Zájemcům o lingvistiku znakových jazyků jsou dobře známé popisy těch znakových jazyků (nebo jejich dílčích struktur), s jejichž studiem se začalo na počátku 60. let dvacátého století. Dobře je také známo, že znakové jazyky začaly být respektovány a studovány především tam, kde většinová společnost s jazykovými minoritami nějak počítá (USA) nebo kde existuje výrazně pozitivní přístup k cizím jazykům a jejich studiu vůbec (Skandinávie). V současné době má ovšem lingvistika různě rozsáhlé informace i o znakových jazycích další zemí - např. Velké Británie, Francie a Itálie.
Objem těchto poznatků, převážně o znakových jazycích evropských, rozšiřuje U. Zeshanová popisem znakového jazyka užívaného v Indii a Pákistánu (Indo-Pakistan Sign Language: IPSL). Posuzovaná publikace se výrazně liší od jiných novějších příruček svého druhu, např. od posledního popisu britského znakového jazyka (R. Sutton-Spence - B. Woll: The Linguistics of British Sign Language, Cambridge 1998). Není totiž určena široké veřejnosti, ale spíše odborné obci lingvistické.
Lingvisticky poučeného čtenáře předjímá výklad všude tam, kdy nepředkládá jednoznačné soudy, ale spíše problémy, o nichž je třeba uvažovat, které lze nahlížet z různých úhlů pohledu a o nichž je zapotřebí diskutovat.
Východisko výkladu je srovnatelné s východisky všech seriózních výkladů o znakových jazycích: znakové jazyky jsou přirozené jazyky, v nichž jako nosič významů neslouží zvuk, ale ruce, a také pozice těla, orientace hlavy, výraz obličeje a pohled. Celkový význam (smysl sdělení) je mezi tyto nosiče distribuován podle určitých pravidel tak, že se využívá jejich simultánní existence v prostoru (a možnosti simultánní produkce a recepce sdělení).
Úvodní kapitola (Introduction) podává charakteristiku jazykové situace a obšírný popis materiálu, na němž je popis IPSL založen. Jádro materiálu tvoří nahrávky z terénního výzkumu (neřízená interview se stanovenými tématy). Pořizovala je autorka - část z nich sama, část s pomocí bilingválního tlumočníka. Je překvapivé, že takto získaný materiál prokazuje (jak autorka uvádí) rysy spontánní komunikace. Zkušenosti odjinud dokládají, že v takové situaci se téměř pravidelně v materiálu negativně obráží tzv. paradox (slyšícího) pozorovatele, a projev neslyšících informantů se tak posouvá směrem k typickým strukturám mluveného jazyka (především k jeho linearitě). Možná ale, že situace v dané oblasti je sociolingvisticky (nějak) specifická, a způsoby získávání materiálu jeho povahu neovlivňují. Ať tak, či onak, nezbývá než spontánní povaze získaných vzorků věřit.
Druhá kapitola práce (The Signs) zahrnuje různě orientované úvahy o znacích IPSL. Výklad se odvíjí od přehledu tvarů ruky: vydělují se tvary základní (nepříznakové), tvary centrální a tvary periferní, okrajové. Zajímavé a pro typologii znakových jazyků velmi cenné je konstatování, že (na rozdíl od jiných znakových jazyků) se v IPSL neuplatňují tzv. klasifikátorové tvary ruky - jejich funkci přebírají znaky s klasifikátorovým významem. Od tvarů ruky přechází autorka k poznámkám o strukturaci znakové zásoby: ukazuje, jak se znaky IPSL uskupují do "znakových rodin" založených jak na výrazové stránce znaků, tak na jejich významu (zmiňuje v této souvislosti například oposita, znaky příbuzné tvarem ruky nebo znaky příbuzné místem artikulace).
Důležitou součástí druhé kapitoly je úvaha o vnějších vlivech, jimž je IPSL vystaven. Probírá se zde vztah IPSL a (1) hindštiny / urdštiny, dále (2) angličtiny, (3) gest a (4) jiných znakových jazyků. Je samozřejmé, že mluvený jazyk se promítá i do IPSL (stejně jako do každého jiného znakového jazyka). Zmíním jen vliv angličtiny (jež je českému čtenáři nepochybně bližší než hindština nebo urdština). Anglická slova jsou v IPSL zastupována písmeny prstové abecedy (např. Y stojí za angl. year, S a P za Superintendent of Police, A a G za August). Pokud jedno písmeno zastupuje víc než jedno anglické slovo (např. C za club, computer i college) a význam není zřejmý ze souvislosti, má IPSL vyvinuty strategie k jeho upřesnění: slovo se může vyhláskovat celé, může se k němu přidat jeho ústní vzorec nebo další upřesňující znak. Zajímavé je, že v materiálu se neobjevily žádné doklady na tzv. inicializaci, typický postup, v němž se vliv mluveného jazyka obráží např. v britském nebo americkém znakovém jazyce.
V souvislosti s výkladem o kontaktech IPSL s mluvenými jazyky zaujme čtenáře ještě stručná zmínka o (nedokončeném zatím) pokusu vytvořit "znakovanou podobu" urdštiny s cílem usnadnit neslyšícím dětem osvojování mluveného jazyka: v jejím rámci se např. uměle vytvářejí znaky pro vyjádření kategorií, jež v IPSL neexistují (pro nepřímé pády zájmen nebo pro sponu), směřuje se k pravidelnému hláskování koncovek atd. Na analýze konkrétního jazykového materiálu autorka ukazuje, jak se v praxi tyto programové postupy uplatňují jen nesystémově a nekonsistentně.
Vliv jiných znakových jazyků (zmiňuje se americký a britský) se dokládá jednak lexikálními shodami mezi IPSL a americkým znakovým jazykem, jednak užíváním dvouruční prstové abecedy, jež se připisuje vlivu znakového jazyka britského.
