Je kultura Neslyšících jen mýtem?

Nabízíme vám seriál na základě zápisků z přednášek doc. Paddyho Ladda, profesora na univerzitě v Bristolu, kde jsem vloni na podzim studovala obor Centre of Deaf. Dalším pramenem těchto informací jsou jeho odpovědi na naše otázky, které jsme mu položili behem semináře. Současně k tomu jsem také zpracovala i naše české odkazy z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Jak již z minulého čísla víme, probírali jsme v Bristolu témata z Kultury Neslyšících, je to naše nejčastější téma. Ale jak jsou s tímto tématem seznámeni také lidé mimo oblast působení komunity Neslyšících? Pokaždé, když se zeptáme, co to je kultura Neslyšících, vždy spíše slyšíme jakési povrchní fráze, např.., že to je oblast, kde jsou neslyšící, kteří odmalička znakují, nebo kde se na prvním místě užívá znakový jazyk. To přímo volá po nějakém hlubším významu, např.. po tom, poukázat nějaký důkaz.

Co je naším důkazem, že Kultura Neslyšících není nějakým mýtickým příbehem? No přeci nahlédnout do historie Neslyšících, zvláště na posledních 120 let jejich dějin. Co se událo, kdo jsou i o obyčejní neslyšící lidé, o jejich životě v jejich komunitě (např. se můžeme podívat do knihy od ing. Jaroslava Hrubého: Průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu). To je jeden z důležitých zdrojů, kde by je vetšinová společnost nebo stát měly uznat jako fakt existence této kultury.

Proč je důležitý důkaz kultury Neslyšících?

Jako důkaz kultury Neslyšících se někdy uvádí to, že stačí dokázat většině, že znakový jazyk je rovnocenný jejich mluvenému jazyku. Ale nemusí to stačit. Neboť podat slyšícím jako důkaz kultury Neslyšících existenci znakového jazyka, je jako neukázat jim svou historii, myšlenky, zvyky a tradice. Je třeba jim podat informace i o naší historii, která je svým individuálním vývojem také v menšině. To vše nám ukazuje, co neslyšící stále spojuje. Nejen jejich společný jazyk, ale i víra ve svůj život.

Jestliže by toto byla přirozená ukázka kultury Neslyšících, mnoho věcí by se pak mohlo změnit. Např. školy pro Neslyšící (ne pro neslyšící) by měly rozpoznat způsoby správného vzdělávání Neslyšících, co by bylo pro Neslyšící děti vhodnější než je např. v orálních školách. Nápodobně i s médii Neslyšících, dále sociální práci Neslyšících změnit do takového postavení, až se stane centrem Neslyšících. A tak držet pohromadě sílu komunity Neslyšících.

Takže ... je tedy kultura Neslyšících?

Takovou otázku si snad položili lidé už tisíckrát. Jestliže budeme brát samu přirozenost, tu existenci kultury, pak víme, že jazyk byl a je vytvořen podle lidí na celém světě. Proto se jazyk stává velice různě strukturován. Příklady můžeme hledat ve slovních zásobách. Např. my Evropané nemůžeme vidět u nás v Evropě různé typy sněhu, proto pro oznacení sněhu známe jen jeden výraz, zatímco Eskymáci, kterí žijí v jiných podmínkách, kde vládne zima téměř po celý rok, rozeznávají více druhů sněhu. Tato rozdílnost ve slovních zásobách vznikla díky jinému způsobu života. Tedy stručne: kde je jazyk, tam je i kultura. Z tohoto příkladu můžeme vidět, že i kultura Neslyšících má své znaky, které se jen těžko přeloží do "většinového" jazyka, např. specifické znaky (viz Vysuček, 2003).

To byl náhled z lingvistického hlediska. Podívejme se na celou věc ješte z jiného pohledu, a to z antropologického hlediska, kde v určité skupině vládne spíše víra v něco, např. v existenci zvyků a kořenů dávných předků. V Jižní Americe tak lidé všří, že když sní nepřítele, dostane se jim síly, která v nepříteli byla. Pro antropologii není důležité, zda-li je to pravda, ale rozumět jejich chování, i pro nás zvláštním. A tak i u Neslyšících, kteří věří ve svou kulturu, to někdo vezme pěkně "ode podlahy" a začne studovat jejich zvyky, na nichž staví svou víru... (viz takéStokoe 1994).

