Tlumočení pro neslyšící získává během posledního desetiletí stále více pozornosti jak v oblasti výzkumu, tak mezi nejširší veřejností. Jednou z oblastí, která významné přispívá k popularizaci znakového jazyka, představuje prezentace umělecké formy znakového jazyka a jeho tlumočení. Umělecké tlumočení má v České republice poměrně krátkou tradici, což lze u nás říci o profesionálním tlumočení do znakového jazyka obecně. Díky České komoře tlumočníků znakového jazyka a jejím členům zaznamenala však tato oblast tlumočení během posledních let tak silný vzestup, že si zaslouží být komentována. Zdaleka totiž není běžným standardem v tlumočení pro neslyšící u našich zahraničních kolegů.
O počátcích uměleckého tlumočení v České republice můžeme mluvit s uvedením divadelního představeni Plukovník Pták v Divadle Na Zábradlí v roce 1998. Na toto průkopnické dílo se podařilo navázat až po pěti letech - České komoře tlumočníků znakového jazyka. Stalo se tak díky spolupráci s Divadlem Nablízko při představeni Tracyho tygr. Tentokrát se jednalo o první český - a s největší pravděpodobností dokonce evropský divadelní projekt využívající stínové tlumočení znakového jazyka.
Od roku 2003 se neslyšícím divákům začala předvádět další divadelní představeni, která využívají uměleckého tlumočení do znakového jazyka.
S tlumočením hudby a zpěvu se čeští neslyšící diváci setkali ještě později, protože celý tlumočený pořad mohli poprvé zhlédnout až v roce 2002 na Tříkrálovém benefičním koncertě. Tlumočení poezie ve znakovém jazyce chápou tlumočnici jako výzvu teprve v posledních dvou letech, neboť právě v tomto období nastal rozvoj uměleckých aktivit českých neslyšících. První dokončenou ucelenou snahou o tlumočení poezie, umění virtual visual či storytellingu, tedy uměleckých forem, typických pro znakové jazyky, je překlad 15 příběhů na DVD organizace Awi film. Veřejnosti byl představen loni v listopadu.
Pokud chce být tlumočník úspěšný při překladech (jen těžko můžeme hovořit o tlumočení) poezie, nejdříve musí pochopit poezii jako takovou a potom principy poezie ve znakovém jazyce. V současné době máme již několik shrnujících poznatků, především díky samotným neslyšícím, kteří se danému tématu věnují. Rádi bychom se s vámi o ně podělili.
Psaná nebo mluvená poezie je lidstvu známá už dlouho. Pro lidi, kteří slyší, není poezie ničím neobvyklým. Avšak neslyšící má většinou poezii spojenu s něčím velmi nepříjemným, protože mnohdy jeho jediným setkáním s ni byl úkol naučit se nazpaměť básničku, jež byla v češtině a jíž obsahově vůbec nerozuměl. Mnoho neslyšících si dlouho neuvědomovalo, že poezie není automaticky spjatá jen s mluveným jazykem, kterýma psanou podobu. Nenapadlo je, že i jejich jazyk dokáže vytvářet útvary, jež svojí povahou odpovídají poezii. Mnoha neslyšícím, kteří neovládají znakový jazyk, se může i dnes zdát představa poezie ve znakovém jazyce jako neskutečná.
Poezie v mluvených jazycích je oproti poezii ve znakových jazycích odlišná. Poezie ve znakovém jazyce je jako pohybový obraz. Není to žádná pantomima, divadlo, vyprávění příběhů, tanec ani píseň ve znakovém jazyce. Vzniká uvnitř neslyšícího autora bez jakéhokoliv vlivu většinového jazyka, je určena především neslyšícím adresátům, kteří jsou pňpraveni ji v ryzí podobě sdílet a chápat, a ve formě pohybových obrazců pak ztvárňuje osobitou a jedinečnou fantazii neslyšících básníků. Snahy o překlad mnohdy ztroskotávají právě z důvodu nemožnosti převést pohybové barevný a zajímavý obraz v prostoru na plochý papír a vtěsnat ho do uzavřených slov.
