Jednou z velmi diskutovaných otázek v oblasti tlumočení, je zda u tlumočení do znakového jazyka artikulovat, nebo ne. Odpověč zní: Ano. Záleží však na tom kdy a jak. Rozdělme tedy celý problém do několika částí.
Často se zaměňuje výraz artikulovat a mluvit. Ale je třeba tyto pojmy rozlišovat. Zatímco artikulovat (myšleno je bezhlasně vyslovovat některá slova) je občas při ukazování možné, bezhlasně, polohlasně či nahlas mluvit (z pohledu mluveného jazyka), při produkci znakového jazyka možné není. Gramatika znakových jazyků se totiž od jazyků mluvených výrazně liší. Pokud mají dva jazyky zcela odlišný slovosled (mimo jiné), nelze je produkovat zároveň. K současnému mluvení a ukazování svádí fakt, že lze zároveň použít ruce i ústa. Můžeme současně mluvit a psát česky, protože se pohybujeme v rámci jednoho jazyka, ale mluvit a ukazovat ve stejný čas je obdobné, jako kdybychom chtěli současně mluvit česky a psát rusky. A to již možné není.
U některých tlumočníků jsem se t=ž setkal s argumentem, že se Neslyšící potřebují naučit česky, a proto je nutné při ukazování smysluplně vyslovovat, aby se česky naučit mohli. Nikdo nezpochybňuje fakt, že je třeba aby Neslyšící češtinu na přijatelné úrovni zvládali. Úkolem tlumočníka však není vyučovat český jazyk, ale tlumočit do jazyka znakového. A pokud někdo při "tlumočení" produkuje české věty, zcela jistě netlumočí do znakového jazyka.
Když tedy lze artikulovat, proč ne stále? Důvod je opět skrytý v samotném principu znakového jazyka, jehož gramatiku tlumočník používá. Součástí znakového jazyka nejsou pouze ruce, ale celá horní polovina těla včetně mimiky, která hraje zcela nezastupitelnou roli. Zjednodušeně by se dalo říci, že pokud jsou artikulována slova právě na úkor mimiky, je to, jako kdybychom v českém jazyce přestali používat intonaci hlasu a zapomněli bychom na naprostou většinu přídavných jmen a příslovcí. To, co by zbylo, by bylo výrazově velmi chudé a mnohdy nesrozumitelné. Podobné je to z pohledu Neslyšícího.
Užití mimiky je pouze jedním z důvodů, proč někdy nelze artikulovat. Jiným je také to, že ve znakovém jazyce se velmi často používá princip tzv. inkorporace (zjednodušeně řečeno: několik českých slov, někdy i celých vět, je vyjádřeno jedním znakem). Je zřejmé, že v takovém případě též není možné artikulovat, navíc právě v případě inkorporace bývá velmi často součástí takového znaku i mimika.
Dále by bylo možné zmínit tzv. specifické znaky (v zahraničí se můžeme setkat i s jiným označením těchto znaků, např. znaky Neslyšících), které Neslyšící používají mezi sebou velmi často. U těchto znaků není možné artikulovat žádné slovo, protože kromě již zmiňované mimiky obsahují též povinný orální komponent (vypláznutý jazyk, široce otevřená ústa, vibrující rty apod.).
Samozřejmě že existuje i mnoho znaků, u nichž je v jejich základním provedení artikulace možná, a v takových případech se s ní můžeme setkat i u Neslyšících. Ne vždy se však jedná o artikulaci celého českého slova, ale například jeho začátku. Mezi tyto znaky s možnou artikulací lze uvést i tolik uváděný příklad EVA, STŘEDA, KNEDLÍK, kdy je provedení znaku shodné a význam se liší. U mnohých znaků tohoto typu i Neslyšící artikulují. Artikulace není podmínkou, ale je možná, a této možnosti je využíváno. Zde není důvod, proč by i tlumočník nemohl artikulovat.
Rád bych v této souvislosti upozornil na fakt, že při výuce znakového jazyka existuje metoda, kdy ze začátku není artikulováno vůbec, a to z důvodu lepšího osvojení gramatických struktur znakového jazyka a docílení naprosté nezávislosti jazyka mluveného a znakového, protože slyšící studenti mají tendence spojovat určitý znak se slovem, což je na škodu. Později může být i při výuce artikulace ve vhodných případech využito.
Dojmu, že je nutné při tlumočení artikulovat, bychom též mohli nabýt z faktu, že i Neslyšící se při komunikaci s námi, slyšícími, snaží často usilovně artikulovat. Ze znakového jazyka však mnoho nepoužívají a snaží se o znakovanou češtinu. Většinou se tímto snaží předejít komunikačním problémům z důvodu naší nedostatečné znalosti znakového jazyka. Tytéž Neslyšící můžeme následně vidět při komunikaci mezi sebou, kdy se již baví naprosto odlišným způsobem, který je jim vlastní - znakovým jazykem.
Jaký je tedy závěr? V případě, že neslyšící klient vyžaduje od tlumočníka znakovanou češtinu s artikulací každého slova, měli bychom mu vyhovět. Pokud tlumočník není schopen znakovanou češtinu produkovat, neměl by tento závazek přijmout. V případě tlumočení do znakového jazyka by měla být informace vždy sdělována způsobem pro Neslyšícího naprosto přirozeným. To však neznamená, že je nutné mít ústa jako zašitá.
Připojte se! 