Okénko do kultury Neslyšících

Redaktorka (R): Milí posluchači, v našem seriálu už jsme hovořili o komunitě Neslyšících obecně. Těžko ale říci, jaká je vlastně ta kultura Neslyšících. A konkrétně, těch našich českých Neslyšících. Myslím, že nejlépe by nám o tom měl povídat někdo, kdo sám tedy patří do této komunity Neslyšících. A tak dnes opět ve studiu velmi ráda vítám slečnu Radku Novákovou, odborného asistenta oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, místopředsedu organizace Pevnost - České centrum znakového jazyka. Dobrý den.

Radka Nováková (RN): (hlasem N. Dingové) Dobrý den.

R: Tak první otázka v tomto ohledu, v čem spočívají určitá specifika kultury Neslyšících.

RN: No, mezi ty specifika, která tam jsou úplně nejvýraznější, je užívání jiného jazyka - užívání znakového jazyka. Samozřejmě to se potom odráží i v normách chování a  jednání. Neslyšící mají svoje vlastní zvyky, svoje vlastní tradice. Mají svůj vlastní typ humoru, který je jiný od toho českého, mají jiné vnímání světa. To jsou ty základní specifika, kdybychom je chtěli takhle shrnout.

R: A v čem je kultura Neslyšících jiná než kultura té, většinou slyšící, společnosti?

RN: Tak v čem je jiná? Jiná je především v tom, že členové Neslyšící komunity vnímají od narození svět očima. To je to jediný smysl, nebo jeden z těch nejdůležitějších smyslů, kterým oni vnímají svět, kterým my si vytváříme názor na to, co se kolem nás děje. To znamená, že se to odráží v našem chování a v jednání. Pro nás je velmi důležitý dotyk. My, když spolu komunikujeme ve své komunitě a chceme někoho zavolat, tak ho zavoláme dotykem. Když stejný dotyk použijeme třeba na slyšícího, pro kterého je to velkým nezvykem, tak takováto maličkost může být důvodem velkého nedorozumění.

R: No, to jste mě právě přivedla k další otázce: Že je více než logické, že se tyto dva kulturní světy určitě střetávají. A v čem nejčastěji?

RN: No, většinou je to komunikační problém. Když se setkají členové těchto dvou společenství, většinou si nerozumí, protože každý z nich používá jiný jazyk. Většinou dochází k nedorozumění především v tom, že slyšící člověk si myslí, že když mluví s neslyšícím Čechem, musí spolu komunikovat v češtině. Ale málo kdo si uvědomuje, že čeština je pro českého neslyšícího cizí jazyk. Dalším takovým velkým rozdílem je, že čeština, nebo lidé užívající češtinu, si velmi potrpí na tom, že vlastně používají velmi mnoho frází. Úvodních a rozlučkových a málo kdy se dostanou přímo k věci. Komunikace neslyšících je přímá. Když neslyšící chce něco říci, řekne to hned. Bez nějakých oklik a bez nějakých frází. Takže někdy dojde k nedorozumění i kvůli této maličkosti.

R: Jste mi vlastně odpověděla, co bývá asi tím nejčastějším kulturním konfliktem těchto dvou skupin lidí. Takže myslím, že můžeme tuto otázku považovat za zodpovězenou. Ale mohou vůbec žít tyto dvě kultury vedle sebe? Nedělá to velké problémy? A za jakých podmínek, pokud ano?

RN: No, samozřejmě tyto kultury vedle sebe existují nějakým způsobem. Ale je pravda, že vždycky nebyli na stejné úrovni. Ta kultura a komunita Neslyšících, vlastně dlouho existovala jako ta méněcennější, ta podřadnější. Když tyto kultury budou chtít vedle sebe existovat na stejné úrovni, je velmi důležitý respekt obou těch skupin vzájemně k sobě. To je vlastně základ celého úspěchu koexistence těchto kultur. Když neslyšící potřebuje informace, potřebuje je nějakým způsobem získat. A většinou je potřebuje třeba i od slyšících. Slyšící, pokud by měl tedy komunikovat bezproblémově se členem neslyšící komunity, musí tu komunitu znát. Musí být informovaný o tom, jakým způsobem komunikovat. A když obě dvě komunity budou informovány, tak potom je naději na to, aby spolu mohly existovat.

R: No, je pravda že určitě neslyšící má větší informace o slyšících, o té kulturní komunitě slyšících. Ale kde je tedy možné dočíst, nebo dovědět se něco o kultuře neslyšících více?

RN: Tohle je pravda, já bych tedy ráda doporučila všem slyšícím lidem, kteří by se chtěli něco podrobnějšího dovědět o kultuře neslyšících, organizace Federace rodičů a přátel sluchově postižených (FRPSP, pozn. red.), která sídlí na Praze 5, ve Stodůlkách, kde existuje "Centrum o hluchotě". Potom internetové stránky jako je www.neslysici.cz, nebo www.ruce.cz, nebo www.ticho.cz. Tam je spousta informací, velmi užitečných. Nebo bych doporučila těmto lidem, aby se nakontaktovali na různé organizace neslyšících. Tady v Praze je třeba "Pražský spolek neslyšících", který je v Praze Modřanech, nebo je to Česká unie neslyšících (ČUN, pozn. red.), která je v Praze - na Praze 1. Nebo když opravdu ten zájem přeroste do toho, že by se tomu člověk chtěl věnovat nějakým způsobem i profesně, tak potom doporučuji kontaktovat se na Karlovu univerzitu, kde existuje obor Čeština v komunikaci neslyšících (ČNES, pozn. red.).

R: Což ostatně je Váš obor :-) A já vlastně tímto se můžu pro dnešek s Vámi opět rozloučit. Děkuji Vám moc za Vaší návštěvu u nás ve studiu.
Loučím se tedy se slečnou Radkou Novákovou odborným asistentem oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a která je také místopředsedou organizace Pevnost - České centrum znakového jazyka. Věřím že Vás tady u nás ve studiu opět budu moci přivítat. Na shledanou.

RN: Určitě se uvidíme brzy a na shledanou.

seznam všech dílů slyšitelného ticha najdete na stránce http://ruce.cz/slysitelne-ticho