zobrazeno: 6638x

Jak vypadá život N/neslyšících

zdroj: Info-Zpravodaj 2006, roč. 14, č. 3, s. 10-12 publikováno: 27/03/2007

Další z řady seminářů, které pořádala Federace rodičů a přátel sluchově postižených, se jmenoval zcela jednoduše: Jak vypadá život N/neslyšících? Seminář proběhl 3. června 2006 a vznikl ve spolupráci s organizací Pevnost - České centrum znakového jazyka. Přednášející, kteří na semináři vystoupili, se přišli podělit o své životní zkušenosti, zážitky a názory, a nechat tak všechny přítomné nahlédnout do světa i duše Neslyšících s velkým písmenem "N".

Rodiče dětí se sluchovým postižením zpravidla dostávají na začátku mnoho informací, jak postupovat při výchově svého dítěte - ve svém "informačním balíčku" však nacházejí spíše méně informací o znakovém jazyce a ještě méně jich je o komunitě a kultuře dospělých neslyšících lidí, těch, kteří jsou dnes označováni jako Neslyšící s velkým písmenem "N". Jak se pak mají rodiče o životě Neslyšících dozvědět? Možná kdesi cosi zaslechli... Jsou to možná jen útržky a možná to nejsou jen příjemné informace. Co si o světě Neslyšících mají myslet? Je pravda, co se říká, že Neslyšící jsou uzavřená skupina? Jak se k Neslyšícím dostat a jak se s nimi dorozumět? Cílem semináře bylo takovým hledajícím rodičům poskytnout možnost, jak se s neslyšícími lidmi setkat, jak se setkat s jejich pohledem na svět, a také jim umožnit se neslyšících ptát na to, co je zajímá.

A ještě jedna myšlenka stála na počátku tohoto semináře: často se o mluví o "světě slyšících" a "světě Neslyšících", jako by to byla dvě zcela odlišná prostředí. O tom, jestli se oba "světy" mohou k sobě nějak přiblížit či se propojit, se na semináři také mluvilo... Tento seminář chtěl být jedním z kroků, kterými se slyšící i neslyšící lidé k sobě dostávají blíž.

Přednášející

Na semináři vystoupilo celkem šest přednášejících různého věku, jeden muž a pět žen:

Pan Martin Wiesner pochází z neslyšící rodiny, je tatínkem dvou malých dětí, neslyšící a slyšící holčičky. Pracuje jako lektor znakového jazyka.

Slečna Zuzana Hájková je studentkou prvního ročníku oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filosofické fakultě UK a pochází ze slyšící rodiny.

Paní Diana Maroufová pochází také ze slyšící rodiny a maminkou dvou dospívajících neslyšících dětí. Vystudovala střední průmyslovou školu s maturitou.

Paní Mirka Tylová má malou slyšící dcerušku a pochází z neslyšící rodiny. V současné době pracuje jako lektorka znakového jazyka a dálkově studuje Střední pedagogickou školu v Hradci Králové.

Paní Alena Ptáčková je už dvojnásobnou babičkou. Pochází z neslyšící rodiny. Její syn je nedoslýchavý a dcera neslyšící, vnoučata jsou slyšící. Je vyučená pánská krejčová.

Poslední přednášející se jmenuje Magdaléna Vojnarová. Pochází ze slyšící rodiny a je čerstvou absolventkou oboru Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK v Praze. V současné době pracuje jako lektorka znakového jazyka a učitelka v mateřské škole pro děti se sluchovým postižením.

Každý přednášející vyprávěl o svém životě, o rodině, o svých zážitcích ve škole, v zaměstnání, o svých zálibách, názorech, o svém vztahu ke slyšícím i neslyšícím... My vám z jejich vyprávění přinášíme jen některé zajímavé postřehy - v citacích samotných přednášejících:

