Znakový jazyk na divadelních prknech

R: Opět u nás ve studiu velmi ráda vítám paní Naďu Dingovou (ND), tlumočníka oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, místopředseda České komory tlumočníků znakového jazyka. Paní Naďa Dingová je zároveň garantem našeho cyklu, který už se rozběhl a vy jste milí posluchači měli možnost získat některé dost podstatné informace a myslím, že užitečné. O Neslyšících - jako členech jazykové a kulturní menšiny, o znakovém jazyce. Už jsme měli možnost přivítat i jednoho z neslyšících, prostě už máte určitou představu a dnes bychom si měli s paní Dingovou povídat o kultuře obecněji, ale především o znakovém jazyce v divadle. O tlumočení divadelních představení. Protože v kulturním světě se při různých příležitostech můžeme setkat, samozřejmě i s tím, že jsou zpřístupňovány neslyšícím prostřednictvím tlumočníků znakového jazyka. Takže teď už bych velmi ráda předala slovo paní Nadě Dingové, kterou tímto vítám ve studiu. Dobrý den.

ND: Dobrý den

R: Takže pojďme hned rovnou k tomuto tématu. Je u nás běžné, že se tlumočí divadelní představení do znakového jazyka, nebo je to ještě spíše taková popelka?

ND: No, je pravda, že to běžné samozřejmě není, nicméně bychom neměli být skromní a už bychom měli tedy si přiznat že už existuje několik divadelních představení, na které neslyšící člověk může vyrazit. Takže není to úplně běžné, nicméně už nejméně čtyři představení v měsíci jsou zpřístupněné pro neslyšící.

R: A je to v nějakém konkrétním divadle, nebo je to záležitost namátková? Jak vůbec vznikla taková spolupráce s divadly?

ND: Když jsem uváděla počet čtyř představení, tak jde o divadla která jsou různá. Když bych je měla vyjmenovat, tak úplně první spolupráce vlastně vznikla s divadlem "Na blízko", které sídlí v Nosticově ulici na Praze 1. Druhé divadlo je "Divadlo na zábradlí", kde máme také jedno představení a je to také divadlo, které sídlí na Praze 1. A třetí z našich spolupracujících divadel je "Divadlo v Celetné", které také sídlí na Praze 1. Spolupráce s těmito divadly vlastně vznikla tak, že my jsme si byli vědomi, že v naší zemi a i v naší metropoli, trošku zapomínáme na to že neslyšící jsou také kulturní lidé a také by rádi čas od času navštívili divadlo. Vlastně žádné z divadelních představení nebylo tlumočené pro neslyšící, nebylo připravené tak, aby ho neslyšící člověk mohl navštívit. Tak jsme tedy kontaktovali divadla a nabídli jsme jim spolupráci v tomto smyslu. A byli jsme překvapeni, že mnoho z divadel vlastně tuto nabídku víceméně odmítlo hned, jakmile o ní slyšelo. Ale shodou okolností jsme opravdu měli štěstí, protože jsme našli kontakt nebo jsme se zkontaktovali s divadlem "Na blízko" které naopak reagovalo velmi vstřícně a vlastně díky tomu mohl už před dvěma a půl lety vzniknout představení, dnes už tedy kultovní představení "Tracyho tygr", a které se hraje dodnes a dodnes je o něj velký zájem. A potom ta další spolupráce s ostatními divadly už vlastně vznikla také na základě našeho popudu, ale tam už ta vstřícnost byla větší a především proto, že už to bylo v době kdy se o "Tracyho tygrovi" vědělo a kdy divadla se možná přestala malinko bát té spolupráce.

R: A jaký je cíl toho divadelního tlumočení pro neslyšící, nebo jaké jsou vlastně typy tlumočení v divadle?

ND: Takže kdybych měla říct jaký je cíl, tak cílem je aby neslyšící divák, který přijde na divadelní představení a sedne si doprostřed hlediště, kde je velká většina slyšících diváků, ve stejný moment mohl prožívat divadelní představení stejně, jako ti slyšící diváci, kteří vedle něj stojí. Aby v jeden moment mohli mít stejné zážitky, stejné pocity, stejné emoce. Aby mohli mít stejný dojem z toho představení. A k tomu je tedy potřeba velké přípravy a velké námahy, ale v představeních, která jsem tu zmiňovala se nám to tedy podařilo a opravdu neslyšící na divadelní představení chodí velmi rádi.

