Já - Neslyšící jako člen jazykové a kulturní menšiny

Redaktorka, Mirka Dámcová (R): Už z těch několika informací, které jsme vám v našem seriálu o neslyšících milí posluchači přinesli v prvních dvou dílech, jste určitě mohli nabýt dojmu, že to budou velmi užitečné a že se to dozvíte mnohé věci, pro vás zatím naprosto neznámé. A není samozřejmě také možné, abychom v seriálu o neslyšících nepřivítali ve studiu přímo neslyšícího. A tak tedy velmi ráda dnes ve studiu vítám pana Petra Vysučka. Dobrý den.

Petr Vysuček (PV) (hlasem tlumočnice Naďi Dingové) : Dobrý den.

R: Pan Petr Vysuček, neslyšící, je odborným asistentem oboru "Čeština v komunikaci neslyšících" na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. A je předsedou organizace "Pevnost - České centrum znakového jazyka". Tak, to jen aby všechno bylo pro pořádek uvedeno.

My už jsme se seznámili s tou skutečností že o komunitě neslyšících hovoříme jako o kulturní a také jazykové menšině. A teč je nutné si říci, jak vše tedy vnímají sami neslyšící. Petře, jestli Vám tak mohu říkat, kdy vy jste si sám uvědomil, že existuje nějaká menšina neslyšících?

PV: Ono je to těžko říct, kdy úplně poprvé jsem si tohle uvědomil, protože já jsem členem komunity neslyšících od narození. Moji rodiče jsou neslyšící, takže já v té komunitě funguji úplně přirozeným způsobem, aniž bych si uvědomil, že je to tady od toho data, nebo tady z té doby. Je pravda, že jsem si úplně přirozeným způsobem uvědomil že jsem neslyšící, že jsem členem jiné komunity než mí slyšící kolegové. Ale není to na základě nějaké konkrétní události. Pravdou zůstává, že když jsem začal studovat na Filozofické fakultě, tak tehdy jsem o komunitě neslyšících se dočetl a dozvěděl spoustu dalších informací, což trošku změnilo ten pohled na komunitu, ve které jsem žil a trošku mi to pomohlo v takovém nadhledu nad tím vším. A důležitou osobou v té době pro mě byla Američanka Vesta Sauterová, která je tlumočnicí a která mě zásobovala těmito informacemi.

R: A kdy jste si uvědomil, že Vy sám jste skutečně nedílnou součástí té komunity neslyšících? Bylo to skutečně až, dejme tomu, v tom období studia na Filozofické fakultě, nebo to bylo přece jenom o něco dříve?

PV: No, to je hodně těžké, na tohle odpovědět nějak jednoznačně. Já odmalička jsem vyrůstal v té komunitě, ale musím říct že jsem nebyl takovým tím sebevědomým jedincem, který by si byl vědomý své ceny, a byl by hrdý na to, že svým způsobem je znakový jazyk plnohodnotný jazyk. Já jsem často se dostával do situace kdy jsem třeba byl vedený k tomu abych se styděl na veřejnosti používat znakový jazyk. Takže pravděpodobně v té době jsem byl sice členem komunity neslyšících, ale nebyl jsem si toho vědomý. Na vysoké škole jsem dostal spoustu užitečných informací o lingvistice znakového jazyka. Poprvé jsem se setkal s názorem, že znakový jazyk je plnohodnotný, takže jsem si najednou byl vědomý toho že jazyk, kterým já komunikuji a který používám, je rovnocenným jazykem s ostatními jazyky. A to určitě ovlivnilo moje sebevědomí a hrdost.

R: To byly určitě některé z faktorů, které Vám pomohly, abyste se sám zařadil do komunity neslyšících, ale byly ještě nějaké jiné podstatné faktory?

PV: Určitě. Já jsem se setkal se silnými osobnostmi neslyšícími na Gallaudetově univerzitě. Tehdy jsem vlastně byl na třítýdenní letní škole v Americe, na Gallaudetově univerzitě, a to byl pro mě velmi velmi silný zážitek. Já jsem tam byl s kolegyní a ještě s vlastně s takovou skupinkou neslyšících aby poprvé v životě jsme mohli vidět prostředí, ve kterém všichni komunikovali znakovým jazykem. Všichni učitelé, všechny uklízečky, všichni psychologové, psychiatři, lékaři. A já jsem v ten moment si začal uvědomovat že vycházím z  prostředí, kde toto ještě není. Kde u nás ještě nevycházíme vstříc neslyšícím nedáváme jim možnost studovat tak, aby pak jednou z těchto našich českých neslyšících mohli být čeští vzdělaní lékaři, chirurgové, psychologové. V Americe já jsem si poprvé uvědomil, že je možné žít v prostředí, které nemá komunikační bariéry a které je vstřícné k neslyšícím. Že je možné žít v prostředí, které jednoznačně řídí neslyšící. Takže to je druhý velmi silný faktor, který mně ovlivnil v tom, abych si uvědomil že jsem členem, a už silným členem komunity neslyšících.

