V jednom z nedávných čísel Info-Zpravodaje jsme v rozhovoru s jednou sympatickou nedoslýchavou dívkou měli možnost nahlédnout do života nedoslýchavých lidí (Info-Zpravodaj 3/2005, článek "Nejlépe se cítím mezi nedoslýchavými kamarády"). Rádi bychom se o životě a zkušenostech zejména mladých nedoslýchavých lidí dozvěděli něco více, a proto jsme do tohoto čísla našeho časopisu vybrali následující článek.
Budeme vás v něm informovat o výzkumu kanadských autorů, který se zaobírá způsobem formování identity u nedoslýchavých mladých lidí. Prvotní otázkou výzkumu bylo: Existuje něco jako identita nedoslýchavých? Článek, který jsme získali od jedné z jeho autorek, paní Nelity Israelite, vyšel v anglickém časopise Journal of Deaf Studies and Deaf Education. Přinášíme vám zde zkrácenou a upravenou verzi článku, kterou jsme doplnili o další informace, které nám paní Israelite poskytla.
Jedním z hlavních procesů, které se dějí v průběhu dospívání, je tvorba identity, tedy vlastního sebepojetí jedince a jejího udržení. Dospívající objevují čím jsou, za čím si stojí, jací by chtěli být v dospělosti. Identita se vytváří v každodenních interakcích s ostatními jedinci, důležití jsou vrstevníci-spolužáci, kamarádi a členové rodiny. Ovlivňují ji nejrůznější faktory jako ekonomický status rodiny, dosažené vzdělání rodičů, kulturní návyky (zvláštnosti mohou vznikat tam, kde se kultura rodiny odlišuje od většinové společnosti, tedy v případě rodin imigrantů). To, zda na tvorbu vlastního sebepojetí má vliv přítomnost nějaké vady (tělesné, smyslové) nebo dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a jaký vliv, se snaží objasnit různé výzkumné práce.
Cíle
Tentokrát se zaměříme na popis kvalitativního výzkumu kanadských autorů z roku 2001, který se zaobírá způsobem a vlivy formování identity u nedoslýchavých mladých lidí. Studie omezeného počtu vzorku nedoslýchavých dospívajících, kteří prošli speciálními třídami (7 studentů), má obohatit svými nálezy výzkum na toto téma, který v Kanadě proběhl v roce 1994 u 290 nedoslýchavých dětí, které byly integrovány do běžných škol. (Naše studie z tohoto výzkumu vychází a některé jeho výsledky jsou v textu zmiňovány). Prvotní otázkou bylo, zda něco jako identita nedoslýchavých opravdu existuje. Výzkum ukázal, že dotazovaní mladí lidé sami sebe vnímají a identifikují jako nedoslýchavé, že tuto identitu považují za jinou než je identita Neslyšících a že mají potřebu stýkat se s dalšími nedoslýchavými jedinci bez ohledu na to, zda se asimilovali do slyšící společnosti či se stali součástí světa slyšících i Neslyšících zároveň.
Vzorek
Účastníky studie bylo 6 dívek a 1 chlapec ve věku 14-17 let. Jednalo se o spolužáky, kteří chodili čtyři roky do jedné školy a třídy. Někteří z nich strávili ve speciálních třídách pro nedoslýchavé celá svá školní léta, jiní jen jejich část. Všichni studenti měli ztráty sluchu již od narození (jeden měl velmi závažné postižení sluchu, jeden těžké postižení sluchu a ostatních pět středně těžké postižení sluchu). Jedna dívka přestala slyšet až ve třech letech po infekci meningokokem.