Rodina

Zatímco přednášející z neslyšících rodin většinou o rodinném zázemí mluvili jen krátce a zdůrazňovali jen svou přirozenou provázanost s komunitou Neslyšících, přednášející ze slyšících rodin naopak o své rodině a vyprávěli dlouho. Jejich častým tématem pak byla komunikace v rodině: To, co hodnotím negativně, je komunikace. Maminka na mě mluvila a tatínek používal znakovanou češtinu. Když jsem si povídala jen s jedním z rodičů, tak to šlo, ukazovali jsme, já jsem odezírala, ale když si rodiče povídali mezi sebou, tak jsem vůbec nevěděla, o čem si povídají. Nebo když se bavili s [slyšícím] bratrem, tak jsem také nerozuměla a hrozně mě to štvalo. Pořád jsem se jich ptala, co jste říkali, co jste říkali... A tak to je od malička až dodnes, pořád se jich na všechno musím sama ptát, takové to bezděčné učení, to jsem vůbec nezažila. To, co běželo okolo mě, šlo mimo mě. A úplně nejhorší bylo, když se sešli všichni příbuzní, na Vánoce, Velikonoce..., tak já jsem tam byla jediná neslyšící. Oni se bavili a já jsem měla televizi. O čem se bavili, jsem nikdy nevěděla. Tatínek se mi snažil tlumočit, ale nešlo tlumočit všechno a navíc, taky si chtěl sám popovídat... [Zuzana Hájková]

I Magdaléna Vojnarová zažívala něco podobného: Rodiče se ptali, jak s námi mají komunikovat. A lékaři jim řekli, že nás samozřejmě mají mluvit a že cvičit u nás odezírání. Rodiče jim věřili. Takže na nás na všechny tři mluvili. Ptala jsem se maminky, jak s námi komunikovala, když jsme byli malí, jak to vypadalo. A bylo to tak, že maminka třeba ukázala na míč a řekla: "To je míč" a tak to pořád dokola opakovala...

Všichni přednášející se však shodli na tom, že v době, kdy byli malí, bylo jen velmi málo informací, jak postupovat při výchově malých neslyšících dětí. O znakovém jazyce se prakticky vůbec nemluvilo a rodičům ani nebyl doporučován. Ve výchově dětí se používala především orální metoda: mluvení a odezírání a velkou roli hrálo také časté docházení na logopedii. Naši rodiče tenkrát nedostali informace, jak s námi mají komunikovat, teč toho hodně litují. [Magdaléna Vojnarová]

Vztah mezi slyšícími a neslyšícími sourozenci

S bratrem je náš vztah trochu zvláštní, nevím, jak to popsat. Bratr neumí ukazovat. Samozřejmě, mluvíme spolu, hádali jsme se jako všichni sourozenci, ale nikdy jsme neměli nějak pevný vztah, neřešili jsme spolu žádné problémy, nesvěřovali jsme si žádná tajemství... Až dodneška nefunguje přímá komunikace mezi mnou a bratrem, vždycky jdu za tátou a poprosím ho, aby bratrovi překládal. Je to hrůza, je mi přes dvacet a je to jako bych byla dítě. Zajímavé je, že když potřebuje něco bratr, tak jde za mnou sám, snaží se, já odezírám nebo on použije nějaký znak, ale jinak všechno řešíme přes tátu. [Zuzana Hájková]

Trochu jinak to vypadalo v rodině Mirky Tylové. Mirčini rodiče jsou neslyšící, má slyšícího bratra a sestru: Dřív to bylo tak, že já jsem na bratra současně mluvila a znakovala a on na mě mluvil. ... Když už byl trochu starší, tak jsem si říkala, ale co dál, potřebuju se s ním domluvit na spoustě věcí... Když jsem mu chtěla něco důležitého říct, šla jsem za maminkou a poprosila jsem ji, aby to bratrovi řekla, a obráceně, tlumočila, když bratr potřeboval něco říct mě. Bylo to ale dost nepříjemné takhle maminku pořád otravovat, tak jsem se rozhodla, že bratra začnu učit znakový jazyk. Ze začátku to bylo těžké, nerozuměl mi, ale já jsem mu všechno vysvětlovala, ukazovala, ukazovala jsem mu obrázky, takže to pomalu šlo. A od té doby spolu používáme jen znakový jazyk. Se sestrou to bylo stejně, také jsem na ni mluvila a přitom používala znaky, ale dneska spolu už jenom ukazujeme.