Tedy co poezie ve znakovém jazyce přesně je? Obecná definice poezie je .esteticky záměrné narušení standardního jazyka". Jazyk užitý v poezii vědomě porušuje pravidla standardního jazyka, aby text/promluva byla výrazně jiná než je jazyk běžné komunikace.
Poezie ve znakovém jazyce je tedy formou estetického projevu tohoto jazyka, jehož způsob užití je důležitější než obsah.
Třebaže poezie ve znakovém jazyce existuje teprve krátkou dobu, její prostředky se měnily a mění ve shodě s tím, jak se mění naše chápání znakového jazyka a chápání poezie v něm, a s tím, jak se mění komunity neslyšících. Dnes existují po celém světě neslyšící umělci, kteří skládají a interpretují poezii ve znakovém jazyce a kteří mají velmi odlišné styly. Wim Emmerik (holandský znakový jazyk), Rosaria a Giuseppe Giuranna (italský znakový jazyk), Patric Graybill a Ella Mae Lenz (americký znakový jazyk), Paul Scott a John Wilson (britský znakový jazyk) a Clayton Valli (americký znakový jazyk) - všichni tito lidé jsou ve svých komunitách uznáváni jako básníci. Jejich poezie není stejná a estetický účinek, který vytvářejí, neni dosažen za použití stejných jazykových technik. Také v České republice se především v poslední době objevilo opravdu mnoho umělecky nadaných Neslyšících/neslyšících, avšak zatím žádný neslyšící básník svou původní poezii v českém znakovém jazyce nikde na veřejnosti neprezentoval. Samozřejmě existují Neslyšící/neslyšící, kteří vystupovali na různých akcích, dokonce na nich poezii také „přednášeli1', ale doposud to vždy byl překlad z česky psané poezie, tzn. překlad poezie slyšících autorů, která byla vytvořena původně v češtině. Zde je na místě upozornit, že není možné tato vystoupeni s přednesem přeložených básni v češtině prezentovat za poezii vzniklou původně ve znakovém jazyce.
Poezie je kreativním užitím jazyka. Existují dva základní způsoby, jimiž takto mohou básníci s jazykem pracovat. Za prvé používají kreativním způsobem již existující jazykové prostředky. Nebo mohou jít za jejich ustálené hranice a vytvořit nové prostředky, nové možnosti, které zatím v jazyce nejsou (nebo minimálně do této doby nejsou).
Abychom mohli ocenit poezii v celé její šíři, zvážíme na možné čtenářovo přání minimálně tři klíčové aspekty: formu a obsah poetického textu, sociální a historický kontext básně a znalosti a přesvědčení básníka. Pro některé kritiky a osoby. které se věnují analýze, má největší prioritu text. Třebaže tomu tak je, může být užitečné vědět něco o sociálním a historickém kontextu básně, abychom mohli ocenit volbu určité metafory nebo například postoj básníka k určitému tématu. Není pochyb o tom, že povědomí o životě básníka, o událostech a zážitcích, které formovaly jeho poezii, mohou také často vést k většímu porozumění některým básním. Pokud studujeme poezii ve znakovém jazyce, je důležité mít na paměti, že ji skládají a interpretují neslyšící lidé. Jejich životni zkušenosti jsou hodně odlišné od zkušeností lidí slyšících, kteří žiji v jejich těsném sousedství, a toto velice ovlivňuje jejich básně.