Všichni studenti využívali kompenzační pomůcky zesilující zvuk už od raného věku. Šest z nich označilo mluvenou řeč za preferovaný komunikační prostředek, jedna studentka uvedla, že používá dva jazyky: mluvenou angličtinu a americký znakový jazyk. Všichni studenti si vybudovali mluvený jazyk na základě poslechu a při komunikaci se spoléhali na sluch a mluvenou řeč. Dva studenti měli jiný rodný jazyk než anglický, kterému se učili jako druhému - šlo o studenty s různým kulturním zázemím, z rodin různých etnik. U třech dívek se projevily i specifické poruchy učení. Další dvě dívky měly přidruženou lehkou tělesnou vadu.
Studie byla provedena v Torontu, městě, které se dá považovat za jedno z nejvíce kulturně a etnicky smíšených míst na světě.
Východiska
Koho za nedoslýchavého považovat a koho nikoliv? Hledisko velikosti ztráty sluchu totiž není pro sociální zahrnutí do této skupiny rozhodující. I lidé s malými ztrátami sluchu se mohou považovat za kulturně Neslyšící. Mohou komunikovat znakovým jazykem, mohou se pohybovat v komunitě Neslyšících, vyznávat jejich hodnoty, kulturu, zvyky a asimilaci do slyšícího světa nepovažují za životní cíl. Kulturně Neslyšící mají potřebu silně se vymezovat vůči slyšící společnosti, pro vzdělávání neslyšících dětí preferují speciální školy a činí další kroky pro udržení vlastní kultury, jako je třeba ochrana vlastního (znakového) jazyka.
Jsou ale také nedoslýchaví lidé, kteří se nechtějí odlišovat od většinové společnosti, a svou "jinakost" se snaží překonat zdůrazněním toho, co mají s většinovou (slyšící) společností společné. Jednou z cest, jak se s většinou co nejvíce ztotožnit je integrace, tedy zařazení dítěte bez ohledu na jeho vadu do běžné školní třídy, kde se bude učit spolu se slyšícími dětmi. Toto je považováno jednak za způsob, jak zajistit nedoslýchavému (neslyšícímu) dítěti příležitost setkávat se se slyšícími dětmi a tak se mezi nimi společensky uplatnit a kulturně se asimilovat do slyšícího světa. Výsledky mnohých studií ovšem jasně ukazují, že zvýšená frekvence styků se slyšícími žáky (studenty) nezaručuje nutně vznik bližších vztahů.
Metody
Studie použila kvalitativní výzkum, aby vysvětlila, jak se u nedoslýchavých účastníků utvářela identita nedoslýchavých osobností. Kvalitativní výzkum byl konstruován tak, že bylo předpokládáno, že osobní realita je vnímána a interpretována subjektivním způsobem. Cílem bylo porozumět, jakým způsobem jedinci vnímali zkušenosti a události, z jejich vlastních výpovědí, které měly být co možná nejvíce komplexní. Základní podoba vznikajícího kvalitativního výzkumu byla založena na konstantní srovnávací metodě, která kombinovala sběr dat a jejich rozbor.
Rozhovory byly vedeny dvěma autory výzkumu, z nichž jeden byl bývalým učitelem dotazovaných studentů. Všichni studenti navíc písemně vyplňovali dotazníky. Analyzovaná data byla roztříděna do tří tematických skupin, které poskytovaly odpovědi na otázku: Co znamená být nedoslýchavým?; Jak jsem se začlenil do slyšící společnosti; Význam, který pro mne mělo zařazení do speciální tříd pro nedoslýchavé.
Výsledky
Co znamená být nedoslýchavým?
Když se studenti v dotazníku měli pokusit popsat, co znamená být nedoslýchavým, předložili velkou nabídku odpovědí. Většina studentů definovala sebe sama ve vztahu k slyšícím lidem:
Jade:Být nedoslýchavým neříká nic o tom, kdo jste. Je to spíše jen jednou naší součástí. Je to něco, kvůli čemu musíme čelit oproti slyšícím lidem většímu počtu problémů v každodenním životě... Právě teč nemám potíže s tím, že jsem nedoslýchavá; lidé mě vnímají pro mě samotnou, a ne pro mou vadu. Ale v předchozích letech se na mne jako na "postiženou" pohlíželo. Nejsem člověk s postižením. Jsem jen někdo, který se jednou věcí odlišuje od ostatních.