Samostatnost

Přednášející také několikrát narazili na téma samostatnost a vedení k samostatnosti. Zuzana Hájková vysoce hodnotila skutečnost, že se k ní rodiče chovali jako ke slyšícímu dítěti a ne jako k nějakému "chudáčkovi", že ji respektovali a že ji vedli k samostatnosti: Myslím, že je také důležité, že mě rodiče vždycky respektovali jako neslyšící. Nikdy mi nebránili chodit mezi neslyšící a používat znakový jazyk, naopak. Opravdu mě vždycky respektovali, nikdy jim to nevadilo. Druhou věcí, kterou si cením, je to, že se snažili, abych byla samostatná. Nikdy mě do ničeho nenutili, nechali na mě, jakou si vyberu školu, a pak mě vždycky podporovali. Když byla nějaká vážná věc, vždycky říkali, je to na tobě, musíš si to sama rozhodnout, poslouchali můj názor... Měla jsem kamarády, kteří měli také slyšící rodiče a ti rozhodovali, na jakou školu půjdou. Vůbec jsem to nechápala: to se jich rodiče ani nezeptají, co by chtěli?

[Magdaléna Vojnarová]: Dřív jsem všechny věci zařizovala s maminkou, chodily jsme k lékaři... a to nebylo vždycky úplně nejlepší, protože jsem často nerozuměla. Teč mám svůj neslyšící svět, jsem ráda s neslyšícími, využívám tlumočníky a jsem spokojená. Je to ale mnohem obtížnější si všechno řídit sám, bez pomoci rodičů, ale to je normální život.

Někdy se ale stane, že ani sami rodiče nevěří, že by jejich děti byly schopné zvládnout nároky, se kterými se v životě setkávají. Někdy se stane, že je dokonce odrazují od možnosti pustit se do něčeho složitějšího, zkusit studium na střední či vysoké škole: Když jsem skončila základní školu, tak jsem chtěla jít na průmyslovou školu, na školu, kde bylo hodně matematiky. Ale všichni mi říkali, že to nezvládnu. I maminka mi říkala, že je to pro mě moc těžké. Takže jsem musela jít k psychologovi na vyšetření a ten naštěstí napsal, že jsem schopná školu zvládnout. Tak jsem si podala přihlášku a vzali mě. [Diana Maroufová]

Å kola

Do školy jsem chodila do Olomouce na Svatý Kopeček. Tam se ve škole mluvilo. Chodila jsem na logopedii, ale vůbec mě to nebavilo, vždycky v neděli, když jsem měla jet do školy, tak jsem brečela a nechtěla jsem jet. Při logopedii mně různě mačkali pusu, strkali mi do pusy různé sondy, všelijak mě napravovali a z toho důvodu jsem se přestala úplně do školy těšit. Ve škole jsem nerozuměla úplně všemu. Většinou to bylo tak, že jsem si opisovala všechno z tabule a doma mi to maminka ve znakovém jazyce vysvětlovala. Když mi to vysvětlila, tak jsem to pak už rychle pochopila. Takže díky mamince a díky znakovému jazyku jsem se všechno naučila. [Mirka Tylová]

Přehodnotili neslyšící názor na logopedii? Tak se ptala jedna z účastnic semináře, maminka sluchově postiženého chlapce. Sama posílá syna na logopedii, ale on tam nechce chodit. Přítomní neslyšící se shodli na tom, že děti by měly chodit na logopedii jen v případě, že samy chtějí, že je logopedie baví a není pro ně trápení. Padl i názor, že záleží jen na logopedovi, jakým způsobem bude u dětí postupovat. I logopedie se dá dělat příjemnou, pro dítě zábavnou formou. Děti se pak budou na logopedii těšit a budou na ni rády chodit.

Potřebují vlastně neslyšící mluvený jazyk? Umět mluvit není důležité. I mě rodiče nutili mluvit, ale když jsem jim řekla, že mě to nebaví, tak přestali, respektovali mé rozhodnutí. Když se chci s někým domluvit, stačí papír a tužka, můžu mu to přece napsat...To není žádný problém. [Zuzana Hájková]

