V dnešním díle se dozvíte o typech tlumočení divadelních představení pro neslyšící diváky. Určitě jste slyšeli o tom, že neslyšící divák dnes může navštívit tlumočená divadelní inscenace a být plnohodnotným divákem. Možná dokonce jste i vy sami některá z nich navštívili a pobavili jste se, tak jako slyšící. A proč? Protože tlumočená představení jsou koncipovaná tak, že neruší divadelní zážitek ani těm, kteří s neslyšícími lidmi nemají nic společného a nerozumí znakovému jazyku. Tlumočení divadelního představení je výsledek nelehké odborné přípravy. A jak to vlastně všechno probíhá?
Když se připravuje tlumočení nové divadelní hry, záleží to především na režisérovi a na jeho odhodlání věnovat se přearanžování představení. Vše je velmi ovlivněné tím, jak moc chce hru změnit. V současné době se většinou tlumočí inscenace, které už jsou nějakou hrané a jsou u diváků nějakým způsobem ověřené. Proto režisér musí do představení zasahovat a vše s herci a i tlumočníky zkoušet. Ti společně pak hledají tu nejlepší cestu, která uspokojí slyšící i neslyšící diváky v jeden okamžik. Samozřejmě z tohoto pohledu je optimální situace, kdy se připravuje nová hra i s tlumočníky. Ale to bývá jen málokdy, zatím.
Jak jsem se už zmínila, záleží velkým dílem na vůli režiséra, ale také na samotném příběhu hry. Každá má svůj krásný příběh, jedna je o lásce a zradě, druhá zas dojímavá i smutná. Jiná zas nutí lidi přemýšlet nad svým životem. To, že se hry liší, může ovlivnit i výběr samotného typu tlumočení. Pokud jste už některé tlumočené divadlo navštívili, víte, že v některých tlumočených představeních se vyskytuje jen jeden, v jiném zase dva či i více tlumočníků. A proč tomu je?
Tlumočení divadla lze rozdělit v zásadě do tří skupin: první je statické, kdy v divadle většinou tlumočí jen jeden tlumočník. Ten se nepohybuje, takže jde obtížnější překlad, protože herci se pohybují a tlumočník musí bezchybně zvládat výměnu rolí. Tlumočník většinou stojí či sedí na kraji hlediště (či úplně mimo). Tento typ je vhodný pro malá (komorní divadla).
Podtypem statického tlumočení je takzvané "balkónové" tlumočení. To se odehrává na balkóně divadla. A vypadá tak, že tlumočník je s neslyšícími diváky na vyhrazeném místě, většinou na balkóně a tlumočí hru. Neslyšící diváci mají jeviště dole pod sebou a tlumočníka na zcela jiném místě, takže jim oči kmitají často přes velké vzdálenosti mezi jevištěm a hledištěm. Navíc tlumočník bývá často nedokonale osvětlený. Tento typ tlumočení není vhodný, protože je pro neslyšícího diváka náročný a dá se říci, že ve většině případů si tento divák odnáší z divadla neuspokojivý zážitek, protože neviděl na jeviště a celou dobu se díval na tlumočníka.
Od balkónového tlumočení se dnes z těchto pochopitelných důvodů upouští a více se přistupuje k jiným typům tlumočení, která více respektují potřeby neslyšícího diváka. Je to stínové či zónové. A jaký je vlastně mezi nimi rozdíl? Podstatně velký, u "stínového" tlumočení (shadowing) má každý herec svého tlumočníka (= svůj stín). Ten je většinou oblečen do podobného kostýmu jako herec, ale v tmavé barvě, takže vytváří jakousi černou siluetu herce. Tento typ tlumočení je pro neslyšícího diváka nevhodnější, protože herci a tlumočníci jsou na jevišti současně. Příklad takového tlumočeného představení je u nás "Tracyho tygr" v divadle Nablízko nebo "Růže pro Algeron" v Divadle v Celetné.
Zónové tlumočení se od předchozího liší v tom, že tlumočník (či více tlumočníků) je (jsou) mimo jeviště a tlumočí každé dění na své části jeviště. Jeviště se jakoby opticky rozdělí (většinou na dvě) zóny a pro každou z nich funguje jeden tlumočník. Ve hře může být více herců. Pro neslyšícího diváka je náročnější sledovat hru, ale tlumočení se odehrává poblíž centra dění. Tlumočníci také mohou tlumočit přímo na jevišti (ale nepohybují se současně s herci), takovým příkladem je u nás hra "V melounovém cukru" v divadle Nablízko. Zónové tlumočení se využívá ve světě více.
Představila jsem Vám jen v kostce všechny dostupné možnosti tlumočení divadelních představení pro neslyšící.
Připojte se! 