Geoffrey Leech (1969) vysvětluje, že poetický jazyk se liší od norem běžného jazyka a dokonce je porušuje. Tato odlišnost má za následek aktualizaci. Poetického jazyka si povšimneme proto, že je zvláštní, a tato aktualizace slouží k rozšíření významu básně. Leech popisuje dva rozdílné způsoby, jimiž může být jazyk v básních aktualizován. Jazyk může být tak zvláštní a odlišný, že jeho nezvyklost je velice nápadná. Takto neobvyklé může být například použití úplně nového slova nebo porušení nějakého gramatického pravidla pro dosaženi poetického účinku. Na druhé straně může být jazyk básně až tak nezvykle normální, že se jeho pravidelnost stává aktualizací a je velmi nápadná. Příkladem může být vytvoření rýmu opakováním stejného zvuku. Toto opakování je příliš pravidelné na to, aby mohlo být normální. Výběr aktualizačního jazyka, který je použit v básni, přináší do ní podstatně více informaci. Leech tento fakt označuje jako „komunikační míru významu každého jazykového výběru". Poezie užívá jazyk kreativním způsobem, ať už použitím prostředků, které již v jazyce existují, nebo vytvářením nových prostředků. Tato kreativita v poezii způsobuje, že je její jazyk nepředvídatelný. Za normální situace můžeme díky naši zkušenosti s každodenním jazykem předvídat (na obecné úrovni), které „jednotky" budou následovat. Předvídání a expektace umožňují to, že nemusíme věnovat tak velkou pozornost jednotlivým slovům nebo znakům jazyka, v nichž je sdělení produkováno. Nepředvídatelný poetický jazyk nás nutí soustředit se na každé slovo nebo znak, což nás vede nejen k pochopení významu jednotlivých slov, ale také k pochopení jejich celkového významu vdaném kontextu.
Obrázek 1 - běžný znak PTÁK
Dvojznačnost v poezii je klíčovým nástrojem rozšiřování komunikační závažnosti slova nebo znaku. V každodenním jazyce je nejlépe se dvojznačnosti vyhnout, jeho prioritou je snadná komunikace. Mluvčí spolu s posluchači obvykle usilují o to, aby byla komunikace jasná. Naproti tomu v poezii funguje dvojznačnost jako dobrý způsob, jak přidat význam básni, aniž by byla přidána nějaká další slova. Pokud má nějaké slovo více než jeden význam, každý z nich muže teoreticky dávat smysl v kontextu dané básně, může rozšířit význam daného slova. V poezii jsou užívána slova, která mají více než jeden význam. Ve znakových jazycích, kde přesný význam mnoha znaků je dán teprve kontextem, v němž se vyskytuji, jsou možnosti užití dvojznačnosti pro rozšíření komunikační závažnosti dokonce ještě větší.
Znakové jazyky se liší od mluvených mírou lexikální kreativity, která se objevuje v každodenním jazyce. Obecně lze říci, že jazyky, jako je např. angličtina, jsou poměrně ustálené, neproménlivé a vytvoření nového slova znamená u nich něco významného. Naproti tomu znakové jazyky jsou mnohem produktivnější v oblasti slovní zásoby a vytváření nových znaků je často součástí každodenního jazyka. Tato produktivita je běžná i v jiných jazykových uměleckých formách, např. ve vyprávění, ale nejtypičtější je pro poezii. Poezie ve znakovém jazyce může vytvářet pozoruhodné nové znaky výběrem specifických prvků nebo tím, že dodá znakům neobvyklý nebo neočekávaný význam.
Obrázek 2 - umělecký znak pro "PTÁK"
oběma rukama ve významu létání
Opakování částí slov, při němž jsou vybírána slova, která stejné znějí, je důležitou součástí poezie v mluvených jazycích, opakování částí znaků je taktéž důležité v poezii ve znakovém jazyce. Pouze v mluvených jazycích se části slov musí produkovat v časové sekvenci. Ve znakových jazycích to není nutné a většina znaků se vytváří simultánním vyjádřením jejich elementů. Mezi čtyři hlavní parametry patří tvar ruky, místo artikulace, pohyb a orientace dlaně a prstů. Z toho důvodu nelze najít v poezii ve znakovém jazyce přesné paralely jako je například rým, asonance a aliterace v miuvených jazycích.