I ostatní neslyšící prohlásili, že lepší je mít tlumočníka nebo to napsat na papír a zachovat si důstojnost, než používat hlas, který nemusí znít dobře a neslyšící se při mluvení ani dobře necítí. Velký důraz ale někteří přednášející kladli na čtení jako na zdroj informací i zábavy a také způsob, jak se učit český jazyk a rozšiřovat si slovní zásobu: Ve škole nás nikdo nevedl ke čtení, i když z knížek bychom se mohli naučit nová slova. Všechno jsem se musela učit sama. Já jsem četla moc ráda, bavilo mě to, moje slovní zásoba se zvětšovala. Když jsem byla malá, nerozuměla jsem úplně všemu, ale věděla jsem, že to pro mě bude důležité. Pořád jsem hledala ve slovníku, pořád, pořád dokola, než jsem tomu rozuměla... I své děti vedu ke čtení. Nemusí rozumět všemu, slovu od slova, důležité je, aby pochopily význam, obsah slov - a pak, všechno se dá přeložit do znakového jazyka. [Diana Maroufová]

Slyšící děti neslyšících rodičů

V tomto čísle Info-Zpravodaje se také věnujeme tématu: slyšící děti neslyšících rodičů. I o tomto tématu se na semináři mluvilo, protože někteří z přednášejících mají slyšící děti. Výpovědi přednášejících se totiž netýkají jen jejich slyšících dětí či sourozenců, ale obecně i přístupu slyšící společnosti k neslyšícím lidem. Ukazuje se v nich také, jak se někdy zkomplikovala komunikace v neslyšící rodině, když měli rodiče jedno dítě slyšící a druhé neslyšící:

Jak to také někde bylo, když se slyšícím rodičům narodilo slyšící dítě? Mám neslyšící rodiče a slyšícího nevlastního bratra. Když se narodil bratr, nebylo dlouho jisté, jestli slyší, nebo ne. Maminka na něj ukazovala, ale když se rodiče dozvěděli, že slyší, tak na něj začali mluvit. A i lékař jim doporučil, aby na něj mluvili. My jsme spolu s bratrem používali znakový jazyk. Bratr teč umí ukazovat, ale ne úplně dobře. [Martin Wiesner]

Nejvíce se tématu slyšící děti - neslyšící rodiče věnovala paní Mirka Tylová, která má slyšící sourozence a teč i malou slyšící dceru: Zajímavé je, že maminka s bratrem vždycky jenom mluvila. Když jsem se narodila já, automaticky se mnou používala znakový jazyk, všechno mi jím vysvětlovala... Ale pak se narodil bratr a když zjistila, že je slyšící, najednou nevěděla, co má dělat. Babička jí řekla, že na něj musí mluvit, tak na něj mluvila, i když její hlas je jiný než u slyšících. Bratr si ale na maminčin hlas zvykl. Dodneška spolu mluví. Znaky používají jen hodně málo. My s bratrem a sestrou jenom ukazujeme. Babička maminku nutila, aby na sestru a bratra mluvila. Říkala, že na ně musí mluvit, jinak budou hloupí... Tenkrát bylo málo informací... Bratr a sestra se maminky vždycky ptali, proč na nás mluvíš a na sestru ukazuješ...? To kvůli babičce...

Jak se věci změnily, když se paní Tylové narodila slyšící dcera?

Narodila se nám dcera, je slyšící. Poznala jsem hned, že slyší. ... Maminka mi říkala, musíš na ni mluvit... Neměla jsem tehdy žádné informace, tak jsem na dceru mluvila. Ale můj hlas není dobrý, dcera si na něj a taky na hlas mého manžela zvykla. Já jsem z toho ale byla nervózní a uvažovala jsem o tom, jestli bych přece jen na dceru neměla ukazovat. Maminka mi ale říkala, v žádném případě, bude hloupá... Tak jsem na dceru dál mluvila. ... Pak se ke mně ale začaly dostávat informace odjinud a já jsem si řekla, dost, začnu na dceru ukazovat. Tak když jí byly asi dva roky, tak jsem začala používat znakový jazyk. Dcera z toho byla ze začátku dost šokovaná, plakala... Maminka mi říkala: vidíš, vidíš, co jsi udělala... Ale já se rozhodla, že už ji nebudu poslouchat a že chci s dcerou ukazovat. Ze začátku jsem na ni mluvila a ukazovala zároveň, aby si zvykla, pak jsem hlas úplně vypnula. Teč už jenom ukazujeme bez hlasu. Naštěstí, dcerka byla tehdy malá a rychle na všechno zapomněla. Teč s námi komunikuje ve znakovém jazyce úplně plynule.

