V minulém čísle jsem uvedla některé definice pojmu identita člověka. Znamená to uvědomění si sebe sama, svých silných a slabých stránek. Je to umění vnímat své potřeby a prožitky a pracovat s nimi. Stabilní a celistvá identita je podmínkou pro kvalitní život, seberealizaci a navazování dobrých osobních i formálních vztahů s lidmi. Získat identitu znamená projít procesem sebepoznání a úspěšné překonání různých životních krizí. Identita člověka má prvotní a nejhlubší základy v jeho dětství. Velice záleží na povaze rodinného prostředí, zda je bezpodmínečně přijímající, či klade na dítě zatěžující nároky (např. lásku rodičů je třeba si zasloužit, být vděčný, žít s ohledem na jejich potřeby apod.). Pokud člověk vyjde z problematického rodinného prostředí, jeho identita ve většině vyrůstá z negativního sebepojetí. To ho provází v celém jeho životě. Přesto není vše ztraceno. Člověk má možnost pracovat na svém vývoji neustále. Je mnoho cest - např. psychoterapie, která využívá různé metody, nebo etikoterapie - léčba morálními silami, která se přímo zabývá povahou našich vztahů k sobě a k okolí. Znakem zdravé a pevné identity je soulad mezi vnitřním prožíváním (postoje a názory člověka) a vnějšími projevy (co člověk říká nahlas, jak se chová vůči druhým i vůči sobě). Identita neslyšících a nedoslýchavých lidí je velkým tématem jak pro ně samotné, tak pro odborníky, kteří jim poskytují péči (učitelé, vychovatelé, speciální pedagogové, sociální pracovníci, psychologové...).
Krátké zastavení u identity N/neslyšících
Vymezit pojem identita N/neslyšících je v mnohém jednodušší v porovnání s vymezením identity lidí nedoslýchavých. Než se začneme zabývat nedoslýchavými lidmi a jejich osobním prožíváním své identity, stručně bychom si připomněli identitu N/neslyšících.
Identita neslyšícího člověka se odvíjí od toho, zda se cítí být součástí komunity kulturně Neslyšících, či ne. Pokud ano, pak tento člověk získává pocit, že je součástí společenství. Tento pocit je velice důležitý. Již v minulém čísle jsme si definovali, že důležitou součástí identity je patřit do nějakého společenství. Pokud se neslyšící lidé cítí být Neslyšícími, stávají se členy komunity, která má reálné základy - jazyk se svou historií a kulturu a její vývoj.
Česká komunita Neslyšících se, zejména v posledních letech, snaží o podporu svých členů a jejich práv. Není od věci, že je snaha prosadit název Neslyšící právě s velkým "N", což vzbuzuje stálé diskuse jak mezi slyšícími, tak i mezi lidmi se sluchovou vadou. Myslím, že velké "N" vychází nejen z dění v komunitách Neslyšících v západním světě, ale je to zcela přirozená reakce na to, jak byli v minulosti neslyšící lidé podceňováni a nedoceněni. V současné době vnímám jako nejvýraznější potřebu šířit informace o jazyku a kultuře Neslyšících mezi samotnými N/neslyšícími. Potřebují tyto informace, aby se mohli svobodně rozhodnout, zda se stanou členy komunity Neslyšících, či ne.
Tuto funkci - předávání informací o komunitě Neslyšících - by měly zastávat zejména školy pro neslyšící děti a dospívající. Bohužel tomu tak dosud není, a proto se o tuto složku musí starat sami členové komunity Neslyšících, kteří mnohdy nestihnou pokrýt potřebu všech.
Potřeby neslyšících jsou většinou jasně definovány (např. Potřeba osvojit si a používat znakový jazyk v takové formě, aby se myšlení a osobnost a celkový potenciál mohl dostatečně rozvinout, potřeba poznat vrstevníky a dospělé N/neslyšící lidi atd. Více o této otázce najdete v Info-Zpravodaji 1,2/2005). Otázkou zůstává, zda jsou tyto potřeby dostatečně naplňovány.
Víme, jak je to s nedoslýchavými lidmi?
V tomto článku vycházím z informací, které jsem získala od nedoslýchavých lidí, kteří byli ochotni odpovídat na moje dotazy. Dalším zdrojem informací mi byl článek kanadských autorů o identitě nedoslýchavých dospívajících uvedený v minulém čísle Info-Zpravodaje (1/2006), kde se uvádí výpovědi nedoslýchavých studentů.
