Ze života nedoslýchavého

Do pocitů nedoslýchavých lidí, žijících ve 40. letech minulého století, nám dává nahlédnout kniha Ze života nedoslýchavého, kterou napsal Josef Zíma. Autor pracoval dlouhou dobu na logopedickém pracovišti, kde se setkával s lidmi se sluchovou vadou. Ze svých bohatých zkušeností i z literatury vybral význačné typy lidských povah a osudů a na životním příběhu svého vymyšleného hrdiny ukazuje, jak nedoslýchaví lidé vnímají své postižení, s jakými problémy se setkávají i jakého odhodlání a úsilí je třeba, aby nerezignovali. Kniha je psána čtivým způsobem tak, aby přiblížila problematiku života sluchově postižených i laické veřejnosti, a probudila tak její zájem o pochopení duše (potřeb) nedoslýchavého člověka a vyvolala snahu pomoci jim v jejich nelehkém životním postavení. Mnohé ze zkušeností, které zde autor popisuje, jsou pro nedoslýchavé lidi aktuální i dnes...

Kniha začíná setkáním dvou dávných přátel po mnoha letech, při němž si jeden všimne čehosi podivného v chování svého přítele – zdá se nyní plachý, málomluvný, často zůstane dlužen odpověď na otázku či odpovídá zmateně. Jakoby se z něho stal mrzout a podivín. Na přímou otázku po příčině nabídne, že důvod svého chování vysvětlí v dopise. Z jeho výpovědi vám přinášíme několik ukázek...

Snad se ti zdám podivínem, ale nejsem jím..., byl jsi mým nejlepším kamarádem od školních lavic ... a já se bál, abys neobjevil mou vadu, nechtěl jsem z tvých úst slyšet slova, jež bývala příčinou mých utrpení....: „On špatně slyší“, nebo dokonce radikálnější klukovské „hluchoun“. Tenkrát to bylo tvoje kamarádství, jež jsem si chránil, později to byl boj o povolání a existenci. Musel jsem mlčet, abych byl tím, čím jsem, abych byl jedním z vás, kteří jste žili radostněji. Ani nevíš, jak to bylo někdy těžké a kolikrát můj dětský úsměv byl zalit slzami pro neslyšené nebo špatně slyšené slovo. Vy všichni ... jste o tom nevěděli, ... mé neúspěchy byly připočteny na vrub mé klukovské netečnosti a nevšímavosti... Žádný z mých učitelů....nepostřehl mé vady a uspokojil se se špatným oceněním mých vloh a schopností. Zde jsem byl bezmocným a přece vždy uprosil jsem rodičů, aby na mne neupozorňovali. Nechtěl jsem být terčem vtipů a posměchu ve třídě. ... Proto jsem raději zakrýval pravý stav, jak jsem mohl, a raději jsem trpěl pochybné neúspěchy i kárání učitelů.

S vámi spolužáky to ještě šlo ... měl jsem vás kolem sebe ... horší to bylo doma na vesnici, ... jakmile jsem vystrčil nos ze vrátek, musil jsem hned někomu odpovědět na zavolání z návsi nebo přes cestu ... slyšel jsem volat, ale nerozuměl jsem. Maskoval jsem to tak, že jsem se k volajícímu hned rychle rozběhl ... Stejně velkou potíž jsem měl, chtěl-li mi někdo šeptem svěřiti nějaké to klukovské tajemství ... Slyšel jsem vždy jen sotva polovinu šeptaného, zbytek jsem si musil doplniti a zkombinovati sám ... Jako dítě bál jsem se vstoupit do obchodu, ... obával jsem se, že nebudu dostatečně slyšet a že se mi lidé v obchodě vysmějí. Proto jsem čekával venku tak dlouho, až jsem byl jist, že v obchodě nikdo není ... Ze stejného důvodu jsem odmítal choditi s rodiči na návštěvy k přátelům a známým. Stejně nerad jsem chodil vyřizovati různé vzkazy, nikdy jsem si nebyl jist, budu-li slyšeti odpověď dobře. Teprve v pozdějších letech naučil jsem se s lidmi jednati a jim rozuměti bez potíží a beze strachu.

