Neslyšící Honza Wirth (25 let) pochází z Prahy. Studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor Čeština v komunikaci neslyšících a pracuje jako lektor českého znakového jazyka. Jeho rodiče jsou neslyšící.
Mezi jeho koníčky patří jídlo, vaření, čtení, jazyky, cestování, i život má rád. V tomto vydání se Gong dotýká tématu „životní styl“, a ten Honzův je opravdu zajímavý. Sešla jsem se s ním po jeho návratu z Indie, takže i o ní si budeme spolu povídat.
Honzo, ví se o tobě, že žiješ trochu jinak než ostatní lidé. Jak je to tedy s tvým životním stylem?
Je pravda, že můj životní styl není stejný jako těch ostatních. Spíš si z různých stylů vybírám. Například styl emo (pozn. red.: ze slova emoce) nemám rád, ale najdu si v něm i něco, co se mi líbí. Nebo v buddhismu – a tak je to se vším.
Jsi vegetarián? Jak ses jím stal?
Ano, jsem vegetarián, už asi 4 roky. Nejsem vegan. Vejce mám rád. Mléko sice moc nepiju, ale sýry jím. A proč jsem se stal vegetariánem? Nebylo to ze dne na den. Nejprve jsem se o vegetariánství začal zajímat, četl jsem o tom různé informace a řekl jsem si, že bych to mohl zvládnout. A pak jsem jednou uviděl dokument, který mě přesvědčil o tom, že se stanu vegetariánem. Jsem na to hrdý. Maso mi občas voní, ale někdy spíš smrdí. Ze začátku jsem byl dokonce i aktivní vegetarián. Ale pak mě to začalo vyčerpávat, takže nyní jsem vegetariánem jen kvůli sobě. Díky tomu také velice rád vařím.
Někde, nejspíš na facebooku, jsem se o tobě dočetla, že se zajímáš také o různá učení nebo náboženství… Vyznáváš nějakou víru (?)
O tato učení nebo náboženství se jen zajímám. Začal jsem o nich číst. Například mě zaujal zen, pak také určitě tao nebo buddhismus. Takže se sice zajímám o východní a západní náboženství, ale nemám jeden směr, kterému bych věřil.
Nyní se dostáváme k tvojí cestě po Indii. Proč ses tam vydal?
Poslední dobou jsem se začal zajímat víc o cestování. Plánoval jsem, že do Indie bych chtěl jet. Chtěl jsem tam jet sám, protože jsem chtěl poznat sám sebe, kdo jsem. Dlouho jsem snil o Indii, dočetl jsem se o ní mnoho zajímavých věcí z knih, o její historii a lákala mě, protože je tam jiný život. Tak se mi ten sen nakonec splnil. Našel jsem levné letenky, koupil jsem je a už se nedalo couvnout. V Indii jsem strávil pět týdnů. A jestli mi to stačilo? Čas tam sice plynul pomalu, ke konci už jsem se těšil domů, ale když jsem se pak vrátil do Česka, tak jsem měl pocit, že těch pět týdnů bylo krátkých. Chtěl bych se tam určitě jednou znova vrátit.
A do Indie ses vydal s tím, že jsi věděl, která místa chceš navštívit?
Naplánoval jsem si cestu na poslední chvíli. Vytipoval jsem si určitá místa, ale nakonec to bylo trochu jiné. Chtěl jsem kromě Indie navštívit i Srí Lanku, ale ta nakonec nevyšla. Jinak se mi splnilo vše, co jsem chtěl vidět. Jezdil jsem po Indii vlakem i autobusem. Navštívil jsem asi deset měst. Spíš taková města s větším počtem obyvatel. Mezi navštívenými městy bylo například Dillí, Ágra, Džajpur, Bombaj, Puné, Góa, kde je krásná pláž, ale neplave se tam, protože je to divoký oceán. Dále pak Bengalúru, Chennai, Kalkata, Bódhgaja, tam byl Budha osvícen, a ještě Váránasí, kde leží posvátná řeka Ganga. Moje nejdelší cesta vlakem trvala 27 hodin a bylo to z Chennai do Kalkaty. Ale o zábavu jsem měl postaráno. V mobilu jsem měl internet a ve vlaku to vypadalo jako v obchodě. Každou chvíli tam jezdili Indové s pojízdními vozíky a nabízeli třeba čaj, oblečení, knihy a nikdy jich nebylo dost. V jednotlivých městech vystupovali a zase nastupovali další obchodníci.
Potkal jsi v Indii někoho neslyšícího?
Již v Česku jsem dostal od jednoho kamaráda kontakt na indického neslyšícího člověka z Dillí, se kterým jsem se potkal. Pak v Bombaji v jedné organizaci jsem potkal náhodou neslyšícího Inda, který zrovna znakoval do mobilu a jiný neslyšící Ind se ho ptal, kde ten mobil koupil a jak to funguje, takže takhle jsem se náhodou seznámil s dalšími neslyšícími Indy. Sešel jsem se i v Bengalúru s dalším neslyšícím, který mi byl doporučen právě tím Indem z Dillí. U něho jsem byl nejdéle, 4 dny. Bylo to prima, jeli jsme na jeho motorce a projeli jsme Bengalúru. To je velké město, kde je silný smog a vedro.
