Svět neslyšících III.

Tématem mého příspěvku je svět Neslyšících. Zajímají mě Neslyšící jako komunita, jako menšina, která se na jedné straně vyděluje z naší většinové společnosti svým pojetím kultury, svými vztahy v minoritě, ale na druhé straně hledají Neslyšící spojnici se světem slyšících. Zajímalo mě vymezení jejich kultury, její předávání a uchovávání, ale také vztah Neslyšících jako kulturní menšiny a slyšícího okolí.

Při práci jsem vycházela ze svých poznatků učitele speciální školy pro sluchově postižené v Praze, využila jsem několik absolventských prací, různé referáty a brožury, které se Neslyšícími zabývají (časopis Gong, dále Unie - časopis České Unie neslyšících a webové stránky URL:< http://www.ruce.cz>).

Slovo neslyšící označuje status člověka, který je hluchý prelingválně - tedy od narození, před vybudováním řeči nebo člověka ohluchlého či s jinou poruchou sluchu. Oproti tomu slovo Neslyšící s velkým písmenem "N" označuje příslušníka komunity, kulturní menšiny neslyšících. Tato minorita se vymezuje vůči slyšící většině především používáním znakového jazyka a specifickou kulturou (vlastní historie, hodnotová měřítka, společenské zvyklosti). Hlásí se sem i lidé ohluchlí, nedoslýchaví, ale i slyšící děti neslyšících rodičů apod.

Být neslyšícím znamená značné omezení ve společnosti. Dochází totiž k dvojímu chápání "hluchoty". Ze strany slyšících je hluchota brána jako těžké postižení. Je tedy třeba ji léčit, řada techniků konstruuje nejvýkonnější sluchadla a lékaři operují kochleární implantáty. Důvodem je snaha nahradit ztracený smysl. Po stránce socio-kulturní se společnost snaží naučit sluchově postižené jazyk většiny - mluvený český jazyk - a plně začlenit jedince do společnosti. Na druhé straně se Neslyšící cítí být příslušníky jiné jazykové menšiny - znakového jazyka - se svou osobitou kulturou a kulturu slyšících jim můžeme jen nabídnout. [1]

Takto uvedla problém Neslyšících Mgr. Červinková-Houšková. Je to přesně formulovaný problém dnešní společnosti Neslyšících. Na jedné straně vědí, že nemohou žít uzavřeně ve své komunitě, že nejsou jako jiné menšiny, např. národnostní, soustředěni na jednom místě. Nejsou auto, musí se světem slyšících komunikovat. Na druhé straně je tady obrovská snaha prosadit se jako menšina. Předávat a rozvíjet svou kulturu tj. znakový jazyk, budovat kulturní centra, kde by se mohli scházet a předávat si své zkušenosti, pořádat různé kulturní akce apod. Ovšem bez účasti slyšících. Jejich přítomnost mnohdy není žádoucí. Neslyšící tvrdí, že mají svůj svět a slyšící člověk jim nerozumí. Jsou ochotni přijmout slyšícího jako tlumočníka, jako zprostředkovatele, jako pomocníka, ale další soužití se světem slyšících odmítají. Odmítají slyšící i ve svých komunitách. (Pokud si neslyšící vezme slyšícího partnera, pak se ve většině případů přiklání do světa slyšících, ne naopak, protože slyšící člověk není v minoritě Neslyšících vítaným.)

Prosazování jejich společného "já" bych ilustrovala na jedné příhodě, která se stala na významné sportovní akci středních škol pro sluchově postižené. Při slavnostním zahájení měli ukázat své taneční vystoupení pro hosty akce studenti jedné školy. Na slavnostně vyzdobené tribuně se sešli významní sportovci, pořadatelé akce i členové sportovního výboru - podotýkám všichni slyšící. Na ploše stadionu byli shromážděni studenti - neslyšící. Představení bylo taneční, nemluvilo se v něm ani se nepoužíval znakový jazyk. Když měli tanečníci vystoupit, strhla se ostrá diskuse o směru pohledu účinkujících. Neslyšící tanečníci chtěli být obráceni čelem k Neslyšícím studentům, protože oni jsou Neslyšící(!) a tam ti na tribuně slyší. Vůbec nebrali v úvahu významnost osobností na tribuně. Stavěli je do nižší pozice než jsou jejich Neslyšící souputníci, vždyť "oni NESLYŠÍ tak to musí vidět".