Nedoslýchaví nejsou zdaleka tak jasně vyhraněni a sjednoceni do jednolitého společenství, jako lidé N/ neslyšící či slyšící. Jasným znakem této "nevyhraněnosti" či "nezařaditelnosti" je různorodost v tom, jakým jazykem komunikují. A jazyk také určuje, kým se nedoslýchaví lidé cítí být.
Mezi slyšícími i neslyšícími lidmi převládá názor, že nedoslýchavý má blízko jak ke slyšícím, tak i k neslyšícím, a proto velmi dobře ovládá jak češtinu v mluvené i psané formě, tak komunikuje plynně znakovým jazykem. Realita je však jiná.
Nedoslýchaví ne vždy ovládají oba jazyky, mluvený a znakový, plynně. A také ne vždy mluví a píší česky bez problémů. Jako obvykle záleží na tom, v čem vyrůstali a jaké mají schopnosti a dispozice. Zda měli již od dětství možnost kontaktu se znakovým jazykem a docházeli do školy pro sluchově postižené, nebo zda byli od dětství v prostředí výhradně slyšícím apod.
Napojení na svět znakového jazyka
Nedoslýchaví lidé, kteří vyrostli ve slyšící rodině a docházeli do školy pro sluchově postižené, většinou ovládají oba jazyky na velmi dobré úrovni, a jsou tak schopni zařadit se do obou světů. Toto "vřazení se" mezi slyšící a neslyšící mívá různou podobu a sílu, což záleží na individuální zkušenosti toho kterého člověka. Jsou nedoslýchaví lidé, kterým vyhovuje lépe svět slyšících. Jiní se v dospělosti nebrání kontaktu s neslyšícími či jej záměrně vyhledávají a mohou pocítit potřebu identifikovat se s kulturně Neslyšícími. Mnohým nedoslýchavým lépe vyhovuje komunikace ve znakovém jazyce: Díky znakovému jazyku, který je úžasný, který mám ráda a který je mojí součástí, se mezi N/neslyšícími cítím dobře. Ve společnosti slyšících se cítím nejistá... Ve slyšícím světě, ač ho mám ráda a patří k mému životu, se občas ztrácím...
Napojení na svět mluveného jazyka
Pokud nedoslýchavý člověk vyrůstá ve slyšícím prostředí (rodina a škola) a je schopen v tomto prostředí dobře fungovat, může se stát, že se na jeho "jinakost" zcela zapomene. Jeho nedoslýchavost ho příliš neomezuje, přesto však může docházet k situacím, které mu ji "připomenou". Např. si jeho vrstevníci všimnou, že někdy "divně" reaguje. Mohou to považovat za jeho osobnostní rys. Děti těžko rozpoznají, že jejich kamarád neslyší tak dobře jako oni. V jejich očích pak nedoslýchavý může být "ten pomalý, roztržitý..." Tyto reakce okolí se samozřejmě také odrazí na identitě nedoslýchavého člověka. Jestliže se nedoslýchavý člověk nedostane do kontaktu se stejně sluchově postiženými nebo neslyšícími, pak se považuje automaticky za slyšícího.
Může se stát, že si mladý nedoslýchavý člověk, který je od dětství zcela integrován (asimilován) do světa slyšících, od určitého věku (nejvíce v začínající dospělosti) začne svou "odlišnost" uvědomovat. Tato cesta uvědomování a sebepoznávání není snadná a je mnohdy bolestivá v tom, že si člověk postupně zvyká na svou "jinakost", kterou si teprve nedávno uvědomil. Na této cestě se nedoslýchavý člověk může dostat až ke znakovému jazyku a pro někoho může objevení tohoto nového světa znamenat úlevu a osvobození. V každém případě je nezbytné svoji "jinakost" přijmout. Každý člověk je celek, který se skládá z různých částí, pozitivních i negativních. Pro naši identitu je nezbytné úplné sebepřijetí, to znamená přijetí všech částí naší osobnosti. Pokud některou svou součást budeme potlačovat či ji odmítat, pak zákonitě narušujeme svou celistvost, což se projeví dříve či později.
Existuje však také několik případů, kdy má mladý nedoslýchavý člověk velký problém vůbec se začlenit do jednoho z obou světů. Od narození má těžkou nedoslýchavost, ale jeho rodina ho od počátku vedla orálně a snažila se jej včlenit mezi slyšící děti i přesto, že již jako dítě jevil
známky psychického vyčerpání a stresu... Takoví lidé se v současné době, kdy jsou dospělí, cítí být totálně vyděleni z obou světů. Pro jejich těžkou vadu je komunikace ve slyšícím světě nepředstavitelně náročná a znakový jazyk téměř neovládají. Takový člověk má opět více než jednu možnost -začít se učit komunikaci ve znakovém jazyce (což v dospělosti není snadná záležitost), nebo rezignovat a zůstat v izolaci.