Někteří neslyšící přednášející však naštěstí problém s používáním znakového jazyka se svými dětmi nebo vnoučaty nemají: Teč mám slyšící vnučku. Učí se mluvit, ale první je znakový jazyk. Máme radost, že je slyšící, to ano, ale musí umět také znakový jazyk, aby se s námi se všemi mohla domluvit. [Alena Ptáčková]

Někdy se může stát, že se slyšící společnost staví ke schopnostem neslyšících rodičů přinejmenším zdrženlivě či nedůvěřivě - zvláště pokud mají slyšící děti:

Když měla dcera nastoupit do školky, měli jsme problém. Když ředitelka viděla, že jsem neslyšící, měla spoustu otázek: Umí vaše dcera mluvit? Umí se sama obléknout? Umí si zavázat tkaničky? Umí, říkám... Ředitelka mi moc nevěřila a že si tam dceru nechají týden "na zkoušku" a pak se uvidí. Po týdnu mi řekla, že mohu být spokojená, že dcera všechno krásně umí a že je moc šikovná. A pak se mě zeptala: a kdo ji to všechno naučil? No, já a manžel, říkám. Ředitelka mi nevěřila. A co babička, chtěla vědět . Ta je také neslyšící... a manželovi rodiče jsou slyšící, ale ti za nás nic nedělají. Nechtěla mi věřit.

Pořád se mě dokola někdo ptá, odkud dcera všechno umí, kdo ji to naučil. Říkám pořád dokola: já a můj manžel. Přijde k nám bratr na návštěvu, přivede si někoho známého a pořád se nás někdo ptá, kdo dceru všechno naučil. Mám chuť si napsat veliký plakát: Všechno, co umí moje dcera, jsem ji naučila já, můj manžel a moje maminka - a dát si ho doma na dveře. Už mě to nebaví, co mám pořád těm lidem říkat: prostě my sami jsme ji to naučili, kdo jiný? Já se také neptám slyšících rodičů, jak vychovávají svoje děti. [Mirka Tylová].

Kam patřím a jaký je můj vztah ke slyšícím lidem?

Vyrostl jsem v neslyšící rodině. Rodiče měli silný vztah ke komunitě Neslyšících, hodně se stýkali s neslyšícími lidmi, takže i já se tu cítím dobře. Se slyšícími spolupracuji, potřebuji služby tlumočníků... Ale doma se cítím v komunitě Neslyšících. Dřív jsem měl takové období, kdy jsem slyšící úplně odmítal, bral jsem je jako své nepřátele. Byli spojení s mými špatnými zkušenostmi ze školy. Byli to slyšící, kdo mi říkali: musíš chodit na logopedii, slyšící mi pořád doporučovali nějaká lékařská vyšetření, byli to slyšící, kdo mě chtěli pořád nějak "opravovat". Pamatuji si, že jsem odmítal chodit na logopedii... Skončilo to dvojkou z chování, ale já jsem ze sebe nechtěl dělat nějakou loutku... Dovedete si představit, že přijdete na logopedii a před vámi na stolku je spousta kovových sond a rašplí, které vám strkají do krku... Bolí to... Slyšící lidi jsem se naučil, když jsem s nimi začal spolupracovat. [Martin Wiesner].

Přednášející ze slyšících rodin se shodli na tom, že teprve až ve škole, kde setkávali s dalšími neslyšícími, začali poznávat, kam chtějí patřit. Zásadním místem se pro mě často stala střední škola: Na střední pedagogické škole jsem byla na internátě a tady jsem byla každý den mezi neslyšícími. Byla jsem moc ráda, byla to taková svoboda! Na základní škole jsem byla mezi neslyšícími málo, protože jsme bydleli na vesnici, musela jsem každý den dojíždět, takže nebyla taková příležitost chodit do klubu neslyšících. Ke komunitě Neslyšících jsem se opravdu dostala až na střední škole. S neslyšícími kamarády mám výborné vztahy. To je "moje krev", moje společnost. Rodiče jsou moji rodiče, ale jinak patřím mezi neslyšící. Když mám například nějaký psychický problém, problémy s láskou, tak jdu za svými neslyšícími kamarády a s nimi to probírám. S rodiči řeším například zdravotní problémy. [Zuzana Hájková].