Mohli bychom hovořit o typickém rysu této komunity - soudržnosti a vynášení významnosti, kterou mají mezi sebou. Ale mohli bychom také hovořit o dalším typickém rysu kultury Neslyšících, "pohrdáním" společností slyšících, vždyť "slyšící mají to, co my nemáme, tak ať se přizpůsobí", bez ohledu na společenské postavení a význam té které osobnosti. Soudržnost a spjatost s komunitou, to je velký rys kultury Neslyšících. Je velmi výrazný pokud jde o Neslyšící již v druhé a další generaci. Přijímají ho jako danost. Pro neslyšícího člověka, který se narodil slyšícím rodičům, je obtížné se s tím vyrovnat. O tomto i o jiných problémech píše ve své knize francouzská herečka Emmanuelle Laboritová.

Emmanuelle Laboritová je francouzská neslyšící dívka. Narodila se jako neslyšící a jako Neslyšící žije svůj život. V knize Le cri de la Mouette - byla přeložena do slovenštiny Máriou Gálovou pod názvem Tichý výkrik (Bratislava: Mladé letá 1996) - píše autorka o svém životě, kdy se narodila jako neslyšící dítě slyšícím rodičům. Vymezuje se jako příslušnice svébytné kulturní menšiny. Hovoří o specifiku této menšiny tj. o znakovém jazyce, o velmi náročné cestě, kterou musel projít, než dospěl na začátku 90. let ke svému uznání. "My, od narození absolutně neslyšící, jsme menšinou. Máme speciální kulturu a vlastní řeč. Lékaři a vědci, všichni, kteří z nás chtějí za každou cenu udělat stejně slyšící jako ostatní, mě hluboce zraňují. Udělat z nás slyšící znamená zapřít naši identitu. Chtít, aby už žádné dítě nebylo od narození hluché, znamená přát si ideální svět. Tak, jako bychom chtěli, aby byli všichni blond s modrýma očima." [2] I tady je patrný egoismus Neslyšících. "Jsme MY a nikdo nemá právo nám brát naši identitu."Hluboce nesouhlasí s tím, aby od narození Neslyšící používali rehabilitační pomůcky a tím se přiblížili ke světu slyšících. Chce zachovat komunitu Neslyšících v jejich světě.

"Vždyť já s vámi také nejednám jako s nedokonalými, s vámi, kteří slyšíte. To bych si nikdy nedovolila. Naopak, chci svornost mezi oběma skupinami a respekt. Přicházím vám vstříc a očekávám totéž od vás. Svět nemůže a nesmí být dokonalý. V tom je jeho bohatství. I kdyby se nějakému vědci podařilo najít gen, který je zodpovědný za to, že děti přicházejí na svět hluché jako já, i kdyby se mu podařilo s tímto genem manipulovat, byla bych zásadně proti." [3]

Už neuvažuje nad tím, jak by reagovali její rodiče, kdyby měli možnost výběru. Nepíše, proč by byla proti. Ona se již ve svém životě s hluchotou smířila, naučila se s ní žít, identifikovala se s Neslyšícími, ale ne každý Neslyšící na světě se takto chce identifikovat, takto přejímat kulturu komunity. Jeden příklad z praxe za všechny. V září nastoupil do školy pro sluchově postižené s orální metodou výuky žák s velmi těžkým sluchovým postižením, který se do té doby vzdělával prostřednictvím znakového jazyka, s cílem naučit se mluvit a lépe se začlenit do společnosti.

Slyšící rodina Laboritové ji postaví před otázku, zda podstoupí kochleární implantaci - kdy pomocí svazku elektrod a mikročipu je převáděn zvuk zvnějšku do sluchového centra a člověk se musí naučit ho dekódovat. Emmanuelle to striktně odmítá a rozvíjí diskusi na téma Neslyšící a jejich svět. Pokud se nechá implantovat dospělý člověk, je to podle Laboritové jeho osobní rozhodnutí a má na to právo, ale ostře odmítá, aby lékaři implantovali malé děti, které se sami nemohou rozhodnout, a viní rodiče a lékaře ze "znásilňování" těchto dětí.

"Ždný z lékařů, kteří chtějí s touto aparaturou vykonat zázraky, neumí mluvit znakovou řečí. Chtějí, aby neslyšící mluvil jako oni. Mluvit jako oni. Co jim tedy tane na mysl je to, že vyjeme jako vlci. Odmítají nás jako hrstku zmanipulovaných militantů, kteří se bojí, že by znaková řeč mohla ztratit na moci. Ne moc, pane chirurgu, ale kultura. Nemluvíte řečí kultury, jemnosti, mluvíte řečí chirurga, ztělesňujete moc pitevního nože, elektrod, kódovacích znaků." [4]