Kultura nebo sub-kultura?

Mnoho vydaných knih o kultuře Neslyšících doma i ve světě často prohlašuje, že kultura Neslyšících je vlastně ve skutečnosti sub-kulturou (pod vetšinovou kulturou - poznámka autora) většinové spolecnosti. Je to vlastně jedna z možností nahlédnout, abychom té kulture spolu s jejich problémy lépe porozuměli, zvláště pro ty, kdo o ní dosud neslyšeli. Podle Paddyho Ladda však kultura Neslyšících není sub-kulturou. To vysvětluje následující citace:

Downes 1966): Sub-kultura se vytváří uvnitř společnosti, které mohou být rozlišné, podle toho, že jejich původ vznikl vlastně na jiném místě, či uprostřed, než kde nyní žijí. Takové je to se skupinami emigrantů (imigrantů) nebo tradičními skupinami. Tato specifika vlastně drží jejich etnikum nebo menšinu.

A u kultury Neslyšících, se tímto způsobem, jako je tato specifikace, vlastně nevyvíjela.

Jak sami vidíme už v rozdílu původu a vývoje "subkulturní" a Neslyšící menšiny. To je vlastně důkazem toho, že kultura Neslyšících má svůj samostatný tradiční vývoj bez většinové kultury, třeba díky školám Neslyšících, kde Neslyšící děti a dospělí jsou často "odříznuti" od většinové skupiny, i když žijí na stejném místě. Jinak je tomu u sub-kultury, kde svou tradici nejdříve rozvíjeli na jednom místě, ale po přestěhování žijí jinde. Většinou se přizpůsobují většinové skupině, i když se stále drží svých tradic.

Za druhé, jak jsme mohli vidět, jestliže nějaká komunita má jazyk úplně jiný než majorita (vetšinová skupina), pak i jejich pohled na svět může být téměř úplně rozdílný. Rozdílné kultury nemusí být jen podle rozdílných užívání jazykových systému, ale mohou mít i rozdílný smysl, a tak obývat (obě ozdílné komunity) rozdílné světy (Turner 1990).

Proto se říká: Jazyk není hlavním, co organizuje a realizuje... ale díky funkci jazyka je možné organizovat, a nám poskytnout k realizování našeho žití. A pak tyhle společnosti s jinými jazyky z většinové skupiny mají rozlišné kultury. V našem případě u Neslyšících je proto důležité mít kulturní poučení od dětí z Neslyšící rodiny - oni pocházejí ze světa Neslyšících - proto mohou dát ostatním informace o našich tradicích...

Jestliže by tento příklad přesto nestačil, můžeme se podívat na jiné subkulturní příklady, jako je Hippie (kytičkovaní lidé) nebo Punk a podobně. Oni od narození sdílejí společný jazyk a kulturu s většinovou skupinou. A pak teprve později "přestupují" k určité skupině. U neslyšících se toto nestává. Jenom to, že i u Neslyšících teprve vzniká nekolik sub-kultur, napr. Neslyšící gayové a lesbicky.

Na závěr si uvědomme, o čem jsme mluvili. A sami se nad tím zamyslet:

O čem jsem psala výše - můžeme lépe pochopit kulturu Neslyšících, jestliže víme, že nemá nic společného s vetšinovou společností. Ale není bez zajímavosti se zamyslet nad tím, co vlastně jako první věc udělají, jestliže se dva Neslyšící setkají. A také o tom, co si Neslyšící lidé myslí o slyšících lidech, jejich organizacích, strukturách...

Dále může být nebezpečnou myšlenkou, jestliže následujeme kulturu Neslyšících jen jako reakci Neslyšících na slyšící kulturu. Mohlo by to vlastně znamenat, že kdyby nebylo slyšících, tak by kultura Neslyšících vymřela...