Zoe: Myslím si, že zde není velký rozdíl mezi slyšícím a nedoslýchavým člověkem. Jediným rozdílem je, že nedoslýchavý má ztrátu sluchu. Také si myslím, že jediná věc, která způsobuje rozdílnost, je to, že s námi ostatní (slyšící) lidé nezacházejí stejně jako sami se sebou.
Dva studenti charakterizovali nedoslýchavost jako rozdíl v možnosti vnímat zvuk, za standard potom považovali normální sluch:
Kate: Být nedoslýchavou pro mne znamená, že jsem ztratila možnost slyšet oběma ušima, ale ne úplně. Za pomoci sluchadel slyším a dobře mluvím.
Sam: Co znamená být nedoslýchavým studentem, by se dalo popsat takto: Je to jako když máte špunty v uších, které budete muset nosit po zbytek celého vašeho života.
Studenti při charakteristice nedoslýchavosti také využili srovnání nedoslýchavých lidí s Neslyšícími. Zásadní rozdíl viděli v preferovaném způsobu komunikace (mluvený jazyk - znakový jazyk) a v tom, s jakým prostředím se lidé identifikují.
Jadese vyjádřila takto: To pro mne nebylo těžké říct, jaké rozdíly jsou mezi lidmi Neslyšícími a nedoslýchavými, protože oni (Neslyšící) nemluví. Pohodlněji se zapojují do jejich vlastní skupiny, do své party. U nedoslýchavých lidí je to spíš tak, že stýkají se všemi lidmi.
Jiný rozdíl mezi nedoslýchavými a Neslyšícími lidmi, který studenti identifikovali, byla ochota integrovat se do kultury většinové společnosti.
Kate to vysvětlila následovně: My, nedoslýchaví lidé, se pohybujeme v jiném prostředí, například vstupujeme do světa většinové společnosti a máme zkušenosti s tím, co se tady děje. Nedoslýchaví se nebojí riskovat....
Rachel vyjádřila takovýto postoj: Být nedoslýchavým znamená padnout do pasti mezi dvěma světy. Je to, jako byste byl obklopen mnoha možnostmi - slyšící, Neslyšící, nedoslýchavý - a to vám komplikuje určit, kam se ve svém životě máte postavit vy sám.
Tyto výše zmíněné komplikace se promítly i do odpovědí na otázku, jaký způsob komunikace by dotazovaní vybrali pro své děti v případě, že by byly nedoslýchavé. Dvě dívky by zvolily rozhodně orální způsob, aby se jejich dítě mohlo zařadit do většinové společnosti. Zbylých pět studentů by sice jako první volilo mluvený jazyk, ale chtěli by, aby jejich dítě mělo zkušenosti i se znakovým jazykem. Dvě dívky se vyjádřily tak, že by to také záleželo na stupni nedoslýchavosti dítěte. Jen jedna dívka, Zoe, si uvědomovala, že znalost znakového jazyka je vstupní branou do světa Neslyšících (ona sama však tento komunikační způsob nezná a znakový jazyk nepoužívá ani jako druhý jazyk).
Zařazení do většinové společnosti
Pro všechny studenty z naší studie představovalo zařazení do většinové společnosti velmi důležitou skutečnost. Při odpovědích na otázku, co považují za svou největší životní výzvu, odpovídali např. takto:
Sam: Má největší životní výzva mne čekala v devátém ročníku. Musel jsem se zařadit do školy, kde jsem nikdy předtím nebyl, kterou ale navštěvovali lidé z okolí mého bydliště... Když jsem tam byl, mohli mne spolužáci a ostatní lidé odvrhnout, byl jsem jiný než oni. Ale já se snažil zařadit se mezi ně, říct jim, že dokážu stejné věci jako oni a možná i lépe než ostatní.
