Dalších 10 předsudků o neslyšících

Tento text je přepisem rádiového seriálu Slyšitelné ticho, rádio Classic FM. Tento díl byl odvysílán 9.6.2006
Autor cyklu: Naďa Dingová, redaktorka Mirka Dámcová, host Petr Vysuček
Garantem cyklu je Česká komora tlumočníků znakového jazyka, autorem přepisu J.Fikejs a A.Svobodová

Redaktorka: (R) Další díl našeho seriálu o neslyšících dnes má takový pěkný název,můžeme říci, „10 lidových moudrostí o neslyšících a odpovědi na ně podle toho, co už víme“. Sami si přiznejme, že mezi námi slyšícími existuje mnoho předsudků o neslyšících a my jsme s panem Petrem Vysučkem – naším už pravidelným hostem vybrali skutečně těch asi 10 nejdůležitějších. Já tedy opět dnes ve studiu vítám pana Petra Vysučka odborného asistenta oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, předsedu organizace Pevnost – české centrum znakového jazyka. Dobrý den.

Petr Vysuček (PV) (hlasem Nadi Dingové): Dobrý den.

R: První bod, který jsme si spolu naplánovali „Neslyšící jsou nesamostatní jedinci závislí na tlumočnících“. Já myslím že na to už bylo odpovězeno v těch minulých dílech, takže jen velmi stručně.

Petr Vysuček

R: Tak to máme myslím vyřešeno. Ale teď dost důležitý další bod těch našich deseti lidových moudrostí „Neslyšící nemohou mít abstraktní myšlení“. Tak jak je to s tím?

PV:Tak ani tato lidová moudrost není v pořádku, není to tak, že by neslyšící nebyli schopni abstraktního myšlení. Samozřejmě neslyšící mají krásnou představivost, když bychom chtěli hovořit i o abstraktní představivosti, mají ji, stejně jako slyšící. Ta abstrakce, tu mi nedostaneme sluchem, to je v jedinci a v neslyšících taky.

R: „Neslyšící nemohou poslouchat hudbu“ i na toto téma jsme už v našem seriálu si povídali, že tedy nemohou chodit na žádné koncerty, diskotéky či jiné zábavy. Je to tak?

PV:Není to pravda. Neslyšící žijí úplně normálním společenským životem a mladí neslyšící milují diskotéky. Diskotéka je výborná, protože když jdete do takového diskotékového klubu, kde ta hudba je opravdu na plno a je tam spousta reprobeden, které přenášejí basy, tak neslyšící cítí tuto hudbu celým tělem a je to pro ně velký zážitek. Ono necítí slova, o kterých se tam zpívá, ale cítí ten rytmus a to je pro ně velký zážitek. A neslyšící milují tuto diskotékovou hudbu. Když stojí o to víc prožívat ten zážitek, tak si dají ruce na reprobedny a znásobí to, cítí to všechno mnohem víc. Třeba moje maminka ta miluje takovýto způsob poslouchání hudby. Moje maminka je neslyšící.

R: Ostatně tady už to během našeho seriálu v různých povídáních s jinými hosty zaznělo, že pro neslyšící je velmi důležitý dotek. Takže určitě to spolu souvisí to, o čem jste teď právě povídal.

PV:Ano, určitě jo. Dotyk a ááá hlavně ještě potom vizuální kontakt s tím člověkem. Buď tam tedy je tlumočník, který překládá hudbu a nebo když tam ten tlumočník není, a ten neslyšící chce nějakým způsobem, alespoň částečně vnímat tu hudbu jako takovou, tak to může nahradit ten dotyk, nebo to vnímání tělem.

R: Tak opusťme tedy svět hudby. Už jsme si tedy vyjasnili, že i tento svět je pro neslyšící naprosto nezbytný. A co neslyšící a řízení auta? Jak je to s tímto předsudkem.

PV:To mně rozesmívá, vždycky, a já musím říci že je spousta neslyšících kteří mají řidičský průkaz a nikdy nenarazili na to, že by byl problém. A to že nemohou řídit auto, to je úplný nesmysl. Když třeba policie jede a tedy používá zvukový signál pro upozornění ostatním řidičům, tak místo toho zvuku neslyšící vnímají vlastně majáky, které oznamují to, že se něco děje a nemají s tím problém. Tady bariéra neexistuje. A to že neslyší neznamená, že nemohou řídit auto. A naopak se o neslyšících řidičích říká, že jsou mnohem šikovnější za volantem, než slyšící. Nebo „šikovnější“ pozornější, ono tím že jsou zvyklí vnímat svět očima, tak i za tím volantem jsou velmi bystří a vnímají to, co se kolem nich děje mnohem víc, nebo víc než na jejich místě slyšící řidič.