Opakováni vzorců v poezii ve znakovém jazyce zahrnuje znaky, které mají stejný tvar ruky, ale jiné místo artikulace, znaky, které jsou artikulovány na stejném miste, ale mají jinou orientaci dlaně nebo prstů, znaky, které mají stejný pohyb, ale jiný tvar ruky, nebo znaky, které mají stejný tvar ruky a místo artikulace, ale liší se pohybem.
Poezie ve_ znakovém jazyce může využít faktu, že se k artikulaci používá obou rukou. Řada znaků je ve své citátové formě (nebo "slovníkové formě'') jed-noruční, zatímco jiné se artikulují dvěma rukama. To pro poezii ve znakovém jazyce znamená, že v básni si můžeme svobodné vybrat jednoruční nebo dvouručni znaky pro určitou sekvenci. Důležitou součástí poezie ve znakovém jazyce je využiti symetrie, vizuální rovnováhy mezi oběma rukama.
Užiti obou rukou znamená, že je také možné artikulovat dva znaky současně. Zatímco v mluvených jazycích je fyziologicky nemožné mluvit dvojími ústy nebo vyslovit dvě slova současně, je možné ukazovat dvěma rukama a tím artikulovat dva znaky ve stejný čas. Je mnoho důvodů, proč produkovat dva znaky simultánně, a simultánnost se může objevit v jakémkoli jazykovém stylu, ale specifická je pro estetické ukazování, zvláště pro poezii ve znakovém jazyce.
Obrázek 3 - umělecký znak pro "PTÁK"
obě ruce spojené palci
Obvykle se prostor ve znakových jazycích používá pro vyjádření gramatických a významových vztahů mezi objekty. Prostor tedy vyjadřuje -kdo dělá co komu". V každodenním jazyce je estetické umístěni znaků méně důležité než Čistá, jasná komunikace.
Poezie ve znakovém jazyce však může postavený prostor aktualizovat tím, že jej užije neobvykle pravidelným způsobem. Znaky mohou být volné umisťovány a drženy v určitých místech a jejich držení bude trvat různou dobu. Tím dojde k vytvořeni esteticky příjemné symetrie. Nebo se tímto způsobem může dodat zvláštní význam vztahům mezi jednotlivými znaky. Toto užití prostoru, které je neobvykle pravidelné a dochází při ném až k přehnanému opakování, je důležitým prostředkem poezie ve znakovém jazyce a nelze pro něj nalézt téměř žádnou paralelu v mluvené nebo dokonce psané poezii.
V mnoha světových jazycích je rým důležitou součásti poezie. Někteří básníci tvrdí, že metr je definujícím prostředkem poezie, a třebaže tomu tak neni vždy, oceňováni rytmické struktury básně umocňuje požitek z ní. Poetický metr ve svém základě znamená nejčastěji opakování tempa. V poezii jsou vzorce přizvučných a nepřízvučných slabik pravidelnější než v normálním jazyce a tato pravidelnost je neobvyklá, způsobuje aktualizaci rytmu. Slyšící lidé v poezii používají rozličné způsoby pro to. abyste si povšimli významu, který chtějí sdělit, například rytmus. Pokud chtějí, aby něco působilo vzrušujícím dojmem, použijí rychlého rytmu. Pokud chtějí, aby něco působilo pomalu, nudně a ospale, použijí zdlouhavého rytmu. Stejné techniky se objevují v poezii ve znakovém jazyce, kde se zdlouhavý, pomalý rytmus ukazováni používá pro vyjádření pozvolných a klidných myšlenek a rychlý rytmus ukazování pro vyjádřeni v rychlém sledu přicházejících, vzrušujících a intenzivnějších myšlenek.
