Mluvit rukama není právě snadné. Přesvědčil jsem se o tom na malém improvizovaném semináři na filozofické fakultě Karlovy univerzity. Předseda Komory tlumočníků znakového jazyka Jiří Janeček tu vyučuje obor komunikace a tři z jeho studentů byli přitom.
Pan Jiří Janeček je původním povoláním informační analytik, dnes je jedním z mála profesionálních tlumočníků znakového jazyka. Na filozofické fakultě přednáší především předmět Čeština v komunikaci neslyšících. Studenti tu mohou získat kvalifikaci v oborech tlumočnictví znakového jazyka, vzdělávání neslyšících a teorie a výuka znakového jazyka.
I Jana Petříčková, Karel Redlich i Farah Bunniová jsou naprosto zapáleni pro svůj obor a nepochybně budou výbornými tlumočníky nebo vychovateli neslyšících dětí a byli mi proto i dobrými zasvětiteli do problémů světa neslyšících, kterému lidé vybavení dobrým sluchem málokdy rozumějí.
Přišla řeč nejen na to, čeho by se tlumočník měl vyvarovat, ale především o tom, jaké jsou předpoklady dobrého tlumočení. Mnohdy si myslíme, že tlumočníci znakové řeči mezi pravé tlumočníky ani nepatří. Snad proto, že je jich tak málo. To je ale způsobeno spíš nedůsledným uplatňováním zákonů, nežli tím, že by jich nebylo potřeba. Každý neslyšící má totiž právo měsíčně využít 20 hodin tlumočení profesionálním tlumočníkem, ale nedaří se zajistit proplácení jejich služeb. Přitom je tlumočení do znakového jazyka mnohem obtížnější než překlad z jedné řeči do jiné.
"Nestačí se naučit jednotlivé znaky, jichž je možná dvacet tisíc," říkají studenti pana Janečka, "ale je nutné, aby slyšící pochopil svět neslyšících. Mají jiný jazyk a jinou kulturu, je chybou považovat neslyšící za nemocné, a myslíme si dokonce že není dobré, když neslyšícímu tlumočí třeba vlastní dítě nebo člen rodiny. Dostává se totiž často nechtěně do role opatrovatele a zastánce, což třeba při jednání na úřadech není vždycky užitečné. Pak oslovovaná osoba mluví spíše s tlumočníkem a ne s neslyšícím.
Tlumočník by měl neslyšícímu sdělovat všechno co slyší, včetně emocí, a netřídit informace podle svého vlastního pocitu nebo názoru. Ten si musí neslyšící udělat sám.
Základní povinnosti a práva tlumočníka znakového jazyka jsou shrnuta v jakémsi desateru, jemuž říkáme etický kodex. Tlumočník by se neměl snažit být aktivním účastníkem rozhovoru, sám nic nevysvětluje, nepřidává ani neubírá. Pokud zjistí, že komunikace je nad jeho schopnosti, tlumočení odmítne. Přizpůsobuje své chování a oděv situaci. Je vázán mlčenlivostí o obsahu rozhovoru. Tlumočník nikdy neodmítne klienta pro jeho národnost, náboženské vyznání, sexuální orientaci či rozumovou úroveň, ale má právo odmítnout výkon své profese z důvodu špatných podmínek nebo proto, že by nemohl být neutrální či poškodil klienta nebo svou profesi. Tlumočník také sleduje vývoj své profese, ctí ji, stejně jako své kolegy."
Na některých náboženských sjezdech v USA probíhá program přímo v americkém znakovém jazyce. Protože někteří delegát jsou jak neslyšící, tak nevidomí, bývá tu až sto dobrovolných tlumočníků, kteří těmto lidem zprostředkují proslovy pomocí taktilního (dotekového tlumočení). Obvyklé je, že neslyšící dostanou i videozáznam, takže si setkání mohou kdykoli doma znovu přehrát a "poslechnout". Tuhle poznámku pan Janeček nepřešel bez praktické ukázky, jak takové tlumočení pro neslyšící nevidomé vypadá. "Říká se tomu Lormova abeceda pro nevidomé. Nezbytný je fyzický kontakt rukou, ale i na těle a obličeji. Někdy se tlumočí tváří v tvář, jindy se tlumočník postaví za neslyšícího a vede jeho ruce po jeho vlastním obličeji a těle."
Koncerty pro neslyšící
To, že se do znakové řeči může překládat nejen rozhovor, ale i poezie a písničky, vás asi po přečtení předešlých řádků nepřekvapí, ale tlumočníci znakového jazyka dovedou zprostředkovat neslyšícím i hudbu. Když pan Janeček dostal poprvé takovou nabídku, nepovažoval to za možné. Ale po dvou měsích přemýšlení a přípravy to s kolegy zkusil a úspěch koncertu pro neslyšících byl skvělý:"Neslyšící nepotřebují sdělovat, zda právě hrají housle nebo bicí.To sami vidí.Prostřednictvím znakové řeči jim sděluji zážitky a pocity z hudby a také tempo, rytmus skladby i určité tóny. Ty se dají přirovnat k tmavým nebo světlým barvám světelných paprsků. Překládáme je jako smutné, neutrální či jásavé. Smyslem tlumočení hudby je, aby z koncertu měli slyšící i neslyšící stejný výsledný pocit. Dosáhneme toho tím, že třeba zvuk harfy tlumočíme jako zurčení vody, přistupují-li další nástroje, pak rukama, tělem i ústy naznačím vodu tryskající vzhůru ke slunci. Ve chvíli, kdy zazní celý orchestr, pokračuji třeba tím, jak se slunce odráží na hladině řeky nebo moře."