Dosavadní moje neúspěchy ve slyšení a stále se horšící poměry ve škole měly na mne jen jediný účinek: zakrýval jsem svou vadu tím usilovněji. Nevzdal jsem se a neřekl: „Já jsem nerozuměl“, nebo: „Já jsem neslyšel“. Dával jsem si stále větší pozor a bedlivě jsem sledoval ústa všech mluvících osob, s kterými jsem přicházel denně do styku. Instinktivně jsem očekával od tohoto počínání nějakou pomoc, která bude pro mne znamenati radikální obrat ... Měl jsem někdy obavy, že úplně ztroskotám,... teprve později mi přinesla moje houževnatá pozornost první úspěchy. Slyšel jsem lépe. Ne sluchem, ale očima. Co utíkalo mému sluchu, chytal jsem zrakem. Byla to malá náhrada, ale přece jen tak velká, že značně podepřela mou sebedůvěru a jistotu ve styku a jednání s mými učiteli. Od té chvíle se mé postavení ve škole značně změnilo a změnil se i můj prospěch. ... V pozdějších letech se mé pozorování očima zdokonalilo do té míry, že nikdo, kdo se mnou hovořil přímo, nemohl o mne říci, že špatně slyším. Mělo to však také jednu nepříjemnou vadu. Vyžadovalo to naprostého soustředění očí na ústa mluvícího ... a často jsem byl nečekaně zpražen. „Co se na mne tak díváš“, nebo „koukáš, jako kdybys mne chtěl sníst“ – to byly ještě nejmírnější výrazy, kterými byl můj pozorovací útok odražen.... Když se mi to stalo několikrát, snažil jsem se dívati na ústa lidí pokud možno lhostejně a nenápadně.

Nebyl jsem nijak zvlášť nadaný a výbojný..., ale poctivě jsem se snažil. K poctivé práci jsem byl veden doma svými rodiči...., jen jim mohu děkovat, že jsem neklesal na mysli ani v nejtěžších chvílích. Věděl jsem dobře, že podobných nešťastníků, jakým jsem byl já, bylo mezi námi více. Mnohé z nich jsem viděl vyrůstati vedle sebe. Sedali v prvních lavicích, nastavovali si uši při vyučování a měli mnoho drobných úlev, kterých rádi využili. To byli ti, kteří na svou nedoslýchavost buď upozornili sami, nebo dali upozornit pány učitele svými rodiči. Ztroskotali většinou všichni. ... Některým chybělo nadání, jiným dobrá vůle k učení a píle a mnohým dobré vedení a podpora doma … I já vím, že bych si byl přiznáním k vadě ušetřil mnoho nepříjemných a trpkých chvilek, ale za jakou cenu! Hledělo by se na mne jako na méněcenného, jednali by se mnou jako s nemocným, musil bych snášeti soustrastné pohledy dospělých a slyšeti občas slova litování nebo viděti významná gesta, naznačující moji vadu ... Proto jsem mlčel a raději psal tresty a snášel napomínání, stál vedle lavic i za dveřmi a nesl pečeť více méně lehkomyslného a slabšího školáka. Viděl a slyšel jsem dosti, aby toto vše bylo pro mne přijatelnější než plné přiznání k vadě a všechny následky s tím spojené.