R: Mám spoustu známých, kteří aby se v noci dobře vyspali tak si dávají, zvláště jsou-li v hlučnějším prostředí tampony do uší. Z toho možná leckdo usoudí, že ten kdo je neslyšící, tak že se bez problému kdekoli dobře vyspí. Tak jak je to s tím?

PV:To je taky jako velký omyl slyšících, vždycky slyšící mi říkají „mi vám tak závidíme, vy jako neslyšící vy si tu noc užijete, vy spíte bez přerušení“. A to tak není, neslyšící jsou velmi citliví na vibrace. To znamená, že když někdo do pokoje třeba přijde, tak jenom to, že někdo prostě jde, tak oni to vnímají svým tělem, ty vibrace je vzbudí nebo když se najednou otevře okno, tak ne že by je vzbudil ten rámus, který s tím otevřením okna souvisí, ale nás probudí to, že nás najednou ovane ten čerstvý vzduch a na tohle mi jsme mnohem citlivější než třeba slyšící.

R: Takže další mýtus jsme myslím teď odbourali, že by se neslyšící v noci dobře vyspal jenom proto, že neslyší. A další, který tady mám, který bychom spolu měli odbourat: „Pokud se bavíme v přítomnosti neslyšících, můžeme se klidně bavit o nich, protože nás stejně neslyší“. Tak jaký máte na tohle názor?

PV:S tím také nemohu souhlasit a vím, že si slyšící častokrát myslí, že když budou pomlouvat nějakým způsobem přítomného neslyšícího, že na to on nepřijde. Hmm ale neslyšící mají velmi vyvinuté takové to vnímání pro situaci. Umí velmi dobře odezírat, tak někdy stačí, že odezřou slovo a okamžitě si domyslí co byl zbytek toho vyprávění. Někdy se slyšící snaží nějakým způsobem zamaskovat ten hovor, že si dávají ruku před pusu, nebo že se různě natáčí a to je zase signál, že se děje něco, co by se dít nemělo. Že třeba zrovna se ti slyšící baví o tom neslyšícím přítomném. A není to vhodné není to slušné. Takže by slyšící neměli spolíhat na to, že si mohou dovolit v přítomnosti neslyšícího cokoli.

R: Já jsem zrovna k tomu chtěla dodat, že když nic jiného, není to etické. Ale i kdyby tohle se…

PV:Určitě, to se přikláním, já si myslím, že to je hodně citlivé pro neslyšící. A je to jedna z věcí, kterou neslyšící neumí odpustit. Neodpouští ji. Je to využívání toho, že ten člověk neslyší a to není etické.

R: Ano, úplně s vámi souhlasím a rozumím tomu. Další takový mýtus, je taková ta lidová moudrost, kterou bychom měli společně odbourat se týká práce neslyšících „Neslyšící má málo informací o světě, nemůže tedy nikdy pracovat jako nic jiného než dělník“. Tak tady nechávám pár teček a vysvětlení na vás.

PV:No, je pravda, že s těmi informace je to na pováženou. Neslyšící, ne že by měli méně informací, ale mají trošičku ztížený přístup k informacím. Nemohou je vnímat tedy sluchem, ale zas mají možnost ty informace získat na internetu, četbou… takže není to tak, že by neměli vůbec přístup k informacím, jenom mají trošičku ztíženou tu cestu k těm informacím. Takže to znamená že neslyšící můžou vystudovat, stejně jako by to mohli vystudovat slyšící (nějaký obor). To znamená, že mohou provozovat kvalifikovaná zaměstnání stejně jako slyšící. Rozvrstvení těch jednotlivců je samozřejmě stejné jako v komunitě slyšících, taky ve společnosti slyšících jsou lidé více a méně nadaní a tak je to vlastně i v komunitě Neslyšících. Ne všichni jsou géniové, ale ne všichni prostě mohou dělat jenom dělnické práce.