Z pohledu našich studentů bylo k tomu, aby se mohli zařadit mezi ostatní, potřeba být normální>, což znamená mluvit a chovat se jako ostatní (slyšící) studenti. Jen přesně nevěděli, jak toho dosáhnout. Kate vysvětluje:>S nimi musíš mluvit jinak. a Jade dodává: Bývá pravidlem, že slyšící lidé lžou. Musíš si dávat stále dobrý pozor na všechno, co jsi říkal. Názory a zkušenosti Zoe byly podobné: Když jsi ve třídě pro slyšící, necháváš si osobní věci jen sám pro sebe. Stále máš jen strach, co si o tobě myslí ostatní, co ti udělají. V kontrastu s tím se o vztazích a stycích mezi spolužáky ve třídě pro nedoslýchavé žáky vyslovila takto: Nejpozitivnější věcí ve třídě pro nedoslýchavé je podle mého názoru to, že můžeš kdykoliv mluvit o tom, jak se cítíš.
Studenti, kteří se ocitli v rozporuplné situaci, kdy očekávali přijetí, ale zároveň pociťovali při setkání se slyšícími spolužáky úzkost a nedůvěru, popisovali strategie, které volili pro to, aby mezi slyšící zapadli. Většina z nich postupovala tak, že se své postižení před vrstevníky snažila skrýt. Kate:Všimla jsem si, že když jsem poprvé přišla na hodinu angličtiny do třídy pro slyšící, netušili, že jsem nedoslýchavá, a chovali se ke mně stejně jako k ostatním. Když bych řekla, že jsem nedoslýchavá, zacházeli by se mnou jinak... Tak jsem neřekla nic a tak mne brali stejně jako ostatní. Na druhou stranu Sam řekl, že to, že o své vadě svým slyšícím spolužákům řekl, mělo nakonec pozitivní přínos: Slyšící spolužáci se na mne nejprve dívali divně, ale pak se mě ptali, pak pochopili. Poté mne velmi rychle přijali.
První školní léta, která studenti prožili zařazení v běžných třídách, se jim vryla do paměti jako léta plná osamocení a smutku. Byl jsem malý a bezcenný, řekl Sam. Ellen řekla: Když jsem byla malá, byla jsem hodně sama. Neměla jsem ve třídě nikoho, s kým bych mohla mluvit, měla jsem jen málo kamarádů. Pokaždé, když jsem se pokusila hrát si s nimi, opustili mne. Cítila jsem se samotná. Zoe si myslí, že potíže vznikaly proto, že slyšící studenti nevěděli nic o nedoslýchavých lidech. Rachel souhlasila, ale dodala mnohem optimističtěji: Později se jejich ignorace změní a už budou vědět, a já vždy budu chtít mít slyšící kamarády.
Pět ze sedmi studentů hovořilo o převážně negativních zkušenostech nejen se spolužáky, ale i učiteli, které získali v běžných třídách na základní škole, dříve než byli zařazeni do třídy pro nedoslýchavé studenty. Vyjadřovali svou nespokojenost nad tím, že učitelé v běžné třídě věděli jen velmi málo o tom, jak s nedoslýchavými dětmi pracovat. Často si aktivity a pocity těchto dětí vykládali stereotypně a chybně, bez snahy o porozumění. Někdy se jejich zásluhou dítě ocitlo osamocené s minimálním kontaktem se třídou. Studenti se domnívají, že na učiteli velmi záleží, zda nedoslýchavý žák (student) bude slyšící třídou přijat, či nikoliv.
Lepší vztah s učiteli studenti popisovali až po zařazení do speciální třídy pro nedoslýchavé. Jediná Rachel popsala stejný negativní přístup učitelů, přestože se jednalo o střední školu, kde byl speciální vzdělávací program pro neslyšící a nedoslýchavé žáky: Poté, co jsem tam byla týden, jsem si všimla, jak nás učitelé diskriminují. My, nedoslýchaví studenti, jsme se nejen začali cítit špatně nejen kvůli tomu, že jsme, kdo jsme, ale já jsem cítila špatně i kvůli tomu, že nedoslýchavost byla brána jako něco, za co bych se měla stydět.