Mezisvět, nebo další osobitý svět?
Důležitým faktorem, který ovlivňuje identitu a sebedůvěru nedoslýchavého člověka, je, jak už bylo výše řečeno, chování okolí k němu. Nyní nehovoříme o rodinném prostředí, posouváme se do širšího společenského světa (škola, zaměstnání apod.). Přístup slyšících a neslyšících k nedoslýchavým lidem bývá v mnohém příliš zjednodušený. Nedoslýchaví jsou považováni spíše za slyšící, kteří trochu hůř slyší. V podstatě jsou považováni za skupinu, která je "někde mezi".
Tyto názory tvrdí: 1) Nejsou to neslyšící, kteří jsou natolik silně sluchově postižení, že by komunikovali převážně znakovým jazykem a oproti neslyšícím mají vlastně výhodu, protože mají zbytky sluchu. 2) Nejsou to slyšící, protože jim jejich sluchová vada přináší ve světě slyšících jistá omezení. Tato simplifikace může být pro nedoslýchavé mnohdy nepříjemná, protože není brán zřetel na jejich specifické potřeby a práva.
Nedoslýchaví lidé velice často zmiňují, že se na jejich potřeby mnohdy nebere ohled. Jeden z nedoslýchavých toto zjednodušování vystihl tak, že nedoslýchaví se "házejí do jednoho pytle" s neslyšícími a celá skupina se označuje pojmem N/neslyšící. Podle jeho názoru to není správné ani vhodné právě proto, že se opomíjí potřeby nedoslýchavých.
Nedoslýchaví studenti v zahraničí se shodně vyjádřili, že nedoslýchaví tvoří jedinečnou, i když různorodou, skupinu s vlastními potřebami a životní realitou, která se odlišuje od skupiny kulturně Neslyšících... Jinak řečeno nedoslýchavost není jen jakýsi menší projev hluchoty, ale SVÉBYTNÝ DRUH POSTIŽENÍ, jehož nositelé mají vlastní práva." (viz Info-Zpravodaj 1/2006).
Svět nedoslýchavých
Nedoslýchavost je tedy srozumitelně definovatelná: Nedoslýchavost je svébytné postižení a jeho nositelé mají své specifické potřeby a práva.
Ale jak je to s identitou a vnitřním prožíváním sebe sama u nedoslýchavých? Výše jsme se přesvědčili, že jejich specifičnost není dostatečně zohledněna.
Slova jedné české nedoslýchavé ženy potvrzují složitost celé situace: Identita u nedoslýchavých bývá často velkým problémem... Nedoslýchaví to mají o něco těžší, protože přestože se snažíme o osvětu, škála sluchové vady je tak veliká a každý dílek z té škály mívá často jiné potřeby...
Podobně se vyjádřili nedoslýchaví studenti z výše zmiňovaného článku: Nedoslýchaví tvoří širokou různorodou skupinu osob s různými druhy a stupni poškození sluchu, kteří se od sebe mohou lišit způsobem komunikace, dosaženým vzděláním, sociálními zkušenostmi atd. (viz Info-Zpravodaj 1/2006).
Ptáte se, co jsou tedy specifické potřeby nedoslýchavých lidí? Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Jak už bylo uvedeno, skupina lidí s nedoslýchavostí je velice různorodá kvůli široké škále sluchových vad. Dá se říci, že každý nedoslýchavý člověk potřebuje něco jiného. Některý nedoslýchavý člověk upřednostňuje znakový jazyk, jiný mluvenou řeč podepřenou znaky a dalšího v komunikaci naopak znaky ruší a opírá se jen o odezírání. Dalších podobných specifických potřeb je mnoho. Je třeba nespěchat a dát nedoslýchavému člověku prostor, abychom poznali, co skutečně potřebuje.
Každý člověk se potřebuje prosadit a naplnit své potřeby. Je nezbytné uznávat a respektovat individualitu člověka. Tímto bychom se měli řídit zejména my, profesionálové, jejichž péčí procházejí teprve se utvářející jedinci. Máme povinnost vytvořit natolik bezpečné a přijímající prostředí, aby v něm byla dostatečně podporována individualita a sebevědomí dětí a dospívajících lidí. U dětí a dospívajících se sluchovým postižením je velmi důležité předávat jim úplné informace jak o světě slyšících, tak o světě N/neslyšících, aby se v době, kdy si začnou utvářet své postoje a názory, byli schopni zorientovat.
Připojte se! 