V rámci výkladů o fonologii věnuje autorka pozornost i nemanuálním komponentům znaku: jednak tzv. ústním vzorcům, ústním gestům a výrazům obličeje, jednak polohám těla, pozicím hlavy a konečně i pohledu. Za nejzávažnější poznatek těchto partií pokládám zjištění, že v IPSL má nemanuální chování fonologickou platnost (tj. rozlišuje význam).
Kapitola o morfologii (Morphology) se soustřečuje na čtyři klíčová témata: slovní druhy, směrovost, aspekt a komplexní znaky. Ukazuje se (ne poprvé), že formální vymezení slovních druhů není pro poznání struktur znakového jazyka až tak podstatné, jak by se nám - vyrostlým v "slovnědruhové" tradici - mohlo zdát. Z hlediska specifik znakového jazyka je daleko podstatnější např. právě směrovost, tj. pohyb v prostoru využívaný mj. pro vyjadřování gramatických vztahů. Také aspekt se v IPSL vyjadřuje částečně jinak, než jsme zvyklí: totiž lexikálně (specializovaným znakem signalizujícím dovršenost děje). Pro vyjádření jiných vlastností děje (např. jeho distributivnosti nebo opakovanosti) jsou pak v IPSL, podobně jako v jiných znakových jazycích, k dispozici modifikace vzorců pohybu příslušného znaku. Dalším prostředkem specifickým pro morfologii IPSL je tzv. inkorporace. Autorka ji vymezuje poměrně úzce a v důsledku toho do jejího rámce řadí vlastně jen inkorporaci číselných výrazů (známe ji i z českého znakového jazyka, kdy se např. do znaku ROK inkorporuje číslovka DVA) a inkorporaci objektu u sloves typu dát a vzít (i v českém znakovém jazyce se liší např. dát hrnek od dát knihu nebo dát kus papíru). Ostatní typy propojování znaků označuje autorka jako tzv. fúzi, v souvislosti s ní zmiňuje logicky ještě složeniny.
V kapitole o syntaxi (Syntax) probírá U. Zeshanová slovosled, lokalizaci a nemanuální syntax. V úvodu výkladů poukazuje na skutečnost, že syntax bývá v popisech všech znakových jazyků zpracována obyčejně nejméně podrobně, ne zřídka i značně rozporně (např. slovosled v americkém znakovém jazyce). Konstatuje, že nesporné - a zřejmě obecně platné - je to, že (1) v syntaxi všech známých znakových jazyků hraje důležitou úlohu prostor a (2) pro syntaktické účely jsou využívány nemanuální znaky. Ostatní poznatky, k nimž analýzou svého materiálu dospěla, pak označuje spíše za pravidelnosti než za pravidla. V souvislosti s výklady o slovosledu (konstatuje se např. tendence uvádět dříve participanty než predikát nebo situovat časové údaje na začátek věty) vymezuje autorka i pozici tzv. funkčních znaků (obvykle stojí na konci věty). Ty slouží k tvoření rozkazovacích vět, záporu, a k signalizaci ukončenosti děje. Posledním podrobněji popsaným slovosledným jevem jsou tzv. modifikující konstrukce (v nichž jeden výraz určuje výraz druhý); určující výraz přitom stojí obvykle před výrazem určovaným. V jiném typu konstrukcí vyložených v rámci tohoto oddílu (typ: MOŘE, VODA = moře) je funkcí prvního znaku (s obecnějším významem) spíše klasifikovat, resp. zařazovat než modifikovat. Další výklady, výklady o lokalizaci, se soustřečují na úlohu prostoru v syntaxi IPSL. Zmiňováno je především vytváření sítě míst v prostoru, jež jsou užívána pro gramatické účely. Autorka se soustřečuje zvl. na jejich funkci při odkazování a při vytváření textové soudržnosti; v této souvislosti pak probírá směrovost, rozmisťování, ukazování, pohled a tzv. přebírání rolí. Přitom nezastírá, že ne vždy je vše v IPSL konzistentní a úplně pravidelné.
Pro popis nemanuální syntaxe (kdy syntaktickým účelům slouží nemanuální nosiče, zvl. mimika) neposkytuje získaný materiál dostatečně solidní podklady (nebyl totiž na zaznamenávání mimiky zaměřen). Proto se v této partii zmiňuje jen podíl nemanuálního chování na rozlišení oznamovacích a tázacích vět, záporu a vět podmínkových.
Poslední, pátá, kapitola knihy je věnována výstavbě souvislého projevu ve znakovém jazyce (Discourse Strategies). Za základ a organizující prvek všech "textotvorných" postupů je označen prostor; z různorodých kompozičních strategií zmiňuje autorka zvl. kontrast (mezi dvěma místy, situacemi, ději), současnou produkci dvou znaků, a různou perspektivizaci sdělovaných skutečností.
K publikaci jsou kromě soupisu odborné literatury přiloženy dva dodatky. V dodatku A je zahrnut ukázkový text, soupis transkripčních symbolů pro urdštinu a hindštinu, seznam zkratek a tabulka prstových abeced užívaných v Indii a Pákistánu. Dodatek B zahrnuje grafický záznam 300 znaků IPSL s poznámkami o jejich geografickém výskytu.
Jak už jsem naznačila výše, knížka U. Zeshanové není jen popisem jednoho znakového jazyka. Autorčiny postřehy o rozdílech mezi IPSL a dříve popsanými znakovými jazyky (např. pokud jde o klasifikátory, časové linie, využití znakovacího prostoru atd.) poukazují na důležitost systematického srovnávacího studia znakových jazyků.
Připojte se! 