Neslyšící; jazyková a kulturní menšina vs. hluchota jako postižení

Hluchý člověk; prelingválně neslyšící člověk; neslyšící člověk

Termínem hluchý člověk označuji toho, kdo je prelingválně neslyšící. J. Hrubý rozumí termínem prelingválně neslyšící toho člověka, který se narodil neslyšící nebo úplně ztratil sluch ve zcela ranném věku před jakýmkoliv rozvojem řeči, a neslyšícího člověka definuje podle Světové zdravotnické organizace (WHO) jako toho, kdo ani s největším zesílením neslyší zvuk. (Srov. Hrubý 1997, s. 35) Termín neslyšící člověk by se mohl zdát pro potřeby mé práce příhodný, ale vyvaruji se ho zde užívat ve spojitosti s označením pro rodiče slyšících dětí. Tento termín se používá mezi veřejností i v odborných kruzích (viz Zákon č. 155/1998 Sb. o znakové řeči, jako souhrnného označení lidí, kteří jsou ohluchlí, nedoslýchaví a prelingválně neslyšící.⁸⁶ Domnívám se, že bych užíváním termínu neslyšící člověk  čtenáři nedal možnost soustředit se pouze na určitou skupinu lidí. To by vedlo k nepochopení obsahu této práce. Myslím si, že by tomu bylo stejně, kdy bych tento termín významově vymezil pro svou potřebu, např. neslyšící člověk = prelingválně neslyšící člověk.  Další důvod proč užívám ve své práci termín hluchý člověk je ten, že slovo hluchý skutečně označuje člověka který neslyší, tudíž člověka neslyšícího, a tak je pro termín neslyšící člověk synonymem, který má mé sympatie především v tomto kontrastu: slyšící dítě a hluchý rodič (namísto kontrastu slyšící dítě a neslyšící rodič). Tyto sympatie předčí i samotné konotace obou slov, ať už pozitivní tak i ty negativní.  Vedle tohoto slovního spojení se v celém textu vyskytují varianty spojení neslyšící rodič slyšícího dítěte, a to v citacích z rozhovorů s informanty a z použité literatury. Rovněž užívám termín neslyšící člověk (neslyšící lidé) v souvislosti s dalším termínem, Neslyšící.

Neslyšící; jazyková a kulturní menšina vs. hluchota jako postižení

O Neslyšících blíže V. Strnadová (1998, s. 53): "Velké písmeno symbolizuje, že hluchý člověk není posuzován podle stavu sluchu, ale jako příslušník menšinové společnosti. Nejde o etnickou, ale o jazykovou a kulturní menšinu."

Společné rysy menšiny Neslyšících s dalšími jazykovými a kulturními menšinami žijícími např. v USA přiblížil F. Grosjean (1982, s. 84-88), těmito rysy jsou: společný jazykový kód (v tomto případě americký znakový jazyk), neuznání jazykové přirozenosti (tedy diskriminace znakového jazyka), jednojazyčné vzdělávání (děti jsou vyučovány pouze většinovému jazyku, v tomto případě angličtině), omezené pracovní možnosti, uzavírání sňatků mezi členy menšiny, nahlížení sebe sama jako člena jazykové a kulturní menšiny. Vedle těchto aspektů Neslyšící vytvářejí mezinárodní, národní i lokální organizace sociálního i sportovního charakteru, mají vlastní publikační činnost apod. ⁸⁷ O Neslyšících dále J. Hrubý (1997, s. 38-39): "Jazykovou a kulturní menšinu z nich dělá existence znakového jazyka, podobné osudy a problémy, historie a často i společní vnější nepřátelé. Neslyšící jsou navíc jednou z nejsoudržnějších menšin vůbec, protože je stmeluje velmi snadná vzájemná komunikace a naopak velmi nesnadná komunikace a tisíce každodenních nedorozumění s vnějším světem. (...) Členy těchto společenství jsou i nedoslýchaví a ohluchlí uživatelé znakového jazyka. Jsou jimi i některé slyšící děti neslyšících rodičů a někteří tlumočníci."

Slyšící lidé však jen velmi těžko dokáží posoudit, kdo patří do jazykové a kulturní menšiny Neslyšících a do určité míry i jaké jsou její rysy. Důležité však zůstává to, že neslyšící lidé mají společné hodnoty a shodný způsob komunikace mezi sebou, a jak přiblížil J. Hrubý, mají obdobné problémy s komunikací se slyšícími lidmi. O tom, zda člověk k takovému společenství patří, rozhoduje především "postojová hluchota". Takový postoj hluchého (popř. neslyšícího) člověka znamená, že se identifikuje s ostatními Neslyšícími. Stejně tak je důležité, aby takového člověka i ostatní Neslyšící přijali jako člena své komunity. (Srov. Kyle 1998, s. 143) S tím by mohlo souviset i to, že i slyšící lidé se stávají členy komunity Neslyšících. Především slyšící děti hluchých rodičů by mohly být členy této komunity na základě "práva narozením", tj. do komunity se přímo narodí. (Srov. Strnadová 1998, s. 53; Hejlová 1999, s. 50; Preston 1994; Padden, Humphries 1996, s. 3, 49, 50; Gavelčíková 2000) V jiné a trochu podobné situaci jsou slyšící lidé, kteří mají hluché děti, nebo hluché sourozence. (Srov. Hoffmeister 1985, s.113) Termínu Neslyšící užívám tehdy, potřebuji-li zdůraznit kulturní a jazykovou svébytnost člověka, tedy jeho identitu jakožto člena komunity Neslyšících.