Změny v rychlosti a ostrosti pohybu při ukazování znaků způsobují aktualizaci. To je jedna z možností, jak vytvořit v básni nějaké rytmické vzorce. Rytmus každodenního ukazování se řídí mnoha věcmi, jako je gramatika (například označeni tématu ve větě nebo vyjádření intenzity), emocemi toho, kdo ukazuje (například může být vzrušený nebo znuděný) a chováním osob, které jsou v konverzaci popisovány. V každodenní komunikaci nejsou rytmus a tempo voleny pro jejich estetickou hodnotu. V poezii se tempo a rytmus znaků může měnit a je zde pro to dostatečný důvod. Mohou být neobvykle pravidelné, takže jsou identické po celou dobu básně.
Obrázek 4 - umělecký znak pro "PTÁK"
ruce spojené ukazováčky
Poezie ve znakovém jazyce jako výslovně „ústní" umělecká forma.
Většina z několika tisíc světových jazyků nemá psanou podobu. Pouze sedmdesát osm jazyků má dostatečnou zásobu psaných textů na to, aby se u nich dalo hovořit o literatuře. Navzdory tomu mnoho kultur, které nemají literaturu, ale pouze ústní tradici, má velkou zásobu „ústní literatury". Znakové jazyky, jako většina mluvených jazyků, nemají psanou podobu, a to má své důsledky pro to, jakým způsobem bychom měli zacházet s básněmi ve znakovém jazyce.
Třebaže ústně tradované básně mají mnoho podob, lyrická tradice krátkých, intenzivně významových básní se často objevuje v ústní poezii ve znakovém jazyce. Z mnoha historických a kulturních důvodů je tato lyrická tradice běžně užívána většinou básníku poezie ve znakovém jazyce. Skládáni však není jedinou složkou ústní poezie. Stejně důležité je její přednesení. Vztah mezi textem, tím, kdo jej přednáší, a jeho přednesením, je velmi odlišný v ústní poezii a v psané poezii. V psané poezii lze zacházet s poetickým textem jako s básni nebo minimálně jako s abstrahovanou formou básně. V ústní poezii naproti tomu nemůže být text oddělen od jeho přednesení nebo od toho, kdo jej přednáší. Psaný poetický text vždycky existuje jako potenciální báseň na nějaké stránce, ale ústní báseň existuje až v momentě, kdy je přednášena. Při pozorováni přednesu mnoha básní ve znakovém jazyce není vždy snadné odlišit, kde končí text a začíná jeho přednesení. Jednotlivé části přednesení v mnoha básních ve znakovém jazyce - zvláště emocionální složka -jsou její důležitou součástí.
Nahrávání a distribuce ústní poezie jsou taktéž odlišné od poezie psané. „Čistá" ústní poezie nemůže být zaznamenána, lze si ji pouze zapamatovat a její přenos lze provést pouze jejím přednesením. Třebaže je tomu tak, možnosti elektronického zaznamenání stále více ovlivňují nahrávání a distribuci poezie ve znakovém jazyce. Přednesy básní některých básníků poezie ve znakovém jazyce jsou nyní dostupné na videokazetách a budou ve stále větší míře zachycovány a distribuovány digitálně nebo například prostřednictvím intemetových serverů. Zachyceni přednesu těchto básní umožňuje zacházet s nimi v mnoha věcech podobné jako s psanými básněmi. Nejvýznamnějším faktem je, že díky tomu lze vůbec poprvé provést jejich kritickou analýzu. Před možností video-nahrávek bylo fyzicky nemožné použít k analýze básně ve znakovém jazyce metod vyvinutých pro rozbor psané poezie, protože tyto metody vyžadují, aby měl člověk neustálý přehled o dané básni. Dokonce lze tvrdit, že poezie ve znakovém jazyce se datuje až od rozvoje videotechnologie. Jakékoli estetické znakováni z doby před tím se neoznačuje jako poezie ve znakovém jazyce, ale jako součást tradice estetického jazyka v komunitě neslyšících
Obrázek 5 - umělecký znak pro "PTÁK"
vytvořený jedním prstem
Podle Dorosena Baumana může být poezie ve znakovém jazyce hodnocena pomocí pojmů, které se používají pro hodnocení malířského uměni. Bauman tvrdí, že by mělo být možné nahlédnout vizuální kompozici básně ve znakovém jazyce, tedy že je možné zkoumat básníkovo užití perspektivy, měřítka, velikosti a tvaru. Pojmy jako jsou kontury, obrysy, symetrie a statické nebo dynamické obrazy lze použít jak pro malbu, tak pro poezii ve znakovém jazyce.
