Hluchý táta

Kdykoli jsem přijížděla k našemu domku, kde jsem se narodila, sevřelo se mi srdce radostí. A když jsem uviděla maminku, jak se vyklání z okna a mává na mě, bylo mi, jako bych se vrátila zpátky o čtyřicet let. Na zádech mám tašku a vracím se se svými dvěma staršími bratry ze školy…

Když jsem zaparkovala před vrátky a vystoupila z auta, slyšela jsem maminku, jak volá na tátu, který dělal něco na zahrádce.

„Láďo! Nech toho a pojď domů! Přijela Věra!“

To už jsem stála na dvorku a pozorovala tátu, který stál zády ke mně. Maminčino volání s ním ani nehnulo. Mávl rukou a zabručel.

„Včera, včera! Já vím, cos mi říkala včera, jen se neboj!“

Maminka bouchla oknem a vyřítila se na dvorek.

„Slyšíš ho, Věruško? A to mám pořád! Je hluchý jako pařez, ale k doktorovi nepůjde! Dneska ráno mu říkám, že se Vondráček chce zbavit chalupy a co myslíš, že udělal? Vylez na dvorek, kouká kolem, pak přišel zpátky a povídá, nikde nikdo! Kde jsi viděla nějaký chlapy?!“

Ale to už se táta ke mně hrnul a po mamince mával rukou.

„Neposlouchej ji, Věruno! Pořád si něco pro sebe žbrblá a pak se diví, že jí nerozumím! Já se vážně divím, jak mohla celý život učit! Vždyť ty chudáci děti jí vůbec nemohly rozumět!“

Maminka se po něm láskyplně ohnala a táta ji chytil do náruče. Nemít spokojené manželství, tak bych vážně měla důvod jim jejich celoživotní lásku závidět!

Když jsme pak seděli u stolu a maminka chystala kafe a bábovku, táta se ke mně naklonil.

„Prosím tě, Věrko, když mi budeš něco říkat, zatahej mě nejdřív za rukáv a já se na tebe podívám. Maminka má pravdu. Uši mě opravdu zlobí! Ale k doktorovi mě nikdo nedostane! Nepotřeboval jsem je celý život, nepotřebuju je ani teď! A copak mám čas běhat po doktorech? Zahrada nepočká! Víš, co je tam pořád práce?“

Během své návštěvy jsem zjistila, že je to s jeho sluchem opravdu špatné. Věděla jsem, jak se rád dívá na televizi, ale maminka říkala, že si zvuk příliš nahlas nedává. Bylo mi jasné, že to nedělá kvůli ní. Aby ho neposílala k doktorům. Ano. Za všechno mohla jeho celoživotní nechuť k „bílým larvám“, jak říkal zachráncům našeho zdraví.

Hned druhý den jsem se sešla s Kamilem, mým nejstarším bratrem. Na toho táta nejvíc dal. Když jsem mu všechno vysvětlila, slíbil mi, že do týdne tátu na ušní dostane.

A slib splnil. Ale stejně to nic nevyřešilo. Tátovi sice naslouchátka předepsali, ale on je nenosil. Prý ho tlačí a všechno kolem něho hučí tak, že stejně nic neslyší.

„To radši nebudu slyšet, než abych se zbláznil z toho rámusu kolem sebe!“

Maminka se na něho zlobila, že si vymýšlí, že taková naslouchátka má dost lidí a nestěžují si, ale táta si nedal říct.

„K bílým larvám mě už podruhé nedostanete!“

A pak jsem se náhodou seznámila s paní, která pracovala v kartotéce na soukromé ušní klinice. Dala mi prospekty s nejmodernějšími naslouchátky a já zjistila, že pro našeho náročného tatínka by se hodila ta, která stojí dvacet tisíc.

Svolala jsem rodinnou radu, s bratry jsme se na naslouchátka složili, na klinice jsme domluvili, že před otcem neprozradí cenu a jednoho dne jsme ho naložili do auta a jeli tam. Tentokrát si dal říct. Když jsme mu totiž ukázali prospekty a fotografie kliniky a on viděl, jak je to tam nádherné, chtěl to všechno vidět na vlastní oči.

A výsledek? Ochotně podstoupil všechna vyšetření, pochvaloval si nádherná naslouchátka, která ho nikde netlačila, a nedovolil nám, abychom mu je zaplatili.