R: A taky ne všichni jsou houževnatí a ne všichni mají ten vytčený cíl, za kterým jdou, a to myslím že platí pro komunitu slyšících stejně jako Neslyšících.

PV:Ano, vždycky to záleží na tom konkrétním člověku, je to hodně individuální. Když člověk chce sehnat informace a chce se vzdělávat, tak vždycky si najde možnost.

R: Pravda, to dodávám já ze svého vlastního pocitu, že to určitě pro ty neslyšící je složitější a náročnější.

PV:Je důležité si uvědomit, že teda to nemají tak jednoduché, ale ty možnosti mají. Je televize, kde teďka už většina pořadů je opatřena titulky – skrytými titulky – mohou chodit do kina, mohou si číst noviny, mohou komunikovat přes internet, mohou komunikovat společně mezi sebou textovými zprávami. Takže těch možností je už v současné době víc.

R: A může neslyšící žít sám? Nebo může žít pouze v chráněném bydlení?

PV:(smích) To mně také rozesmívá – tato otázka nebo tento mýtus. Já žiju sám, žiju sám ve svém bytě, který jsem si sám vyřídil, a všechno s tím související jsem si vyjednal. Takže nejenom že ten neslyšící může žít sám, ale může mít svou vlastní rodinu, může si postavit, dům, může mít dům se zahradou, může mít všechno co může mít na jeho místě slyšící. Pozor! neslyšící neznamená mentálně postižený. Neslyšící je člověk, který je zdravý a má to v hlavě v pořádku. A jenom komunikuje jiným jazykem, je to vlastně cizinec svým způsobem. Já vím, že se mně třeba spousta slyšících ptá „Ježíš vy jako neslyšící nemůžete asi cestovat, že jo. Vy to máte problematické“ a já se musím zase smát, protože já velmi rád cestuji a cestuji hodně a je to pro mě vždycky zajímavé a nikdy jsem s tím neměl problém. A já o svém životě můžu říct, že žiju bohatým životem. Já si můžu dělat co chci a jakým způsobem chci, takže sluchové postižení to opravdu není postižení já jsem neslyšící a můžu dělat prostě co uznám za vhodné. Ty příležitosti mám.

R: Další lidová moudrost, další mýtus, který asi myslím bez problémů odstraníme „Neslyšící nemá zájem o to, co se děje kolem něj, protože to stejně neslyší“.

PV:(smích) Není to tak, já nevím co na tohle odpovědět víc. Mně zajímá všechno co se kolem mě děje. Naopak já se snažím si ty informace shánět jak jen to jde. Nikdy jsem si neřek „neslyším, tak to znamená že se o to nebudu starat“ , je to přirozená vlastnost člověka. Člověk chce vědět co se kolem něj děje.

R: A ještě se vrátím k otázce pracovní, tak trošku „Neslyšící nemůže samostatně pracovat, protože nemůže telefonovat“.

PV:Ani to není pravda. Neslyšící mohou pracovat na jakýchkoli pracovních pozicích. Je pravda, že nemohou telefonovat, ale je spousta prací které se obejdou bez telefonování. Já třeba funguji jako vyučující na vysoké škole a občas potřebuju telefonovat, ale buď si najdu jiný způsob komunikace s tím člověkem se kterým potřebuju mluvit a nebo použiju tlumočníka.

R: Dá se to prostě zařídit tak, aby i tam, kde dejme tomu bez toho telefonování to nejde, tak ale aby se to tomu přizpůsobila.

PV:Vždycky, vždycky je to jde nějak vyřešit. Neexistuje jakoby slepá ulička, vždycky je řešení.

R: To je docela optimistické slovo na závěr, že vždycky je nějaké řešení, a já právě s těmi to slovy rozloučím s panem Petrem Vysučkem odborným asistentem oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, předsedou organizace Pevnost – České centrum znakového jazyka. Loučím se nejen pro dnešek, ale pro celý seriál, kdy jsem měla možnost, myslím celkem čtyřikrát pana Vysučka u nás ve studiu přivítat. Bylo to moc milé setkání, děkuji za něj, a těším se snad někdy na viděnou.

PV:Také moc děkuji a také se budu těšit někdy na viděnou.

R: Na shledanou

seznam všech dílů slyšitelného ticha najdete na stránce http://ruce.cz/slysitelne-ticho