Perspektiva je důležitým prostředkem vizuálního umění, např. malířství, a změny v perspektivě a velikosti mohou být taktéž důležitým prostředkem poezie ve znakovém jazyce. Referenty, které mají různou velikost, mohou být ve znakovém jazyce reprezentovány stejným tvarem ruky. Například ruka ve tvaru volné uzavřeného kruhu může reprezentovat atom, míč nebo planetu - cokoli kulatého jakékoli velikosti. Jednotlivé prsty mohou odkazovat k několika lidem, několika větvím stromů nebo několika vlasům - k čemukoli dlouhému a štíhlému jakékoli velikosti. Měnící se vztah mezi tvarem ruky a velikostí referentů představuje velký potenciál pro poetické zacházení se znaky.
Tvar ruky ve znaku může být užit několika rozličnými jazykově smysluplnými způsoby. Ukazováček může představovat tužku, jejíž špička načrtává obrysy světelným perem. Může představovat celého člověka nebo vrtící se ocas psa. Může být součásti gesta (přiložení ukazováčku k ústům), které je doprovázeno „šš!", prosíme-li někoho, aby byl zticha. Nebo může přímo znamenat „ukazováček". Rozdílného utváření těchto rozdílných typů znaků se využívá v poezii ve znakovém jazyce k vytváření dvojsmysiů a změn v perspektivě, které vytvářejí estetické obrazy a dodávají zvláštní význam navíc.
V poezii v mluveném jazyce není možné slova rozmístit do prostoru - tato představa je stejné nesmyslná, jako kdybychom chtěli změnit jejich barvu z modré na červenou. Naproti tomu v poezii ve znakovém jazyce může rozmístění
znaků ve znakovacím prostoru vytvářet estetické vzorce a kontrasty. Znaky mohou být umístěny v rozdílných částech prostoru - některé vysoko, jiné nízko, vpravo či vlevo - nebo se mohou jemně spojovat v různých částech prostoru a vytvářet tak plující vzorce napříč prostorem. Kontrastující tvary ruky mohou být užity v kontrastujícím umístění. Například znaky, u nichž je všech pět prstů otevřených a rozprostřených, mohou být směrovány vzhůru, zatímco znaky, u nichž je pouze vztyčený ukazováček, se mohou pohybovat dolů.
Ed Klima a Ursula Bellugi, dva američtí výzkumníci zabývající se znakovými jazyky, analyzovali v 70. letech přednesy uměleckého znakováni, jež zahrnovaly také poezii ve znakovém jazyce, kterou složila Dot Milesová. Jejich analýza poezie ve znakovém jazyce je rozsáhlá a užitečná a je často používána těmi, kteří se pokoušejí o její. Klima a Bellugi v této své analýze dospěli k tomu, že poetická struktura má tři části: vnitřní strukturu, vnější strukturu a nástavbovou strukturu.
Vnitřní struktura zahrnuje výběr znaků (například takových, které mají odlišné tvary ruky nebo pohyb), rytmus a zdůraznění znaků a také tempo a pauzy během básně. Tedy to, co bychom mohli nazvat jako základní volby v básni na úrovni textu. Vnější struktura obsahuje vybrané rozmístění znaků ve znakovacím prostoru. To také zahrnuje větší použití obou rukou pro vyrovnáni rozmístěni znaků na levé i pravé straně tohoto prostoru. Plynulý sled pohybů při přechodu jednoho znaku do druhého a vyhnuti se zbytečným přechodovým pohybům mezi nimi taktéž patři do vnější struktury básně, stejně jako užití změn rolí. Nástavbová struktura odkazuje ke vzorcům umístěným v prostoru, které jsou výsledkem celkového umístění a pohybu znaku v prostoru a k rytmickým vzorcům celé básně. Nástavbová struktura byla identifikována v překladech písní, církevních písní a jiných básní v anglickém jazyce do znakového jazyka. Někteří básnici však tuto nástavbovou strukturu ve svých básních ve znakovém jazyce neužívají, protože se domnívají, že tím, že vloží do básně ve znakovém jazyce nějakou propracovanou nástavbovou strukturu, mohou způsobit, že se znaky stanou nerozpoznatelnými.