„Těch šest stovek ještě mám, i když jsem důchodce!“

Ano, šest stovek. Řekli jsme mu, že ta exkluzivní naslouchátka stojí šest stovek. A totéž jsme řekli i mamince. Pro tátu by dala všechno, ale život ji naučil šetřit. Dát dvacet tisíc za naslouchátka, když je může dostat od pojišťovny zadarmo? Nedovolila by nám to.

Cena se jim, samozřejmě, zdála nízká, ale vymysleli jsme si, že se jedná o nový typ, který se teprve zabíhá do praxe a že táta je zkušební pacient. A že oba udělají nejlíp, když o té nízké ceně nebudou s nikým mluvit.

„S kým bych o tom mluvil?“ Bránil se táta. „Ta naslouchátka jsou tak prťavá, že si nikdo ani nevšimne, že nějaká mám! Maminka bude koukat, až začnu honit holky, protože konečně uslyším, jak po mně vzdychají!“

Ta prťavá věcička přinesla našemu tátovi velkou radost a já i bratři jsme byli spokojení. A maminka jenom zářila. Konečně se mohla zase s tátou o všem bavit a on jí neodpovídal na něco, co neřekla.

Uběhly tři roky. A pak táta zemřel. Nečekaně. Na své zahradě, kterou tak miloval a kde měl co dělat po celý rok.

Po pohřbu jsme se probírali jeho osobními věcmi a vybírali si něco na památku. Já i bratři jsme chtěli mít něco, čeho se jeho ruce dotýkaly nejvíc.

Vzpomněla jsem si na naslouchátka a napadlo mě, že by třeba ještě někomu mohla posloužit. Někde jsem slyšela, že se mohou v případě úmrtí vrátit, a když jsem si vzpomněla na tátovo trápení a na jeho radost, když konečně zase slyšel, věděla jsem, že to tak udělám.

„Mami, kde má táta naslouchátka?“

Maminka na mě vytřeštila oči.

„Já je nechci pro sebe,“ uklidňovala jsem ji. „Ale vrátím je na kliniku, určitě je dají někomu, komu se budou hodit.“

Maminka mlčela a pak dala hlavu do dlaní.

„Já mu je zapomněla vyndat… Pochovali jsme tátu s naslouchátky…“

A pak se rozplakala. Utěšovali jsme ji, že to nevadí, ale ona jenom mávala rukama. Kamil ji vzal kolem ramen a jemně s ní zatřásl.

„Mami, prosím tě, uklidni se! Nic se nestalo! Stály šest stovek! A tátovi dělaly radost tři roky!“

Maminka se po nás podívala a zavrtěla hlavou.

„Žádných šest stovek. Dvacet tisíc stály! Dvacet tisíc!“

Rozpačitě jsme se po sobě podívali. Jak to ví? Objala jsem ji a pokusila se celou věc zlehčit.

„No a co? Peníze nejsou všechno! Tátovi udělaly radost za milion!“

Vašek, můj druhý bratr, který pracuje na kriminálce, nezapřel svoji profesi.

„Mami, a jak víš, kolik stály?“

„Protože je táta ztratil. Hned čtrnáct dní potom, co jste mu je dali! Šli jsme na tu kliniku, že si za šest stovek koupí nové a tam nám řekli, kolik opravdu stály…“

Skočila jsem jí do řeči.

„Mami, ale táta přece ta naše naslouchátka měl pořád! Liboval si, jak na ně krásně slyší! Pořád nám všem děkoval, jak je rád, že jsme ho na tu kliniku vzali…“

A maminka nám konečně přiznala všechno.

„Táta tehdy dělal něco na zahradě. Když jsem ho zavolala na oběd, šel se opláchnout pod pumpu a naslouchátka si položil na rukavice. Jenomže na to zapomněl, po obědě si rukavice natáhl, celé odpoledne zavážel kompost a naslouchátka pohřbil do něj. Marně jsme je hledali. A tak jsme šli na tu kliniku, a když jsme zjistili, kolik opravdu stály, zhrozili jsme se. Táta se strašně styděl, co s vaším dárkem udělal. A tak jsme vybrali dvacet tisíc a koupili úplně stejné. Abyste nic nepoznali. Nic jsem vám nesměla říct. Táta mi to zakázal. A říkal přesně, co ty, Věro! Abych je po jeho smrti dala někomu, komu ještě pomůžou. Ale já… já jsem stejný ňouma jako táta! Ten kdyby to věděl! Zatracená naslouchátka!“

Maminka se na nás podívala a v očích jí bleskly ohníčky smíchu. A pak jsme se začali všichni smát. A myslím, že kdyby s námi táta byl, že by se smál také…