Dle názorů studentů by řešení špatné situace nedoslýchavých žáků integrovaných do běžných tříd mohlo spočívat buč v zařazení programu, ve kterém by nedoslýchaví studenti mohli získat emocionální podporu, nebo také v lepším proškolení učitelů na školách pro slyšící i slyšících vrstevníků o tom, co nedoslýchavost znamená, co přináší a jak s ní nakládat.
Dvě studentky, které byly plně integrované v jejich místních spádových středních školách, měly mnohem pozitivnější zkušenosti. Jade popisovala svůj úspěch v hodinách dějepisu: V jednom ročníku nás měl na kurs historie pro pokročilé učitel ... byl to sice nejpřísnější učitel, ale byl neuvěřitelný. Historie byla jediný předmět, kdy jsem získala 100% v každém testu. Bylo nás ve třídě 40 a já jako jediná dosáhla 100%. Tento úspěch zvedl mou hodnotu v očích spolužáků jako nic jiného. Přesto Jade vyjádřila nespokojenost s učiteli, kteří k její ztrátě sluchu upoutávali přílišnou a nevítanou pozornost a tím ji dostávali do pozice "výjimky": Jednu věc jsem nesnášela. Když jsem byla v devátém ročníku, jedna z mých učitelek angličtiny řekla jiné učitelce, ke které jsem měla přejít v 10 ročníku, že jsem nedoslýchavá. [ ... ] Každá má potřeba byla uznána. Tolik jsem tenhle ročník nenáviděla. Učitelka byla stále kvůli mně nervózní. Já jsem ale normální dítě. Nemám žádné problémy. Nepotřebuji speciální péči. Nejsem ráda, když přijdu do třídy a učitel mne již zná, protože jsem nedoslýchavá.
Význam zařazení studentů do speciální třídy pro nedoslýchavé
Studenti spatřovali hlavní význam svého zařazení do speciální třídy pro nedoslýchavé v dobrých vztazích s vrstevníky a učiteli, které byly důležité pro jejich sociální vývoj. Podle jejich výpovědí bylo zřejmé, že pozitivně hodnotí akademický růst, kterého se jim dostalo, a dále i svou schopnost zvládnout střední školu i v méně podpůrném prostředí.
I když touha zařadit se mezi slyšící vrstevníky u našich studentů nikdy zcela nepohasla, vytvořili si mezi sebou blízké vztahy, které byly důležité pro jejich citovou a psychickou pohodu... Přijetí skupinou vrstevníků pak bylo obzvláště důležité pro Claudii, Ellen a Rachel, pro studentky, které se do programu pro nedoslýchavé studenty dostaly po problematické integraci v běžné škole.
Claudie, kterou její učitelka z běžné třídy popsala jako osamělého ztroskotance, našla v programu pro nedoslýchavé studenty svůj bezpečný přístav: Přišla jsem sem v pátém ročníku. Byla jsem všem představena. Od té doby se změnil celý můj život. Začala jsem o sobě více přemýšlet. Přestala jsem se nenávidět, jak jsem to dělala do té doby.Ve třídě pro nedoslýchavé se studentům vyskytla příležitost vytvořit sociální skupinu, ve které se cítili jako platní a hodnotní členové, navzdory stavu jejich sluchu.
Všichni účastníci si byli vědomi, jak důležitou roli pro jejich život sehráli učitelé. Ti jim usnadňovali a pomáhali budovat a udržovat si vysoké sebevědomí. Studenti popsali, jak je "ve škole života" jejich učitelé naučili být ve škole úspěšnými a být pyšní na vlastní dobré výkony:
Ellen:Život je jednodušší, protože dvě učitelky mi pomohly upevnit mé komunikační dovednosti, abych mohla mít v budoucnosti lepší přátele. Opravdu se můj život zlepšil a je jednodušší. Jsem na sebe opravdu pyšná a hodnotím se poprvé v životě pozitivně.
