Situace týmového tlumočení v ČR a postavení neslyšícího tlumočníka v týmu

Na Jeronýmových dnech Jednoty tlumočníků a překladatelů byl na programu příspěvek předsedy organizace Pevnost - České centrum znakového jazyka Petra Vysučka, zaměřený na popis situace týmového tlumočení v ČR a postavení neslyšícího tlumočníka v tlumočnickém týmu. Z důvodu pracovní vytíženosti se pan Petr Vysuček nemohl Jeronýmových dní osobně zúčastnit, proto mi dovolte, abych vás alespoň zprostředkovaně na základě jeho podkladů seznámila s danou problematikou.

Český znakový jazyk v České republice stále bojuje o svůj statut. Dne 21. května 1998 byl schválen zákon o znakové řeči, podle kterého mají lidé s vadami sluchu právo používat pro svou komunikaci znakovou řeč (český znakový jazyk, znakovanou češtinu). Od tohoto roku se situace související s českým znakovým jazykem, s Neslyšícími a jejich právoplatným nárokem na tlumočnické služby začíná zlepšovat. Avšak v ČR stále nejsou samozřejmostí kvalitní kurzy ČZJ. Ve většině kurzů „komunikace s neslyšícími“ se vyučuje umělý systém, tzv. znakovaná čeština. To způsobuje velké problémy, neboť absolventi těchto kurzů neslyšícím uživatelům znakového jazyka nerozumí. Právě z důvodu špatného systému výuky „znakového jazyka“ nemáme v ČR dost kvalitních, profesionálních tlumočníků. To se odráží v nedostatku kvalitních tlumočníků českého znakového jazyka, kteří by pokryli reálnou potřebu tlumočnických služeb pro neslyšící. Pozitivním pokrokem je změna poměru tlumočníků CODA (tlumočníků pocházejících z rodin neslyšících rodičů) a tlumočníků, kteří nevycházejí z prostředí neslyšící rodiny. Bohužel ve městech mimo Prahu situace stále ještě tolik příznivá není. V těchto místech „tlumočí“ pouze tlumočníci CODA.

Od roku 2003 Česká komora tlumočníků znakového jazyka v Praze realizuje Certifikační vzdělávací program pro tlumočníky českého znakového jazyka, transliterátory znakované češtiny a vizualizátory mluvené češtiny, v němž jsou tlumočníci připravováni teoreticky i prakticky pro individuální tlumočnický výkon. Příprava tlumočnických týmů však systematicky neprobíhá. Tento deficit se odráží v situacích, kdy je na jednu událost sezváno více tlumočníků a v zájmu zajištění kvalitních tlumočnických služeb musí vytvořit „tlumočnický tým“ přirozenou cestou ad hoc. Často dochází k těmto potížím: tlumočníci se vzájemně nevnímají jako partneři, ale jako konkurenti, přijetí profesní pomoci kolegy vnímají jako ponížení a osobní selhání, tlumočníci se prezentují každý sám za sebe, neznají techniky týmové spolupráce, nerespektují se vzájemně jako kolegové, necítí společnou zodpovědnost za výsledný výkon. Všechny tyto nedostatky se násobí v případě, kdy řady tlumočnického týmu rozšíří neslyšící tlumočníci.

Specifická situace, kdy je tlumočnický tým smíšený, není v ČR běžná. Neslyšící tlumočník není sjednáván ani k příležitostem, které jsou pro něj jako pro profesionála a rodilého mluvčího českého znakového jazyka optimální. Není vnímán jako kolega na stejné úrovni a „slyšící“ tlumočníci jejich služby nepostrádají. Pevně zažitým předsudkem je představa, že tlumočník znakového jazyka musí být slyšící. Dlouho to byli právě slyšící kolegové tlumočníci, kteří se nedokázali smířit se skutečností, že by neslyšící mohl být jedním z jejich spolupracovníků. Ve smíšeném týmu často cítíme podvědomou hierarchii, ve které je neslyšící tlumočník níže postavený než tlumočník slyšící, neslyšící je považován spíše za „pomocnou sílu“. Slyšící a neslyšící tlumočníci by měli spolupracovat. Mohou se navzájem obohatit o své zkušenosti, o své jazykové dovednosti a společně pomoci posunout laťku kvality tlumočníků a tlumočnických služeb zase o kus výš. Neslyšící tlumočník může být pro tlumočnický tým zcela jistě velkým přínosem. Neslyšící mohou pomáhat cíleně rozvíjet jazykové dovednosti svých slyšících kolegů, mohou být zdrojem obohacování znakové zásoby, můžou být konzultantem pro užívání tzv. specifických znaků (Deaf signs). Neslyšící tlumočník může být také velmi užitečným zdrojem životních zkušeností ze světa neslyšících. Slyšící a neslyšící tlumočníci si mohou vzájemně pomáhat k dosažení maximálně korektního tlumočnického výkonu, neslyšící tlumočníci rovněž mohou být slyšícím kolegům velkou oporou pro zpětnou vazbu.

Na základě osobních zkušeností neslyšících tlumočníků je jisté, že neslyšící tlumočníci by zcela jistě měli mít své místo v tlumočnickém týmu na konferencích, především v těch specificky zaměřených, měli by spolupracovat při tlumočení uměleckém, při tlumočení na policii, u soudu. Při tlumočení do mezinárodního znakového systému by měli být oslovováni výhradně neslyšící tlumočníci.

Týmové tlumočení je pro tlumočníky velmi důležité. V týmu se tlumočníci vzájemně dovzdělávají. Slyšící tlumočníci mají v neslyšících tlumočnících oporu. Mohou tak vstupovat do tlumočnických situací, ve kterých by si sami nebyli zcela jisti správností svého překladu nebo svého tlumočnického výkonu. Tým jim dodává oporu, sílu a jistotu. Tlumočníci by měli při týmovém tlumočení zapomenout na pocit konkurence mezi sebou. Rivalita není na místě, může ve výsledku poškodit neslyšící klienty, neboť v centru zájmu přestávají být neslyšící a komunikace, ale osobní zájmy. Možná by tlumočníkům pomohlo, kdyby si uvědomili, že cíl práce tlumočníků je jediný: zprostředkování komunikace neslyšícím. Tento cíl je stejný pro slyšící i neslyšící profesionály. Každý z nich tady má své nezastupitelné místo.

Porozumění neslyšícím nemůže být z pochopitelných důvodů u slyšících uživatelů znakového jazyka dokonalé, stoprocentní. Tyto nedokonalosti porozumění se výrazněji projeví v situacích, kdy jde např. o výpověď neslyšícího se sníženými intelektovými či jazykovými schopnostmi, o psychicky nemocného jedince, o neslyšící příslušníky starší generace nebo o výpověď dítěte. Snad se podaří zlepšit situaci tak, aby se v ČR častěji vytvářely smíšené týmy, ve kterých budou intenzivně pracovat slyšící a neslyšící tlumočníci společně.