Co vše však působí na duši dítěte nedoslýchavého?... Může vyrůstati klidně a nezávadně v prostředí a možnostech, které až dosud měla? Ve třídách plných slyšících dětí, kde je pokořována a vysmívána, kárána? Kde její vada je stále obnažována bez porozumění a bez ohledů? ... Snad ti bude nyní jasné, proč tak postižená dětská dušička se stáhne do sebe, proč je zakřiknuta a nevrlá ke svému okolí a ke všemu slyšícímu, proč je někdy ráda sama.... Dospělí lidé! Dovedou pochváliti, dovedou pohladiti, dovedou raniti. Těžko dnes vzpomínati, čeho mi dali více. Přiznám se ti, že jsem se vyhýbal hovoru s dospělými, kde jsem mohl. Zvlášť ... před těmi s plnovousem jsem měl přímo hrůzu ...strašila mne … jejich vousy zakrytá ústa. Tady jsem byl totiž v koncích se svýma očima a musil jsem se spolehnouti jen na uši. To dopadlo obyčejně špatně. Kdykoli jsem měl takového vousatce potkati, vyhnul jsem se mu raději ... I na hlase lidí mi záleželo... jedni hovoří hlasitě, afektovaně, jejich hlas leží ve vyšší poloze, mluví jasně, čistě..., druzí mají hlas laděný níže, basově, vyjadřují se klidněji, jejich rty se sotva pohybují a jejich tichá řeč dosahuje někdy až hranice šeptání.... Rozhodně více rozuměl jsem hlasu ženskému než mužskému... To ani nechci mnoho mluviti o lidech, kteří zřejmě trpěli nějakou vadou řeči....Jejich řeč tvořila nepřetržitý článek různých šelestů a pazvuků. Nevíš, příteli, kolik takových lidí je mezi námi. Nejsou si svých vad vědomi a nevědí o nich. Se všemi jsem se musil vypořádati a učil jsem se jim také rozuměti.

Rostl jsem stále v obavě, že ztratím sluch docela ... Probouzel jsem se v noci a hledal jsem sluchem tikot a bití hodin ... S obavami jsem čekal, kdy se naplní slova lékaře: „Nebude nikdy slyšet!“ Ty noci byly zlé...

Přiznám se, že jsem byl tak trochu samotářem ... samotářství děkuji za poznání mnoha tajemství přírody a za sblížení s ní ... viděl jsem zápasy a vítězství silnějších, cítil jsem nekonečnou touhu všeho po životě kolem sebe a rozuměl jsem nyní mnohému proč … Byl jsem rád s vámi, rád jsem si hrál …, ale nevydržel jsem dlouho. Proč nechytáš, proč nemluvíš, proč děláš, jako bys byl hluchý? – Takové a podobné otázky způsobily, že jsem se vždy nenápadně vytratil ... do lesa, na stráň k potoku. Tam byla moje radost celá a nepostrádal jsem nikoho a ničeho ... nejvíce slyšel.

Kdykoliv přišla rýma nebo se měnilo počasí, zhoršoval se mi sluch ... Na zhoršení nebo zlepšení sluchu působilo u mne i citové rozpoložení ... různé obavy, po případě přílišný hluk, zvětšovaly mé sluchové nesnáze ...

V době, kdy u mne přišla v úvahu otázka o založení vlastní rodiny, byl jsem trápen novými obavami a pochybnostmi....Což, je-li moje vada taková, že i mé děti by mohly býti nedoslýchavé nebo dokonce hluché! Mohu a smím proto vůbec pomýšleti na založení vlastní rodiny? ... Nedovedeš si představiti, kamaráde, jakými nejistotami a strachem jsem byl týrán po narození prvního dítěte. Jak toužebně jsem čekal na jeho první reakci na zvuk a hlas ... Má radost byla tím větší, když jsem zjistil, že je u dcerky všechno v pořádku a bude ušetřena všeho, co jejímu tátovi kazilo radost ze života ...

Doma jsem se nemusil tajiti se svou vadou ...Ve větší společnosti jsem se nikdy necítil ve své kůži ... Nebylo pro mne těžké najíti smysl hovoru a uhodnouti, o čem se právě hovoří. Horší bylo v rozhovoru se udržet a odpovídat na četné otázky, které během řeči dopadají ze všech stran. Na to mé síly nestačily. Co zbývalo potom? Jen zahalit se v mlčení a předstírat člověka zamyšleného ...