Objevily se ale i jiné názory: Jsem ráda ve společnosti neslyšících, ráda s nimi někam chodím, pokecat a na kávu, ale také ráda někam zajdu i se slyšícími kamarády, co umí ukazovat, to je pohoda. Ale ráda jsem i s těmi, co to moc neumí, to nevadí, prostě, snažíme se komunikovat. Povídáme si, vyměňuje si zážitky, zkušenosti, to mě baví, poznávat něco nového. Dřív bylo horší se dostat k nějakým informacím, kolikrát jsem se všechno dozvídala se zpožděním nebo jsem si to teprve přečetla někde v knížce. [Magdaléna Vojnarová]

Propojení obou světů

Je vůbec možné oba světy, svět slyšících a svět Neslyšících propojit? Většina přednášejících prohlásila, že oba světy propojit nelze nebo jen velmi obtížně. Ale jak to udělat? Znakový jazyk označili přednášející shodně jako most k propojení obou prostředí. Také vzájemný respekt a otevřenost a trpělivost: Přála bych si, aby se svět slyšících a neslyšících propojily, aby se spojily. Myslím si, že když se budou oba světy respektovat, zajímat se vzájemně o svou kulturu a nebudou si jeden o druhém myslet, že tenhle svět, tam jsou ti hlupáci, tak se mohou vzájemně obohatit, mohou si předávat informace... Ale to propojení musí být skrze komunikaci. Nejlepší je to samozřejmě ve znakovém jazyce, to je takové nejvolnější, nejsvobodnější, když ne, tak máme tužku a papír, ale člověk musí být trpělivý, musí si udělat čas... Nebo to jde s tlumočníkem, možností je mnoho [Mirka Tylová].

Zpracovala Jitka Motejzíková, foto: Marek Tyl

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
Být gay je těžší než být neslyšící
09/11/2018 - Michaela Pixová
Deafland III.
06/11/2018 - Česká televize
Finanční gramotnost
05/11/2018 - Česká televize
Emílie Mrzlíková
29/10/2018 - Česká televize
VOŠ tlumočnictví znakového jazyka
25/10/2018 - Česká televize
Vademecum - webová publikace pro neslyšící
20/10/2018 - Česká televize
Automatický přepis a překlad pro neslyšící
18/10/2018 - Česká televize
Diskriminace neslyšících
15/10/2018 - Česká televize
Projekt Jablíčko
12/10/2018 - Česká televize
Domov pro neslyšící seniory
04/10/2018 - Česká televize
Spolek neslyšících Plzeň podruhé
29/09/2018 - Česká televize
František Kocourek
25/09/2018 - Česká televize
Neslyšící řidičem kamionu
20/09/2018 - Česká televize
Futsal
15/09/2018 - Česká televize
Mluvící ruce 2017
10/09/2018 - Česká televize
Nepovedený čert
02/09/2018 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Fowlerovo hodnocení ztráty sluchu
Identita a osobnost člověka
Hluchý táta
Ze života nedoslýchavého
10 obvyklých omylů o ohluchlých osobách
Neslyšící pamětníci (TKN)
Postoj majoritní společnosti ke sluchově postiženým a jeho odraz v terminologii
Slyšet je snad právo? Úvodní díl seriálu
S akými problémami zápasia SP? (TKN - SK)
Neslyšící "ajznboňáci"
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Identita a osobnost člověka
Fowlerovo hodnocení ztráty sluchu
Aktuální problémy komunikace, kultury a vzdělávání neslyšících
Neslyšící jako členové jazykové a kulturní menšiny
Identita - jak ji prožívají nedoslýchaví lidé
Neslyšící - Jako cizinci ve vlastní zemi
Nedoslýchaví dospívající lidé - tvorba jejich identity
Neslyšící svět nejen neslyšícíma očima
Dalších 10 předsudků o neslyšících
Jak vypadá život N/neslyšících

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 15
celkem: 15
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Čichové pexeso nebo největší semeno na svět
Vzdělávání, zaměstnávání a spolkový živo
Divadelní představení s titulky: Bratr spánku
Výsledky z MČR neslyšících v ledním hokeji
Neslyšící jihokorejský tenista se neustále zl
Letoční Deaflympiáda bude v Itálii
Aplikace Actiview – tlumočení filmů do americ
Nové vzdělání pro učitele v Dublinu
Neslyšící mohou díky Hyundai dělat taxikáře

RSS kanály 

[CNW:Counter]