Tlumočník znakového jazyka se při své praxi často setkává s nestandardními situacemi. Jednou z nich je i situace, kdy jde o tlumočení neslyšícímu klientovi se sníženou jazykovou kompetencí. Toto označení se používá v případě, kdy z důvodu nevhodného výběru komunikačního kódu při vzdělávání, z nedostatku adekvátního kontaktu se společností apod. klient nemá odpovídající slovní zásobu v žádném jazyce. Důležité je uvědomit si, že snížená jazyková kompetence neznamená nutně i sníženou úroveň mentálních schopností. Bylo by velmi nepřístojné přistupovat k takovým klientům jako k lidem, kteří nemohou mít vlastní úsudek nebo kteří mají omezenou inteligenci jen na základě zjištění, že jejich slovní zásoba neodpovídá průměru v dospělé populaci.
Pokud se tlumočník dostane do situace, kdy až na místě zjistí, že účastníkem komunikace je člověk s nízkou jazykovou kompetencí, musí si uvědomit, že tento člověk pravděpodobně nemá zkušenosti s přítomností tlumočníka a musí tedy po celou dobu ověřovat, zda je klientovi jasné, kdo a ke komu hovoří, kdo komu a co říká.
Na začátku je důležité upozornit všechny účastníky komunikace, že jde o nestandardní situaci, kdy tlumočník bude muset při tlumočení respektovat jazykovou kompetenci přítomného klienta, a že bude užívat všechny dostupné prostředky k tomu, aby klient porozuměl. Zároveň upozorní na to, že v této situaci bude s klientem pracovat na zpětné vazbě pro potvrzení porozumění, a požádá všechny přítomné o trpělivost při časové prodlevě.
Nejdostupnějším možným prostředkem pro snazší porozumění jsou objekty v místnosti, na které je možné ukázat, ať už jsou to předměty či osoby, o kterých se hovoří. Také velmi pomáhají obrázky, pantomima a jednoduchá gesta, která jsou všeobecně srozumitelná. Pomůckou tlumočníka může být např. obrázková kniha, encyklopedie, ale i fyzicky přítomná věc, o které se hovoří.
Pokud je tlumočník dopředu seznámen s tím, že bude tlumočit osobě se sníženou jazykovou kompetencí, pak je na místě požádat o přítomnost neslyšícího tlumočníka. Tlumočení pak probíhá tak, že slyšící tlumočník tlumočí z mluveného jazyka do jazyka znakového a neslyšící tlumočník převádí klientovi se sníženou jazykovou kompetencí sdělení ze znakového jazyka do podoby jemu srozumitelné. Tento způsob je efektivnější a rychlejší, než když je přítomen pouze slyšící tlumočník.
Ze začátku je hledání a nalézání komunikačních prostředků většinou zdlouhavé a tlumočník a všichni účastníci komunikační situace musí být trpěliví a vstřícní. Po určité době si tlumočník zmapuje jazykové kompetence klienta, pohybuje se v jejich oblasti a postupně se volba prostředků ustálí. Pro všechny strany je efektivní, pokud se tlumočník nemění, tedy pokud je na další jednání zván stejný tlumočník, protože ten již našel prostředky, jak s klientem komunikovat, a zároveň získal jeho důvěru.
Při tomto typu tlumočení může být tlumočník stržen k několika postupům, které jsou předem odsouzeny k neúspěchu, a proto je dobré o nich vědět a vyvarovat se jich. V prvé řadě jde o používání prstové abecedy. Užívání prstové abecedy totiž vyžaduje znalost mluveného jazyka, kterou však nemůžeme u tohoto klienta předpokládat, a také znalost prstové abecedy. Do jaké míry ji konkrétní klient ovládá, musí tlumočník zjistit. Něco jiného je, pokud se mluví o např. názvech měst, které mohl klient při svých cestách vidět napsané na tabulích při označení směru. V tomto případě může tlumočník zkusit použít obouruční prstovou abecedu nebo název napsat na papír tiskacími písmeny.
Jiným častým prohřeškem tlumočníka je chovat se ke klientovi jako k dítěti jen kvůli jeho omezené slovní zásobě, která svým rozsahem může dětskou připomínat. Tlumočník přesto musí zachovávat naprosto profesionální přístup, včetně dodržování všech bodů etického kodexu.
Další upozornění, které je více než důležité zmínit, se vztahuje k faktu, že ne každé pokývnutí hlavou klienta znamená souhlas s řečeným. Klient tím může vyjadřovat, že rozumí a že tlumočníkem zvolený projev mu vyhovuje, že stačí sledovat nit hovoru apod.. Pokud by tento aspekt tlumočník nevzal v potaz a každé kývnutí přeložil jako „ano“, mohl by klienta poškodit. Komplikovaná a složitá souvětí je nutné rozdělit a „rozplést“ na krátké, jednoduché věty, které však vedou ke stejnému obsahovému sdělení.
Při tomto typu tlumočení je mimořádně důležitá nonverbální komunikace, zvláště výraz tváře a pohyb těla. Tlumočník se nesmí stydět zapojit veškeré možné prostředky pro zdárný průběh tlumočení, tedy mít na paměti to nejdůležitější – aby informace od jedné strany došla zdárně ke straně druhé. Tomu také napomáhá zopakování a zdůraznění důležitých, klíčových informací a použití více různých výrazů pro označení téže skutečnosti, aby byla šance, že některé z nich bude klient znát. Jeho výraz tváře tlumočníkovi napoví, zda tomu tak skutečně je.
Na rozdíl od běžného tlumočení do znakového jazyka, jež je až na výjimky simultánní, je toto tlumočení převážně konsekutivní, a klade tak další nároky na tlumočníka, na jeho paměť a schopnost konsekutivního tlumočení. Přestože je tento typ tlumočení velmi náročný nejen na tlumočníkovu pohotovost a schopnost přizpůsobit se individuálním potřebám klienta, ale i na celkovou osobnost klienta, tlumočník musí být stále tím, kdo nesmí do tlumočnické situace přinášet pocity vlastního napětí, únavy nebo dokonce obavy z neporozumění. Z tlumočníka musí na ostatní členy komunikačního aktu vyzařovat pohoda, naprostá jistota a přesvědčení, že má situaci naprosto pod kontrolou.
Připojte se! 