To, co studenti u učitelů ze speciálních tříd pro nedoslýchavé oceňovali nejvíce, bylo, že chápou a znají problémy, které nedoslýchavé lidi provázejí. Jedna studentka ocenila, že učitelé věděli, kde jsou jejich slabá místa, znali jejich problémy s učením a na tyto oblasti se zaměřili. Poslední ceněnou charakteristikou byla ochota učitelů vyslechnout studenty a pomoci jim i s osobními problémy. Na adresu svých učitelů Sam řekl: Díky nim jsem se mohl cítit jistý, bezpečný jako dítě u své matky.
Na otázku, jaký typ vzdělávání by pro sebe v mladším věku považovali za nejpříhodnější, většina (5) studentů odpověděla, že speciální třídu pro nedoslýchavé s tím, že na dalším stupni vzdělávání by přešli do běžného typu školy pro slyšící. Ellen by preferovala úplnou integraci, Rachel nejprve zařazení do školy pro neslyšící s částečnou integrací na střední škole.
Závěr
U zkoumaného vzorku sedmi mladých nedoslýchavých lidí se potvrdilo, že k identifikaci s ostatními nedoslýchavými lidmi dochází. A to i přesto, že nedoslýchaví lidé tvoří širokou různorodou skupinu osob s různými druhy a stupni poškození sluchu, kteří se od sebe mohou lišit způsobem komunikace, dosaženým vzděláním, sociálními zkušenostmi atd. Ukázalo se, že netvoří, podobně jako kulturně Neslyšící, menšinu v rámci většinové společnosti, a nespojují do viditelných komunit. Identita nedoslýchavých se vytváří kontrastně a odlišně od identity kulturně Neslyšících lidí: Nedoslýchaví lidé tvoří jedinečnou, i když různorodou, skupinu s vlastními potřebami a životní realitou, která se odlišuje od skupiny lidí, kteří jsou sociálně a kulturně Neslyšící... Jinak řečeno nedoslýchavost není jen jakýsi menší projev "hluchoty", ale svébytný druh postižení, jejichž nositelé mají vlastní práva."
Naši studenti svou identitu konstruovali na základě své odlišnosti od skupiny slyšících i Neslyšících lidí. To, že sami sebe označili za nedoslýchavé, je odlišuje od slyšících adolescentů. Zároveň pro ně ale zůstávají důležité vazby na slyšící svět, proto se všichni (kromě jednoho), separují od těch, kteří se považují za kulturně Neslyšící. Že identifikace jedince s určitou skupinou nemusí probíhat na základě toho, kam tento jedinec patří např. z medicínského hlediska, lze dobře ilustrovat na Rachel, která v době výzkumu navštěvovala provinciální školu pro neslyšící, přesto oceňuje, že je nedoslýchavá, ráda by měla slyšící kamarády a... pro své dítě by v případě, že by bylo nedoslýchavé vybrala ke komunikaci mluvený jazyk.
Mnoho nedoslýchavých studentů se snaží zmírnit svou jinakost tak, že zdůrazňují vše, co mají společného se slyšícími vrstevníky, chtějí se zapojit do většinové společnosti a kritizují Neslyšící studenty za to, že nemají stejný cíl, že nechtějí to samé.
Pro pozitivní vnímání vlastní osobnosti (identity) je důležité podporující prostředí, které nedoslýchavým studentům zpravidla mohou nabídnout jen speciální třídy pro nedoslýchavé žáky, kde je skrze rovnocenné vztahy se spolužáky a chápající přístup učitelů, posilováno sebevědomí studentů, jejich přijetí sebe samotných a pocity blízkosti a sounáležitosti.
A jak to bylo dál?