R: Vy jste zmínil Gallaudetovu univerzitu, o té ještě v našem seriálu určitě bude řeč, to bych dnes nechala trošičku stranou. Ale vraťme se tedy ještě k tomu zařazení se do menšiny neslyšících. Jak žije v tomto ohledu většina neslyšících, jsou si všichni vědomi existence této menšiny?

PV: Bohužel ne. Nebo není to pravidlem, že by opravdu každý neslyšící byl členem, nebo plnohodnotným členem, nebo sebevědomým členem komunity neslyšících. Ono hodně záleží na rodinném zázemí tohoto člověka. V momentě, kdy člověk se setkává se dvěma jazyky, žije bikulturně, a vlastně žije mezi dvěma jazyky. To znamená, že třeba s rodiči se učí a komunikaci česky a zároveň mu rodiče dávají příležitost setkat se se znakovým jazykem. Pak tedy můžeme hovořit o tom, že tento člověk pravděpodobně se jednou sám bude identifikovat, zcela přirozeným způsobem s komunitou neslyšících. Ale bohužel i v současné době je velmi málo takových těch sebevědomých a silných neslyšících osobností. Když bych to chtěl procentuálně vyjádřit, tak dejme tomu je to 40% nějakých neslyšících. Většina pořád ještě zůstává tak jakoby upozaděná. Já si pamatuju, třeba situaci, kdy jsem jel se svojí neslyšící maminkou autobusem a maminka mi říká: "Prosím tě, tečka si nebudeme ukazovat, tečka si nebudeme povídat, protože by na nás lidi koukali a já to nemám ráda". A ono to vycházelo vlastně z doby kdy ta maminka vlastně prožila svůj život a ona se opravdu celý život styděla za to, že je neslyšící, celý život se styděla za to, že jejím mateřským jazykem je znakový jazyk. A proto musím říct i o své mamince, že vlastně ona je členkou komunity neslyšících. Ale vůbec není si vědoma toho, že může být sebevědomou členkou. Ona může být hrdá na svůj jazyk a na svojí komunitu.

R: Mimochodem, když tady mluvíme o znakovém jazyce, my si tady samozřejmě povídáme ve znakovém jazyce, dáli se to tak říci povídáme, a to díky tomu, že tady ve studiu sedí tlumočnice paní Naďa Dingová, garantka celého našeho cyklu. To jen aby posluchačům bylo všechno úplně jasné, jakým způsobem jim můžeme tedy tento náš rozhovor tlumočit. A vraťme se tedy ještě teč ke komunitě neslyšících. Myslíte že se skutečně musí každý neslyšící do této komunity zařadit?

PV: Myslím si, že to tak není. To MUSÁ to není pro nás dobré slovo. Každý jedinec se nějakým způsobem musí přirozeně zařadit do nějaké skupiny lidí. A když je to tedy neslyšící člověk, který ví že existuje nějaká komunita neslyšících, ve které se setká s lidmi kteří mají podobné zkušenosti a podobné zážitky jako má on sám, tak pravděpodobně se velmi přirozeným způsobem do této komunity dostane. Ale může se stát situace, kdy si třeba slyšící rodiče nepřejí, aby jejich neslyšící dítě se od nich odtrhlo a stalo se členem komunity neslyšících, která je pro ně jakoby nepřístupná. A samozřejmě si přejí aby jejich, i když neslyšící dítě, se stalo plnohodnotným členem slyšící společnosti. Takže se může stát situace, kdy toto dítě tedy je pořád vedeno svými rodiči, aby směrovalo ke slyšícím lidem, ale potom když dospěje tento člověk, a když zjistí, že spíše má blíže k té komunitě neslyšících tak potom i v dospělosti se může teprve poprvé v životě identifikovat s těmito lidmi v této komunitě neslyšících. Takže nemusí být členem komunity třeba hned nebo okamžitě, ale může k tomu třeba dozrát časem.

R: A jsou nějaké příklady této identifikace s komunitou? Uvedl byste nějaké?

PV: Samozřejmě těchto příkladů je stráááášně moc. Samozřejmě vám tady nemůžu říci konkrétní jméno konkrétních lidí...

R: To je samozřejmé.