Dnes se již se svou vadou neskrývám. Stárnu, ubývá sil a ubývá také sluchu, jak čím dál více pozoruji ... Děkuji Osudu za každý den, za každou chvíli, kterou je ještě ode mne vzdálena úplná hluchota ... Často mě napadá, jak by to asi se mnou bylo dopadlo, kdybych měl uši zdravé. Čím bych asi mohl být? A hned se vynořuje otázka další: Zda bych byl alespoň tím, čím jsem dnes, a měl to, co mám ... Byla to má vada, která mě podněcovala v tom, že nesmím a nemohu ustrnout, abych nezůstal dole, zapomenut, osamocen, litován a vysmíván ... Nedoslýchavost mi otevřela oči. Posílila ve mně vědomí, že se musím vyrovnati všem, budu-li chtíti. Já jsem chtěl! Nikdy jsem nebral svou vadu na lehkou váhu, neboť její význam a důsledky nebylo možno podceňovati a přehlížeti. Nebyla pro mne nepřekonatelným neštěstím ... tiskla-li někoho nemilosrdně ke zdi, mne hnala výš ... nezdary jednoho dne [jsem] nahrazoval zvýšeným úsilím ve dnech dalších. Proto jsem se za ni nikdy neskrýval, i když jsem si mohl dočasně pomoci. To, že jsem dosáhl svého cíle, potvrzuje mi, že jsem jednal správně. Mám dnes své povolání, které jsem si určil, a mám rodinu. Dvě prostředí, v kterých jsem spokojen, kde nalézám klid a kde vše, co jsem až dosud o své vadě řekl, ztrácí se v mlhách zapomenutí. Osamocení, které tak tíživě na nedoslýchavé doléhá, ztratilo mnoho ze své váhy jen proto, že jsem měl tato prostředí ... To, že společenský život v širším smyslu je pro mne uzavřen, že zůstávám bez kulturních prožitků, jež nyní poskytují divadlo, film, přednášky a hudba, nepůsobí na mne již tísnivě.

Řekl jsem ti vše s pocitem klidu a vyrovnání v duši, bez nadsázek a zbytečného naříkání. Myslím přitom na tisíce nedoslýchavých, jimž jejich vada připravila osud neskonale horší ... nenalezl každý příznivého prostředí pro svůj vývoj a také ani dostatek pevného odhodlání překonati všechny deprese a těžkosti ... nepoznal každý, jakým dobrodiním je vhodná práce, do které je možno se ponořit a zapomenout. Příliš často slyšeli: K tomu se nehodíš, to nemůžeš dělat, jsi hluchý, špatně slyšíš, to není práce pro tebe. Jak mylné a nespravedlivé jsou takové názory! Místo povzbuzení srážejí dolů a působí rozvratně na mladou duši ... zvyšují pocit méněcennosti, otupují a nutí postižené, aby se spokojili se svým stavem.

Mnoho může pomoci škola. I ta si musí jednou povšimnouti nedoslýchavých jako celku. Jen škola má možnost bořiti hráze beznaděje a nemohoucnosti, pracovati spolu s rodinou, podněcovati naději a šířiti víru v lepší budoucnost. Má možnost pozorovati každého zvlášť, posilovati v práci a raditi v přechodných nesnázích. Škola, kde lékař a učitel jdou ruku v ruce. Tím ovšem nemám na mysli školu dnešní, kde nedoslýchaví bezpodmínečně živoří. Jen škola pro nedoslýchavé může pomoci ...

Nebojím se již hluchoty. Vše, co jsem slyšel kdysi a co ještě slyším dnes, zůstává ve mně hluboko ukryto a jako radostná minulost bude jednou oživovat stíny mé hluchoty ... Tím mohu žíti... jako člověk – v práci, radostech i utrpeních, se všemi, jež mám kolem sebe ...