Vedle jazykového a kulturního pohledu na hluché lidi existuje pohled "medicínský". Tento pohled přibližuje např. V. Strnadová (1998, s. 52): "Označení velkým písmenem, se u nás (dosud) plně nevžilo. V naší zemi dosud přetrvává medicínský postoj k neslyšícímu jedinci, při kterém je některými lidmi hluchota chápána jako stav, který je třeba nějakým způsobem odstranit, léčit a tam, kde to není možné, tak alespoň všemožně usilovat o to, aby z neslyšícího dítěte vyrostl jedinec, který se 'plně zapojí do normální společnosti'. Tou 'normální společností' je míněna populace slyšících." Medicínské hledisko na hluchotu lidí může být obzvlášť zavádějící. ⁸⁸ My se s tímto smýšlením můžeme setkat například v některých skriptech speciální pedagogiky, která si kladou za cíl, mimo jiné, právě vzdělávat prelingválně neslyšící děti. Např. v úvodu do stran věnovaných včasné sluchově - řečové výchově malých sluchově postižených dětí od M. Puldy, který přeložil původní text od A. Löwe, se můžeme dočíst toto (Pulda 1996, s. 10): "Pro dospělého normálně slyšícího člověka je téměř nemožné pochopit rozsah ochuzení života dítěte, které se narodilo se sluchovou ztrátou nebo ji utrpělo v raném dětství. (...) Úkol, který má zvládnout především zcela hluché dítě, má zcela neobvyklý charakter. Musí se nejen obtížným způsobem učit mluvit, ale také osvojit řeč, kterou může jen zcela nedokonale vnímat."

A. Löwe vůbec nepojednává ve své práci o znakovém jazyku neslyšících lidí a pokud ano, popisuje jej jako pomocný systém pro rozvoj mluvené řeči nebo jako posunky. ⁸⁹ Tento pomocný systém pro rozvoj mluvené řeči má však paradoxně podle A. Löwe v raném věku na osvojení a zvládnutí hlasité řeči brzdící negativní vliv, a proto nakonec A. Löwe tvrdí, že je cílem při výchově neslyšících dětí působit proti vzniku znakového jazyka. (Srov. Pulda 1996, s. 26, 42, 43) Toto tvrzení je však velmi zavádějící a tak i nebezpečné, což dokládá řada lingvistických výzkumů na poli znakových jazyků a také praktické zkušenosti učitelů neslyšících dětí z různých částí světa. ⁹⁰ A. Löwe tak důsledně zpochybňuje přirozenost znakového jazyka Neslyšících a přirozenost neslyšících lidí vůbec. Ve svém díle vůbec nepřipouští, že nějaké prelingválně neslyšící děti jsou, a zdůrazňuje, že každé dítě alespoň trochu slyší a znakový jazyk proto nepotřebuje.

Domnívám se tedy, že metodika řečové výchovy A. Löwe je pro prelingválně neslyšící děti nepraktická, ba přímo trýznivá. Rovněž si myslím, že takto vytvořená metodika a jí podobné metodiky, které diskriminují znakový jazyk jsou nevhodné i pro vyučování nedoslýchavých či ohluchlých dětí. Sdílím názor s neslyšícím učitelem a lingvistou P. Vysučkem (2001, s. 226-227): "Společnost slyšících, většina, si vůbec neuvědomuje, že neslyšící svět má svůj mateřský jazyk - jazyk znakový. Děti se trápí, že nemají ve škole vlastní přirozený jazyk, český jazyk totiž není jejich mateřským jazykem, je to pro ně druhý jazyk. A jak můžou děti ihned rozumět druhému jazyku, když učitelé neumějí znakový jazyk? (...) Opravdu je moc důležité přizpůsobit se vlastnímu jazyku neslyšícího dítěte, jinak učení vůbec nemá smysl." V současnosti však většina učitelů v českých speciálních školách pro sluchově postižené preferuje v komunikaci s dětmi mluvenou češtinu doprovázenou znaky, někdy mylně označovanou jako znaková řeč. ⁹¹ Toto pojednání uzavřu slovy A. Macurové (2001a, s. 69): "Hluchotu postupně přestáváme považovat za 'postižení', které musíme napravit a dosáhnout tak toho, aby neslyšící jako my, slyšící většina, mluvili (a když už nemohou slyšet, aby mluvenou řeč aspoň odezírali). Postupně se učíme respektu ke kulturní a jazykové jinakosti neslyšících - a spíše než 'nápravu' máme na mysli vzájemné porozumění a dorozumění se."

poznámky