3. - 5. května 2001 se v Záhřebu konalo symposium Sign Language & Deaf Culture. Organizátory symposia pořádaného pod záštitou presidenta Republiky Chorvatsko v rámci Evropského roku jazyků byly Chorvatská asociace hluchoslepých "Dodir", Fakulta speciálního vzdělávání a rehabilitace Univerzity Záhřeb a Filozofická fakulta Tovaryšstva Ježíšova.
Jednání symposia bylo zaměřeno značně široce: tématy plenárních zasedání byly takové okruhy problémů jako kultura neslyšících, lingvistika znakových jazyků, služby a vzdělávání tlumočníků; vzdělávání neslyšících dětí; výuka znakového jazyka; mentální zdraví neslyšících; hluchoslepota. Jednání v sekcích na tato ústřední témata nahlížela v detailech, popř. je uváděla do širšího kontextu: z různých úhlů pohledu byly probírány zvl. sociální a kulturní aspekty neslyšící komunity a komunity hluchoslepých, role znakového jazyka v komunitě neslyšících a ve vývoji neslyšícího dítěte, problémy různého typu tlumočení, vzdělávací programy, modely a metody a také otázky jazykovědné (zvl. struktury různých znakových jazyků). Součástí symposia byly i prakticky, návodově, orientované dílny - o umění komunity neslyšících (tu vedli členové známého Common Ground Sign Theatre z Liverpoolu), o rozvíjení funkční gramotnosti neslyšících, o jejich bilingválním vzdělávání, o komunikaci s hluchoslepými dětmi, o výuce znakového jazyka. Program doplnilo 15 posterů, některé z nich velmi zajímavé; jen namátkou jmenuji poster dokumentující užívání metafor v katalánském a španělském znakovém jazyce nebo poster o vzorcích komunikace v rodinách s neslyšícím dítětem.
I z krátkého přehledu programu symposia je zřejmé, že jednání vycházelo z těch přístupů, jež jsou opřeny o lingvistický a kulturní pohled na hluchotu: akcentují důležitost znakového jazyka (a potřebu jeho výzkumu), efektivnost bilingválního vzdělávání neslyšících dětí a - v neposlední řadě - právo neslyšících na vlastní jazyk a vlastní kulturu.
Takové přístupy k hluchotě jsou dnes ve světě již samozřejmé - zajímají se o ně a snaží se je uvádět do praxe také v Chorvatsku. Zdaleka ovšem ne pouze lingvisté: myšlenka symposia vznikla ve skupině speciální pedagogů a psychologů působících jednak na záhřebských univerzitách, jednak ve speciálních školách pro neslyšících děti a mládež. Důvodem jejich rozhodnutí přitom byla jejich nespokojenost s výsledky dosavadních metod vzdělávání neslyšících v Chorvatsku a snaha přiblížit v tomto ohledu Chorvatsko světu. Ne náhodou bylo v závěru symposia zdůrazněno, že teoretické poznání v této oblasti více než jinde slouží praxi, zvl. praxi učební, a že ve škole a při vzdělávání neslyšících vůbec v podstatě není možné - ve světle dosavadních poznatků a zkušeností - nechávat znakový jazyk stranou.
V souladu s těmito názory byly oficiálními jednacími jazyky symposia vedle chorvatštiny a angličtiny národní znakové jazyky; celé jednání symposia - včetně diskuse - bylo samozřejmě simultánně tlumočeno: z angličtiny nebo chorvatštiny do chorvatského znakového jazyka a do znakového jazyka mezinárodního; z národních znakových jazyků (referenty, a to i plenárních zasedání, byli také neslyšící) do jednacích jazyků mluvených.
Diskuse o řadě otázek, jež byly na symposiu řešeny, je samozřejmě aktuální i u nás (srov. např. současnou diskusi o výuce českého znakového jazyka nebo o tlumočení na stránkách časopisu Gong). Bude snad tedy užitečné alespoň některá klíčová témata, o nichž se na symposiu jednalo, stručně zmínit.
1. Znakový jazyk, jeho struktura a jeho užívání.
Plenární referát k tomuto tématu přednesla americká lingvistka Ronnie W. Wilbur (obšírnou knižní studii o americkém znakovém jazyce publikovala na sklonku 70. let). Už název referátu After 40 years of sign language research, what do we know? naznačuje, že jde o shrnutí toho, co lingvistika o znakových jazycích ví, co tedy lze považovat za nesporné a není to třeba znovu a znovu dokazovat. Mezi takové nesporné, lingvistikou opakovaně prokázané poznatky patří, že (1) znakový jazyk je přirozený jazyk (který je odlišný od různých pedagogických znakovacích systémů, jejichž cílem je vizualizovat většinový mluvený jazyk), že (2) znakové jazyky nejsou závislé na strukturách většinových jazyků mluvených, že (3) jako artikulátory fungují v znakových jazyků ruce, hlava, tělo, horní část obličeje (obočí, pohled, víčka), nos, ústa a tváře, brada a jazyk a že (4) tyto artikulátory mohou být využívány současně (simultánně) a každý svým dílem přispívá k utváření významu sdělení. Patří sem také to, že (5) znalost znakového jazyka nijak nebrání osvojení jazyka většinového a že (6) poznání strukturních rozdílů mezi většinovým (mluveným) jazykem a příslušným jazykem znakovým může přispět k efektivní výuce většinového jazyka (vyučován je jako druhý jazyk, jeho výuka je založena na znalosti jazyka znakového jako jazyka prvního). Zdrojem jazykových problémů neslyšících ve většinovém jazyce pak není znalost znakového jazyka (jak se někdy mylně tvrdí), ale především omezený přístup k jazyku v raném dětství, omezená jazyková interakce a neadekvátní vyučovací metody (např. výuka izolovaných - a jen některých - jazykových struktur).