R: Jestli tomu dobře rozumím, tak ta velká příprava a velká práce předem to je především tedy pro toho tlumočníka do znakového jazyka, který tedy musí absolvovat nějak zkoušky, nebo musí nějak účastnit celé přípravy představení? Nebo už může jaksi vběhnout do hotového představení?

ND: No, ideální je vlastně, když tlumočník nebo tlumočníci se mohou účastnit přípravy nového představení. Ale v případě těch čtyř představení, které já tady jsem již několikrát zmiňovala, šlo o to, že představení byla hotová, nám se nějakým způsobem líbila, nebo se nám nějakým způsobem zdála být vhodná pro neslyšící, takže my jsme byli jakýmsi způsobem vimplantováni už do hotového představení. Takže samozřejmě obnášelo to několik zkoušek s herci, několik sezení s režisérem představení, který svým způsobem musel modifikovat a musel trošičku poupravit tlumočenou verzi představení. Ale samozřejmě ve čtyřech případech se to podařilo, ale úplně ideální situace je, když divadelní představení teprve vzniká, aby vznikalo už s ohledem na to, že bude zpřístupňováno neslyšícím diváků. A už s ohledem na to, že součástí toho představení budou jednou tlumočníci znakového jazyka. A když jste se ptala na typy tlumočení divadelních představení, tak vlastně v zásadě jsou tři základní.

Shodou okolností všechny tři typy tlumočení v našich tlumočených divadelních představeních máme prezentovány. První způsob tlumočení nazýváme takzvaným "statickým tlumočením", kdy tedy někde blízko jeviště je místo určené pro tlumočníka, nebo dva tlumočníky, kteří tedy tlumočí veškeré dění na jevišti. Ale nějakým způsobem se nepohybují, nějakým způsobem nezasahují do děje představení. Druhý typ tlumočení nazýváme "tlumočení zónové" to znamená, že jde o dva, či tři tlumočníky, kteří již jsou na jevišti, jsou zakomponováni do scény divadla, mají jeviště rozdělené, pomyslně samozřejmě, na několik zón, podle toho, kolik je tlumočníků. A každý z tlumočníků tlumočí to, co se odehrává v jeho zóně. Je to proto, že samozřejmě neslyšící, když jde do divadla, tak se jde podívat na divadelní hru. Nejde se podívat na tlumočníka. Takže, když on sleduje divadelní hru v určité zóně, je fajn, když za ním, většinou, je tlumočník, který tedy zprostředkovává to, co se říká v té scéně a všechno je v jednom zorném poli. Neslyšící nemusí těkat z jedné strany na druhou a neutíká mu tedy tolik informací. A v momentě, kdy se herec posune a přejde dvě, nebo tři zóny na druhou stranu jeviště, pak ho přebírá další tlumočník a zase tlumočí to, co se odehrává na té další části.

Potom máme ještě samozřejmě třetí typ tlumočení, kterému říkáme, nebo které se nazývá "stínovým tlumočením" a to je tlumočení, kdy každý herec má svého tlumočníka, který je součástí představení a který v každý moment překládá všechno to, co herec, co postava divadla říká. A právě tento typ tlumočení je pro neslyšící úplně nejvhodnější, protože je pro ně nejpohodlnější. Má vždycky v každý moment, má vedle sebe tlumočníka a herce. Ví přesně kdo, komu, co říká a lépe se orientuje v tom divadelním představení. Takže mi se snažíme aby těchto představení, tlumočených tímto způsobem bylo co nejvíce, ale ne vždy je to vhodné, vždycky to záleží na počtu herců, zda by to bylo únosné. Samozřejmě, kdyby šlo o nějaké činoherní představení, kde se pohybuje třeba třicet herců, pak tedy bychom měli velké problémy s tím, najít třicet kvalitních tlumočníků znakového jazyka a už vůbec nemluvím o tom, jak bychom organizovali šedesát lidí na jednom jevišti : Takže to jsou ta omezení.

R: To chápu. Takže samozřejmě to musí být vhodný typ představení pro tento typ tlumočení. Takže pro dnešek bych poděkovala paní Nadě Dingové, je to tlumočník oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, místopředseda České komory tlumočníků znakového jazyka, za povídání o divadelním tlumočení a věřím, že v příštích dílech si povíme i o tlumočení hudby do ZJ. Děkuji tedy a těším se na slyšenou.

ND: Na shledanou.

seznam všech dílů slyšitelného ticha najdete na stránce http://ruce.cz/slysitelne-ticho