Rozdíly v přednesu poezie v mluveném a ve znakovém jazyce krátce naznačují i české neslyšící Půtpánová, Tetauerová (2005): Rozdílné je rýmování slov v mluveném jazyce a rýmováni tvarů rukou ve ZJ, (...) ve znakovém jazyce se poezie přednáší po dobu maximálně 2 až 4 minut, (...) nedodržují se pravidla (jež jsou platná pro běžný projev ve znakovém jazyce, pozn. N.D.), cílem je umělecké vyjádření sebe. Podle slov Zuzany Hájkové, neslyšící odbornice, která se zabývá specifiky vytváření poezie ve znakovém jazyce, je zapotřebí, aby měl autor poezie zvnitřnéné tri hodnoty: (1) identitu Neslyšícího, (2) jako mateřský jazyk český znakový jazyk a především pak (3) talent pro umělecký projev ve znakovém jazyce. Tyto tri podmínky jsou základními stavebními kameny pro možnost vytvořit uměleckou formu nazývanou poezií v českém znakovém jazyce tak, že dokáže vyvolat u neslyšícího diváka umělecký zážitek srovnatelný se zážitkem slyšícího člověka, který se zaposlouchá do poezie v mluveném jazyce.
Pro umělecký projev ve znakovém jazyce je typické např. pomalejší nebo naopak rychlejší tempo znakováni, pauzy ménici se podoba znaků v prostoru -mají menší nebo naopak větši tvar než při běžné konverzaci, znakováni .pozpátku", fázováni projevu ve znakovém jazyce, chceme-li v poezii něco zdůraznit, můžeme tak učinit i několikerým opakováním části informace, pozastavení mimiky (zatímco pohyb rukou zůstává a pokračuje), pozastavení pohybu rukou (zatímco pohyb mimiky pokračuje) aj.
Jinými slovy: mezi produkcí ve znakovém jazyce v běžné komunikaci a použitím znakového jazyka v poezii existují jisté fonologické změny. Ty směřují k větší vizuálnosti a obrazovosti sdělení. Nejedná se však, jak jsme se snažili vysvětlit výše, o pantomimu nebo pohybové divadlo. V takovém poetickém projevu převažuji klasifikátory a specifikátory tvaru a velikosti. Objevuje se výraznější mimika i pohyby rukou, těla a obličeje jsou „větší" a dynamičtější. Podle některých autorů dokonce „poezie ve znakovém jazyce" není ve skutečném znakovém jazyce (není to český, britský, americký či dánský znakový jazyk), nýbrž v jazyce „obrazovém, více vizuálním", tzn. „běžné" tzv. zmrazené znaky, které můžeme nalézt ve slovnících znakových jazyků, se vyskytuji v díle minimálně.
Poezie ve znakovém jazyce patří k tématům, kterým je v současné době věnováno hodně pozornosti, především v zemích, které již máji dlouhou tradici výzkumu znakového jazyka, např. Spojené státy americké či Velká Británie. Jejich výzkumy potvrzují, že znakový jazyk je jazykem plnohodnotným, že dokáže plnit všechny komunikační funkce včetně funkce poetické. Věříme, že svými zkušenostmi budou moci výrazně přispět k celkovému povědomí o rozdílnosti poezie v mluvených a znakových jazycích i čeští tlumočníci.
Připojte se! 