Vedle takto souhrnného pohledu na problematiku znakových jazyků byly v lingvistické sekci předneseny i poznatky o lingvistických problémech dílčích - např. referáty The middle finger in handshape phonology, The causative alternation in Hong Kong sign language, Aspectuality in Hong Kong sign language, Negation in Flemish sign language.
2. Výuka znakového jazyka
Problematice výuky znakového jazyka byly věnovány jednak referáty v sekcích, jednak dvě dílny: Ch. Stalzer, Curriculum for teaching sign language, L. Lupton, 101 (or so) suggestion for sign language instruction. Efektivní výuka znakového jazyka se opírá o několik zásad: v kursech se vyučuje nejen slovní zásoba, ale také gramatické struktury příslušného znakového jazyka, studenti jsou vedeni k přemýšlení o jazyce (v prvním období výuky např. pokud jde o parametry znaku, ikoničnost, lexikální výpůjčky, složeniny, gramatické využití prostoru, klasifikátory) a k poznávání kultury neslyšících a jejich historie. Samozřejmé je, že znakový jazyk vyučují také neslyšící učitelé.
3. Bilingvální vzdělávání
Přehled problematiky znakového bilingvismu a jeho aplikace v učební komunikaci podala v plenárním referátu S. Gregory (Issues in Sign Bilingual Education). Jasně stanovila jednak důvody uvádění bilingválního přístupu do škol (např. neuspokojivé výsledky vzdělávání orálního), jednak cíle bilingválního vzdělávání neslyšících: má umožnit dětem získat náležité jazykové a komunikační kompetence, umožnit jim přístup k běžným vzdělávacím programům, rozvíjet jejich gramotnost a v neposlední řadě i posilovat jejich sebevědomí a rozvoj identity. Důležité přitom je, že v takto koncipovaném pojetí bilingvismu je za první jazyk považován jazyk znakový, jazyk mluvený (s důrazem na jeho psanou formu) se vyučuje až jako jazyk druhý (a na základě ovládnutí jazyka prvního).
Výsledky bilingválního vzdělávání v praxi ilustrovaly ve své dílně učitelky ze speciální školy pro neslyšící v Lundu (L. Henning, S. Salander, Bilingual education for the deaf. Examples from everyday teaching and learning in Sweden). Ukázaly, jak důležité je prostředí "přátelské" k neslyšícím dětem: samozřejmé je například, že ve škole pracují neslyšící učitelé, že při výuce je užíván znakový jazyk, že znakovým jazykem vedou komunikaci v jídelně, na hřišti, na chodbách apod. i slyšící učitelé vždycky, když jsou přítomni neslyšící žáci, a to i v případech, že žáci nejsou přímými účastníky komunikace (program tzv. bezděčného učení). K diskusi autorky předložily zajímavé materiály: např. soupis předmětů vyučovaných v jejich škole a jejich hodinovou dotaci (ve srovnání s údaji o běžné švédské škole), sylaby vybraných předmětů, přehled příkladů, jak vyučovat švédštinu, a videonahrávky několika výukových situací.
Z jednání symposia jasně vyplynulo, že v současné době už není aktuální otázka, zda bilingvální vzdělávání pro neslyšící ano, či ne (odpověč je jednoznačně ano), ale spíše jak bilingvální vzdělávací program postavit co nejefektivněji.
S názory, jež byly na symposiu předneseny ve vztahu k dalším důležitým otázkám (např. k tlumočení, hluchoslepotě, mentálnímu zdraví neslyšících atd.), se budou moci zájemci seznámit v materiálech ze symposia, jež by měly být publikovány ještě v letošním roce (zahrnou na 80 referátů autorů z 20 zemí).
Cílem chorvatských pořadatelů bylo, jak jsem už zmínila, mj. přispět k proměně postojů k hluchotě v Chorvatsku a přiblížit "domácí" náhledy na hluchotu názorům běžným jinde ve světě. Zájem o symposium (na 200 registrovaných účastníků, přinejmenším další stovka účastníků z řad chorvatských neslyšících, učitelů neslyšících, sociálních pracovníků apod.) svědčí o tom, že alespoň první fáze jejich záměru, tj. "otevřít" problematiku hluchoty jako otázku společensky závažnou, byla naplněna.
Otázky, které symposium předložilo k dalším úvahám, je bezpočet. Na jejich stanovení se - v zastoupení - podílela i komunita českých neslyšících: členkou osmičlenného vědeckého komitétu symposia byla (vedle tří Chorvatů, dvou Američanů, Itala a Rakušana) také Češka Věra Strnadová.
Připojte se! 