PV: ...kterým se tato událost stala. Ale vím třeba příklad jedné paní, která měla rodiče slyšící, kteří se velmi dlouho nemohli smířit s tím, že jejich jediná dcera je neslyšící. A přáli si aby ta dcera patřila jim, aby měla stejné zkušenosti aby procházela stejnými událostmi, aby se účastnila stejných kulturních akcí. Ale ono to moc dobře nešlo. Protože ona opravdu neslyšela a opravdu nerozuměla mluvenému jazyku. A v momentě kdy se dostala do nějaké, třeba větší společnosti, a chtěla vědět co se děje, tak rodiče řekli: "Počkej, počkej mi ti tohle potom řekneme", ale nikdy se to nedozvěděla. A nebo se to dozvěděla jenom vždycky v několika málo slovech. Takže ona nebyla plnohodnotným hostem v té společnosti, do které se třeba dostala. A rodiče o ní také neměli mínění jako sebevědomém člověku, který jednou bude ve svém životě úspěšný, který jednou bude mít určitě svojí rodinu, úspěšnou. A to nebylo dobré. Říká se, že v tenhle moment, kdy si každý z těch členů rodiny začne uvědomovat, že vlastně každý názorově patří jinam, přichází krize této rodiny. A je to taková smutná událost, ale se šťastným koncem. Protože třeba v tom mém případě o kterém jsem začal mluvit, ta žena, vlastně na tohle přišla až v dospělosti, uvědomila si, že patří prostě k neslyšícím lidem a snažila se naučit znakový jazyk a snažila se kontaktovat s tou komunitou neslyšících. A to není ale jediný případ, těhle lidí je samozřejmě více. A hodně důležité je, aby si slyšící rodiče, kterým se narodí neslyšící dítě uvědomili, že to, že jim zprostředkují kontakt s neslyšící komunitou, neznamená, že je ztratí. Je důležité aby si rodiče uvědomili, že jejich dítě jednou bude patřit do dvou světů. Do toho světa rodičů, což je tedy svět slyšících, ale i do světa své komunity, což je komunita neslyšících. Rodiče se velmi často bojí že ztratí ten kontakt se svým dítětem, že to dítě zapomene na svojí matku a více méně bude stát jen o ten kontakt s komunitou neslyšících ale tak to není.

R: A jsou vůbec nějaké podmínky, jaké musí splnit jedinec, aby se mohl stát členem komunity neslyšících?

PV: No, jestli existují nějaké podmínky to nemůžeme říci konkrétně, ale samozřejmě jsou určité obecné věci. Je důležité aby ten člověk znal znakový jazyk, znal problematiku komunity neslyšících, znal kulturu neslyšících a znal takový ten humor neslyšících, což trošku souvisí s tou kulturou. Měl by znát i mentalitu neslyšících. Takže to jsou takové jakoby obecně vyřčené více méně předpoklady pro to, aby se člověk mohl stát plnohodnotným členem komunity neslyšících.

R: A může se takovým plnohodnotným členem komunity stát i slyšící člověk?

PV: No, my jsme o tom uvažovali vlastně se svými kolegy, častokrát jsme o tom přemýšleli a více méně jsme došli k závěru, že ne. To neznamená ale, že slyšící člověk nemůže být v kontaktu s komunitou neslyšících. My mluvíme o tom jestli se může jednou stát plnohodnotným členem této komunity, a to ne, protože jemu chybí jeden z těch základních předpokladů. Je to člověk, který nezažil na vlastní kůži komunikační bariéry, které svým způsobem vytváří osobnost toho člověka posilují osobnost člověka a více méně vytváří i zásobu takových těch zkušeností, kdy ten člověk bojuje o to aby mu někdo porozuměl. A to je docela důležitá věc, o kterou je, z našeho pohledu, ten slyšící budoucí člen jakoby komunity neslyšících, připraven. Takže výsledek zní, že pravděpodobně ne.

R: Dobře, ale jedná se samozřejmě o toho plnohodnotného člena, jinak jak jste sám řekl, ten kontakt nejenom že není nemožný, ale naopak je vítán.

PV: Samozřejmě, samozřejmě. Ne, ne, ne to bych nerad aby to takhle vyznělo. Já jsem to pochopil tak, že jestli se může stát plnohodnotným členem komunity neslyšících, tak to samozřejmě nám vyšlo tak že ne. Ale to neznamená, že nemůže být součástí té komunity. A*1/2e s ní nemůže být v kontaktu.

R: Tak uzavřeme tímto konstatováním dnešní díl, kdy jsem poprvé mohla přivítat u nás ve studiu pana Petra Vysučka, odborného asistenta oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, předsedu organizace Pevnost - České centrum znakového jazyka. A nebylo to naposledy, těším se opět na setkání u nás ve studiu. Na shledanou.

PV: Na shledanou, také se budu těšit.

seznam všech dílů slyšitelného ticha najdete na stránce http://ruce.cz/slysitelne-ticho