Nejen žádný z lékařů, ale ani úředníci, prodavači, řidiči - neumí znakový jazyk. Nepotřebují ho. Pokud se někdy setkají s neslyšícím člověkem, je jen otázkou jejich trpělivosti dorozumět se s ním. Neslyšící, který ovládá mluvený jazyk, je na tom stejně jako cizinec, který umí mluvit místním jazykem. V žádném případě nejsem zastáncem toho, aby se neslyšícím dětem zakazovalo používat znakový jazyk, ale nejsem zastáncem ani druhého extrému, jak píše Laboritová, odložit rozhodnutí o implantaci do dospělosti z důvodů nebezpečí prodlení, kdy v dětství lze využít i minimální zbytky sluchu a pomocí vhodných rehabilitačních pomůcek dítě většinové společnosti přiblížit. Záměrně nepoužívám spojení "začlenit do společnosti", protože Neslyšící vždy bude mít svá specifika a bude se pohybovat v obou společnostech.

Vyvstává otázka, co vede rodiče k tomu, aby souhlasili, žádali o implantát pro své dítě? Co je vede k tomu, aby jejich děti mluvily jako většinová společnost? Jedna nejmenovaná rodina počítající se mezi Neslyšící, kdy sluchové postižení je v této rodině již ve čtvrté generaci, nechala své potomky implantovat. Ptala jsem se, co je k tomu vedlo, proč využili tuto možnost, když jejich mateřským jazykem je znakový jazyk. Proč chtějí, aby se děti prostřednictvím kochleárního implantátu naučily mluvit. Odpověč zněla: to vědomí, že se nikdy nepřizpůsobí většina menšině, že je to vždy naopak. Pokud se jejich dítě podle svých možností přiblíží k většinové společnosti, má šanci být úspěšnější než oni. Tento trend jsem zaznamenala i u jiných rodin. Důvod je především ekonomický. Získat vyšší vzdělání, získat lépe placenou práci. Využít i kulturu slyšícího světa.

"Vy podceňujete neslyšícího člověka, o němž mluvíte. Jeho psychologii, jeho výsledky. Nevíte nic o budoucnosti toho malého neslyšícího dítěte, které jste chtěl změnit. Neslyšící má určitou životní kvalitu a uspořádal si svůj život. Rozvíjí se znakovou řečí. Ve dvou různých řečech umí mluvit, psát a vyjadřovat se. Neslyšící děti neslyšících rodičů nemají stejně žádnou jinou volbu. Je pravda, že hluchota v rodině je jiným světem, než je ten Váš. Tak ho přece akceptujte." [5]

Ano, dospělý Neslyšící si uspořádal svůj život, ale malé dítě vyrůstající ve slyšícím prostředí, kdy na něj každý mluví, kdy se setkává s audio technikou atd., si nemůže uspořádat život podle sebe. Laboritová píše, že Neslyšící umí mluvit a vyjadřovat se ve dvou různých řečech. Jednou je znakový jazyk. A která je podle ní ta druhá řeč? Každého napadne, že rodný jazyk, ale ona jeho mluvenou formu odmítá. Ona se vyjadřuje pouze ve znakovém jazyce, ten považuje za svůj mateřský jazyk a náležitě jej obhajuje. Na téma světa Neslyšících bylo natočeno několik filmů. Ve filmu Bohem zapomenuté děti (Laboritová hrála v jeho divadelní podobě) se slyšící učitel snaží přimět neslyšící dívku, aby se pokusila naučit mluvit. Je touto dívkou rázně odmítnut. Ve filmu Amy slyšící učitelka vychovává neslyšící děti. Jeden chlapec tragicky zahyne. Otec vyčítá matce, že učení pro hluché je zbytečnost, která nikam nevede. Matka však slyší jiného neslyšícího chlapce mluvit a sama přivádí svou neslyšící dceru, aby ji učitelka naučila mluvit. Je tedy patrný rozdíl mezi přijímáním světa Neslyšících samotnými neslyšícími a rodiči, kteří jsou slyšící. Třetí film, kde Laboritová hrála matku slyšící dcery, přesně vypovídá o jejím pohledu na Neslyšící, kdy slyšící dítě využívají jako prostředníka se světem slyšící většiny, a když se dítě chce osamostatnit a žít v komunitě slyšících, rozchází se se svými rodiči.

Sluchové postižení je velmi těžké smyslové postižení oddělující postižené nikoli od věcí, ale od lidí a od společnosti. Neslyšící nejsou jako etnická menšina soustředěni na jednom místě, ale jsou rozptýleni po celém světě, a to je asi rys, který je velmi stmeluje. Hledají někoho jako jsou oni sami, někoho kdo bude rozumět jejich světu.

Poznámky

Seznam literatury