Jedna z autorek původního článku, paní Nelita Israelite, byla tak moc hodná a poskytla nám další materiály, které navazují na původní výzkum. Přináší informace o tom, jak vypadá život všech sedmi studentů, kteří se účastnili výzkumu, po čtyřech letech. Všichni už opustili střední školu, speciální třídy pro nedoslýchavé a většina z nich pokračovala ve studiu.
V této době bylo mladým lidem od 18-22 let. Jejich životní osudy se podstatně změnily. Jedna ze studentek, která měla těžkou sluchovou vadu, navštěvovala vysokou školu určenou pro neslyšící a nedoslýchavé studenty. Nejvýraznější změnou v jejím životě byla její identifikace s prostředím kulturně Neslyšících lidí. Přestala nosit sluchadla a v komunikaci už nepoužívala mluvený jazyk, upřednostňovala americký znakový jazyk.
Tři ze zbývajících šesti studentů byli denními studenty na vysoké škole (pro slyšící), další dva navštěvovali vyšší střední školu (taktéž pro slyšící) a jeden student se zatím rozmýšlel, co dál. Čtyři ze šesti studentů pracovali na poloviční úvazek v obchodě nebo v sektoru služeb, jeden z nich dokonce na plný úvazek. V jejich zaměstnání byla na denním pořádku komunikace se slyšícími lidmi. Dva ze šesti studentů zůstali přáteli, další už mezi sebou neudržovali žádný kontakt. Většina jejich nových přátel byli slyšící lidé ze současné školy a zaměstnání.
Čtyři z těchto šesti studentů se stali součástí slyšícího světa, takže už se o včlenění do většinové společnosti nemuseli dále snažit. Další dva studenti stále zažívali určité těžkosti, ale z jejich výpovědí bylo zřejmé, že zažívají větší míru společenského přijetí, ať už mezi spolužáky na universitě, nebo ve svém okolí, než tomu bylo před čtyřmi a více lety, kdy navštěvovali základní a střední školu.
Spolu s dalšími změnami v životech těchto šesti studentů, kteří se "integrovali" do slyšícího světa, bylo možné zaznamenat i změny v tom, jak nahlížejí na svou identitu, kam se zařazují, a jak se staví k identitě slyšícího člověka. Zatímco v době první studie studenti zdůrazňovali, čím se liší od slyšících vrstevníků, o čtyři roky později už mluvili více o tom, co mají se slyšícím světem společné. Všech šest studentů se, každý po svém, prohlásilo, že si nemyslí, že by se nějak výrazněji lišili od slyšících. Když měli za úkol vybrat slova, která by vystihla jejich osobu vzhledem k jejich sluchové vadě, všech šest dotazovaných použilo kromě slova "nedoslýchavý" také slovo "normální".
Čtyři studenti se navíc vyjádřili v tom smyslu, že už se necítí být déle nedoslýchavými: Nebudu lhát, jsem nedoslýchavý. Ale víte, někdy se na sebe dívám jako na slyšícího, protože mám takové pomůcky, které mi pomáhají slyšet. A tak jsem zároveň i slyšící, protože mohu slyšet. Myslím, že takhle to vnímám. Zdálo se tedy že pro tyto studenty už nebyla skutečnost, že jsou nedoslýchaví, tak rozhodující pro vnímání jejich identity, jako tomu bylo před čtyřmi a více lety. Jednoduše to přijali jako součást svého každodenního života. Při tvorbě a hledání vlastní identity šlo teč spíše o budování pocitu jednoty mezi sebou a ostatními lidmi, než o zdůrazňování rozdílů.
Israelite, N.; Ower, J.; Goldstein, G.: Hard-of-Hearing Adolescents and Identity Construction: Influences of School Experiences, Peers, and Teachers. In Journal of Deaf Studies and Deaf Education, Spring 2002, vol. 7, pg. 134 - 148. (Pozn.: kromě odstavce: A jak to bylo dál?)
Připojte se! 