V Bengalúru jsem navštívil i školu pro neslyšící. V celé Indii je hodně škol pro neslyšící, asi 5 nebo 6. Já se nedivím, když v Indii žije miliarda lidí. Ve škole, kterou jsem navštívil, jsem potkal slyšícího učitele, ten uměl trochu znakový jazyk. Měl jsem pocit, že v těchto školách je těžká výuka na neslyšící. Na tabuli byl těžký text z angličtiny, a když jsem se ptal žáků, jestli tomu textu rozumí, tak spíš odpověděli, že ne. Kromě neslyšících tam byla i třída mentálně postižených, a byla tam i dívka s modrýma očima, což není v Indii běžný jev. Navštívil jsem i neslyšící na rekvalifikačním kurzu. Mohlo jim být přes 20 let a učili se tam na počítači, jak psát emaily, word, zkrátka učili se tam věci důležité pro život.
V Kalkatě jsem měl v plánu se sejít s dalším neslyšícím, ale to nevyšlo, protože tam silně pršelo. Většinou, když hodně prší, tak lidi jsou radši doma a nevycházejí ven. Proto bývají zácpy, kolony, chaos na silnicích.
A jaký je indický znakový jazyk?
Je zajímavé, že neslyšící víc používají americký znakový jazyk nebo anglický znakový jazyk. Víc teda ten americký. A svůj vlastní indický znakový jazyk spíš používají místní, ale záleží na oblastech, odkud pocházejí. Já jsem byl tři týdny na Gallaudetově univerzitě v Americe, tak jsem jim naštěstí rozuměl, pokud používali americký znakový jazyk.
Co se ti v Indii nejvíce líbilo?
Hodně mě zajímalo jídlo, atmosféra. Jejich historie je silná. Zajímalo mě, jak vypadá chudoba, ale byly tam samozřejmě i bohatí. Zajímavé bylo, že mě zastavovali na ulici slyšící lidi a ze zvědavosti se chtěli se mnou fotit. Asi proto, že jsem byl bílý a je pravda, že Evropana jsem na svých cestách dlouho nepotkal, možná proto je tam běloch rarita. Až v Džajpuru jsem potkal prvního Evropana, byl to Španěl. To jsem pak byl rád, také jsme se dali do řeči, odkud jsme a podobně.
Co se týče indického jídla, tak je dost pikantní, často se tam dává kari, ale chutnalo mi. V Indii často vaří vegetariánská jídla, což mi vyhovovalo, a každý den pijí černý čaj s mlékem. Zjistil jsem tam i zajímavou věc, že Indové jsou blázni do Coca Coly. (smích)
Které město či památka se ti nejvíce líbily?
Z památek se mi líbil Tádž Mahál v Agře, ale asi nejvíc historické město Džajpur a Váránasí, kde je vidět, jak silná je tu náboženská tradice. Je tam asi tisíc chrámů.
Prozraď nám ještě něco zajímavého z Indie…
V Indii žije opravdu moc lidí, to bylo neskutečné. Auta tam stále troubí, je tam šílené vedro, ke konci pobytu už jsem toho měl dost a těšil jsem se na rodinu. Ale pak doma, jak už jsem říkal, jsem cítil, že bych se chtěl vrátit. Už v Moskvě, kde jsem přestupoval, jsem to cítil. Narazil jsem tam po pěti týdnech na vzteklé lidi, to mi pak došlo, že v Indii jsou lidé velmi milí a sympatičtí. A proč jsou podle mě jiní? Asi proto, že většina z nich je chudá a oni to tak prostě berou. V Indii je též hodně nemocných lidí, i když se dožívají vysokého věku. Muži tam nosí dlouhé kalhoty a ženy mají na hlavách šátek. Dívky, které pocházely z bohaté rodiny, byly krásně namalované a krásně oblečené. Všiml jsem si také u některých typického indického tetování na rukou. A co se týče zajímavosti za světa zvířat, tak v Indii je kráva posvátná.
Když se vrátil do Česka, cítil jsi nějakou vnitřní změnu?
Změnu? Určitě jsem cítil nějakou změnu. Jednak jsem tam byl sám a měl jsem čas sám o sobě přemýšlet. V Indii většina lidí žije sama, kdežto na západě lidé žijí ve společnosti. Úplný paradox. Určitě mi tato pětitýdenní cesta něco dala, určitě, cítím se vnitřně silnější… A jestli jsem se bál? Ani ne, věřil jsem Indii. Ale je pravda, že mě upozornil jeden taxikář, který mě po celodenním výletu hodil do hotelu, že bych večer neměl vycházet ven, že to může být nebezpečné.
Když bych měl porovnat začátek a konec cesty, tak vtipné na tom je, že jsem přijel opravdu jen s jedním batůžkem a vrátil jsem se s batůžkem a navrch s kufrem plným koření, oblečení a suvenýrů z Indie. (smích)
Připojte se! 