znakový.

Zaslechla jsem, že připravujete učebnici dějepisu pro neslyšící...

V letošním školním roce jsem začala učit v 1. ročníku dějepis. Učebnice, které studenti mají, jsou nevyhovující. Text je pro sluchově postižené studenty těžký, obsahuje velké množství cizích slov a odborných termínů, frází a pro někoho se může stát naprosto neschůdným. Práce s textem je zároveň práce s češtinou, kterou si musí sluchově postižení neustále zdokonalovat. Studenti s historickými prameny pracují, tvoří z nich výtahy, hledají charakteristiku např. osobností... Rovněž z dějepisu vypracovávám poznámky ke studiu.

Snažím se vysvětlit všechna slova, kterým studenti nerozumí, ale vždy se najdou další, která si vysvětlujeme v hodině. Chtěla jsem, aby tyto přípravy vyšly tiskem a měly je k dispozici další první ročníky. Paní zástupkyně mě přesvědčila, že by tyto texty neměly zůstat jen pouhým zápisem z hodiny, ale měla by z nich vzniknout učebnice. Učebnice, která bude obsahovat veškeré podstatné učivo. Každá kapitola bude doplněna jazykovým slovníčkem a frázemi.

Půjde o multimediální učebnici, na CD studenti najdou bohatý obrazový materiál, na který se dostanou odkazem v textu, budou zde i ukázky z historických pramenů. Nebudou chybět ani cvičení zaměřená na historická fakta, ale zároveň půjde o procvičování jazyka. Tištěný text bude celý převeden do znakového jazyka. Měla by poskytnout nejen základní vědomosti z oboru, ale také přispět k rozšiřování slovní zásoby. Měla by se také stát jakýmsi odrazovým můstkem ke čtení běžných knih s touto tématikou. Je to mravenčí práce, ale prospěšná, protože si myslím, že v oblasti tvorby učebnic pro sluchově postižené máme ještě velký dluh.

Jak byste zhodnotila své působení na škole v Radlicích?

Během působení na zdravotnické škole jsem postupně změnila hodně názorů na problematiku sluchově postižených. Předávám studentům znalosti z dějepisu a občanské nauky a oni mě zase zasvěcují do jejich světa. Je to pro mě velmi poučné, ale nejen pro mě, i pro studenty se zrakovým postižením. Studenti zdravotnické školy je totiž navštívili v Jinonicích.Bylo to velmi příjemné a zajímavé setkání a už se těším na další. Svůj profesní život už jsem dávno rozdělila mezi obě školy, protože u sluchově postižených v Radlicích jsem našla druhý domov.

Paní Zichová, moc děkuji za rozhovor.