Lidská řeč se za tisíce let svého vývoje stala dokonalým dorozumívacím prostředkem, i když si dnes díky babylonskému zmatení jazyků ne všichni rozumíme. I když ovládáme několik jazyků, vždycky se může stát, že nám to v cizině není nic platné. Znáte to z dovolené, pokud jste se ocitli třeba na orientálním bazaru, domlouvali jste se s prodavačem takříkajíc rukama nohama a šlo to! Je to podobná situace, jako když nás partner nemůže slyšet nebo nemůžeme z rozmanitých důvodů mluvit. Třeba pod vodou, nebo ve velkém hluku, kdy vnější zvuky naše slova přehluší.
Podobná zkušenost přivedla již v roce 1760 jednoho francouzského mnicha k tomu, že vymyslel prstovou abecedu, pomocí níž by se mohl domlouvat s neslyšícími spoluobyvateli kláštera. Ze základu vytvořeného abbé de Lepem se časem v různých zemích vyvinuly posuňkové řeči navzájem podobné i rozdílné. Shoda je především u obvyklých gest, jichž občas použije každý z nás.
Třeba já, ty, jedl bych, pil bych, kolik co stojí apod. Znaky vyjadřující abstraktní pojmy jsou většinou zcela odlišné, asi proto, že vycházejí ze slov daného jazyka. Světová federace neslyšících stanovila už před časem úkol sjednotit posuňkovou řeč na celém světě a vytvořit tak jakési esperanto pro všechny neslyšící. To ovšem předpokládá nejprve vytvořit slovníky národní. Náš už existuje asi tři desetiletí a jeho vydání obsahuje přes 3000 hesel. Další slova je možné tvořit skládáním. Systematicky a na vědecké úrovni se ale komunikace neslyšících u nás zkoumá teprve v posledním desetiletí, zásluhou takových odborníků, jako je např. pan Janeček a jeho studenti.
Pokud by se podařilo někdy skutečně světový znakový jazyk vytvořit, bylo by to jistě přínosem i pro slyšící. Posuňkový neboli znakový jazyk není snadné se naučit, ale jak se můžete přesvědčit třeba při tlumočení televizních pořadů pro neslyšící, ten kdo jej zvládne, dokáže pomocí rukou a mimiky vyjádřit i složité myšlenky. Je pozoruhodné, jak se při pokusech o překlad mluvené řeči do znakového jazyka a jiným tlumočníkem zase zpět do hlasité promluvy původní a výsledný text shodují. Nám slyšícím připadá samozřejmé komunikovat s okolím mluvenou řečí. Dítěti přitom trvá několik let, než se naučí mluvit napodobováním toho, co slyší.
U sluchově postiženého dítěte, které má stejnou potřebu komunikace s okolím, je to mnohem složitější. Proto se dnes prosazuje tzv. bilingvální čili dvojjazyčná výuka. Znakový jazyk je přitom uznáván za hlavní a mluvená řeč za jazyk druhý, vedlejší. Přitom se mnohem rychleji rozvíjí i orální řeč, takže se děti můžou snáze domluvit i s lidmi, kteří znakové řeči nerozumějí a dokonce jsou ve vývoji napřed před normálně slyšícími dětmi vzdělávanými jen v orální řeči.
Znakový jazyk má v podstatě stejné prostředky jako řeč mluvená. Dorozumívání mezi dvěma jedinci je vlastně vybavováním stejného myšlení a nálady. I znakový jazyk má svou dynamiku, tempo, sílu a podobně. Třeba rychlostí znakování a jednoduchou mimikou mohou neslyšící i tlumočníci znakového jazyka vyjádřit větu oznamovací, tázací i rozkazovací a rozlišit i jazykové jemnosti jako třeba mezi slovy dobrý, pěkný, hezký, krásný, skvělý, prima apod. nebo láska, nenávist, radost, zvůle, zloba, chvála, smutek atd. Naproti tomu se nedají jedním znakem odlišit slova odvozená od stejného základu, např. škola, školák, školník nebo záškolák. Pak se přidává další znak, který význam slova upřesňuje.
To může být docela výhodné, když si můžete i na veřejnosti sdělovat intimnosti a nikdo vám nerozumí, zakončuji svou účast na semináři naivní poznámkou. "Je to spíš naopak," vyvrací pan Janeček, " kdo zná znakový jazyk, ví přesně o čem mluvíme, i když jsme na druhé straně ulice nebo za sklem kavárny a ten, kdo má talent k odzírání, dokáže podle pohybů mluvidel překládat i zvukový orální hovor, který jen vidí."
Připojte se! 